Slunovrat. Úkaz na obloze nebyl vidět. Maminka si vyšla v krátkých letních tepláčkách

Dnes už to je. Dnes je ten důležitý den! Kupodivu cítím klid v duši. Nenechám se rozhodit je můj dnešní program. Nikam nespěchám. Stíhám. Vše v pohodě. Nikdo mě nevyhazuje, nenadává. Dům je vysmýčen, umyt, nakrášlen, nablýskán.

Den má jednu jedinkou vadu na kráse. Zataženo. Nízká obloha slibuje, že večer s Petrouškem pojedeme do prčic. Najdu si on line přenos události tisíciletí. Mocní se marně snaží. Lež, přetvářka, faleš, balancování, podvádění a obelhávání lidí ne planetě. Končíme. S planetami nehnou. Nový začátek.

Snáším haldy k mamince. Dvě tlusté deky. Dvě velké šály a jednu malou. Svářím konve vody do červeného a modrého vaška. Sobě chystám na záda zahřívací polštářek. Plíšek zlomím až při odjezdu. Horkou vodu do termosky. Do misky Herbalife skládám cukroví. Má ráda tlapy. Ale nakonec povídala, že všechno. Kontroluji zásobu caro, smetany, cukru. Zapomněla jsem lžičku, ale jsem holka se zásobami. Dvě rezervní lžičky připravené v košíku. Ty vorle, kdyby mi někdo promítnul tuto situaci před rokem, jak bych se asi tvářila? Blázen! Dnes jsem stěhovák. Do auta. Z auta. Do auta. Doma z auta. 

Co ještě? Prskavky. Zapalovač. Hoří? Chytá. Mamka měla ve zvyku kupovat voňavou svíčku ve skleničce; na ní zimní krajina. Několik skleniček téhle modré vzpomínky mám prázdných. Pálím v nich v zimě kahánky. Stěhování. Odnáším do auta. Zpěvníčky. Křížovky. Natahuji dvoje legíny. Tlusté ponožky. Ještě kontrola... Na půl druhou smluvený čas. Lupám plíšek v zahřívacím polštářku. Ihned mi hřeje kříž. Jedu. Pro jistotu volám. Ano, přivezou do altánku.

Jsem tu. Řekli, abych dodržovala čas, aby mamka nebyla dlouho oblečena v teplém. Následně zjišťuji, že to nehrozí. Ani dlouho, ani v teplém. 

Nosím z auta deky, šály, rukavice. Lavice v altánku zarovnána. Vyhlížím vozík. Stojím pod kaštanem. Dívám se toužebně vzhůru. Uklizečka stírá schody. Sleduje mě shůry. Stírá a nedbá. Půl druhá už dávno minula. Ve tři čtvrti na dvě cvakám SMS paní Hudákové. Má příjem. Nechci rušit. Nevím, co mám dělat. Pomalu prochládám. Z tepla se to pozoruje. Svinský světe, jsem ti vděčná!!

SMS nedopisuji. Jana přiváží na vozíku maminku. Čtvrt hodinka. Já musím přesně. Oni ne. Dvojí metr. Však my tu Hrobskou vycvičíme. Si bude  vyskakovat. Loni touhle dobou jsem Janu načapala, jak mamce nedala ponožky. Seděla v ledové chodbě v krátkých teplácích, kurník a v létě na ní věší teplé manšestráky. Fakt, hlava mi nebere. Tehdy jsem vykulila oči! Udělala provinilý obličej. Šla jsem si maminku obléct, zahřát do teplých DLOUHÝCH kalhot.  Nestěžovala jsem si. Jen jsem žalovala sestře. Zajímalo by mě, jestli by člověk, který mi neustrojí stoletou mámu, přemýšlel jinak, kdyby se jednalo o tu jeho. Napadá mě, že třeba není proškolen. Nebo nemá cit. Ještě jedna varianta. Nepublikovatelná. Když to doma vyprávím manželovi, zuří. 

Tohle se řediteli líbí. O tom snil. Zamknout dům. Nemít svědky. On si to zhmotnil. A pak že to nejde. Za staré ředitelky odemčeny všechny vchody. Teď? Vše utemováno. Nikdo se nedostane přes práh. 

- Prosím vás, vždyť má mamka zas holé nohy!! A dali jste deku i pod ní? Ne!

- My jsme pod ní dali teplý polštářek.

- Mami, postav s!

- Počkejte, musíme vozík přistavit.

Ještě že tu máme stěnu altánku. U hřbitova bych si to nelajskla. Tam není čeho se chytit. Maminka se krásně postavila. Rychle rozprostírám pod ní deku jako slínu. Schválně píšu dlouhé í. Spisovně je slina. Ale babička i maminka íčko protahovaly. I já. Ten teplý polštářek vkládám na rozprostřenou deku. Mají tlustých laris, ale bez přemýšlení, šup, vezme se ta, která padne pod ruku. Čím menší, tím lepší. Ať se nedají holé nohy přikrýt. Mohu to brát jako schválnost? Nebo to mám brát jenom jako blbost? Neprofesionalitu? Kolikrát jsem přijela, maminka po obědě spala NEPŘIRKYTÁ! Brr, je mi z toho zima, ač  v kamnech oheň plápolá. Proč shánět v těchhle chladech tlustou velkou teplou deku?! Komu jde o zdraví člověka dole pod okny?  Má si baba nechat rajtovat v hlavě. Tady nejde o zdraví, jde o opak! Tady se hledá opak zdraví se specifickým názvem. Kdo najde, vítěz! Zašpérujou se zas jak trestanci do cel. Za záda vaška s horkou vodou. Navrch druhou deku. Balím jí holé nohy! A ještě třetí deka. Holé ruce. Vždycky má rukavice v kapse. Našla. To je pro novináře. Jak kazí dobré jméno pečovatelů vždy jeden kazič. A nikdy nedá mamce horký čaj do termosky. Vždy do nerezové konve. Ledový.  A furt dokola. A furt a furt a pořád a stále a dokola. A nic. A Hrobská si stěžuje. Chápe mě někdo?!

- Mami, zvládneš si natáhnout rukavice?

Jednu bezvadně.

- A co teď?

- Mamko, co myslíš? Zebe tě druhá ruka?

- Zebe. A co mám dělat?

- Natáhnout tu druhou rukavici.

- Ale já ji nemám.

- Máš. Držíš ji v ruce.

Pusinkuji. 

- Maminko, jsme tu v chladu, ale můžu ti dát pusu. Mám tě moc ráda. 

- Ale v teple by bylo líp. 

Vysvětluji, proč nemůžeme být nahoře v teple. A o podpisech, které nesmí nikomu dávat.

- Mamko, žádné podpisy nedávat, ano? Ty to víš! A nedáváš. Nikomu žádný podpis! Řekneš, že chceš dceru! A žádné špejle do nosu!! Mají od tebe podepsáno, že žádné špejle, žádná vakcína. Rozumíš? Mami, chápeš to?

- Já to chápu, ale není mi to nic platný.

Pouštím Rybovu mši. Už si nevzpomene na název. Prý posloucháme betlém. Vysvětluji, jaký význačný úkaz se dnes v půl páté ukáže na obloze. Pokud by nebyla zanešena hliníkem. 

Zpíváme koledu. Mamka zpívá druhý hlas, ale to v závěru refrénu, to už zpívám já. Bylo mi sedm osm, když jsem vyťukávala u klavíru v obýváku Veeselé váánooční hódy... A maminka zpívala z kuchyně... Mami, to bylo krásné dětství, s tebou. 

Stavuji se v obchodech. Nikdo mě nevyhazuje. Jo, Lidl vynechávám. Je to super. Lidi nosí náhubky formálně... Doma. Slepuji cukroví. Mamka slepovala večer před Štědrým dnem Aby krém vydržel přes vánoční svátky... 

Klidný slunovratový bez hajk emoušn. To byla písnička. Zvýšenné emoce. Je jedna. Při rekapitulaci dnešní schůzky v altánku se mi emoušn zvýšily. Ale to už se smí. 

Dobrou noc!

P. S. Když dítě neposlechne jednou, podruhé - za našich let dostalo po papule. Dnes? Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté, podesáté... Nedali byste někomu do drdolu? Nebo jsem notorická stěžovatelka!? Uf, vybírám si lidi. Ale někdy to fakt nejde.