Slyšeli jste v poledne tu ránu? Zlomil se konečně týden

Bude půlnoc. Zrzka ráno přišla z obležení dvěma kocoury. Má ve zvyku vybíhat, když Petroušek vstane. Pěkně si celý den pospala. Několikrát jsem ji vystrkovala ven. Prý do zimy nejde. V podvečer na chvilku vyběhla. Asi v devět v deset večer jsem pochopila, že je tu zas ten jeden únorový den - jak říkala Linda. Ta zas do rána nepřijde. No, jak je libo. Povídali prý, že má být o víkendu mínus sedm. Tak si to venku užij. Ona i dnes v noci je kosa. Máš kožich! Jak chtěj vaši, našim je to jedno. Falešnice! Nevíš, kde ti je dobře?!

Dopoledne se chystám na nákup. Ale pracuji. Odkládám. Zrzka si přišla z gauče do pracovny ke mně. Chvilku pozorovala oknem zahradu. Pak pacičkou shodila lahvičku od lepidla. Pohrála si s ozdobnou sponkou. Zalehla a nehnula se ode mě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-17_Zrzka_opustila_sve_kocouri_pratele/

Poledne. Volá Péťa.

- Peťuš, dnes se chystám ven.

- Jeď mezi lidi!

Je stará duše. Navíc ryba. Má pravdu. Ví.

Volám čerstvé vdově. Krásný rozhovor. Nádherný. Jak víno. Zvláštní. Čekala jsem smutek. Milovala ho. V poslední době...

- Byl dědkovitý, viď?

- Měl žaludeční vřed. Nevydržel dva dny doma. Měl po operaci dutin.

- On to tušil.

- Věděl. Poslední měsíc byl na mě hodný. Vzpomínám na naše asi tři snídaně... Celý život jsem ho milovala. Říkala jsem si, kdyby to tak zůstalo... 

Chápu ji. Asi před pěti šesti lety jsme u nich víkendovali. Na folklorním festivalu. Asi před třemi lety se tu stavili společnému známému pro tašku jídla. Cítila jsem jeho - jak to nazvat? Dědkovitost? Bručivost? To není to pravé slovo. Brblavost. Štíhlý. Elegantní. Podnikavý. Veselý. Taky jsem ho měla ráda. Smáli jsme. Čtyřicet let. Budiž mu země lehká! Rozhovor mě utišil.

- Přijedeš? Máš řidičák?

- Už se bojím. On mi nadával. Až to pomine, přijedete vy k nám.

Řehtám se. Tak on ji nadával za volantem, jo? Takhle mi nadával můj první muž. Vystoupila jsem mezi poli z auta cesto na chalupu. Už jsem to měla, že bych to došla. Popojížděl vedle mě a žadonil, ať si sednu. Vítr províval obilí. Trucovala jsem. Když jsem tak nemožný řidič, tak si řiď sám! Jak se v mysli vybaví asociační obraz. Nebo analogický? Ne, asociační. :-)

- Ráda tě uvidím. Jsi tak životná! Plná energie.

- Jé, to mě těší!!

- Jsem u Aničky. Učím vnučku.

- Uč! Vytrhla jsem vás!

Už bych měla jet. Mám tu skupinu hovorů mezi dvanáctou a sedmnáctou. Ty vorle! Péťa už je tu i z meloušku. Už jsem to měla mít hotové. 

- Ťuti, já jsem ještě nevyjela.

Zná mě. Vůbec není překvapen. Ví, že se někdy chystám od rána. Zaparkuje venku. Nakonec nevyjedu. Mé chystání je ve stylu, jako když se chystá chudý král do boje. Vytahuji z kabelky z průhledného pytlíčku darovaný respirátor.

- Peťuš, jak se to nasazuje?

Vysvětluje mi. Ukazuje mi. Radí mi. Zrovna bych si ho nasadila vzhůru nohama. No jo, studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Jdu si ještě vybrat náušnice, které kvůli tomu debilnímu náhubku musí pevně držet v uších. Už jsem poztrácela... A trhy nejsou. Maluji si rty. Sytou tmavou barvou. Beru si černý kabátek. Mám na něm připevněný rudý vlčí mák. Jo. Už bych mohla. Stavím se v bance. Jednou zas. Beru si leták Kaufland, Penny. Penny - blé. Tam jsem nebyla od listopadu. Třináctého. To zrovna soud rozhodl o nezákonnosti roušek. Byl tam takový tlustý chlap. Bezmozek. Ostraha. Odešla jsem tehdy. Nezaslouží si moje peníze. V ten den jsem byla naposledy i v Lidlu. Ten drzý kluk... Urazil zákazníka, starší osobu a ženu. Má to u mě. Dočká se. Trojí nevycválanost. Neúcta.  

Juj, dnes si zanakupuji! Beru z auta velikánský koš. Nemohu dýchat. Stahuji si dekl pod pusu. Furt se mi vrací na své místo. Br. Jsou v něm chemikálie. Děsně smrdí. Kupuji macešky, konifery, kytku tulipánů. Kytku narcisů. Tu bych dovezla mamce. Kdybych mohla. Kudly fašistické. Asi bych i mohla. Ale se strachem. Tu emoci nemám ráda. Lepkavá energie. Mám ráda emoci radosti. Tu jsem si dnes krásně vyráběla. Z auta jsem stahovala vesmírnou energii při čekání u závor. Ze srdce jsem zaplavovala řidiče láskou. Domy. Město. Cákala jsem lásku na všechny strany. Cestou domů taky. Zdravila jsem louku, kde jsem před nedávnem klusala na běžkách. Podjela jsem viadukt. Posílala dobrou energii poli, které nám dělalo v zimě radost. 

Co si koupím dál? Chtěla jsem se mrknout na ubrus s kvítky. Už mají jen khaki a šedé. Ty vorle! Jak já nesnáším ty sterilní bílo šedé domy, byty. Studené. Neosobní. Uklizené. Mám ráda barvy, zabydlenost. Teplo domova.

Joj, tady mají kovovou lopatku. Na co by se mi hodila? Ke kamnům ne. Tam teď máme novou kovovou. Klasickou. Na plastové se nedá namést smetí. Beru ji. Však si vymyslím, na co ji potřebujeme. Zvýšený záhonek. Na co bych si ho tak dala? Beru ho. Čtu etikety velikonočních zajíčků, vajíček. Vystřídat se palmovému tuku, náhražek cukru... Kupuji skleněné hrnečky. Dám je dětem ke koledě. S kuřátky, slepičkami. Jestli jedna ze slečen bude házet dárky, nechám si ho. :-)´Má to u mě jak v trezoru.  Hela mi u horoskopu říkala, že se v letošním roce budu vymezovat. U pokladny vše vyndávám. Vyslovuji vyndavám. :-) Mám starost, jestli se mi nákup bude vejít zpátky do koše. Jo, ještě obrovskou bílou lampu s měnícími se barvami. Máme po zahradě malé, větší. Tahle je óbr. Teď svítí v chodbě. Nestihla jsem ji umístit. 

Rovnám do kufru. Okolo jde pán.

- Roušku dolů! :-) 

Je! Jéé! Mohl by mě poslat... Ale on ne! Usmál se. Strhl tzv. "zakrytí dýchacích cest".

- Máte pravdu. K...y!

- Fašistické!

Ireno, to není hezké. Měla bys dodržovat nejen zákony vesmírné, ale i lidské. Vesmírné se mi dodržují lehčeji.

Banka. Jdu bez deklu. Všechno si v autě chystám do ruky. Kde jsou doby, kdy jsem vešla v klidu dovnitř. Za přepážkou dvě miloučké krásné pokladní. Usmívaly se na mě. Nechodila jsem před obědem a zavíračkou. Někdy jo. Ale ze zásady ne. Nevhodná doba. To chodí v detektivkách jiná sorta lidí. 

Studený stroj. Hnus. Hotovo. Beru malý ústřižek. Do zítra vyrudne. Kde je potvrzení s razítkem a úsměvem pokladní!

- Peťuš, divej, koupila jsem lopatku.

- Hezká.

Neptá se, na co. Ví, že je to zbytečné. 

- Peťuš, myslíš na doma nebo ji použijeme v zahradě?

- Doma.

Nevím na co. Ale máme lopatku. Takovou malou uhelku. :-)  Krásnou. Jen dřevěná rukojeť by mohla být uhlazenější. Všechny dřevěné rukojeti jsou hrubé. Mamčin ženský krumpáč má rukojeť ohlazenou. Příjemnou do ruky. No jo, ale ta byla vyrobena před dávnými věky. 

Utíkám rychle telefonovat. Stíhám čtyři příjemné hovory.

- Péťo, jedna paní si napsala, že má sto osmnáct kilo. A chce zhubnout dvě až pět kilo.

- Noóó, tak to má dobrý. To má jednoduchý úkol.

Řehtám se tomu ještě teď. Taková kulantní odpověď. :-)

Za čtyři minuty půlnoc. Zrzka nejde. Zadělala jsem kvásek. Ten ze včera ve sklenici v lednici je ještě krásně nakynutý. Rozesmál mě obal od mouky. Na pytlíku je... No, schválně, jestli přijdete na to, co je mi k smíchu... Takové duchaplné. Neuvěřitelné 😂🤣😅😅😀😉

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-17_Truhliky_rozkvetly%2C_potrebuji_uz_ven/

O víkendu má mrznout. Mohli by ještě pustit sníh. Zaběhala bych si. :-)

Na terase mi rozkvetly hyacinty. Petrklíče už budou pomalu k vsazení do trávy.  Tak teplo nebo mráz? Když nemohu lyžovat, přeju si teplo!

Dobrou noc!