Smolný den dneska mám, co já s ním udělám

Tak to jsem ještě nikdy, nikdy nezažila. Den smolaře. Řehtám se. Cvičili mě. A naštvali. A hodně. Nakrmila jsem svou negativní energií hodně archontích příšer.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-16-ranko

Vstávám brzy. Na mé poměry. Zadělávám na bagetky. Nejjednodušší je pečení s kvasnicemi. To není zdravé. Zdravější je kvásek. Nepřipravila jsem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-16-snidane-s-mourkem

Na snídani čeká jen Mourek. Jen se vysekal z kýchání, už se porval. Nesu si ASEA – signální redoxní molekuly. A pak gel Herbalife.

Na desátou prevence u zubaře. Nezapomenout najet na nový obchvat. Skvělé, za osm minut po něm budu tam. Jsem si myslela. Na okruhu, kde přibyl jeden směr, policie. A do toho nového směru mě nechtějí pustit.

- Kudla, co to zas je! Pořád zavřené křižovatky!

Na můj vkus docela hodně. V sobotu mě takhle poslali do tmy na objížďku…

- Ty vole, kam chcete?

- K zubaři.

- To se musíte vrátit.

Zas hezky zpátky do města, odkud jsem vyjela.. Volám rozčilená k zubaři.

- Ano, už nám tady pán říkal. Je tam helikoptéra. Jeďte opatrně, paní doktorka si odpočine-

Na můj vkus docela dost nehod. Čím to asi bude?

Tak. Najíždím na obchvat za nehodou. Ano, tady to znám. Jedu suverénně. Dole pode mnou policie střeží vjezd z druhé strany.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-16-na-dalnici-stali-u-doktora-cekali

Obchvat stojí. Řady nákladních aut, cisteren. V protisměru do něj najíždějí další auta od hranic. K hranicím jede přede mnou bílá dodávka a já. To jsem ještě stihla zjistit. Znovu - ven jedu jen já a přede mnou bílá dodávka. Nikdo jiný! Za námi asi sto metrů kruhový objezd. Ven jen my dva, proti nám kolona přijíždí k místu uzávěry. Přede mnou dodávka prudce trhla auto na příkop. I já. Kdybych neuhnula, čelní střet s policejním hranatým neosvětleným autem. Měl k místu uzávěry asi to dvě stě metrů. Právě teď jsme odsud sjeli. Nesvítil, neblikal, nehoukal. Jen se drze cpal proti nám!! Tohle není k pochopení. On jel v našem pruhu v protisměru!

Volám na 158. Zuřím. Křičím, že byl neosvětlen, nedávál signál, ohrozil mě na životě.

- Nekřičte, nebo to ukončím.

Je fakt, že řvu jak Viktorka. Ale on mě vytáčí!!

- Nevidím tím směrem jet žádné policejní auto!

- Bodejť byste viděl, když už je na místě!

Mezitím i já jsem na místě s patnáctiminutovým zpožděním. U recepce už čeká sestřička, lékařka, sestra recepční.

- Můžete si podat stížnost na kterékoli služebně…

Nebo na lampárně. To je naprostá ztráta času. Tolik ho nemám. Stejně to nepřiznají.

- Víte, co? Jsem u zubaře, na zdar!

Vydýchávám se. Uklidňuji. Lékařka kontroluje jeden zoubek za druhým.

- Holčičky, to jako až za půl roku? Vždyť jsme spolupracovaly přes dva roky!

Termínek dostávám na papírku. Na Vaze si hledám trasu k Opočnu. Pojedu si pro mák a kmínek. Pro jistotu se vracím zět do města. Vaze hlásí těsně před ním policejní hlídku. Jedu ukázněně. Vím, že podniková prodejna v Bohemilk zavírá za čtyřicet minut. Tak kdepak jste, hoši? Ne, to není možné. Ukazují mi u hřbitova k chodníku. Vaří se ve mně krev.

- Cizinecká policie. Kontrola dokladů.

- Vypadám snad jako cizinka? Spěchám. Jak to, že mě zastavujete? Nevidíte, že nikoho nevezu?

- Když nám dáte OP, za minutu odjíždíte.

Budu já se tady s nima handrkovat, že jsem… Ne, hledám OP: Ukazuji.

- Mohu si ho vzít?

- Ne, to nejsem ráda. Můžete si ho prohlédnout.

Vytahuje mi OP z pouzdérka. Drzý. Mladý. Takové štěně. Mají moc. A ty jsi bezmocný červ. Jsme policejní stát. S cenzorem, který své lidi v národu oslovuje svině. Jakmile nehovoříš oficální rétoriku, jsi dezinformátor. 

- Co to děláte? Dejte to sem! Žádné focení. Šup, vraťte mi to!!

- Já to nefotím, já jen tady podle těch šipeček ověřuji.

- Dejte mi to! S bohem!

Mám asi čtyřicet minut k dojetí do Bohemilk.

Vaze mě vede mimo průjezd městem na polní asfaltku. Tudy jsem už dlouho nejela. Ano, poslechnu ji. Doprava bych jela přes Labe domů. Doleva jedu přes Metuji nahoru do pevnosti. Vyjíždím z ní. Ješiši, zas nějaká armáda. Sedmdesátá osmdesátá léta?? Kam jsem to vplula! Ireno, oni tu stojí, mají na uniformě bílé pláště. Jeď. Uháněj odsud!

Jedu k Orlickým. Miluji tu cestu k Opočnu. Hledám očima katedrálu cukrovaru. Proč mě tak okouzluje! Vypadá ohromně. Zbyl tu v Polabí jeden ze dvou cukrovarů. Ostatní Francouzi zničili. Psala jsem o moderním prosperujícím cukrovaru v Hrochovoě Týnci…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-16-bohemilk

Bohemilk jsme chtěli v pondělí navštívit s našimi přáteli od Strážnice. Lucka i Míša by se chtěli mrknout na tuhle stranu.

- Vy máte pondělky a pátky zavřeno?

- Ne. V pondělí jsme měli otevřeno.

Tak to je teda zjištění. Na netu napsáno zavřeno v pondělí a pátky. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-16-mak-a-kmin

Cestou zpět se stavuji pro 4 kg kmínu v osmi pytlících a kilo maku v jednom.

Paní se jde do kanceláře mrknout, co jsem si loni objednala. Mák bude i za rok. Ale kmínek už set nebudou. Třicet let jim nezvedli výkupní ceny. Hrůza. Nevyplatí se to. Za dveřmi v kanclu vidím mladého dělníka. Čučí do mobilu. Proti němu starší. Hraje si s tabletem.

- Poslouchejte! Co vy tady? Takhle nebude fa prosperovat. :-) 

Smějou se. Trošku mi v mysli sedí stihomam.

- To víte, polední pauza. To se musí ze zákona dodržovat. Co kdyby přišla kontrola.

Smějeme se. Paní mi dává krabici s pytlíky. Platím. Do toho volá pošťák.

- Dnes to bude za peníze.

- Nejsem tam. Kde vás najdu tak za čtvrt hodinky?

- Nebo zítra?

- To budu ráda. Zítra. Děkuji.

Bing. Z krabice sklouzl pytlík s kmínem. Rozerval se. Vracím se zpět. Kupuji si už jen v chodbě za padesát korun nový.

A teď pozor!! Matematická hádanka:

Objednala jsem původně 4 kila kmínu. Kilo za sto korun ve dvou pytlících. Tedy osm pytlíků. 400,- Kč

Kilo máku v jednom za 110,- Kč.

Platila jsem v nepozornosti:

4 x 110 za čtyři kila maku. (1 pytel) 440,- Kč

3x 50 za kilo a půl kmínu (3 pytle.) 150,- Kč

Celkem:                                            550,- Kč

Ukládám do kufru. Volám Lucce.

- Mám šedý den. Divný.

- Já taky, já taky. A Andrejka taky. Jsme v kukuřici v Drnholci. Ona ráno zaspala. Je před úplňkem.

A ještě něco se jí nepovedlo. Zapomněla jsem.

- A já jsem najela na obrubník. Upadl mi nárazník. Co s tím? Stáli tam dva kluci. Pomohli mi. Přivrtali mi ho. To je před úplňkem!

- Ale já jdu z jednoho bláta do druhého.

Stavuji se v pevnosti pro burčák. Prodavačka říká, jak jim ve vesnici oddělali zrcadlo. Vyjížděla. Po silnici jel nějaký zuřivec tak 140 km/hod. Říká:

- Já jsem zastavila. Udělalo se mi slabo. Tlouklo mi srdce.

Nedivím se jí. Vylekala  bych se  taky. Jako když proti tobě jede policie v tvém pruhu.

Jedu domů. Zajeď a už nevystrkuj nos.

Vysýpám kmín. Jeden roztržený. Jeden nový. Jeden z krabice. Tři pytlíky, respektive dva, když jsem jeden dokupovala.

Ua! Mám čtyři pytle maku.

Volám paní. Mordujeme objednávku.

- Zaplatila jste – viz výše.

Moment. Píšu si. I ona. Já komplikovaně. Ona jednoduše.

- Takže vy mi vrátíte 3 pytle s mákem to je 330,- Kč. Já vám dám pět pytlů.

- Ne, šest. Nepočítejte do toho ten roztržený. Ten jsem platila navíc.

- Vy mně tři pytle máku. Já vám šest pytlíků s kmínem. Plus vrátím 80,- Kč.

Mám to na papírku. Nechce se mi to už kontrolovat. Kontrolní otázka – pozor! Máme to dobře?

Obědvám. Nalévám si burčák. Stěhuji si do chatičky věci. v zimní zahradě pokládám koberec. Vytírám. Trávím hezké odpoledne. V bezpečí. Doma. V zahradě.

- Za chvíli jedu na zápas.

Běžím Petrouškovi připravit nápoj, výživu. Za chvíli klušu na přednášku o Gočárově Hradci Králové. Jj. Vystrčila jsem paty. Suverénně se ženu k muzeu. Ne. Jedny dveře, druhé. Nic. Kde to může být? Asi Národní památkový ústav. Jdu do divadla. Ne. Zamčeno. Ireno, vždyť se tě včera Péťa ptal, jestli jdeš. Hledám v mobilu. Město. FB. Program. Kultura. Ty vorle, asi půjdu domů. Asi jsem se spletla. Nespletla. Včera Petrouškovi někdo říkal, že určitě dnes nebudu chybět. Oj! Knihovna. Jsem od ní dvě tři minutky. Přicházím o deset minut pozdě. Narváno. Jdu dopředu. Není tu volno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-16-prochazka-hradcem-s-gocarem

Ředitelka už zahájila.

- Musíte si podat židli.

OK. Tak si podám židli. Nesu ji nad hlavami publika. Ruším. Usedám. Vpředu pán v buřince. Vypráví o založení HK. O českých královnách. Etymologie názvu Hradec čí? Paní králové. Proto Hradec Králové. Aha, to je sám Josef Gočár. Dává otázky. Interaktivní. To se mi líbí. Dostává se přes věnné město českých královen k době starosty Pospíšila. Dozvídám se, že po letech licitování s císařem o ceně konečně dovedl jednání ke konci. Když radě s nadšením oznamoval dobrou novinu, že mohou začít bourat pevnost, padl k zemi mrtev. Tak doslova položil život za své město. Pospíšil pocházel z rodu nakladatelů, obrozenců. Na jeho místo se dostal mladičký právník Ulrich. Přednáška se mi moc a moc líbí. Jasně, nechci umřít blbá. Nový HK je jen stoleté město. Stavěl se 35 let. Masaryk sem vodil návštěvy z ciziny. Proto Salon republiky. Kam vodíme návštěvy? Do honosného krásného výstavního salonu.

Domů klušu spokojená. V textu jsem použila dvakrát doplněk. Kdo je oba najde, tomu zdarma spočtu wellness test kondice.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-16-cekali-na-veceri-na-hru

Kočeny čekají u dveří. Žofka tu celý den nebyla. Mourek si vyšel po obědě. Jsme komplet.

Smolný den je už hodinu pryč. Zlí skřítkové, zlé síly, račte se ztratit v temnu noci. Propouštím vás. Už mi to stačilo.

Jinak to šlo. Vezmu-li, že ta havárie prý byla nesmírně těžká. Před odjezdem jsem slyšela helikoptéru… Netušila jsem, že kvůli ní…

Ať jsou účastnici, pokud přežili, brzy zas fit.

Víte proč je tolik nehod, víte, že? Já taky. Nenapadlo by mě to. Jen jsem to četla.

Kéž jsou bytosti světa šťastny!

Dobrou noc!