Slunečný. Sluníčkáři celého světa, vystřelte!

Dnes mi to nějak rychle uteklo. Napracovala jsem si včera večer tři hodinky práce s novými klienty... Neusínej na vavřínech! Pracuj!

Budíka mám na půl devátou. Dospím noc. Tma. Slyším bouchnout domovní dveře. Linda odjíždí. Nechce mě budit. Vyskakuji rovnýma nohama. Utíkám překrojit chleba. Půl pro ni balím do utěrky. Bosa vybíhám na terasu. Ještě nad stáním svítí světlo, ale po Lindě ani vidu, ani slechu...

- Lindi, mám tu pro tebe pesto a chleba.

- Mamko, nechtěla jsem tě budit. Péťa se zlobil, žes mu nepřipravila kondolenci.

- Už jsem byla unavená. V půl třetí se mi nechtělo nic vymýšlet.

Loučíme se na dálku. Sedám, píšu soustrastný dopis. V pátek jsme rozdělávali bílou obálku jen s označením Rodina Hrobských.

- Kdo nám to, Peťuš, píše?

- To bude parte.

- Jak to víš? 

Je to parte. Vidím obrázek muže. V ten den jsem si ho prohlížela na náměstí ve vitrínce. Říkala jsem si, že ho znám. V našem souměstí žiju přes 63 let. Za život jsem bydlela na čtyřech adresách. Čtyřicet let jsem učila. To bylo lidí! A babiček, dědečků mých žáků... Paradox: Já tu nikoho neznám. Nevím, jak to dělám, ale nezajímají mě drby, kdo kde s kým a za kolik. Poslední adresa deset let v našem domě, před tím celý život ježdění právě sem na zahradu. A nic. Neznám sousedy. Jen sousedy zleva a zprava. Parte patří sousedovi.

- Sousedovi přes trať?

- Ne, tady, za rohem; bydlel vedle Zlatky...

Jo, už mi dochází. To je manžel paní kadeřnice.

Petroušek je maličko vyděšen. Dva tři dny zpátky u ní pracoval. Stěžovala si, že mu ve Dvoře uřízli nohu. Dají jí ho domů. Bude nevrlý...

Nebude! Už nikdy nebude! V tomhle roce okolo mě odešlo tolik lidí. Smrt máchá kosou jak zběsilá. I když je člověku sto, stejně mě to překvapí...

Sedám na postel, kondolenci v ruce. Co tak asi napsat. Rodinu neznám. Kdo je tam podepsán? Aha, měli děti, vnoučata... Hotovo.

- Peťuš! Máš tu připravenou kondolenci.

- Jé, to seš hodná. Stavím se pro ni doma. Mají dnes pohřeb; hodím jim to do schránky.

Je ze staré generace. Smysl pro povinnost. Musí, to se musí hodit dnes. Zítra už  - ex post.

Beru si ntb do postele. Umím usnout na povel. Spím ráda. Spím málo. Poštěstí-li se mi, spím dlouho. Stále připravena ke službě vlasti, vlastně rodině, blízkým... Usínám. Lusknutí prstem. Slunce!!! Dobře se mi vstává. V devět paní klientka. Máme se rády. Ó jé, Karel Gott. Zas už pláčeme. Nechápu. Mohu se jít znovu namalovat. Myslela jsem, že už mám odbrečeno. Dozvídám se, že ráno patnáct minut meditoval. Uměl se vytělesňovat. Duchovní člověk. Vizionář... Když tu byl, nevěnovala jsem mu pozornost. Jen jsem ho měla ráda...

S paní klientkou hovoříme o jejích mladých. Vrátili se bydlet z Anglie do Čech. Jejich mrňavoučkovaný hošík stále běhá bos. Je hubený. Miluje polévky. Hned si představuji - hustou bramborovou... - Jo, prý takovou. Mohl by ji mít k snídani, obědu, k večeři a ještě ke svačinkám. Sní pět lžic a má plné bříško. Nemá řád. Režim. Takhle jsme Vás, milé děti, nevychovávaly - my mámy. Kam se naše výchova poděla?? Dravci se chopili pádla...

Odjíždí. Azur na obloze protíná už rozsypaná čára.

Lindička píše, jak předala tašky s objednávkami v Pze. Hodná. Všem pomáhá. I mně. Hodně. Děkuji!

Oběd. Osmahnout na cibulce houby. Okořenit. Horkou vodu do misky. Pár lžic Herbalife gurmánské rajské. Zamíchat. Do toho houby. Lžičku skyru. Mňam. Oběd lehký. Vcukuletu.

Za maminkou. Nahlas zdravím na celou chodbu. Nechávají mě projít do pokoje, do jídelničky. Nechávají mě vrátit se s kabelkou a košíkem zpátky. Musím se zeptat, kde ji mám hledat. Jedu dolů. V jídelně farář. Přes skleněné dveře vidím maminku hned na kraji. Pečovatelka mi veze maminku na chodbu. Ajajaj! Ty vorle! Tenhle farářšký sluníčkář ode mě loni nebo předloni dostal kapky. Neb jsem slyšela jeho hřímání k hluchým, slepým sklerotickým posluchačům:

- My jsme bohatí! Jsme bohatá země! Musíme se podělit! A přijímat lidi bez domova!

Tehdy jsem ho okřikla a vymínila si, že tu nebude dělat politickou propagandu. Ještě by klidně mohl naše rodiče bez zdravého rozumu, ale s ponechanou právní zodpovědností, vyzvat, aby podepsali, že berou pod střechu jednoho krimigranta s rodinou...

A dnes slyším!

- Ne Němci, ale Češi popravovali...

Přebírám si fofrem vozík ve dveřích. Jen mi ujede pusa:

- Á, pan farář zase perlí ty své lži! 

Falešné konstrukty. Má nás chválit. Šířit pozitivní energii. Už toho mám docela dost. Pokud bude pan farář agitovat, NEPŘEJU SI, aby maminka sjížděla dolů do jídelny. Nikdy nebyla členkou žádné strany. Navíc dobu německého fašistického běsnění zažila. Zažila i rudé běsnění po roce čtyřicet osm. FAKT NENÍ POTŘEBA JÍ MÁST MYSL.

Homeopatika fungují. Už ve výtahu je má dráha jater v klídku. Nemám ráda šmejdy, kteří jsou bez skrupulí připraveni zničit mou vlast.

Vezu maminku do druhého křídla druhého patra. Praží tam sluníčko.

- Vidím hájovnu, za tím topolem je mlejn Skořípka. A habřinskou školu!

- Mamko, Mařka Kuřetová to měla z hájovny támhle po tom hřebenu do školy kousek, viď? Jen v zimě se asi nemohla dostat..

- Ona tam měla blátivou cestu. 

- A tys chodila po cestě nebo jsi mohla vyběhnout nahoru k lesu a od hájovny jít s ní.    

- Tak jsem to dělala. Ale když mě Mařka naštvala, nechala jsem jí jít samotnou.

 - Vy jste se někdy poškorpily? To slyším poprvé. Z jejích dopisů čišela láska, kamarádství.

- Byla panovačná.

- Ale mami, určitě ne. S Mařkou ses kamarádila!

- Moje největší kamarádka byla Jarča Ferbasova.

Tu paní jsem asi před pěti lety s maminou potkala ve Velichovkách. Oslovila nás. Vozila jsem maminku celé prázdniny na nedělní koncerty. Seznamovala jsem se tam s lidmi z jejího mládí. Jarča Ferbasova měla muzikanta. Pana Bláhovce. Jezdil s orchestrem i do zahraničí. Utkvělo mi v hlavě, že kdysi kdysi velmi dávno hráli na ostrově MAN. Nikdy jsem do té doby o ostrově Man neslyšela.

Poslouchám maminčino povídání. Jsem ve střehu, jestli něco pozmění; hovoří stejně, jak to od ní znám... Nesu jí koláčky z minulého týdne, jablečný koláč, vařím kafíčko... Přináším termosku s horkým čajem. To je prima, mít horký čaj po ruce...

Měla bych jet domů pracovat. Ale užívám si chvíle u maminky.

- Mamko, mám doběhnout pro křížovky? Nechce se mi luštit.

- Ne, taky nechci. Pojď si povídat. Ty pak řekneš, že už jedeš... 

Ano, ta chvíle se přiblížila. Odjíždím. Pusu. Utíkám pro pečovatele, aby maminku vysadil. Doba přestávky. Kukaň prázdná. Mladý Honzík z prvního patra zastupuje. Pilný. Udělající. Právě někoho přebalil. 

- Jdu. Kdepak máte maminku?

- Mami, tak já jedu!

- A my taky jedeme.

Půl páté. Sluníčko se chýlí k západu. Kaufland. Celé léto jsem si jezdila pro ovoce a zeleninu do Polska. Co to tu je za novinku na váze? Nekonečný sáček? Mohu si vybrat. Papírový sáček s hroznovým vínem; je v obalu. A ten se prý odečte. Další možnost volně. A nekonečný sáček. Do teď se to neodečítalo. Slyšela jsem, jak půl gramu na kvasnicích nese výrobci zisk. Váží se i s obálkem.  :-) Nekonečný sáček si nekoupím, neb nosím své košíčky, své tašky, své obaly...

Vjíždím do dvora. Doposlouchávám něco v rozhlase... Petroušek gestikuluje, abych nespustila zavírání.

- Peťuš, co sis dal?

- Zaspal jsem, mám zápas, všechno mám.

- Péťo, ukaž mi, jak sis to namixoval.

- Mám to dobře. Jedu pozdě. Už na mě čekají.

No a co. Tuhle větu mám v hlavě každý den. Hlavně když mě veze k autobusu. Tam se konec věty změní: Nepočkali.

Směju se argumentaci: Mám to dobře.

Tak jo. Tak frč! Jdu si vyplet svůj záhon cibulovin. Hyacinty, narcisy, tulipány. Načechrávám půdu. Doufám, že ji nebude načechrávat i Micicinda. Dva balíčky tulipánů vsazeny. Ještě cibulky květináčků z jara. Už měly být dávno v zemi. Hotovo.

Jdu se mrknout na ořechy. Sbírám v šeřící se zahradě lískové. Jdu si cvaknout dlažebkou. Cestou vybírám dva tři vlašské... Zítra za světla vysbíráme. Miluji rozbíjení lískových i vlašských dlažební kostkou. :-) Něžňounce odhadnout ránu. 

- Mňau!

Otáčím se, odkud se blíží Micicinda. Zase slaboučké:

- Mňaou! Mňaf!

Běžím do domu pro klíče. Odemykám chaloupku. Micinku tam páníček zamkl. Jen ho tu chvíli nechám samotného...

Micka běží do tepla. Čeká na bonbóny na barové stoličce. Ještě jdu zahradou. Přenáším asparágus do zimní zahrady.. Bazalka mi v noci zmrzla. Ireno, ty koni! Sněžka už má čepici, Černá hora je bílá a ty necháš venku středomořskou bylinku!

Ještě polena do koše. zatáhnout dveře do zahrady. Zatápím. Je to znát. Rychle zákaznický servis. Nová klientka si upřesňuje užívání, dávám poslední rady...

Zatímco jsem zahradničila, Petroušek vyhrál a je doma.

- Peťuš - chleba nebo F1?

- Sportovní F1...

Poslouchám pod psaním pořad na SV. Hovoří o odchodu Mistra. Volá tam pán. Prý stále slzí. Pláče. Jak nějaká stará babka. Vůbec neví, co to je.

Ty vorle, tohle mám taky. Bulím. Nikdy jsem ho neviděla, nepotkala, neměla plakát, nebyla na koncertě, nemám jeho desky... Není to osoba blízká. Tolik lidí se svěřuje s projevy svých citů... Poslouchám lidovou tvorbu - děs běs. Snaha se má cenit... 

Píseň pro Karla - zpěv, no, no, no... Ale text se mi líbí:

https://www.youtube.com/watch?v=Hwsb0Uv3F0A&feature=youtu.be&fbclid=IwAR154CGw8lplAaNPNLq97aFp_fS13QcmIWMe1297U4rHKOrU_osZeXEfHPAhttps://www.youtube.com/watch?v=Hwsb0Uv3F0A&feature=youtu.be&fbclid=IwAR154CGw8lplAaNPNLq97aFp_fS13QcmIWMe1297U4rHKOrU_osZeXEfHPA

Prve bylo ráno. Prve bylo léto... Uhání to.

Dobrou noc!!