Smutné

Noc. Poslouchám dr. Alenku Dernerovou. Nesleduji zprávy, ale dostanou se ke mně přes FB stejně. Nezdá se mi, že tu děti zabíjejí? Není toho náhodou hodně?

https://www.youtube.com/watch?v=_ETC6MFRtVY

Dr. Dernerová zkušená dětská neuroložka otevřeně hovoří o znepokojivých případech násilí mezi dětmi a dospívajícími, proměnách rodinné výchovy a varovných signálech, které by rodiče neměli přehlížet.

13 letý hoch zabil spolužačku a učitelku – 29.9.2026 - to jsem zaregistrovala až v noci v ten den. Nechápu.

Skupina dětí a mladistvých surově bije dospělého – Ústí n. Labem. V téhle skupině byly i sedmileté děti. Agresivnější než starší děti.

V Picích zemřela studentka. Zabil ji přítel.

Když si vezmu, jak s Petrouškem každý den spolu hovoříme, vyprávíme si, vedeme rozhovory… Jaký klid v našem domě žijeme. Legraci, smích, pohodu, spokojenost. Jak jsme vychovávali naše děti. Celý život jsem učila. Vzdělávala, ale i vychovávala. Pořád jsem ještě chodila do školy v době, kdy rodiče spolupracovali se školou. Ke konci se situace měnila. Dnes už má každý rodič doma budoucího prezidenta nebo manekýnu a královnu krásy… Už bych se nevrátila. Už bych neměla radost. 

 U dětí primárně zraje centrum v mozku, které je zodpovědné za emoce a za impulzivitu. A teprve později dozrává centrum, které je schopno korigovat…

Rodiče nepozorují dítě a jeho chování. Není jim divné, že má dítě na hlavě kapucu. Děti mají postupně agresivní chování. Vyrušují, šikanují… V rodině může být dítě ponižované, šikanované, bité. Společnost pustne. Děti z dobře situovaných rodin jsou zanedbané, májí materiálno, ale nemají cit a péči rodičů. Utíkají do part. Chytré mobily blbnou lidi. Kontakt s virtuálnem. Zprávy z celého světa jsou okamžitě v mobilu. V Americe někdo zabíjel, on si to vezme za vzor tady. Pokles autority rodičů a učitelů – závratný. Uměle se oklešťují práva rodičů a učitelů. Děti nemají mantinely. Děti šílí. Rodiče si je kupují, odpouštějí…

Pamatuji si, že jsem i na učilišti hned v září nechala jisté učně na deset minut poškole. Už to, že ostatní běželi na oběd, na vlak a oni mají deset minut patnáct minut zpoždění, už byl trest. A nikdo nikdy na mě nepřišel. Cvičila jsem jejich paměť - učili se básně zpaměti... 

Rodiče si myslí, že když je dítě doma, že ho mají pod kontrolou. Nemají. Dítě si vymohou na rodičích, že nechtějí kroužky, povinnosti. Myslím, že aspoň jeden kroužek týdně je vhodný. A domácí práce. 

Zákazy děti nerespektují. Rodiče nejsou důslední. Proč mu nedají knížku – budeš si číst místo mobilu… Učit děti přizpůsobení a mít respekt z autority.

Vnučka mamince řekne, že se u babičky s dědou necítí komfortně. Babička jí dala dva příklady na sčítání a odčítání. Rodiče jsou slaboši. Nezasáhnou. Nevysvětlí. Když jsem byla malá, řeklo se, že jedeme k babičce a hotovo. Na sebe jsem měla připravenou hromádku. Doběhla jsem nahoru do pevnosti na nákup. Než maminka přišla z práce, měla jsem úkoly. Dnes? Je mínus dvacet a holčička si vybere tylovou sukni. A maminka nic. Děti mají volnost. Ale neumějí se nudit. Nechápu, jak někdo může srolovat plachty a zdrhnout ze šťastné rodiny ze zařízeného domu s třemi dětmi do nájmu. Navíc, když rodič pomáhá "zachraňovat"  cizí děti. Asi jsem hloupá, ale nechápu. Nerozumím, jak se tohle mohlo podařit! Zlikvidovat manželství, rodiny, vztahy v nich... Ne. 

Nechce se mi vůbec už psát, jak to bylo za nás doma, jak jsme měli krásnou atmosféru doma; maminka se starala, věděli jsme všechno, rodičovské schůzky, brala nás na zájezdy, byla vzorem; řád a úcta ve škole, psát jak jsem milovala své učitele, jak byli mými vzory… Ne. To je marné. Povedlo se rozeštvat nejen národy, ale i rodiny a děti. Stoupá dětské násilí – hrozné. Lidi nenávidí hrdiny a panáčkují tupcům. Stačí.

Ráno jsem si dala frekvenci chřipka. Hodina a půl držet elektrody. Ale cítím se dobře. Jsem čilá.

Petroušek se vrátil od bratra. Maminčin domeček s nimi sousedí. Nájemníci potřebují novou baterií. Máme průtokovou. Budeme potřebovat novou s dlouhým ramínkem kvůli drtičce. Už v srpnu mělo přijet tepané měděné umývadélko. Čekáme. Ale baterii máme doma připravenou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-11-nova

Petroušek vyměnil naši fční bílou s krátkým ramínkem za novou. Hezkou.

- Peťuš, pojedu koupit kytku a na hřbitov posvítit.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-11-pevnostnim-hrbitovem

Vyjíždím. Lije. To neva. Kupodivu zvládám očistit hrob, naaranžovat kytky, podpálit lampy  když zrovna nepršelo. Někdo nám dal do vázy krásný chmel.

Jedu domů. Petroušek a kočky čekají. Vařím. Klid. Nádherné uplakané studené počasí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-11-padaly-kroupy-zofka-v-teplicku

- Představ si, padaly kroupy.

Jdu se podívat. První dotek zimy.

Obědváme dobrotu. Na kousku talíře smaženice, na druhém kousku krůtí prsa s rajčaty, brambory. Oh, to jsme si pošmákli.

https://www.youtube.com/watch?v=ROIGBDqWTL4

Dnes nás opustil Jiří Štěpnička. Nepatřil k mým typům, ale herec to byl obrovský. Jako jeho maminka. Nadaný i výtvarně po svém otci Jiřím Samci, českém malíři, výtvarníkovi a pedagogovi (1917–1988).

Znovu si opakuji osudy jeho a Jiřiny Štěpničkové. Jak to muselo být strašné, když na ni navlékli útěk, zatčení. Světla Amortová a Světla Svozilová – herecké mrchy. Mám pocit, že i slavná Jiřina Jirásková pro svou nadanou jmenovkyni Jiřinu chtěla trest smrti. Vida! A pak se stala ředitelkou Vinohradského divadla. To jsou věci!

Nevěděla jsem, že ho jeho otec nemohl rok a půl nalézt v dětském domově. O maceše Varvaře:

Jiří Štěpnička vzpomínal na dětství se svou macechou Varvarou Michajlovnou s vděkem, respektem a láskou, i když okolnosti byly nesmírně náročné. Varvara pro něj byla klíčovou osobou, která mu v podstatě nahradila vězněnou matku.

Jeho vzpomínky na toto období charakterizuje několik zásadních věcí:

• Záchrana z dětského domova: Poté, co byla Jiřina Štěpničková při pokusu o přechod hranic zatčena, skončil tehdy čtyřletý Jiří v tajném dětském domově na pražské Štvanici. Otec Jan Samec ho odtamtud dokázal s pomocí své nové partnerky Varvary dostat, čímž ho uchránili před ústavní výchovou.
• Přísná, ale spravedlivá výchova: Varvara byla původem Ruska (podle svědectví pocházela ze šlechtického rodu). Štěpnička na ni vzpomínal jako na sice přísnou dámu ze staré školy, která si potrpěla na disciplínu a dobré chování, ale zároveň jako na nesmírně spravedlivou a charakterní ženu

.

• Žádná "zlá macecha": Herec v rozhovorech opakovaně vyvracel klasické pohádkové mýty o zlých macechách. Varvara ho brala jako vlastního, dala mu stabilní zázemí v Karlových Varech a pomohla mu překonat obrovské trauma ze ztráty matky.

Netušila jsem, že Jiřině Štěpničkové pomohl režisér Frič:

První setkání Jiřího Štěpničky s matkou po jejím propuštění z vězení v roce 1960 bylo pro tehdy třináctiletého chlapce nesmírně emotivní, ale zároveň plné rozpaků a šoku. Ztráta kontaktu během klíčových let dětství způsobila, že svou biologickou matku vnímal téměř jako cizího člověka. [1]

Samotný moment propuštění a první dny provázelo několik silných momentů:

• Setkání na nádraží: Jiřina Štěpničková byla propuštěna z pardubické věznice podmíněně v roce 1960, těsně před tehdejší prezidentskou amnestií. Když dorazila vlakem, Jiří ji s rodinou čekal. Herec vzpomínal, že když ji uviděl, byl to pro něj obrovský šok – namísto elegantní filmové hvězdy, kterou znal z několika starých fotografií a matných vzpomínek z raného dětství, před ním stála unavená, zničená žena s podlomeným zdravím.
• Pocit cizoty: Jiřímu byly čtyři roky, když matku zatkli. Když se po téměř deseti letech vrátila, byl v pubertě a jeho domovem byly Karlovy Vary, kde měl silné vazby na otce a macechu Varvaru. Do dospívajícího kluka se tehdy mísila radost s hlubokým pocitem, že tato žena, která ho objímá a pláče štěstím, je pro něj v tu chvíli psychicky cizí.
• Azyl u režiséra Friče: Jiřina Štěpničková neměla po návratu z kriminálu kam jít, byla bez prostředků a režim se ji snažil izolovat. Pomocnou ruku rodině nabídl slavný filmový režisér Martin Frič. Poskytl jim bydlení ve své vile v pražských Hodkovičkách. Právě tam se Jiří s matkou začal znovu sžívat.
• Hledání cesty k sobě: Přestože ho matka bezmezně milovala a celých deset let ve vězení myslela jen na něj, sžívání bylo pro oba těžké. Jiří byl zvyklý na řád své macechy Varvavy. Trvalo několik měsíců a let vzájemného trpělivého mluvení, než se ledy prolomily, syn plně pochopil strašlivou nespravedlnost, která se jeho matce stala, a vybudoval si k ní hluboký, dospělý vztah.

Jeho matka se i přes prožité peklo dokázala později vrátit k divadlu, a byl to právě tento silný rodinný příběh, který Jiřího Štěpničku nakonec nasměroval na hereckou dráhu, přestože ho od ní matka původně zrazovala.

Těžké to měl, chlapec. Obstál! Už je mu dobře. Čest jeho památce!

Dobrou noc!