Slunný mírový posypaný den: 17.10.2018

17.10.2018

Slunce. Zdvihám oči. Kolik je? Ve tři jsem se zaklapla pod deku. To už mají někteří čtenáři chvíli do zvonění budíku. Závěs se zlatými nitkami cedí paprsky. Tečou až ke mně.

Před spaním krátký zápis - shrnutí hlavních událostí dne. Dole odpověď na tři otázky:

1. Co ti dnes udělalo radost?

2. Komu jsi udělala dnes radost?

3. Za co jsi vděčná?

Která odpověď je nejtěžší? Pro mě druhá. Někdy nevím, jestli jsem vůbec někomu radost udělala. Nevím-li, víte co napíši? Jo víte. Já vím. :-) Mamce. Dnes netuším. Byla středa... Tenhle rituálek s odpověďmi skončí 31.12. Snaška mi darovala diář pro radost. Od čtrnácti nebo patnácti si píšu zápisky. Letos mi to vyšlo. Asi 74. notes skončil okolo poloviny ledna. Naskočila jsem do aktuálního diářku s třemi otázkami na každý den.

Dnes mě čeká volný den. Volný bez lidí. Pracuji. Reklama. Servis zákazníkům. Zvoní paní. :-) Ráno nahlížím na FB. Zdržovač, rozeštvávač, slídil... Před polednem se sunu na terasu. Sedím a čučím. Do zahrady. Naplněné listím. Svlékla se ke spánku. Stromy obryté... U jednoho ještě vytahám sladké brambory... Tady se dřela celý život maminka. Tady jsem jí nerada pomáhala vykejklovat kmen starého stromu. Nasadily jsme nový stromeček. Bože, s jakým odporem a přemlováním jsem sem chodila. V roce 76 prvorozená Deniska tak tak seděla v kočárku. Držela se pevně okrajů. S maminkou jsme lomcovaly kmeny lísky. Klátily jsme lískové oříšky. Musely jsme vyběhnout za plot. Denisa řvala hlady. My s maminkou:

- Teď musíš, holka, počkat. Sbíráme ořechy!

Fofrem jsme vše posbíraly. Maminka mě kvitýrovala koupat. Při studiu na VŠ mě zvala:

- Přijď na zahradu. Nemusíš tam nic dělat. Přijď se tam učit.

Já byla blbá. Chodila jsem na lavičku k podzemním chodbám... Maminka jezdívala kolem autem. Aspoň na chvilku zastavila. Potěšila se s námi. Jela česat jablka, rýt... Všechno sama. Maminko, tady sis stloukla ten svůj stůl a lavičky. Tady jsi sázela. Sháněla jsi sekáče. Sekačky nebyly. Bylo potřeba seno nasušit. Někoho přemluvit a obdarovat ho. Mami, v 32 letech vdova. Dvě třetiny života sama. Nádherná baba. Chlapy jsi mohla vidlemi přebírat. Bylas krásná... Tak sedím na terase a čučím. Dřív s nevolí, dnes s láskou. Ruším štronzo. Konec. Jdu pro počítač. Blog. Na jedné straně stránky s tvořením, aktualizací, vedle s náhledem. Končím s přeposíláním mailem. Píšu na RHB sestřičce. Myslím, že přetřásaly témata někdy s kolegyní. Pozorovala jsem letos v lednu :-)

Helenko,

necelý rok Vám den co den posílám svá psaní. Před týdnem mě na 24 hodin zablokovali. Prý jsem použila slovo neg..ký. Asi ne. Myslím, že ne. Jsem přesvědčena, že ne. To byla nespravedlnost. Můj hormonální systém dostal petardu. Ani jsem netušila, jak během dne mimo SMS, messingeru, WhatsApp a jiných krávovin kontroluji i FB. Jak mě slídil zdržuje. Internetová platforma ke sledování lidí, korporátní fašistický nástroj na zjišťování nálad, emocí, názorů zotročeného lidstva... Kdo si co s kým posílá, jak kdo lajkuje, jaké má názory... Dedukují výsledky tzv. voleb. Chci produkovat serotonin, nikoli hormon divení, nespravedlnosti - zablokovali tě. Máš zalepená ústa. Zásady FB - napíšou: Porušilas zásady komunity. Co to je? Korporace? Nechci už zažít to ponížení, pocit ublížení, bezmoci, bezbrannosti.. Hodně lidí z FB odchází. Hodně pro jistotu Fb nemá. Proč taky. Nepotřebují ho. Zřídila jsem si ho kvůli reklamě. Postupně jsem se osmělovala, odhalovala, ochočili mě. Nelíbí se mi terminologie - přítel. Cizí člověk přeci není ťuknutím knoflíku přítelem. Vymaňuji se ze systému - aspoň na oko. Jsem přeci svobodný důchodce. Jak je vidno - nejsem svobodná. Tyhle úvahy, myšlenky, výzvy lidí k založení blogu mě souhrou okolností donutily (a jsem ráda) k založení blogu. Hotovo. Jsem ještě nezkušená blogerka. Nevím, jak se to dělá. Budu to dělat podle svého. Budu ráda vítat své čtenáře. Přijímat jejich pozitivní ohlasy. Negací máme v životě dostatek. (Příkladem děs z Istanbulské úmluvy...) Tedy tento mail je poslední.

Adresa mého blogu:

https://poctenicko-ze-srdce0.webnode.cz/

Na velkého bratra jsem dnes napsala:

Čtenáři moji, od včera bloguji. Ráda uvítám své příznivce na adrese:

https://poctenicko-ze-srdce0.webnode.cz/o-mne/

Budu ráda, když mi tam sem tam necháte zprávičku, abych tam nebyla sama, opuštěná. Pro radost.

Krásný podzim Vám i paní kolegyni. Měla bych se zas vypravit navštívit Vaši RHB... Je čas...

--

Mgr. Irena Hrobská

Nikdo není dokonalý,

ale může se o to snažit :-)

(Už jsem publikovala.)

Jak jste si užili den? Sice obloha jako když se nedobře vymyje štětec. Ale! ! :-) Naplnila jsem Horatiovo rčení Carpe diem. Před večerem za sluníčka banka. Vytloukala jsem obchody. Všude všechno stejné. Saturnská doba. Stejné stodoly - Lidl, Penny, stejná obchodní náměstíčka - Kik, Pepco, Kaufland... Ve všech městech žádná odlišnost. Procházela jsem. Okukovala. Už mě ani nevábí vína ve slevách. Kde jsou malé obchůdky? Vytlačily je tyhle... Vzpomínám. V Josefově na rohu - dlouhá prodejna TEPu. Prošlo se do vedlejšího domu - tam galanterie, myslím látky, asi i koberce... Znuděné prodavačky v chumlu za závěsem prodrbaly den... Holka, buď spokojená. Máš ten svůj MÍR. Každému ho v přání přeješ velkými písmeny. Sklapni. Jeď domů. Je tma.

Petroušek se diví:

- Kde seš? Jsem tě čekal na listí.

- Peťuš, zítra. Těším se.

Dobrou noc! :-)  

Tohle je norma už navždycky?