Smeták, svíčky, opona – páteček
Nepřekonatelný den. Užívám si svět, přírodu, kočky, důchod, lidi. Jupíí!
Budí mě sluníčko. Jdu připít horkou vodou. Dnes s jedlou sodou. Udělám ji pěnivou. Citron. Připíjím na lásku, hezké mezlidské vztahy, abych okolo sebe měla jen ty své, naladěné na mou frekvenci, na modrou oblohu, zdravou přírodu, štastné děti s rodiči, na zdraví jednoho a druhého nemocného člověka, na štěstí, zdraví svých dětí, na MÍR pro lidstvo! A beru zpátečku do ložnice. Beru si tablet. Doposlechnu si něco rozposlouchaného. Usínám. Mám nárok. Dospávám. Ale to slunce – táhne mě z postele jak zub z dásně. Co se tak protahuji, sbírám se v peřinách, kompletuji tablet, ntb, telefon, hledám sluchátka od mp4… Hele, ve dveřích Mourkova hlava.
- Mourečku, ty drzoune, co tu děláš!
- Nic. Chci, abys už vylezla.
Otevírám okno
- Víš, že do ložnice vstup zakázán.
- Vím, ale trvá ti to moc dlouho.
- Už jdu!
- Máme hlad.
Kočičkám snídani jako prvním. Pak já.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-31-vykurovani
Zapaluji uhlík. Pokládám na něj kadidlo, myrhu. Čistička vzduchu šílí. Ze zelené modrá, pak červená. Ječí. Vypínám ji. Vždyť ona by mi veškerou vůni vyčistila! Pro jistotu zapínám lehce digestoř, aby se nespustil požární hlásič. To už se mi stalo asi třikrát.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-31-hraju-si
V noční košili celé dopoledne uklízím a tvořím. Starý dvouušák měla maminka obmotaný hnusným umělým provazem. Zteřel.
Publikováno 30.9.2005 Od Jiri Pallas
Zteřelý, ztýřelý
...je prostě a jednoduše ztrouchnivělý, shnilý. Hamletovi by se však asi těžko vyslovovalo: "Je cosi ztýřelého ve státě dánském".
Používám provázek, kterým mi přebaluje balíčky Petrouškův strejčínek. Málo. Rozdělávám si klubíčko jemnějšího. Ale jo, jde to. Docela se mi to povedlo. V koši jsem celé léto hromadila šišky z maminčiných smrků. A opadané suché větvičky. Vybírám popel. Čistím okénko u kamen. Hned si zakládám na zátop, až se večer vrátím z výletu. Koš vynáším ven. Hotovo. Splněno. Odškrtávám druhý bod na lístečku - terasa. Druhý týden se vyhýbám úkolu úklid zimní zahrady. Dnes to jde skvěle. Nastal čas. Nejprve ještě běžím zasypat krmítka. Doplnit lojové koule pro ptáky. Slunečnice se scvrkla do jednoho kýblíku. Koule jsem sesypala do jednoho pytle. Na terase jsem posbírala jsem opadané květy ibišků. Vyluxovala terasu. Vytřela. Ještě jdu zbavit špíny koupelnu, chodby, kuchyň. Do prčic, kde se tu berou ty mraky neviditelných pavouků. Velkých, mrňavých. Nejsou skoro vidět. Jak zajedu handrou kamkoli, už očima hledám nějaké naivní úprkníky. Zděšeni. V úprku. Hotovo. Dobré! Odškrtávám. Jdu se osprchovat. Zlidštit. Odpoledne máme v plánu vyjet na hřbitovy. Vyfénovat vlasy. Ještě se naobědvám. Jedeme. Beru koš svící, kahánků. V pytlíku nůž, nůžky na zastřižení stonků, zapalovače, sirky…
Dnes řídím svou Kugu já. Vždycky jsem se vozila jako spolujezdec. Jenže Kuga má ráda jenom mě. Tak musím do sedla, no. V Lidlu nemají kytici listopadku. Vyprodáno. Chjo. Růže nebo tulipány? Beru tulipány. Naprosto proti přírodě. Tulipány se přece kupují na jaře. Ale kdyby přišly mrazíky, vydrží lépe než růže.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-31-hrbitov-jedna
Nejprve k Petrouškovým rodičům. Cestou se stavujeme u Simonky. Mé žákyňky. Poznávací znamení - velký strom. Tak moc mě milovala. Jednou mi zavolala, že je moc nemocná. Chlácholila jsem ji. Já kjava. Nešla jsem za ní. Simonko, promiň. To byl poslední hovor. Její táta se mě moc zastal v devadesátém, když si jedna cikánka vymyslela, že mlátím cikány. Simončina rodina mě šla hájit proti lhářce. Nikdy bych si to nedovolila. Nikdy jsem to nedělala. Děti - partneři, kamarádi. Ještě jedna holčička se mě zastala. Lhářka mě pak někde po letech kontaktovala. Ne. S bezcharakterní mrchou neladím.
- Podívej se! Mají hrob prázdný!
- Ješiši, co se děje. Že by maminka byla nemocná? Ale co sestra! Jak to, že je hrob prázdný. Měli to vždycky tak moc nazdobeno. Ani můj kahánek se sem nevešel. Jsem zděšena. Ten její manžel se nestará!
- Já se sem podívám v pondělí, jestli tu třeba nebude nazdobeno.
- Peťuš, to mě zajímá. A vem si s sebou svíčku, ať má světýlko.
Pokračujeme k hrobečku Péťových rodičů. Už tu svítí lampa. Pokládáme jehličnatou aranž. Potkáváme paní, která je pro mě sice neznámá, ale vím o ní. Její babička, moje babička z tatínkovy strany, Milenina babička Zdeňka a teta Anna – byly sestry. Bylo jich šest. Takže jsme vzdálené příbuzné. Nechala zpracovat rodokmen. Já mám od vnuka tety Anny sepsané předky z tatínkovy strany. Vyměňujeme si telefon. Na jejího muže kontakt mám. Chodil se mnou do školy asi o rok dva níže.
Petroušek zapálil svíčku na hrobě mého bývalého prvního manžela. Otce mých holek. Znám rod Florianů. Někdy jsem se s nimi setkala. Ale ne s těmi z náhrobku. To přijel v sedmdesátých letech nějaký strýček, ale odkud. Z Moravy? Už nevím. Rozuměli jsme si. Tady z těch jmen znám Václava, ten nám byl na svatbě. Ivkův dědeček. Když přišel na návštěvu, seděl, ruce sepjaté:
- No jo. Nojo.
Dodnes občas jeho povzdechy používáme. No jo. Ne no jo no. Jen no jo!
Pak jména rodičů svého manžela. Jejich syna. Ten odešel dřív než maminka. Chodily jsme za ní do nemocnice s Lindou. Povídaly si. Měla tam jeho fotečku. O patro jinde pracovala její snacha. Pečovala o ni. Spíš dohlížela. No jo, no.
Čas smývá všechny křivdy, rozepře. Dnes už si normálně povídáme, zastavíme se spolu… Odvedla mi ho. Děkuji jí za to. Vždycky na to jsou dva.
- Peťuš, tohle je hrobka Polických. Koželuhové. Pak ZAZ. A tady to, čí to je?
- Luštíme – rodina Wenkova. My jsme celý život říkávali Wenkeova. Byli Wenke a k tomu česká přípona. Asi před dvěma lety otevírali zrekonstruovaný jejich obchodní dům. Překrásná Gočárova perla. Dnes je tam muzeum. Tehdy na otevření – joj, to bylo nádherné. Architekt David Vávra vymyslel limerik. On tam měl nějakou malou chybu, ale upozornil myslím na ni. Muzeu daroval skleněný obraz. V tom roce se uskutečnila řada pro mě významných přednášek o rodině Wenkeových, jejich obchodním artiklu, o stavbě muzea atd. Moc se mi to líbilo.
AI:
Městské muzeum v Jaroměři, sídlící v někdejším Wenkeově obchodním domě, bylo po rekonstrukci slavnostně otevřeno v březnu 2023. Rekonstrukci vedl architekt David Vávra, přičemž samotnou budovu v letech 1910–1911 navrhl architekt Josef Gočár a jedná se o národní kulturní památku.
AI:
Limerik je pětiveršová, hravá a vtipná básnička s rýmovou strukturou AABBA. První, druhý a pátý verš se rýmují, stejně jako třetí a čtvrtý. Limeriky často vyprávějí krátký, nesmyslný nebo humorný příběh o konkrétní osobě nebo místu.
- Struktura: Pět veršů.
- Rým: AABBA, kde verše 1, 2 a 5 se rýmují, a verše 3 a 4 se rýmují mezi sebou.
- Obsah: Obvykle krátký, humorný nebo nonsensový příběh.
- Příklady:
- Byl jeden dědoušek od Jevan, / chtěl přeplout na huse oceán. / Po míli plavby pravil, / že rád by zamířil zase do Jevan.
- Byla jedna mladá dáma v Kostelci, / které dali vale všichni milenci. / Vylezla na vrch jedle a řekla: "Bleble bleble! " / což bylo žinantní všem v Kostelci.
Dodávám, že tyhle nonsensové básně byly populární zejména v Anglii v 17. a 18. století . Báseň byla často doprovázena nějakou kresbou. Limeriky nejvíce proslavil básník Edward Lear. Tak se to učilo na střední.
- Byl jednou jeden blázen zen
- Ten chtěl si koupit bazén zen
- Leč - je to těžká věc věc
- Vždyť on byl neplavec věc
- A tak byl vlastním tělem zrazen zen
- Byl jeden kluk z Horničky,
šlapal si na tkaničky.
Jmenoval se Nicola,
říkali mu Pikola,
tomu malýmu nešikovi z Horničky. - Byla jednou teta z Olomouce,
našla červa v hrubé mouce.
Bylo jí to líto,
proto vzala síto,
a červ našel útočiště v polohrubé mouce.
Limeriky ráda používala Halina. Miluji je. Jsou vtipné, někdy dvojsmyslné, košilaté.
- Peťuš, podívej, rodina Veckova. Mají to vtipně ozdobeno. Ornament z dýní. Zahradnictví Vecka. Pan Vecka, vždycky od něj měli herci květiny na každé představení.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-31-hrbitov-dva
Už se stmívá. Uháníme na pevnostní hřbitov. Někdo tu byl. Svítí se tu v jedné lampě. Ometám lístečky. Zapaluji všechny lampy, ať to tatínkovi, mamince a tomu neznámému rakouskému generálovi tady hezky svítí. Mamka, když hrobku koupila, nechala tam železnou rakev původního obyvatele. Když umřela, dali tatínkovy ostatky do pytle. Generálova rakev rozpadlá a ostatky do druhého. Tehdy jsem viděla tatínkovu lebku. Poznala jsem ji. Byla operovaná. Umřel v roce 1959 na rakovinu mozku.
- Hele, kytky jsou ještě pěkné. Tady ty hodím do koše, přidej tam ty tulipány.
- Peťuš, zastřihnu jim stonky. Tady ten květináč už vyhoď. Tenhle vezmeme domů. Jdu zapálit tetě Bartošové, tetě Šimkové, Matějovským. Ti mě měli moc rádi. Staří i mladší. Díky nim jsem měla v dětství krásné zážitky. Brávali mě s sebou na Špinku na chatu. Ach, tak dávno. Děkuji.
- Ještě ti natankuji.
- Já zatím umixuji koktejly. A už musím jet.
Za chvilku je tu.
- Peťuš, máš tam od svačiny, koktejl, co si vybereš. Kočky mají hlad.
- Už jeď, budeš čekat v Choustníkově Hradišti půl hodiny. Dobře se bav.
Jedu. Ješiši. Tolik lidí sjíždí z dálnice. Už tady mám ztrátu času. Bože, proč se už třetí rok babrají s cestou na Kohoutov. Pitomci. Poláky na ně. Konečně dolezli do Hradiště. Ale neudělali dva proudy. Ne. Hlavní tah na Krkonoše. Zastavuji za Kuksem. Ale jsem klidná. Mám čas. Dívám se na navigaci. Až se propracuji k semaforu, za sedm minut budu na Výšince. Zpívám si. Poslouchám o autoru detektivek, chovateli koní, žokejovi Dicku Francisovi. A zase si zpívám. A popojíždím. Když stojím, tančím za volantem. Za sedmnáct minut jsem na zelené. Kolona se pak na mě pomalým tempem plouží do kopce. Ale nic. Hlavně, že jedeme.
- Lindo, za sedm minut jsem na Výšince.
- Já už jsem tady.
Jo takhle. V tom jsem nezbeda. Když se řekne v šest, v šest pět jsem tam. A dnes tam budu pomalu za deset šest. Nese mi láhev s mlékem.
- Mami, musí to být odkryté.
- A co když to cestou domů zapomenu zavíčkovat?
- Proto ti to dávám dopředu.
Jedeme do Malých Svatoňovic. Co jsem se sem najezdila vlakem do Muzea Bří Čapků. Starostku tu dělala paní Hylmarová.
Když jsem sem vezla třídu dětí, učňů, studentů, vždycky nás provázela. Skvěle.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-31-libnatovsti-ve-svatonovicich-tech-malych
Jsme na místě. Linda jela kotáry, jako by to tu znala. No jo, byla tu před týdnem na besedě s hercem Myšičkou. Nechtělo se mi. Dnes rytířská hra. Nemá chybu. Děj, postavy, dialogy, hezké kulisy. Jsou vtipní. Nejsou dřevění. Dva zbrojnoši. Ten chytrý má tvář vyřezávanou přímo na tuhle roli. Fakt ho vybrali dobře. Ten druhý, dement Neplecha, hraje neskutečně. Bezvadní!
Pán hradu byl devět měsíců na tažení. S Jendou Lucemburským. I Karlík tam byl. Mezitím mu doma dcera otěhotněla s uhlířem. Ale to on neví. Nabídl její ruku...
- Přivezl jsem Drahotu!
- No tu tady už máme.
- Ale ne, rytíře Drahotu.
Relax. Smích.
- Ty máš štěstí, že tu není průvan.
Ještě teď se řehtám. Když došlo k souboji Drahoty a uhlíře:
- Ty máš divný styl. Jak to bojuješ?
Uhlíř se mlátil, jen aby ho Drahota nerozpáral. Občas se zachytil skříně.
- Drží se?
- Jo, momentálně se drží.
V závěru se potřebovali zbavit ctihodného rytíře Drahoty, který měl slíbenou ruku dcery hradního pána. Zápletka se tak pěkně vyvinula. Prý je náměsíčná. Její teta taky byla. A vypadla z okna. V poslední chvíli ji andělé proměnili v sojku.
Drahota si představoval, že si sojku vezme za křidýlko. Ne, to nechce.
- Jo, máte tu krásný kraj, tak já jedu.
- Ale co když se vrátí, a u vidí, že Johanka není sojka.
- To rozhlásíme mezi lidem, že je sojkou.
- A uvěří tomu?
Řehtám se. Vykřikuji:
- Lidi uvěří všemu!
Chůva se na mě podívala:
- Lidi? Ti uvěří všemu.
Libňatovští ochotníci hráli na jedna s hvězdou.
Jedeme domů. Za chvilku jsme na Výšince.
- Nezapomeň si zavřít to mléko.
Hned jdu na to. Zavírám víčko. Nesu láhev s drahocenností do kufru.
Sjíždím dolů lesem. Už jsem na kopci nad Hradištěm. Z dálky vidím na semaforech zelenou! A jsem první!! Jenže za cedulí mají radar. Ireno, osle, zpomal! Stejně to nestihneš. A opravdu. Rozsvítila se červená. Neva. Cestou tam jsem byla asi tak tisící. Teď první. Před půl desátou zajíždím do dvora. Zatápím.
- Svačinu jsem si vyrovnal do krabičky na zítra do práce.
Vařím termosku čaje Petrouškovi. Ještě sobě na zítra. Svářím mlíčko od horské krávy Maliny. Někdy jí prý hospodář osloví Boženo. Ale je to Malina. Jo, včera jsem zapomněla načít mladé víno. Tak dnes. Které? Zámecké sklepy Bzenec. Počkej, to jsem pila loni. Mňam. To je jemně perlivé. Nalévám sklenici. Jdu k ntb. Kočky v koších. Na okně malá petrolejka. Světýlko pro dědy. Dziady. Vzpomínám. Tolik lidí přede mnou. Kdy se k nim přiřadím? Ještě bych si chtěla chvíli užívat. Líbí se mi můj život. Děkuji. Kdo chcete, přijďte ke světlu.
To bylo hezké dnes v hotelu Země.
Dobrou noc!
P. S. Mluvnice – psaní velkých písmen:
V zápase vyhráli jaroměřští hráči. Adjektivum před substantivem. Přívlastek. Malé písmeno.
V zápase vyhráli Jaroměřští. Z adjektiva se stalo zpodstatnělé přídavné jméno. Označení hráčů – obyvatel města Jaře. Substantivum zmizelo. Tedy velké písmeno.
Divadlo připravili libňatovští ochotníci.
Divadlo připravili Libňatovští.
Rozumíme? Tak si to ještě zapamatujme. Dík, Češi!