Slunovrat nese radosti. Masáže, koncerty, meditace

České zvyky, tradice a pranostiky - ilustrace která baví

RORÁTY (báseň)

Šero krajem ještě bloudí,

kostel zpola zavátý,

mlhou okna slabě září,

zpívají se roráty.

Na lavici starodávné

malý sloupek kmitá,

nad švabachem nakloněna

hlava v šátky skrytá.

Píseň hlasů šepotavých

rozlévá se temně,

jasně pouze zahlaholí,

'"Otevři se země . . ."

Otevírám ntb. Ukazuje 22:32 hod. Mohla jsem otevřít o minutku déle. Podvádět nemám zapotřebí. Ale čas 22:33 by byl krásně transformační.

V honu, shonu, pečení, kýchání jsem ztratila pojem o čase. Prve jsem nastavovala troubu – po kolikáté už? Od srpna několikrát týdně. A pak zas tři týdny nic. Zkoumáme, co způsobuje minutové výpadky proudu. Díky nastavování trouby vím, že je 18.12. Podle nové Wilsonky je čtvrtek. Blíží si novoluní. A slunovrat. V neděli o slunovratu si zapálím oheň. Aby nás sluníčko vidělo. A pak pojedu na koncert do venkovského kostelíka. První vesnice od Lindy. Vítají příchozí. Taky nabízejí ke koledám grog nebo svařák a čaj. A dobroty. To prý okopírovali od vesnice, kde bydlí Linda. Každopádně tu pracuje spolek;  vlastivědný, asi i okrašlovací, probouzející. Bezva ženy. Mají na návsi skleněnou klubovnu. Jedu-lli okolo, vždycky říkám Petrouškovi:

- Mají hezkou hospodu, viď? Manželky hned vidí, kde sedí jejich manžel. A není třeba, aby vstoupily dovnitř.

Dnes. Ráno. Vstávám úplně normálně. Chtěla jsem se ještě zasunout do postele. Mám dvě hodiny do masáže. Už jsem se nevrátila. Dnes přijedu včas. To dám. To musím dát. Modální slovesa nepoužívám. Tak jinak: To chci dát. Chci? Opravdu? Nebo za každou cenu dělám umělé zpoždění??

Kočeny čekají na snídani. I já. Nejdřív připíjím horkou vodičkou na svět. Na lidi. Na frekvence. Blíží se Atlas 3i. Jeho frekvence jsou patrné. Vnímám.

Balím malý dárek. Soustředím se na styl klásek. Zavineš balíček bez provázku a lepek za pomoci oboustranné fólie do úhledného balíčku s naskládaným papírem do klásku.

Chtěla jsem přijet včas. Něco ve mně je porouchané. Já zkrátka včas nikdy nepřijedu.

Masíruje mi nožénky zezadu, zepředu, trup, ruce…

- Co bys řekla o energiích mého těla?

- Máš jinou energii. Cítím únavu. V levé ruce se ti točí energie. Dřív, když jsi přišla do společnosti, jsi vzdělaná, kladeš otázky, nestydíš se, tak to jako by prskalo. To je pryč. Cítím stoicismus. A přefrekventovala ses v ten den, jak jsi byla na Sněžce. Pamatuješ?

- No, ta mi dala. To bylo před jeseteřím úplňkem. Povídala si se mnou. Chovala mě v takovém kamenném korýtku. Mluvily jsme spolu. Představovala jsem se jí a ona, že mě zná, ví o mně… Jsme v kontaktu. 

- Od toho dne jsi jiná.

V ten den mě Sněžka tak přenabila, že jsem byla úplně na maděru. Ještě v ten den večer jsem poprosila o masáž. To byl mazec.

Na závěr masáže dostávám sklenici studniční vody. Ta je tak dobrá! A vždycky přijde vhod.

Dnes svítilo sluníčko. Den byl překrásný. Nic jsem neudělala.

Dnes přijede známý na fotovoltaiku. Mrknout na ten přístrojek, který nám tam v srpnu jiný člověk naimplementoval. 

Je tu. Odkrývá desku.

- Jak to vypadalo? Co tam dal?

- Támhle to to je.

- Ale to nevypíná. To je jen takový hasič. To vyprskne chemii, kdyby něco. Máte projektovou dokumentaci?

Jdu do desek. Nemám. Volám na ČEZ. Ty kjavo, než tě identifikují, to je vesmírný eon. Podle r. č. ne. Podle jména ne. Podle IČ ne. Podle odběrného místa ne.

- Heleďte se, nemám čas tu s vámi trávit den.

- Mluvte se mnou slušně!

- Řekla jsem něco neslušného? Říkám vám, že nemám čas poslouchat, že mě tam nemáte. Máme od vás proud, ještě chvíli, a instalovali jste nám bohužel fotovoltaiku.

Nakonec mě vede do aplikace. Tam jsou všechny dokumenty.

- Ale mně to nejde otevřít. Poradíte mi?

- Ona aplikace trošku zlobí. Požádám kolegy, aby vám to poslali.

Usmívám se debilitě doby. Mezitím se náš revizor vrátil s novou sousáčástkou. Jen tak odhadmo. 

- Nevím, jestli je to ono. Potřeboval bych, jak to tu je propojené.

- Tak to mi pošlou na mail. Někdy v příštím roce. :-) Systém. :-)

Vyměnil. Přejeme si.

- Nezaručuji, že to bylo ono.

- My tě ještě do konce roku zavoláme. :-) 

Taková ztráta krve se jmenovala hra v Semaforu. A taková ztráta času byla dnešní realita.

Petroušek mi přivezl mandlovou jako bonboniéru. Krásná krabička se čtyřmi kontejnerky. Mandle v bílé, mandle v kokosu, mandle v hořké a mandle ve skořici.

- Mám tě pozdravovat. Prý to je pro tebe pro radost. Vidíš, dávali jí rok, je tu už tolik let.

- Já jsem, Petroušku, tak, ale tak šťastná! Kéž by se takový zázrak stal i jinde!

- Ona je živel. Optimistická.

- Radostná.

Zdobím okna. Vždycky je mám krásně ozdobena od Mikuláše. Lepím lucernu, stromek. Zvonky… Miluji očekávání sluníčka.

Volá klientka, jestli smí přijet dřív. Ano. Budu ráda.

Mám namočenou rýži, čočku, pohanku. Proplachuji v octové vodě. Uvolní se arzen. Rozpaluji kastrůlek. Kousky špíčku. Cibule. Zalévám směsí rýže. Koření. Kurkumu a pepř. Paraziti nemají rádi sluníčko. Tak jim tam trošku slunce pošlu. Kurkumin a piperin - Komplexní podpora trávení, kloubů, detoxikace i imunity. Do toho na kousky plátek krůtích prsou. Dobrota. Už je tu paní. Odhubla o metr a půl po obvodech. Jde jí to tak pomaloučku. Cítí se vnitřně bezvadně. Zmenšila se o dvě konfekční velikosti. Přejeme si. Termín.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-18-pro-stromecek

Jedeme koupit stromeček.

- Peťuš, už jsem z velkého vyrostla.

Vybíráme jedličku.

- Prosím tě, ta je tak těžká.

Oslovuje prodavače, co to mají za tlusté kmeny!

- Já vám to osoustružím.

- To jo, ale co to máte za bačkory?

Nakonec vybíráme jedličku s přiměřeným kmínkem. Ono to vypadá, jak kdyby měly na konci kmenu květináč nebo bačkůrku.

Utíkám do prodejny pro něco! Copak si letos vyberu? Vánoční mísu. A dvě svíce ve skle. Ve slevě. To je terno. Místo 230 o stovku méně. A ta menší taky.

- Peťuš, mám v trafice balíček. Já si tam zajedu.

Loučíme se. On půjde na večírek. Já na koncert. V trafice mám balíček po dlouhé době. Posílají mi ho po boxech po městě. Aspoň udržují mou pozornost v napětí. 

- Konečně jsem zase ve své trafice! Dobrý večer!

Mladá paní už mi nese na hlavě obrovský balík.

- Ješiši! To je moje? No jo, já jsem přicvakávala… Hm, to narostlo.

Telefon se strejčínkem.

- Irenko, tak jsem balíček včera dohnal. On nebyl v té trafice.

- Nebyl?

- Ale zjistil jsem, kam ho dali.

Neříkám mu, že mi napsali, že je balíček v rukou adresáta. Ale jsou to magůrci. Stařičkého pána honit městem. Děkuji znovu za balíček.

- Irenko, nemáš si se mnou dělat škodu.

- Víš, že kdybych nechtěla, tak to nedělám. Mám radost, jestli máš radost. :-) 

Ještě mu svěřuji jednu zprávu. Loučíme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-18-zpivaji

Nesu si balík. Slyším ve smrku zpěv. Jako na jaře. Poslouchám. Nahrávám. Jdu pod strom. Zpěv utichl. Vzdaluji se. Zas nějaké ptáče cvrliká jako v Rybově mši vánoční.

Doma rozdělávám balík. Bílé boty. Ani nevím, že jsem si je objednala. Ale krásné. Pěkňoučké. A hezky prostorné pro nohu. Ješiši. Za pět minut začíná koncert v muzeu. Jobek s kytarami.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-18-setkani-s-hudbou-vibraci-mladim-jobkem

Ješiši! Muzeum narvané. Přede mnou u dveří stojí mladá paní. Vedle ní snědý mladík. Mají tmavou holčičku. Paní je jak sluníčko. Milá. Usměvavá.

Ředitel LŠU (postaru) zahajuje. Omlouvá se, že není prostor. Ale muzeum – jedinečné. Miloš Dvořáček má dnes svátek.

Šeptám:

- Myslíte, že byste mohla jít trošku dopředu?

- Pojďte vedle mě.

Jé, hodná. Sedáme si na koberec. Za chvíli už je to nepříjemné. Sedám si na bobek. I paní vedle.

- Taky vás bolí nohy? A to jste mladá. Mně bude příští rok sedmdesát.

- Nevypadáte.

Zrovna dnes vypadám na sto. Ale usmívám se. Jobek je živel. Hudba léčí. Jeho kytarový sbor na chvíli vyměňují klarinety kolegyně Hruškové. Radostná hudba. Tóny skáčou. Děvčata hrají jako o život. A nastupuje dětský sbor a Jobkovy kytary se  vracejí. Hudba dojímá. Někteří lidé odcházejí. Nevím, co to znamená. Jestli jim jede vlak. Nebo autobus. Divné. Sedám si na židličku v první řadě. Užívám si koncert až do hloubi duše. Konec.

- Ještě zahraj!

Tleskám.

https://www.youtube.com/watch?v=DKIbPPcg4AE&list=RDDKIbPPcg4AE&start_radio=1

Přidává dávnou písničku Dezertér. Ach, ach! Kantoři. Jobek mě v divadélku učil příležitostně techniku zpěvu. Zpívala jsem tam s kapelou. 1973-1974… Jobkův bratr hrál v kapele na basu. Kostěj. Jobek měl svou krásnou ženu Lídu. Založili skupinu Kantoři… Dávno. Ale ještě to není pryč. Ještě se to nese jako energie.

https://www.youtube.com/watch?v=DKIbPPcg4AE&list=RDDKIbPPcg4AE&start_radio=1

AI:

Píseň "Dezertér" je známá česká lidová/trampská píseň s textem o vojákovi, který se rozhodne neodejít na frontu proti Prusům (Prajzům), protože je hudebník stejně jako oni, a je to klasika country kapel jako Kantoři nebo Petr Bende, ale existuje i slavná francouzská protiválečná píseň Le Déserteur, kterou zpívala i Joan Baez, a která má v češtině verze jako "Pánové nahoře" od Jaromíra Nohavici.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-18-umeni-ridit

Jedu do Kauflandu. Pozoruji couvání dlouhého nákladního vozu s návěsem. Obdivuji řidiče. Suverénně plynule vyjíždí z úzké uličky, kam asi zajel omylem. Neobávám se. Cítím, že couvá jistě. Na konci kroutí stroj doprava. To nepochopím. Jak to dokázal! Ještě maličko. Srovnává kabinu. Odjíždí směrem k továrně. To bych neuměla. Obdivuji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-18-cekaly

Doma. Odemykám. Čekám za dveřmi kočičí hlavičky. Nezklamaly. Čekají. Zatápím. Poslouchám Šalingrad.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-18-jsme-komplet

Petroušek přišel z večríku. Povídáme si.

https://www.facebook.com/reel/1813376812713441

Dr. Stránský, můj člověk.

- Peťuš, poslechni si tohle!

- Co ti na to mám říct! Má pravdu. Nechají si skákat po hlavách... 

Dr. Stránský:

- Vy jste první generace, která přestala vychovávat děti. Ptá se dětí, co chtějí. Jak je to možné!! Jste první generace, ktrá zapomněla, proč tady je. Dovoluje svým dětem mít právo. Děti nemají právo na nic!!! Mají právo na lásku, vzorné rodiče, péči, ale nemají právo mít iPhone, protože ho má každý! To je absurdní stav. V životě v lidských dějinách neexistoval!!!

ZAMYSLEME SE!!! Víme, koho se to týká!

Bude půlnoc.

- A jdi spát.

Jasně. Usnula jsem s ntb na klíně. Půl třetí. Na chodbě něco upadlo. Dost hřmotně. Malý obrázek. Shodil do sklenice se svíčkou dřevěnou kočku. Ještěže svíčka nehořela. A že jsem tu ránu slyšela.

Maminka by řekla – znamení. Copak se přihodí.

Jdu to zaspat.

Dobrou noc!