Smiřické svátky hudby

Páteček. Už nic nemusím, výhoda důchodců. Setrvačně ho mám ráda. Dřív jsem měla ráda neděle. Těšívala jsem se do školy.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-03_S_kockami_-/

Můj ranní rituál s čištěním okénka u kamen je v létě zaměněn za krmení zvěře na terase. Kočky se zdvihnou otevřením dveří. Jak lvi se porhánějí okolo misek. Nakrmeno. 

V diáři jsem včera měla napsáno La tromba. Lístky. Hm, co to je ta la tromba? Dnes to na mě vykouklo na FB. Už vím. Večer chceš jít do Smiřic na koncert. Aha. Linda nám veze kus z velkého dárku, který dostala od výrobce šunky. Slunečnicová. Ještě není ve výrobě. Novinka. Z vepřů krmených slunečnicí. Ale masa 92%...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-03_Sunkova_novinka/

- Lindo, pojeď se mnou večer na koncert do kaple ve Smiřicích.

- Promyslím si to

- A zas nebudou lístky. Jdu si ho zarezervovat.

- Tak jo.

Plány nemám, ale dnes vím, že budu aktivní. Uklízím v technické. Kýbl s vodou jdu chlístnout na túje. Z boku jsem zasáhla Moura. Někde se tam vyhříval. Dostal sprchu. Utekl. Běžela jsem za ním. Pochovala ho, z boku osušila. Mamlas. Asi jsem ho zranila, naštvala, překvapila. Vrátil mi to. Při muzlání v trávě mě dvakrát dal najevo, že dnes mě má tak akorát. Škrábnul mě. Moure, Moure, máš důtku! Ohnat se po ruce, která o tebe pečuje! Hanbo!

Plán: Už konečně žehlit! Splněno - ANO - NE.

Ani jedna odpověď. Částečně. Pokus byl. Hromady a hromady prádla. Jak já si to vždycky nechám narůst.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-03_Leto_budiz_pochvaleno/

Beru si žehlení do zahrady. Ještě mi přibyla schnoucí šňůra dalšího žehlení. Očichávám prádlo, jestli z něj není cítit ocet. Není. Do máchání přidávám pár kapek voňavého oleje. Sluníčko octový čmuch zlikvidovalo. Prádlo krásně voní. Bacha, útok. 

- Dnes bych mohl ořezat tu třešeň. 

Když si něco zamane, tak přes to nejede vlak. Dva tři dny zpátky jsme hovořili, že stromy jsou ještě plné mízy. Jasně, ořeže je až později. Třeba v září. A to už je dnes třetí den. Jo, třešně už odrodily. Souhlasím, ať mám pokoj. Jiní souhlasili s kočko, aby měli pokoj. Dnes mají v krvi žiletky. Můj ústupek nesouvisí se zdravím. Si myslím. Žehlím, žehlím. Odbíhám od prkna. Radíme se nad každou větví. Jsem zabraná do práce. Jdu se mrknout. On mi ořezal všechny větve po důle. Zuřím. Ječím.

- Jak budu trhat třešně? Jsem zvyklá po důle. Támhle jsem si dávala štafličky. Tak my budeme mít dva obrovské stromy a budeme ze země čumět do koruny. Uvědomuješ si, že já fakt v šestašedesáti nepolezu nikam na žebřík?

- Ale prosvětlilo se tu.

On mluví o něčem jiném. On mě neslyší.

- Na to ti kašlu. Když chceš prosvětlovat, vylez si nahoru a řezej tam. Tys´ normálně ohulil všechny větve po důle. Mám ráda utrhnout si třešně rovnou do pusy. To si budu zjednávat, jestli by mi někdo nenatrhal?

Ten mně hnul žlučí. Využil mé nepozornosti. U mamky máme krásnou třešeň. Křupky. Už deset let, možná víc, jsem si neutrhla. Ani jednu! Plný strom. V koruně. Vysoko. Není tam žebřík. Jo, von by byl, švagr by nám půjčil, ale... Tam totiž nejsou větve po důle. Himlhergot!

Snažím se poslouchat něco z ntb. Panáček fakt vylezl nahoru. Po očku ho sleduji. Jde se smiřovat... 

- Pamatuješ si, jak ses vrátila ze školy a zlobila ses, jak jsme to tady s babkou krásně ořezali?

- Jo, udělali jste z třešní košťata. Jako z té švestky. Té to trvalo deset let, než se vzpamatovala. Víš co, podřízni je u země. Ať máš pokoj!

Tohle jsou naše věčné rozepře. Průřez stromů. Držím si ruku na každé větvi. Začíná nenápadně. Nejprve jen slova. Jako že už je to potřeba. A že až na podzim. Najednou má pilku v ruce a máme tu prosvětleno. Ble! A ještě mi větve padly na rajčata. A větve stahuje ptřes záhonky, kácí mi klacíky. 

Ještě klientka pro jídlo. Už bych měla žehlení sbalit. Linda jela pro mléko. Už je tu.

- Mami, za půl hodiny.

Chjo. Spěch. Zapomněla jsem si hodinky. Jedeme. Parkujeme u Dvorany. Místa maminčiných tanečních. Tady tančila. Babičku jako garde. Okouzlovala tanečníky. Možná ty šaty, co jí sežvýkala kráva, byly do tanečních. Ale o jedněch tmavěmodrých s rostoucícmi vlčími máky - o těch vím. Ty na ní vymámila Iva. Zničila je. Klušu napřed. Máme pět minut.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-03_Kaple_Zjeveni_Pane_-_SMiricke_svatky_hudby/

Páni ze Smiřic. Bohatý rod. Kdysi, když jsem tu učila na učilišti, půjčila jsem si knihu. Za jejich panování měli poddaní spokojený život. Ten skončil třicetiletou hrůzou. V zámku před čtyřiceti lety po své aktivní vojenské podplukovnické éře pracoval tchán. Státní statky tu hospodařily. Vcházím z boku; nádherně opravený prostor. Mají tu všechno. Recepci. Pokladnu. Občerstvení. Expozici. Hodné lidi. A kapli Zjevení Páně s obrazem Brandla a Škréty. Architektonická perla. Jsme na Smiřických svátcích hudby.

Až dodnes jsem netušila, co je La Tromba.

Komorní soubor La Tromba vznikl z podnětu prvního trumpetisty České filharmonie Ladislava Kozderky, který oslovil své přátele a kolegy a nabídl jim spolupráci v ansámblu, jehož hlavním pilířem je interpretace barokních koncertů pro trubku a smyčce.
https://www.festivalsmirice.cz

Už se začíná. Úvodní slovo má nesmírně sympatický pán. Omlouvá význačného trumpetistu Ladislava Kozderku. Včera volal. Má zápal plic. Ale nemusíme mít obavy, že nemáme náhradou pomístního rodáka. Jiří Houdek, zapamatovala jsem si - první trumpetista orchestru Národního divadla. (To byl pan Kozderka kdysi taky.)

https://hudebniletokuks.cz/2020/jiri-houdek-trubka/

Jeden barokní hit za druhým. To je nádhera. A Dvořákova Humoreska... 

Houpalo se prase na ocase na terase, spadlo dolů, udělalo  bááác. 

Krásná melodie. Neuvěřitelné. Jsem v sedmém nebi. Dvoje housle, viola, violoncello, kontrabas a trubka. První housle - mladá hudebnice. Jak ta je krásně vede! Všechno má pod kontrolou. Kde je mé hudební vzdělání! Nemám. Jen z výchovných školních koncertů co si pamatuji. Mistr Šporcl, SVěcený... Ale vyskakují mi jména našich učitelů v hudebce před pětapadesáti lety. Gáberová, Bergerová, Vlášek, Koblížek, Voňka, Malá, Lakomá. Otylka Löwyová, Holubec... Skvělí kantoři hudby. Otylka smyčcem mlátila mé kamarády přes ruce. Eriku vzala notami. Dis! Dis tam bylo! Flák. Dis! :-)  Smáli jsme se tomu jako děti, nota bene dnes. Nezanechalo to následky. Jsme zoceleni. Mě teda nikdy nikdo přes prsty na klaviatuře neuhodil. Otylka by dnes měla problémy. :-) Pan učitel Voňka. Jednou mě slyšel, jak si v šatně hraju na klavír Naše země kulatá.

- Pojď sem, umíš zpívat?

- Umím!

A už s námi nacvičoval koledy. To bylo tak v šedesátém šestém, sedmém... Uvolnění. Využil doby. A paní Slezáková, které jsem letos zrekonstruovala náhrobní desku, ještě bych měla upravit její hrob, mamce povídala chraplavým hlasem:

- Já pořád vidím ty otevírající se pusinky. Jak ty děti krásně zpívaly.

A to my jo. Koledičky! Moje vášeň. Celoživotně miluji koledy. Klasické i naše podkrkonošské. Ne americké. Brr.

Paní učitelka Malá. Darovala mi na rozloučenou noty, o které jsem moc stála. No jo, jenže já už to dnes nezahraju. Právě klasiky... Dnes jsem tam slyšela Malou noční hudbu... Na gymplu jsem se dozvěděla, že je paní malá maminka mé spolužačky Majky Malé. Její sestra učila mé dcery na gymnáziu angličtinu...

Přísná paní učitelka Lakomá. Cítila jsem z ní cigarety. Hubená, strohá, vážná blondýnka. Asi před deseti lety jsem ji ještě potkala v Hradci. Poznaly jsme se.

Pan učitel Vlášek - na hudební nauku. Vidím ho v jeho šedém obleku. Sedí za katedrou:

- Jak Beatles rychle vyletěly, tak rychle skončí.

Pan učitel se mýlil.

Na teorii jsme měli i pana učitele Holubce. Někdy ho zastupoval Miloš Knittl. Děsně tlustý, děsně chytrý. Bydlel u nádraží v nádherném secesním věžáku. Ten dům zbořili. Miloš asi zemřel. Na tloušťku.

Pan učitel Koblížek. Šedovlasý. V době mého dětství byla hudebka v horním patře mateřské školy. Tak tam jsem ho jen vídala. Maminka povídala, že jim hrál na svatbě...

Nemohu si vzpomenout na mohutnou paní učitelku s černými vlasy, ta mě učila postavení ruky a názvy notiček. C - jako Cilka, D - jako Dana, E - jako Ema, eF - jako František, G - jako Gustav, H - jako Hana... 

Tak to byl můj koncert. Neuvěřitelný zážitek. Fotím si kapli. Ptám se starších manželů, co že je to vedle Škrétova obrazu za boule. Doufám, že klanění je Škrétův. Je tu ještě Brandlovo dílo. Paní říká, že nad tím taky přemýšlela. Pán odhaduje, že to budou mraky. Já v tom vidím zadek tlustého anděla. Jenže pod ním jsou dvě hlavičky andělů. Mrkněte. :-) Takové bílé barokní hroudy... 

- Víte, nenavštěvuji moc koncerty vážné hudby. Jsem vzdělaná jen ze školních výchovných. A že jich za čtyřicet let bylo. Já do dneška netušila, co je La Tromba.

- My taky ne. To buďte v klidu. My tu jsme u maminky na chalupě. Jsme z Českých Budějovic. A tak jsme sem přišli. Ta kaple je zavřená.

- Představte si, že jsem tu byla na kraji devadesátých let při rekonstrukci. Nic tu nebylo. Jen cihly, beton, prach, lešení. A já vystoupala až támhle nahoru k těm oknům. Pokoušela jsem se malými sklíčky rozhlédnout se do kraje.

To jsem tu učila na učilišti. Ředitelka nám vyjednala vstup na staveniště. To by dnes určitě z bezpečnostních důvodů nešlo. :-) 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2018-09-03_S_maminkou/

Já měla až na amok z uřezaných větví hezký den. Slunečný. Krásný podzimní. Dnes bych žalovala mamce. A ona by řekla:

- Nelituj stromů, vyrostou.

Jak znám její odpověď? Když jsme chystali staveniště, musel Petroušek vykopat asi třicet stromů. Tady, kde sedím, někde v obýváku, možná kousek dál v kuchyni, rostla překrásná švestka s výbornými velikými plody. Ty tři, co tu máme, mají švestičky, ale tahle měla velké švestky. Tehdy mi jí bylo tak líto. A maminka mi řekla:

- Nelituj stromů, vyrostou nové.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-03_Dva_nezarazene/

Dobrou noc!