Slunečný

Už zas mohu napsat - prožili jsme krásný den.

Náš nový živý tvor splývá s barvami našeho domu. Ráno ji hledám. Přibíhá z manželovy pracovny. Hlásí se jemným mňaukotem. Vítá mě do dne. Před deseti lety jsem pro Micicindičku koupila hluboký koš. Na polena. Ale byl pro ni. Vystlala jsem ho plymem. Několik let koš sloužil Micce jako skrýš. Útočiště. Loni v létě jsem do něj narolovala deky, plédy. Abych jen sáhla a podala návštěvě do zahrady. Papírová harmonička na provázku na koši zůstala. Koukám, koukám, že náš líták zvizitýroval koš. Hračka posloužila zcela jiné kočičce, než té naší černobílé krasavici. Kde by mě to napadlo! Beru malý vysavač. Rezavý uzlíček se nebojí. Učíme ji na všechny zvuky domu. Rychle se zorientovala. Už nenašlapuje opatrně. Běhá suverénně, až ji podjíždějí pacičky při prudké změně směru. jsem ráda, že jsme jí mohli připravit doufám spokojené žití.

Skyp s maminkou. Navozuji vzpomínky. Pozoruji v nich díry. Půl hodiny denně - propad. Obrovský! Zadělaný systéme, kdy už se propadneš i s přisluhovači do pekel?! Ptám se na školu, kam maminka chodila. Prý do Černožic. Navádím ji, abychom došly k habřinské školičce. Vždycky si pamatovala svou základní školu. Ptám se na jméno taťky, jejího muže. Protože jsme před tím mluvily o mlýně Skořípka a mlynáři Pácaltovi, vyslovila jméno Pácalt. Napovídám Oldřich Konečný. Ptám se na život, jak rychle utekl.

- Jak jsi to měla ty?

- Já? Byla jsem v područí sedláka...

Zbystřuji. Tolik chyb. Tolik nesrovnalostí. Nikdy v područí sedláka nebyla. Orientuji ji. Napadá, mě, proč jsme loni na podzim diktovaly dole v zimní zahradě maminčin CV. Tehdy jsme dostaly pochvalu. Proč s lidmi nepracují? K čemu to bylo? Zas jen papírově. Jako nástěnky - jako!

Já na místě sociální bych si posadila, svezla své na chodbu, na denní světlo. Měla bych o všech přehled. Kdo jakou rodinu opustil, jméno zvířete, které mu uvízlo v paměti... U paní K. bych se zeptala na syny Vládíka a Milana, Pochválila je, jak je dobře vychovala. Probírala bych se životy lidí. Vytrhávala bych je z letargie. Dělala jsem to s radostí a láskou poslední rok. Hovořili jsme o obrázcích na nástěnce. Určovali jsme roční období. Říkali si jejich charakteristiky. Ptala jsem se, jak se kdo jmenuje, kterou roční dobu má nejraději. Kde se narodil. Znala jsem příběhy lidí, jejich děti, jejich rodiny. I ten nejzavrtanější do svých ramen zdvihl hlavu. Usmál se. Odpověděl mi. Zpívali jsme. Vytleskávali rytmus. Vydupávali bolest, strach, smutek. Vytřepávali z rukou... Využívala jsem mrtvý čas spánku u stolu při čekání na večeři. V té době odcházely pečovatelky na přestávku. Ráda jsem je zastoupila. Naposledy, když jsem byla u maminky, vnutila se na praxi slečna. Ne, že by ředitel sháněl praktikanty. Ne, ne. Ona se vetřela. :-) Líbila se mi. Měla nasazení. S každým starouškem chvíli natírala štětcem a temperami kolíčky. Oblepovali květináče. Srdce mi plesalo. Druhý den už byl zákaz návštěv. Adieu! Včera jsem slyšela v nějakém pořadu, jak DS vybírá data nařízení. Na jaře to bylo nějak okolo příchodu Němců. Zákaz vycházení nám nandali na výročí státnosti.

Žiju si v klidu. Ale umím se dohřát. Kdo mě zradí, naštve, kritizuje - má u mě utrum. Přečetla jsem si v messengeru zprávu.

Irenko-tvé video s testem už vidělo 42 222 lidí!!!

dala jsme to i Harabinovi do skupiny

za 2 dny..jsi dobrá!!

To bylo v poledne. Stále mi v telefonu zvoní nové a nové sdílení. Trošku najedu na nepříjemné téma:

Odpověď pro chytré, kteří vybízejí, abychom si vzali rodiče domů:

Vy chytráci, proč jsou asi naši milovaní nemohoucí v DD? Proč platíme celý důchod za službu? A větší částku než je důchod dostává sociální zařízení. Proč ji stát nevyplácí rodině?? Když jsme měli maminku doma, střídaly jsme se se sestrou; maminka dostávala na bezmoc 800,- Kč. Nevadí. Vozila jsem ji ke kadeřníkovi, na pedikúru, na koncert do Velichovek, na výlety... Nejde o peníze. Jde o princip. Aby nějaký pitomeček nenapsal, že chci dědit. Není už co. Všechno maminka rozdala. Vstupem do DD jí přiznali okolo čtyř tisíc na bezmoc... Pak asi osm. Teď je to suma asi jako důchod. Nepamatuji si, jak lezly cifry nahoru. Proč stát rodině nepřizná stejné peníze, jako přiznává DD? Lépe bychom mohly s maminkou pracovat, dopřát jí služby, nemusely bychom ji svěřovat do odlehčovacích nekvalitních drahých center... Část dne by měla chůvu. Mohla by žít dál ve svém domě. Jasná odpověď proč stát rodinám nedává nic? Aby to rodina nezvládla. Kolikrát jsem přemýšlela, mít finanční možnost v takové výši, mamce bychom mohly platit společnici. Pracovala jsem. Měli jsme hypotéku. Podnikat s maminkou nešlo. Vyžadovala mou péči. Nesměla jsem služebně telefonovat, s nikým hovořit. Alzheimerik nesnese třetí osobu. Usurpuje si vás pro sebe. Jen pro sebe. Nařizuje. 

- Pojď, už. Nech ji! Nech už toho. Kde jsi?!

Vstupovala mi do obchodních hovorů!

Rozvrátí rodinu, několikrát za noc přišla do ložnice; netrefila zpátky. Rozvede manžele, likviduje blízké. Mně je soužití s milovanou osobou nade vše. Nemám povinnost se komu zpovídat. Nemám výčitky. Celá léta den co den mířím k mamince. Takoví ti mravokárci jsou určitě u rodičů taky každý den. A pečují! Sláva jim! Právě teď jedna sestřička řeší, co s rodiči. Manžel je nervozní. Kam s nimi? Nenechá si rozvrátit štěstí!! Zařizuje jim DD. Ne ten náš! Ten má prý špatnou pověst. Ale neměl!! Za předešlé ředitelky byl chválen. 

Proč jsme najela na tuhle notu?

Vyburcovala jsem doufám hodně dětí svých rodičů, aby je bránily. V tom obrovském kvantu sdílení se objevilo asi pět šest kritiků. Jeden, že jsem hysterická. A co je komu po mně?! Nezajímá mě to. Bráním matku. Pak asi u tří sdílení jsem četla ohrané, abychom si vzali rodiče domů. Asi jeden nebo dva - špatná dcérenka. Prý: Asi chce dědit.

Lidské nedodělky. Duševní mrzáčci. Zakomplexovaní rádci. 

Nikdo nechodil v mých botách. Ani já v těch cizích. Znovu - nikdy bych si nedovolila kritizovat, pomlouvat rodiče vraha, narkomana, zloděje. Nebyla jsem součástí výchovy v cizích rodinách. Tedy - házím tímto za hlavu a myslím si něco...

Dostala jsem fůru právnických potřebných rad, taky nabídky finančních pomocí. Za obé velmi děkuji. Člověk není zběhlý v právních kličkách. 

Měla bych jít už vařit. Jdu srovnat úřad. Statistiku. Vytisknout faktury. Zákaznický servis. Vyřídit objednávky na pondělí... Otevřeným oknem z pracovny vidím do zahrady. Petroušek hrabe pod třešní. Chce se mi vyběhnout za ním na sluníčko. Přiložit ruku k dílu. Ráda s ním pracuji. Jo, jedné slepici vadily nehty. Milá zlatá kokodatá, když se sbírají ořechy, jsou černé ruce... I přes rukavice. Práce šlechtí. Někde nad branami visel nápis, že osvobozuje. Já dodávám - a někdy špiní ruce a nehty.

Hotovo. Utíkám zavařit založenou polévku. Zeleninku mám nakrájenou v mrazáku. Sˇpaldové nudle už docházejí. Než oloupu cibuli, česnek... Jablka na kompot. Čas běží. Mořskou rybku okořenit... Brambory jsem se naučila dávat na páru ve slupce. Pořádně je drhnu kartáčkem. Prokládám mrkví... Kvaltuji. Chci vzít na sluníčko našeho malého rezatého draka. Normálně bychom dnes jeli na svatomartinskou husu. Užít si rodinné chvíle. Prožít radost. Mít zážitek. Přijdou mladí. Na husu si netroufnu. Hledala jsem v mobilu telefon svého milovaného učně kuchaříčka JIrky. Radil mi loni, jak upéci dobré kuřátko. Vymlouvám se. Bála jsem se husy. Neuměla bych to. Nikdy jsem ji nepekla. A k huse mají být aspoň tři druhy knedlíků. Za rok. Těším se. Snad už bude líp.

Linda je tu. Obdivuje kotě.

- Mami. To není Micka. Tohle je zrzečka.

Ode dneška na ni stále voláme Zrzečko! Dopoledne mi jedna pražská klientka vyprávěla příběh jejich kočičky. Utekla jim na chatě. Byla domácí. Venku to neznala. Ztratila se. Po asi deseti dnech brečela v zahradě u sousedů. O kilo lehčí. Vystrašená. Zrzečko, kdyby se vrátila Micicinda, nechali bychom si tě.

Linda jde hrabat s Péťou listí. Dala jsem jim Zrzečku ven. Vracejí mi ji. Je prý moc rychlá. Aby se neztratila dřív, než zdomácní. Beru ji do náručí. Dávám do trávy. Prohlíží si svět. Už ji neděsí listí. Stavím ji zas na širokou větev staré třešně. Jak staré? Tu jsme sázely s maminkou. Tak jenom třešně. Zrzečka už moc neciví. Rozhlédne se. Ví, že po kmeni se dá seběhnout dolů. Beru ji znovu do náručí. Obcházíme zahradu. 

- Tohle všechno je tvoje. Podívej. Tahle boudička ti bude sloužit jako útočiště. Očichává. Cítí Micinku. Nebo moráčka? V srpnu tam strkal hlavu, až ho Micčina dobře mířená rána bílou packou shodila ze schodů. Moráček chodí pravidelně. Micinka není. Zmizela.

Mladí mají přijít v patnáct. Ale vím, že jsou jako já. NEDOCHVILNÍ. A to mi vyhovuje. Budou čtyři. Opravdu. Jsou tu. Peču ořechový dortík. Linda mi dala recept. Neřekla, že do dortové formy. Nalila jsem těsto do koláčové. Náhodou se mi povedl vyklopit. Plním a zdobím. Linda obrovnala jádry vlašských ořechů. Slouskala mi bednu jader. Lindi, děkuji!

- Mami, tyhle skořápky spal. Jsou v nich červi. Sýkorky už jsou přejedené.

- Máme na zátop.

Petrouškovi se před týdnem objevil nápis u ČT1 - přelaďte na HD. Opsala jsem si frekvence, horizontál... Nepodařilo se mi uložit. Po týdnu to zkoušela Linda. Ano, všechno jsme naondily, ale nešlo to uložit. Navíc to psalo, že už to tam je. Jo? A kde? Mládí vpřed! Dnes to zkoušel Petroušek s mladším. Rozfrcali vše; nemá tam nic. Ale naladili čtyři jiné překrásné programy. :-) 

- Tak jak jste to naladili, vy dva afričtí inženýři?

- Máte tam severské programy, švédské a norské. Krásná příroda. Akorát si musíš vzít slovník.

- No, tak mám radost, že jsem to nerozštelovala já.

Honzík smutně:

- No jo, my jsme na šroubky.

Péťa se směje. Dnes jsem si vymyslela novou lampičku. Dojel ji koupit. Potřebovala jsem dvě. Jednu jsem na zkoušku pořídila včera já. Šachovali jsme, kam kterou. Skřipec je tak tuhý, že ho rozevře jen mužská ruka. Přehodili jsme tu z obýváku do mé pracovny. Vylezla jsem si na štafličky. Dokazovala, jak to umím. Ulomila jsem držáček. Musel vyrobit nové držení lampičky. Proto ten významný smích. :-) Ano, na co sáhnu, to rozbiju. Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej.

- My jsme na ty šroubky, ale někdo je zas levej na obě ruce.

Řehoním se. Parafrázuji pohádku O veliké řepě. Irenka za Peťulku. Lindička za Irenku. Honzík za Lindičku. Furt nic. I zavolali na pomoc staršího. Přijel. Dala jsem rady, ale ono to není jednoduché. Dřív se volalo na půdu. Šibovalo se tam s anténou.

- Dobrý! Ne, špatný! Vrať to. Ne. Zrní! Dobré! Tak to nech. Nedotýkej se toho!

I tohle je věda. Aby si lidé museli volat technika. I soudní znesvéprávnění vám vytáhne koruny z kapes. Právník je právník. A Mengelka je mrcha. Ubližuje. Paní Hrobská, ona je výborná! Lepší než ta před ní!! Jo, nehodí se říci za vůz, aby hnůj nepadal, neb ona je opravdu výborná. V intrikách a škodění.

Dopoledne si číča stačila sama. Lítala tu jak šus. Hrála si s hračkami. S provázkem. Honila špunt. Pouzdro od kindrvajíčka. Klouzala po dlažbě. Lítala domem. Schovávala se v koších pod lavicí. Neúnavná. Na hodinku si dáchla. Začal další trénink. Tentokráte ji cvičila vnučinka. Zrzečka padala únavou. Ale donekonečna se nechala provokovat. Občas zalezla do košíku. Zas se nechala navábit.  

Vnučka měla alergii na psa. Řehtám se snaše. Ukazuje mi v telefonu kočičky. Tahle je z Písku. 

- Nikdy bych nejela pro kočku lán světa. A nikdy bych si nekupila drahou. 

- Já taky ne. 

- Ale my jsme už dlouho nebyli na výletě, víš?

Jo takhle!  Řehtám se. Bavíme se. Malá nám sděluje: 

- My jsme se všichni tři dohodli, že si pořídíme kočku. Jen tatínek byl proti. Ale postavil se k tomu!

- Jako chlap? Honzíku, máš to těžké. A co alergie?

- Babičko, už nemám. Ale já jsem měla na psa. Na kočky nemám!

- Tak kdyby se náhodou vrátila Micicinda, mohli byste si odvézt naši Zrzečku. 

Policejní hodina! Všichni zdvihají kotvy. Zrzečka padá mrtvá za vlast. Usíná v houpacím křesle. Zdvihám ji pacičku. Volně jí padá. Nabírá sílu.

Kolem a kolem - bylo to krásné. Jaký si to uděláš, takový to máš. Družení! Rodina. Zas přijdou! I druzí. Máme se!

Dobrou noc!