Smiešna teta
Sobotní večer. Vracím se do toho pátečního. Dopsala jsem výjimečně brzy. Ale večer ještě nekončil. Odpoledne se přes WhatsApp hlásili další přátelé. Mířili na naše setkání na
Medlov.
Sedíme na terase.
Chcete slyšet, jak jsme se seznámili s Péťou?
Ze dveří hotelu vykoukla malá hlavička. Nad ní hlava maminky. Andrejka. Utíkám se přivítat. Andrea se svými třemi chlapíky. Ze Slovenska. Bouřlivé uvítání!
Mají dva hošíky Riška a Paťka. Loni jsme se tady na Medlově cáchali v rybníce. V den odjezdu jsme ještě opékali... Andrejka měla kufr s dětskými věcmi zarovnaný v autě. Paťko - potmehút. Tak ho nazvala. Pěkné slovo. Obsah jen tuším.
- Co to je?
- Taký šinter.
- Aha, co to je? Je to rošťák?
- JO!
Paťko se tehdy několikrát před cestou zmáchal. Bláznili jsme... Dávala jsem pozor, aby si nenabral; vždycky mě obelstil, zas mu nateklo do bot. Andrejka jen syčela cestou do auta. Převrátit ho naruby. Další boty už neměli. Máme se rády. Ale syčela. :-) Chápu.
- Nevěděli jsme, jestli přijedeme. Kontrolovala jsem pasy. Platnost do 4.7. Můžeme. Jedeme!
Riško hodně povyrostl. Paťko - stále stejný potmehút. Andrejka učí. Taky mají organizovaný chaos. Děti chodí do školy v desetiminutových intervalech. Taky je jedují dezinfekcí. Děti oddělené. Kamarádi se nesmějí držet za ručičky. Na chodbě odděleně. Když se na sebe vrhnou, odtrhnou je. Ve třídě roušky sundají. - Chaos. Kovid skáče jen na chodbě. Naprostý sociální rozvrat. Vypráví:
Loni po Medlově v Čechách jsme je vzali do Grécka. Riško prvňáček v Bratislavě čte: Le-ti-sko. Mrknul na mě. Četl znovu: LE-TI-SKO. - Maminko, čo robíme na letisku? Vysvětlila jsem mu, že poletíme letadlem. Myslel si, že pojedeme autem. - Riško, to je dál než do Itálie...
Krásný areál. Velká zahrada. Potápění v moři. Kluci stále ve vodě. Mušle. Slunce. Sůl. Skvělé. Vrátili jsme se domů. Asi po čtrnácti dnech jsem se ptala, kde se jim nejvíc líbilo. A víš, co odpověděli? Vydechl: Maminko, nejkrásnější to bylo v Čechách. So smiešnou tetou, s tetou, čo si namočila topánky... V Grécku to bolo krásné, krásná izba... Ale v Čechách, maminko, to bylo krásné... - Chápeš? Dva dny v Čechách! Tak byl okouzlen.
Asi dva dny zpátky jsem přišla ze školy. Riško měl na stole fotku z loňského Medlova...
- Maminko, pojedeme ještě někdy do Čech? Řekla jsem mu, že se někdy domluvíme. Neřekli jsme mu, že sem na víkend jedeme. On vzpomínal na tebe. Smiešnú tetu!
Vhrkly mi slzy do očí. Dojetí. On si pamatoval na smiešnú tetu.
- A pak vyprávěl o tete, ktorá si smočila topánky. Pak o tete Maťce, ktorá se o ne starala. Přemýšlela jsem, která teta si namočila boty. Usoudila jsem, že Lenka... A taky tam byl Karel. -Maminko, strejda Karel byl velký sportovec, vůbec jsem mu nestačil, jak jsme šli okolo rybníka.
- Teď jsem ho sprchovala.
- Maminko, nevadí, že mluvím česky? Nevadí to?
- Ne, nevadí, len hovor po česky.
- Maminko, ale v pondělí by to asi ve škole vadilo, viď?
I já na ně vzpomínám. Srdeční přátelští Slováci. Na hranicích měli jen prohlášení... A už letěli na křídlech za námi.
Sobota. Jsem vzhůru po sedmé hodině. Opustili jsme naši veselou společnost okolo půlnoci. Žůžo. Dlouhá noc. Krásné ráno. Odpočatá. Bez myšlenek - co dnes musím. Včera jsem dostávala zprávy o mamince. Linduška mě přijela z Phy zastoupit. Kvalitně. Samosběrem si už v sedm ráno cestou z Phy natrhala jahody za 45 korun za kilo. Prý všude samosběr pomalu za cenu polských. Kolegové z Rosic hlásí cenu 140 korun za kilo! Nakládala, vařila marmeládku. Před čtrnáctou jsme se spojily ohledně návštěvy; ubezpečovala se, jak to chodí u hrochů, ne, jak to chodí v DD. Zavolala jsem tam, vše jako normálně... Tomáš svezl maminku k zadnímu výtahu.
- Mami, křížovky nesmí nosit ven.
Vyprskla jsem smíchy. Šikana. Minulý týden Tomáš luštil s mamkou křížovky v altánku. Křížovky byly venku. Včera - bohužel :-) :-) :-) - zákaz vynášet křížovky ven. :-) Bavím společnost. To je prča. I malé záškodnické kroky udělají radost. Možná by bylo dobré křížovky osprejovat dezinfekční jedovatou zdraví ničící pěnou. Nebo je rozpustit v silném roztoku, který likviduje kůži klientů. Kdo ví, co dělají ještěři na Silvestra. Dala bych jejích šoty, scénky a vtipné storky do hlavního proudu. Škodit, předvádět sílu a svou (NE)moc. Není nad demonstraci (NE)moci v jakékoli podobě. :-)
Je ráno. Je ráno! JE RÁNO! Stále si uvědomuji i u psaní, než se tu všichni sejdeme na terase, svou situaci. Slunce, zpěv ptáků z lesa, těšení na túru. Užíváme rána s Petrouškem. Chvilku tu s námi trávili chlapi, kteří se tu sešli z celé republiky na cyklistický víkend. Chlapi. Nevědí, co má druhý za profesi. Jen jedou, baví se... Z celé naší vlasti. Prý ze mě sálá energie a síla. Směju se. Říkám, kolik mi je. Trošku ztratili řeč. Prý nevypadám... Mluvím s nadšením o Herbalife. Vysvětluji molekulu mládí - NO. Objevil ji člen našeho lékařského a vědeckého týmu dr. Ignarro. Dostal za svůj objev Nobelovu cenu. Večeře s ním 7.11.2014 - pro mě velký zážitek. Kolik nás bylo v Libeňském zámečku? Třicet? Možná ani ne. Nejvíc NO produkuje embryo. Děti. Lidi do 30 let. Pak konec produkce. Ale při pohybu se v lidském těle produkuje po dobu výkonu molekula mládí NO. Chlapi poslouchají. Jeden projevil zájem - chtěl by vyzkoušet nápoj Cristiana Ronalada Cr 7 drive. Má ho mít.
Vracím se v myšlenkách ke včerejšku. Linda volala, jak mamka křiví pusu u jahody bez cukru.
- Lindi, nasyp do víčka trošku třtinového a namoč jí v něm.
- Jo, to už babičce chutná. A třešně - černé, ty ji chutnají.
Jsem v nirváně. Lidi už se vracejí ze snídaně. Za chvíli vyrážíme... Ještě zprávy z domova. O kočkách. O tom, jak Micka prská, hníká, skučí... Otroci odjeli na výlet. Zrada. Njn, nějak se s tím vypořádáme.
Tak - jde se na výlet. Zase mezi poli, tentokrát poznávám cestu k Sykovci. Jenže je zpola vypouštěn. Jdeme po dně. Někteří odvážlivci brodí dál a dál přes přítokovou stružku. Mám šikovného orientačně zdatného Petrouška. Bere mě za ruku a vleče mě do lesíka. Ví, kudy jsme šli loni. Co oběhneme lesem rybník, nebožáci ho přebrodili. Lenka šla v ponožkách. V botách by je ztratila. Až v blízké hospůdce se opláchne. Děti lezou po lanech, po stromech; skáčou na trampolíně. Nechci víno. Horký ovocný čaj. Receptory v mozku hlásí: Bacha, chladíme. A to potřebuji. Proč pijí velbloudáři na poušti horké kafe? Aby je zchladilo. Karavana táhne dál. Ocitáme se v našem hotelu z loňska. Medlov. Máme v úmyslu se tu naobědvat. Ne, ne. Zarouškovaný vrchní se omlouvá, že kvůli krákoránviru bychom museli čekat do pozdnějších hodin Za ty dny tady jsme vyzkoušeli hodně hospod, hotelů, občerstvení, pozoruji, že všude si vykládají vládní teror po svém. Někde jsou zafáčovaní, jinde normální. U nás v penzionu nás ráno nutí do lahvičky s nápisem Kovid. Na mě si nedovolí. Ale dětem jako dozorce ocachtá jedem ruce. Ty vorle! To je zvůle. Dobrá. Připomíná mi to něco... Čtu už kolikátý článek, že tahle krákoránvirová bublina byl jeden OHROMNÝ podvod. Jsou jedinci, kteří ho berou vážně. Jejich věc.
- Nechcete naše peníze, jdeme pryč.
Kolega nahlas řekl to, čeho jsem zastánce já. Vracíme se zase lesem asi tři čtyři kiláčky do Třech Studní. U Loubů. Tabule s nápisem: OPĚT OTEVŘENO! jednoznačně zve dovnitř. Jiný kafe. To jsem neviděla! To byl koncert! Všem nám šly oči kolem. Číšník bral jeden stůl vedle druhého, ale přesně dokola, jak jsme seděli. Vcukuletu tu bylo jídlo. Pití. Vše, co jsme objednali. Asi na dvacet minut se zdejchnul. Zaskočil starý majitel a mladý - číšník. Když se ten původní drak vrátil, jen se zeptal:
- Máte všechno? Teď jsem se musel vzdálit. Chybí někomu něco?
Chválím ho nahlas. Několikrát. Smějeme se. Už jsem s tím chválením trapná. :-) S rouškou - katastrofa. Bez roušky koncert. U placení mi říká: Řekněte to támhle tomu brýlatému. Třeba mi přidá.
Říkám to tedy tomu starému. Majiteli.
- Ne, to mi neříkejte. To bych mu musel přidat.
- Ale je vidět, že naháníte ztráty.
- To už nikdy nenaženu. Asi milion to byl. Víte kolik mi je?
- Nevím.
- Šedesát čtyři.
- No, mně taky.
- To nevypadáte.
:-)
Loučíme se. Kousek cestou, pak lesem. Péťa ví, kde jsme. Jsem jak slepoň. Ztratila bych se.
Pojď tudy. Támhle k těm chatkám. Tam už bydlíme.
A fakt. Projdeme mezi sruby na cestu se žlutou cedulí: Penzion Pegas.
Osprchovat. Sraz na hřišti. Soutěže pro děti. Soutěže pro rodiče... Ležing v trávě. Večeře...
- Legračná tetááá!
Potmehút Paťko a Riško. Jsem kouzelná smiešna teta :-)
Potmehút je Paťko. Riško je ten moudřejší, starší. Pro něj jsem legračná tetá, pro potmehúta smiešna teta. Celý den jsem je zlobila. Čekali i nečekali mě za sebou, za stromem...
Po večeři si vyměňujeme významy slov. Cancúĺ, rušeň, koritnačka, čučoriedka...
Nejkrásnější slovenské slovo...
Pamatuji si, jak se Linda nemohla udržet, když na Štrbském Plese poprvé uslyšela ze slovenské televize tlačový hovorca. Řehtala se, až jí teklo z očí. Představovala si ho, jak tlačí a tlačí a u toho tiskový mluvčí hovoří.
- Srandovná teta, čo to robíš?
- Píšu blog.
- Čtou tě?
- Jasně. Dnes to je o vás. to se jim bude líbit.
Průtrž, bouře. Za půl hodiny sraz u ohniště.
- A budeme opékat?
- No určitě. Vždyť jsme natahali dřevo.
Ani náhodou. Déšť už nás ven nepustí. V jídelně vyhlašujeme nejlepší. Připíjíme na jejich vítězství. Bavíme se. Zpíváme, Řehtáme...
Dobou noc!