Sněženka letos podruhé

Před osmou ještě před budíkem vstávám. Horká vodička s citronem. Další hrneček se sodou. Připíjím smrku v protější zahradě na lidstvo, na spravedlnost, na odchod temnoty, na MÍR. Smrk není skoro vidět. Hustá mlha. Po plotě běží rezatá veverka. Máme v zahradě. Je tu pro ně obživa. Než si zapnu telefon, je v pdachu… Jak by řekli Cimrmani v dobách, kdy jsem věřila na jejich čest. To jsem ještě neviděla vázací list toho, který psal krásné scénáře, vzpomínky. Hajzl zaprodaný je to.

Koktejl. Banánový. S sebou do malých nádobek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-12-posilneni-po-namaze

Do termosky thermojetics. Do láhve vodu s aloe. Tyčinky. Nabíječku do báglíka. Hodila se. Lift off na sílu s C a kofeinem.

- Mami, tak v deset na Shellce.

- To stihnu.

To si myslím vždycky. A většinou to nevyjde. 

Kočky dostaly. Svačina Petrouškovi nachystána. Prý bude stříhat stromy. Asi ho neláká mlha. Jenže já vím od Lindy, že tam nahoře je slunce. Přijeli si do ovocné školky pro stromky třešní na pozemek.

- Ještě ti dojedu koupit benzín.

A já - ještě mu vařím do termohrnečku na dopoledne horký thermojetics.

Bágl ztěžkl. Ireno, vezmi si ještě rukavice. A stoč pro jistotu kalhoty. Nahoře bude zima. Zimní šál vytahuji. Čepici. Jeď. Deset. To už jsem měla být na point meeting.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-12-u-nas-mlha-smer-pec-inverze

Stoupám výš. Mlha jak hrom. Pořád mlha. Kousek výš nahoře ve stromech slunce. Dole mlha. Ještě jeden kopec. Inverze! Okouzlující podzimní barvy ve sluníčku. Očekávám panoramata Krkonoš.

- Mami, tak kde seš?

No. Licitace. Zjistila jsem, že i Linda bájí.

- My jsme už skoro v Trutnově.

Asi už vyjeli. :-) 

- Jéžiši, tak to na mě budete tak dvacet minut čekat. Já už jsem daleko za městem…

Obě jsme fabulovaly. V TU počítám první, druhý, třetí odbočovací pruh. Chtěla jsem parkovat u jokoono. Tedy u Ono. Ale k Shellce.

- Jsem tady, kde jste? Už jsem i vyčůraná.

To jsem.

- My už jsme taky tady.

- A kde? Nevidím vás.

Nevidím protože právě vjíždějí do parkoviště. Lucka, Míša, Dominiček, Linduška. Jedeme do Pece. Míša má na autě reklamu své firmy. V Peci všechna parkoviště obsazena. První, druhé, třetí.

- A kdybych to píchnul támhle za to modré.

- Tady se nesmí.

- Ale já můžu. Seřizuji okna.

Jdeme stereo zas vylít trubky s Míšou. Ještě Lucka. Linda se rozhodovala, jestli nemá jít na Sněžku přes Portášky. Už jen výstup na Portášky je pro mě strašná vzpomínka. Jednou to bylo dokonce s báglem a lyžemi na Danielku uprostřed sjezdovky. Nakonec jela s námi. Rozhodla se tentokrát pro výstup přes Výrovku, mohylu, Labskou, hatě, Sněžka… Z Výrovky je to takový sešup, že jsem při něm vždycky přišla o nehty na palcích u nohou. Ne, ne. Do kopce ještě horší, než z kopce. Jednou jsme tuhle trasu jely z hotelu Horizont s Lindou a Lukášem na kolách. Pořád jsme je tlačili do kopce. Z Výrovky jsme potajmu sjeli do Pece. Nesmělo se tam. 

Linda kráčí jako robot. Během její cesty posílá zprávy. Telefonujeme. Utíká odhadu navigace o deset, dvacet, čtyřicet minut. Hm. Nemá se tak přetěžovat lidský organismus.

A my dorážíme k dolní stanici lanovky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-12-jedeme-snezka-zas-vrchovata-lidmi-mrzlo

- Lucko, tady je lidí víc než v srpnu! To jsme stáli támhle u těch schůdků.

Začali jsme asi v jedenáct. V půl jedné jsme u pokladny. To už má Linda zmáknuto přes polovinu cesty. Stařecká jízdenka nahoru 250. Platila jsem 470. Vracím se. Omlouvám se. Prodal mi zpáteční. Napravuji chybu. Beru jen nahoru. Naskakujeme. Výtah kabinkou příjemný. Na Růžov hoře nikdo nekontroluje jízdenky. To by musel zdvihnout postavu z kukaně. Mávám. I on. Na Sněžce fučí. Namrzlo. Jdeme na poštovnu. Fotíme se. Proudí tu zas davy. Chvíli se potulujeme po kopci. Fotíme. Točíme. Kocháme se pohledem do kraje.

- Mně je zima. Pojďte na chvilku do tepla. Na kulatinách by nám omrzlo tělo.

Chvilku sedíme v poštovně. Narvaná lidmi. Míša něco kupuje. U stolečku Dominičkovi sympatický Polák nabízí nějakou housku s medem. Úspěch mají maličkaté sušenky s čokoládou. Takové malé české polomáčené. Pán má tři sešitky s razítky z polských i českých Krkonoš. Na okně stojí dva kelímky s džusem. Nikomu nepatří. Paní v bílé bundě je zády shodila na rozložené poklady. Asi pětiletý syn volá na tatínka. Vytahuji kapesníčky. Osušuji. Hošík pocákal jednou knížečkou další dvě. Rychle se snažím zachránit škodu. Polák zesmutněl. Děkuje. Baba neřekla ani přeprašam. Viděla, co způsobila za jezero. Pán vkládá kapesníčky do stránek. Děkuje. Zkouší, jestli se zachránilo, neslepily listy. Ukazuje mi, v jakém igelitu knížečky nosí, kdyby pršelo. Soucítím s ním. Pán děkuje.

- Omlouvám se za tu kjavu.

???

- Búúú

Usmívá se. Už chápe. 

- Přeju si, abyste měl na Sněžku i tak hezké vzpomínky.

Pokyvuje. Povzbuzuje on mě. Ne já jeho. :-)

Linda je tu. Dávám jí jednu butelku koktejlu do svalů. Hurá dolů. Tady -4°C. sestupujeme nejkratší cestou – Obřím dolem. V 19 už budu v divadle.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/20204-10-12-dolu-po-jubilejni-ceste-k-polske-celnici

Před pár lety nahoru zavedli jednosměrku. Kdo stoupá cestou na posledním úseku, jde chodníčkem s řetězy. Tam se dřív potkávaly davy v obou směrech. Dolů teď sestupujeme po dlážděné tzv. Jubilejní cestě na východním úpatí Sněžky,

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-12-obrim-dolem

Žádné zastávky. Přeskakujeme kameny k Polské celnici. Slezský dóm. Z protisměru přišla dnes Linda. Od Luční. My uhýbáme na rozcestí prudce vlevo. Fotím nádherná panoramata. Pánbu nás miluje. Slunce. Azuro. A zdá se, že doopravdické. Žádné ušmudlané modré nebe. Ne. Sytě krásně modré.

Vnímám horu pod sebou i nad sebou. Odevzdávám jí všechno špatné. Nasávám její moc, její sílu, její kouzlo. Fotím ji. Kochám se její nádherou. Mohutná kráska. Magická. Sněženko, letos jsem měla tu čest tě potlapkat dvakrát. Mám zážitek.

Vodopád u vodovodu. Další bod kovárna.

- Kdy už budeme u kovárny?

- Ještě jedna zatáčka, 

Zas kus poskakujeme. Je třeba koukat pod nohy. Pozoruji i údolí podél cesty. Nemohu se dovynakochat.

Konečně. Kovárna. Sedí tu pár mladých mužů. Pojali to jako srdečný meeting. Usedám na lavičku.

Ne, ne. Irenko. Divadlo.

A hospoda, viď, Míšo!

Žádné sezení. Klušeme. Jedeme jak dráha. Dominiček skáče, jak kozlík. Stále ho někdo drží pro jistotu za ruku. Vytrvalý. Šikovný. Žádné skuhrání.

Cestou potkáváme desítky pejsků. Taky zvládají. Jeden má přední nohy obuté v botičkách. Pejsani klušou se svými páníčky. Nahoře na Jubilejním chodníku mladá paní seděla, na klíně černého pejsana. Přikrytého dekou. Prý jak dítě. No, chceš zvíře, pečuj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/20204-10-12-od-kaplicky-okolo-lanovky-k-autu

Poslední úsek od kapličky. Památné fotografie z povodně 1897. Bláto zalilo chalupy. Divné. Bláto zalilo jen z povodní? Co to bylo za bláto…

Bouda pod Sněžkou.

Tudy se jde pěšky až na vrchol Sněžky. Poslední občerstvení. 

Bouda v Obřím dole – vtipné cedule s nápisy. Tudy před měsícem plula divoká voda při záplavách. Ještě vidíme stopy polehlé trávy… Koryto s vodou jen vařilo. Dnes zas divoký horský potok s mnoha vodopády a převisy. Po vařící se špinavé vodě ani vidu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-12-neni-vzdycky-posviceni-dnes-nic-moc

Předjíždí nás cyklista. Míša varuje.

- Pozor, kolo.

Lucka se zlobí.

- To nemůže zahalekat?

Přidávám se.

- Když předjíždím, volám.

-                   Pozor, nelekněte se, budu vás předjíždět!

Míša hned rozvíjí:

- A oni za dvacet minut: Pani, už to bude?

Bouda Máma. Cestu lemují její garáže. Hm, to má dnes hodnotu. To je garáží a garáží. A nahoře u ní Pecký pivovar.

Míjíme lanovku. Fronta zmizela. Kráčíme k autu.

-- Teď budeme hoďku čekat, až sundají botičku.

- Iri, nestraš.

Auto v pořádku. Jen nám k němu někdo nablil nějaké lečo. Naskaujeme. Jedeme. V Trutnově se staví na oběd. Vezu Lindu k nim.

- Mami, dnes musí jít tři stromy do země. Má mrznout.

Má Karešovu, srdcovku... To já vůbec neznám, co jsme s maminkou zasadily tady na zahradě. A kterou třešeň má doma na dvorečku. Lindu vyklápím u nich. Domů. Petroušek už mě čeká. Dnes stříhal pět stromů. Za chvíli pro něj přijede Míša. Půjdou do hospody. LP se divil, že Petrouška dva roky vábí do jejich venkovské hospody, a nic. No, dnes to vyšlo.

Než vybalím batoh, osprchuji se. Přetáhnu fotky. Ne, ani na chvilku jsem neusnula. Petroušek volá.

- Nespi. Do divadla!

Jedu. Společnost Háta. Třeskutá komedie. Trapná. Zas o lidských nepěkných vztazích. Ne. Tohle není slovanské. Anglický autor. Známí herci. Trpím. Nebaví mě to. Konečně potlesk. Doufám, že jim nebudou vzdávat ovace vstoje. Ne. Dvakrát a dost. Jedu si pro Petrouška. Už, už jsem na odbočce do divočiny.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-12-v-hospode

Modré světlo. Křižovatka. Policie. Snad jsem něco nevyvedla. Ne, havárie. Musím objet hlavní tah. Za dvě stě metrů jsem mohla odbočit. Volám Lindě. Naviguje mě přes nekonečně dlouhou vesnici. Svítím si dálkovými. Za mnou asi pět aut. V protisměru se vyhoupla světla. Vypínám dálkové. Blikl. Ješiši, jedu po tmě. Vypnula jsem si osvětlení. Bože, už ať jsem odsud. Jedu, jedu. Uzoučká cesta. V protisměru auta svedená sem. Jedeme dvacet třicet.

- Mami, a teď tam bude rozcestník. Už ho vidíš?

- Nevidím. Tma. Nějaká škola. Jo, už ho vidím.

- Tak doleva. A pak přijedeš na hlavní. A tam doprava. A tam už si dáš pozor, zpomalíš, blinkr doleva.

- Já se netrefím. 

Jasně, přejela jsem odbočku. 

- Už sjíždím do Trutnova.

- Tak se tam otoč. Mamko, jeď až dolů. Jsou tam dvě čáry. Bude tam levý odbočovací pruh.

Blikám vlevo. Žádný pruh nevidím. Šup. Nikde nikdo. Jedno auto projelo. Jedu nahoru. Hledám očima odbočku do úzké polopolní cesty.

- Mami, už to zvládneš?

- Zvládnu.

- A dej pozor na srnky! 

Ano. Viděla jsem dvě prdelky zasunout se do mlází nebo do pole. Hledám hospodu. Přistávám u ní.

- Tady se kouří?

- Iri, to je jediná hospoda v Evropě, kde se kouří.

Chvíli sedím. Vyschlo mi strachy v puse. Nesou mi sodovku. U stolu sedí sedmaosmdesátiletý první starosta po revoluci. Tahám z něj, jak to bylo v dětství. Pamatuje na poměry po odsunu Němců.

- Víte, já mám alkohol. A taky jsem nevnímal jako kluk.

Pán vypráví, jak ho chtěli vyhodit. Vybruslil se slzami. Měl malé děti. Bylo před Vánocemi. Čím se provinil? V deset měl být u pozůstalosti po mamince. Na dílně si odpíchnul a řekl chlapům:

- Tak pánové, na shle!

Hned jsem věděla, za co. Za ty pány…

- Peťuš, riskneme to divočinou. Tam nás nevrátí. Ke křižovatce, odkud mě vrátili, je to dvě stě metrů.

Vyjíždíme na hlavní. Auta už jezdí. Zaplať bůh. Povídáme si. Linda volá. 

- Zvládli jste to?

- Už jsme u závor. 

Zacouvávám pod stání.

Pod psaním mi zní Amanda Lear. To jsem čekala Deninku. Nebo se už narodila? Okamžitě mi naskakuje ten dávný čas na jaře v roce 1976. Jak jsme s Ivkou vybírali jméno. Pro kluka… Pro holčiku. Z Dany, Daniely, na Denisu. Amanda v té době zpívala své hity.

A hele, Amanda byla múzou Salvatora Dali. To jsem nevěděla. Ano, byla krásná… 

Jdu spát.

Sněženko, to byl hezký den. Na tobě. Pod tebou. Až tě zas uvidím na obzoru, pošleme si vzduchem pozdravy.

Dobrou noc!