Směšnohra života :-) Držme stopu

Léto si představuji klasicky. Chvíli prší, zamračeno. Všechno se zalije. Rostou houby. Pak se zas vrací na dlouho slunce, rybník, požární nádrž. Rybník - myslím lejšovský, požární nádrž - myslím smržovskou nebo rasošskou. Babička skončila s dědou v nouzovské hospodě nad Velichovkami. To byl krásný statek. Děda tam měl včelín. V sadě úly. Mnoho stromů – třešeň, blůmy, rynglata, jablka. Tam bylo pořád slunce. Radost. Hojnost. Bezpečí.  Hospodu si koupili hned po válce. Strávili v ní celý život. Byla nádherná. Přes dvůr se šlo do obrovské stodoly. Ach, jak to tam vonělo. Vysoká vrata se odtlačovala na kolečkách v kolejničkách. Ve vratech malá dvířka. Když jsme těmi dvířky chtěli vstoupit do stodoly, nechtěli-li jsme odtlačovat vrata, museli jsme překročit silný čtyřhranný trám asi třicet nebo padesát cm nad zemí. Ach jak to tam vonělo. A charakteristická vůně ve včelíně. Jak včely ucítím dnes, hned se asociačně přenáším do dětských let. Ve stodole měl děda vlevo ponk. Na něm svěrák. Už si nepamatuji, kde měl oleje a mazání, ale tohle všechno vytvářelo tu vůni. Tu já miluji dodnes. Stodola dědovi sloužila jako garáž. Na mlatě tam stála zelenkavá aerovka. Babička měla mou maminku, Vendulku. A s dědou ještě strejdu Jardu. Ti chvíli bydleli v Mokrém. Tam měli s tetou Emou hospodu a psa kolii. Oni bydleli na víc místech. Někde v Červeném Potoce si koupili dům. Dávali tam lišky dobrou noc. Teta tam myslím prodávala v obchůdku. Když bydleli tady blízko v Mokrém, děda nastartoval cink cink cilink; babička mě vzala na klín, jeli jsme na návštěvu. Cestou domů jsem babičce usnula na klíně. A jak se tak člověk probouzí a zase spí, pamatuji na takové krásné fialinkové světýlko. Kontrolku. V trychtýřích světla se míhaly stromy v alejích. Jedu-li do Opočna, míjím odbočku na Mokré vpravo. Asi před pěti lety jsem si myslela, že jsem ztratila náušnici od svých originálních růžových korálí. Vyrábí je paní Francová z Mokrého. Znám ji jen z trhů. Měla jsem její navštívenku. Cestou z Bohemilk jsem se u ní zastavila v Mokrém. Bydlí hned na kraji. Musela vyrobit růžové znovu, protože by netrefila odstín. Koupila jsem si tehdy bílé. Korále jsou pestré -pruhované, růžové, bílé... Bílé náušnice jsou univerzální. A když jsem přijela domů, našla jsem tu růžovou tulačku pod postelí. Hned jsem volala. Bílé už jsem si nechala, to dá rozum. Pak jsem u ní byla možná ještě jednou. Vyrábí krásné originály cetek. Nikdy mě nenapadlo jet vesnicí dál. Najít tu hospodu. Co vím, když jsme šly s maminkou od autobusu z Opočna, byla to nekonečná cesta do Mokrého. Maminka a malá holčička. Dnes autem to taky chvíli trvá. Tak tyhle růžové vzpomínky z dětství se mi vybavují, když žiju chaotický marast v počasí. Tehdy jsme se koupali v rybníku u lesa. Někdy i v rybníku uprostřed vsi. A na kolách jsme jezdívali lesem na koupaliště do Smržova. To byla požární nádrž – koupaliště. Cestou jsme se kolikrát stavili na poli pod obrovskými stříkačkami, které ve velkém kruhu zavlažovaly pole. Někdy jsem se šla nechat obstříknout i na pole přímo před naším domečkem. Léta byla horká, suchá. Ale ne tak horká, jako dnes.

Docela mě to zlobí. Já nejsem schopná rozlišit, jestli je ten pravý letní den. Protože svítí slunce, zamračí se, začne pršet, zase slunce. Vichr. Nejhorší je, když je celý den nad zemí deka. A vedro. Nebo deka. A psí zima.

Tohle mi tak probíhá v mysli, když čtu na FB ze včera: (Neopravuji.)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-15-mapa-driv-a-dnes

Monika Prokopova

Vlastně nevim jestli lidstvo má přežít..... V říši např. bakterii či čehokoliv jiného to, co se nevyviji, zaniká.... Opravdu staci 10% k udrzeni kolonie lidstva při životě?? A je tu aspon tech 10%??

Zakázané informace News

Manipulace počasím: Jak se ze slunečného dne dělá krize...

V době, kdy informace obíhají světem rychleji než kdy dřív, už často nezáleží na tom, co se říká, ale jak se to říká. Jeden z nejpřesvědčivějších příkladů mediální manipulace můžeme vidět na obyčejných meteorologických mapách. Ty se totiž během posledních let změnily k nepoznání. Ne změnou teplot, ale změnou stylu. A právě styl vytváří emoci, dojem a – v dnešním světě – i strach.

Tehdy: normální léto

Stačí se podívat na to, jak vypadaly mapy počasí dřív. Teploty kolem třicítky, sluníčko, zelená a žlutá barva. Mapa působila přívětivě, klidně a v podstatě neřešila nic výjimečného. Letní den jako každý jiný. Běžná realita, kterou nikdo dramaticky nerozebíral. Ani média, ani veřejnost. Prostě léto.

Dnes: vizuální apokalypsa

A pak srovnejme se současným stylem. Stejné teploty, možná o stupeň víc nebo míň. Ale grafika je jiná. Celá mapa hoří. Červená, oranžová, tmavé stíny. Všechno vypadá jako před výbuchem sopky. Kde dřív bylo sluníčko a klid, dnes panuje panika. Jako by nám mapy říkaly: "Tady už se nedá žít. Tady shoříte."

Strach místo informace

Co se změnilo? Ne teploty, ale způsob, jakým se o nich mluví. Z čistě informační mapy se stalo nástroj vizuálního nátlaku. Styl vytváří atmosféru ohrožení. A lidé, kteří to sledují, mnohdy ani nevědí proč, ale začínají se bát. Najednou se mluví o extrémech, hrozbách a nutnosti okamžitě jednat. A jediné, co k tomu stačilo, byla změna barev.

Ovládání přes oko

Je to ukázkový příklad toho, jak lze se stejnými daty vyvolat zcela opačný dojem. Když nám někdo ukáže klidnou mapu, bereme to v pohodě. Když nám ukáže mapu, která vypadá jako požární poplach, začneme jednat podle strachu. A to je přesně to, co se dnes děje. Nejde o fakta, ale o způsob, jakým jsou zabalená.

Přemýšlejme vlastní hlavou

Tento rozdíl mezi tehdy a dnes nám připomíná, že nestačí jen pasivně přijímat to, co nám média předkládají. Je potřeba se ptát. Co skutečně ukazují čísla? Je dnešní počasí opravdu jiné než dřív, nebo se změnil jen způsob, jak ho "vidíme"? Ne všechno, co vypadá děsivě, skutečně děsivé je. A ne všechno, co působí neškodně, je bez záměru.

Závěrem: manipulace má tisíc tváří

Tento princip neplatí jen u počasí. Stejně snadno se dá z beránka udělat vlk a z vlka beránek. Z jedné země udělat agresora a z jiné chudinku. Z člověka hrdinu, nebo hrozbu. Náš mozek na tyto obrazy reaguje automaticky, podvědomě, a často si to ani neuvědomujeme. Právě proto je vizuální manipulace tak účinná. Nepracuje s realitou, ale s tím, jak ji vnímáme. A když přestaneme kriticky přemýšlet, stáváme se snadným cílem.

Buďme tedy obezřetní. Učme se vnímat nejen to, co je nám řečeno, ale i to, jak je to řečeno. Protože právě v tom často leží skutečný záměr.

Daniel Danndys Krajča

A dnes: (Neopravuji.)

Iva Kiarsei

Jeden den 35 st. a za dva dny 14 stupňů. Ty skoky nejsou jenom teplotní. Něco se vždy stane, změní... Všímáte si?

Dusno jako pod pokličkou. Není to o horku, ale o jakémsi dušení v atmosféře. Pak se z ničeho nic zvedve vítr a přivane "odněkud" mraky. Pak jakoby vše ztěžkne a po dešti se vyjasní, najednou se zase nadechnete, ale něco jakoby zůstalo... v půdě, na pokožce, uvnitř vás... Jako by to spadlo z nebe. Všímáte si?

Texas a jiné státy tento týden s extrémně rychlými a silnými povodněmi dokreslují pocit, že něco není ok, že příroda se nemstí ani se nic nečistí a už vůbec se nic neotepluje a to poslední, co bychom potřebovali je nějaký green deal.

Zaposlouchejte se do hlasu v sobě... toto není poprvé, toto už znám... vím, co to je, jen to neumím pojmenovat...

Je to ZBRAŇ. Tichá, neviditelná, utkaná z mnoha maličkostí, komplexní. Není to jen osévání mraků a geoinženýrství. Je to i frekvence, zvuk, cílené vnášení toxicity do našeho prostředí i našeho organismu. Je to tak rafinované, že pokud to chcete vysvětlit, nevíte odkud začít. Je to jen ten POCIT s pachutí manipulace. Stává se čím dál častější.

Občas je ten den - jako malovaný... ten den, který moje generace zná z dob prázdnin. Tam poznáte rozdíl od těch dní dalších, kdy obloha zešedne a začne vás bolet hlava, nálada se změní, oči pálí, nechce se vám nic. Je to jak antidepresivum ve vzduchu kolem. Proč asi?

Abychom nebyli vzpurní. Abychom neodmlouvali, abychom si nevšímali, jen přežívali...

To celé není ale o pocitu marnosti a bezmoci, ale naopak o všímavosti a bdělosti. Aha... někdo se mnou chce někam pošoupnout, něco se chystá... Takže co mohu udělat já osobně?

Vidět, co se děje, ale nepoddat se.

Nenechat si otrávit tělo a mysl.

Budovat opak toho, o co se snaží.

Ptát se, hledat, nepodléhat stereotypu.

Nevěřit, že někdo něco změní za mě. Ani vaše matka, ani partner, ani vláda, ani Trump.

Já a mé tělo, mysl a duše.

Každý pokrok na mikroúrovni mění celé klima a přispívá buď pádu nebo vzestupu.

Jasnou oblohu i mysl všem.

Iva Kiarsei

Hloupí nechtějí být chytří. Oni si myslí, že chytří jsou! :-) Těm možná ty dva texty nic neřeknou. Jenže já vím, že vás tu je tři, čtyři, sedm set chytrých. Věřím vám!

Ráno jsem věděla, že v devět přijede klient. Až v hlubokém odpoledni jsem si přečetla, že bude mít deset minut zpoždění. A já za pět minut devět, intuitivně jsem s jeho nedochvilností počítala, jsem zadělala na chlebíček. Krásně jsem to stihla. Když zazvonil, jen jsem hledala klíče. Kdyby tu byl akurátní Petroušek, hned by mě káral, že mají viset na svém místě na věšáčku. Mají. Jenže když přijedu autem, otevřu z auta bránu. Vynesu nákup. Vstupuji s kabelkou do odemčeného domu. Klíče při ranním hledání jdu s jistotou najít do kabelky. Očima hledám zelenou visačku Herbalife. Na ní mé klíče visí.

Klient odjel. Ještě jsme si povídali, kudy k nám od Skalice přijel. Jel chytře. Na kraji města sjel do ulice Na Záchraně, lehce se dotknul okraje města; šupajdil lukami do pevnosti zadem. Kudy to dám já? Jeden semafor na kruháči. Jela jsem ho na třikrát. Průtah městem rozbombardován. Nevím proč. Byl kvalitní. Proč neopraví cestu pod městem nad řekou. Turecké dotační hospodaření. Tomu nerozumím. To nechápu. Zrovna tak, jako výběrové řízení na odborné místo se specifickými požadavky; zvítězil mladý člověk – odborník na odhady nemovitostí a laborant, člověk zaměřený na zemědělství se jménem ověnčeným mnoha tituly. Nedivím se ničemu. Dřív taky mohl dělat báňský inženýr šéfa potravinářské fy nebo divadla. Mazec na tom světě. Hlavně že máš papír s kulatým razítkem. Když jsem ředitelovala se vzděláním pro 5.-12. ročník, tedy druhý a třetí stupeň vzdělávání, pro neznalé – třetí stupeň je kvalifikace učit na středních školách, nutili mě, abych si doplnila pět let před důchodem vzdělání pro první stupeň. No, co je dovoleno pánovi, není dovoleno volovi. Někdo s absolutně nevyhovujícím vzděláním může taky klidně dělat ministryni, že jo?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-15-tak-to-jsem-necekala

Semafory za sebou a šup na obchvat. V soukromém zubním zařízení jsem natotatašup. Vyšli mi vstříc. V neděli ulomeno, v úterý termínek. Mám to tam ráda. Jsou prozákazničtí, milí, hodní, ochotní. No taky aby ne za ty peníze. Fakt skvělé služby. Jednu nevýhodu to má. V soukromém zařízení platíš za vše. Pamatuji, jak jsem se divila, že vytržení zubu mě přišlo asi na čtyři tisíce. Na pohotovosti ti ho místo ošetření, provizorním vyvrtáním apod. vyrvou zadarmo. Léčebná metoda extrakce. Svět v kotrmelcích.

Jedu domů. Svištím po obchvatu. Na kraji města mě napadlo odbočit dolů do centra. Ireno, chceš jet sídlištěm domů? Tos´  nemusela odbočovat. I tam i tu jeden semafor. Zlobivé dítě ve mně se ozvalo:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-15-k-ovocnemu-stanku-dobrodruzne-siesta

Jak to včera říkal Petroušek? Jel pod náměstím nad hladinou Labe. Nedoporučil mi tam jet. Hnusná cesta. Tak to zkusím. Fakt hnusná. A uzoučká v jednom místečku. Ješiši! Dala jsem to.

U stánku s polskou zeleninou se necítím dobře. Je tu nesmírně nepříjemná paní. Nemá mě ráda. Irituji ji. a tuhle to na mě křičela, můra! Mám ve zvyku zdravit v Lidlu, Kauflandu, v Penny. Jdu do zboje. Můj připitomělý zboj. A nepozdravím! Nemám zájem jí přát DOBRÝ den, babě. Mají nádherné zboží. Překrásné meruňky, papriky, cibuli, česnek, brambory, borůvky, nakládačky. Nikde nikdo. Platím. Bez mluvení mi vrátila peníze. Bez mluvení si je ukládám do peněženky. Nepříjemná energie. Ježí se mi chlupy. Mám ráda srdečnost Tady mám obavu, abych jednu nechytila. RYchle odsud pryč.  Když už jsem v téhle části města, stavím se s květináči u jedné paní. Zas jedu úzkou uličkou. Ale není to tak děsivé, jak ta pod kostelem nad hladinou řeky. Zastávka ve Skaličanu kočkám pro játra. Miloučká usměvavá ochotná prodavačka. Sem jdu ráda.  Uzoučkou jednosměrnou sjíždím dolů ke Karzitu. Tady jel dnes ráno můj klient. Vzdaluji se městu. Očima hledám odbočku do luk. Za pět minut jsem doma. Brambory na páru. Oštiepok. Okurkový salát s rajčetem, cibulkou. Víno. Pod slunečník. Pohoda. Dnes bych se mohla koupat. Je na to počasí - doufám. 

Volám do pojišťovny ohledně vytažené třešně. Od 6.6- docela už by se mohli probrat. Paní je příjemná. Už nedoplatí rozřezání na menší díly. To je prý úklid a ten se do odstranění havárie nepočítá. Proplatí plot. Na podzim srovnají případnou větší částku, kterou za plot dám. Hotovo.

Volá Linda. Zezadu ze zahrady mě volá Petroušek.

- Pusť Lindu!

Aha.

Stavila se tu cestou z Phy. Dojídá brambory, oštiepok, okurky. Vaříme Petrouškovi kávičku. Jdu zasadit rudbekii. Jestli mi ji ty hnědé mrchy sežerou, tak na ně vezmu prak. Zvedá se vítr. Balíme. Petroušek vzadu za pergolou chystá přístřešek na dřevo ze staré třešně, kterou na kraji června zlomil vichr. Liják. Bouře. Rychle zalévám ve skleníku a květináče u domu. Déšť to myslí vážně. Vlhnu. 

Linda odjíždí. Petroušek se ze zahrady vrátil taky až teď. 

- Pěkně se nám zulije zahrada. Podívej se na ty kočky, jak jim chutná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-15-vecere

Do hovězího s kuřecími krky jsem jim nakrájela játra. Mají to za pochoutku.

V roce 1969 jsme dnešní den s maminkou trávily v Liberci na LVT. To bylo něco! Kapely, populární zpěváci, herci. Zboží, které bys normálně nesehnal. Večer jsme přijely domů. To bylo to léto, jak mi Iva upekla buchtičky se šodó! Jak hloupí netuší, že puding není šodó! To je nebe v hubě. Tehdy Iva asi zrovna trávila den u nás. Pamatuji, když jsem se dozvěděla, že mám synovečka, tak jsem radostí skákala, až jsem šlápla do kbelíku s vodou. Jsem teta! Bude mi říkat teto! Ty bláho, já byla hloupá. Dodnes mi říkají teto. Chjo, už mi Ireno asi neřeknou. Starého psa novým kouskům… Njn, jsem ta teta.

Píšu mu SMS:

Mijanku, Ty můj kluku zlatá! V dnešní den jsme se s maminkou vrátily z LVT (že nevíš, co to je). Iva nebyla. Prý se jí narodil hošíček. Chtěla ho pojmenovat myslím Petr, zeptej se jí. Ale pí Morávková řekla, že mu stejně bude říkat Milan, tak jsi po tátovi. Mám Tě celý život moc ráda, tolik příhod, když jsem Tě hlídala… Hodně zdraví, síly šlapkat chaotickým světem, dobré botky, hodné lidi na cestě, štěstí, klid, energii a MÍR! :-)

Dnes mi ráno volal pošťák Kuba, že veze zboží Herbalife. Měl přijít ještě balíček s klávesnicí. Oni mi normálka drze napsali, že box byl plný; tak jindy; a jestli nutně balíček potřebuji, mám si pro něj dojet do krajského města na překladiště. To nevymyslíš! Ty si zaplatíš mastné poštovné, to vše žere strejda Soroš. Před kovidem skoupil přepravní společnosti. Jako kdyby tušil, že se doručování změní… Tomu se říká předtucha :-) Nebo plán. Jako když si Babiš nakoupil reprodukční kliniky... Veškeré poštovné jde do Sorošovy vyčůrané kapsičky. A oni mi napíšou, abych zanechala za sebou uhlíkovou stopu dvacet pět kiláčků autem tam, a zhruba stejně zpátky. To je fakt směšnohra! 

Život je totéž. Tak se držme! Nevykolejme. Stále jedeme! Nezastavujeme!

Dobrou noc!