Sněží očmoudělý sníh

Pomalu se zotavuji z odchodu osoby, kterou jsem měla ráda. Moc ráda. Včera tiché rozloučení. Dnes bych mu blahopřála k narozeninám.

Probouzím se. Venku bílo. Divné. Nemrzne. Nasněženo. Něco si vyzkouším. Inspiruje mě v SZ:

Včera napadl sníh, večer pršelo, ale část sněhu na zahrádce pořád je. Jsou tu tři stupně nad nulou, sníh by měl být už dávno roztátý. Svítí slunce a vane vítr a je vidět, jak vzduchem poletují částice. Jako malé plastové cosi, jsou to dost velké částice, krásně viditelné, na sluníčku to vypadá, že jsou průhledné, ale jsou dobře vidět. Vítr to rozfoukává ze střech, domů i stromů. Podívej se u vás. Lidi tohle nezaráží? Vloni jsem sledovala totéž.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-18-rano-dopoledne

Kočičani sedí jak v cirkuse synchronně vedle sebe. Ano. Mourek udělá mňam mňam, hotovo, Žofinka opovrhuje. Dávám na ostrůvek. Když jsem já jako holčička nechtěla jíst segedínský guláš, maminka dala talířek na kredenc. Když jsem měla hlad, spíš chuť na něco, měla jsem pod nosem ten studený guláš. Žofce dělám totéž. A chytla se.

Celé dopoledne se chystám ven. Máchám povlečení z mydlin v octové vodě z esenciálním olejem. Škrobím. Tak už? Ne. Teď si dám oběd. Ovesné vločky, pohanka, odměrku nového protein bake. Navrch máslo, med, pár koleček banánu. Ale to je dobrota!

Můj počítač je nový a líný jak vandrák v červenci. Zakládám reklamační protokol. Zdržuje mě. Něco kopíruji. Externí disk není vidět. Když je vidět, tak se ztratí. Ne. Reklamace. Zadržuji slzy. Můj mág tu není. Už nikdy nebude. Jsem na to sama. 

Naše čistička vzduchu v záruce nefouká zeleně, ale rudě. Zakládám reklamační případ.

Moje Kuga má vyndaný tablet. Navigaci, telefon, CD, rádio… Dostane vše nové. Čekám na výměnu, opravu, montáž. Taky jeden z těch, za které jsem orodovala každé ráno i večer. U něj to vyšlo. Asi má jiný plán ducha, duše, těla. Včera mi jedna holčina potvrdila, že i její koník Kuga za zimu xkrát vypne navigaci, display. Nebezpečí vybití baterie. To prý Ford nevychytal.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-18-snih-netaje

Přemýšlím o té soukromé zprávě. Teplo. Pršelo. Sněžilo. Beru venku kousek sněhu. Pokládám ho na linku. Jdu si pro telefon. Pro zapalovač. Pod sněhem ani kapička vody. Ohýnek zapalovače očuzuje sníh. Cítím chemii. Fuj. Ještě nikdy jsem neviděla očazený sníh. Sníh zčernal. Neodtál. Zajímavá hmota. bZčernalý sníh. Viděl to někdy někdo?

Nahlížím do Epoch Times.Slova moudrosti

––––––––––––––––––––

"Ať osud do mne sebevíce bije, ať sebevíc mě raní, čím více strádám, tím víc plápolám."

– Michelangelo Buonarroti

Čeká Vás 0 až 4 °C, oblačno až zataženo, sněžení nebo sněhové přeháňky.

Zajímavé – nad nulou, ale sníh venku drží. Poručíme větru dešti. Přetvoříme přírodní zákony.

Byli jsme výkladní skříň socialismu. Ať si říká kdo chce co chce, měli jsme tu všechno. Mimo svobody. Ale co se týče výroby, průmyslu, zemědělství v Československu – ukázkové.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-18-vybehla-jsem-si

Běžím ven. Chci jít po cyklostezce podél řeky. Kudy? Vezmu to okolo krásky s modrými obroučkami od brýlí. Taková obyčejná vila. Ozvlášťňuje ji kulaté okénko ve štítě. Různě veliká okna. V přístavbičce nebo v kůlně na dvorečku kouzelná barevná okýnka. Moc krásný domeček. Hledí do luk, kde jsem celý leden honila své tělo na běžkách. A kde nahrnuli do řeky nad led větve. Prý ing. Papík dovolil – pro okus zvěře. Nevím, jestli zajíc, srnka nebo kdo bude chodit nad vodu. Snad jenom odporné nutrie. Běžím okolo architektonických perel. Proč jsou moderní domy tak odporně hnusné? Např. v Peci. Sice ze dřeva, ale monstrózní dřevěné stavby. Vůbec se do malé Pece nehodí. A betonové moderní  rodinné škatule – ještě v šedé barvě – ó, hrůzo, hrůz!

Hustě chumelí. Sníh? Nebo co to padá! Sněží divno. Tohle je divná hmota. I tak se mi ta iluze sněžení líbí. Blahá nevědomost.

U Karsitu, to je bývalá Karosa, se jdu za mostem podívat na novou cyklostezku. Jen kousek. Abych si přečetla, že nebýt EU, ani bychom si neuprdli. Prý za přispění peněz z EU. No, tak to děkujeme. Most má nebezpečný betonový povrch! Klouže se to. Zbytky sněhové hmoty. Kuriozita nové stezky? Z nové od České Skalice můžeš přejet po mostě na stezku do Kuksu nebo na Hradec. Ale kolo si poneseš po schodech. To je vtipné. Už se vidím… A jen tak pro zajímavost, beton na cyklostezce není vůbec bezpečný. Loni za deště si jeden Míša rozbil tělo; mohl být rád, že měl přilbu. Zlomený prst, naražená žebra, stehy na puse… Tak to děkujeme EU!

Vracím se a pokračuji po stezce okolo řeky. Fotím větve, které už nejsou nad ledem, ale jsou namočené ve vodě. Ty větve, které tam nahrnuli i s listím a hlínou v lednu. A když jsem zavolala MP, nezajímalo je to. Prý jestli je to ve vodě. No ještě ne. Voda je nízká. Zamrzlá. Nešli se podívat. Nešli si to nafotit. Nechtěli fotky. Jen identifikujte se! Jménem zákona! Jménem zákona si odepněte lyže! Velký hromotluk mi stáýl v mé zóně rozkročenýma nohama. Brrr.  Já bez zákona se klepala strachy a zimou. Mokrá až na bundu. Bylo jim to jedno. Měla jsem strach, že mě skolí. Vyhrožovali, že mě odvezou na policii k identifikaci. Jako zvíře. Vždyť jsem se identifikovala. Ne, beru to zpět. Jménem zákona! Vychrlila jsem své jméno pod tlakem a datum narození a vyběhla mi z pusy myšlenka nahlas: Polibte mi pr. A už mě měli. Žádné – nebuďte vulgární. Ne. Ne. Opovrhování úřední osobou. Budete řešena ve správním řízení. Odjeli. Ani se nepodívali. Ne. A pěšky? Pochůzkáři? Šest nových? Ale vůbec ne. Vjeli autem do polí. Řeč se mluví, voda teče, vedení města slibuje. A tak to je. Hanba mluvit. 

Volá mi paní z Zepteru. Vše se vyřeší. Pomaloučku se věci dostanou do normálu. Vybíhám ze stezky. Klušu co nejrychleji kousek po cestě, než se zas dostanu na chodník. Myslíte, že pan starosta zaznamenal v červnu návrh, jestli by tu nemohli zřídit bezpečný chodníček? Ne. Má to poznamenáno a to je všechno. Za rok se nic nezměnilo. Blábláblábláboly. 

Petroušek má pravdu. Ztráta času. Stále stejné otázky. Stále stejné odpovědi. Už to začíná být trapné. Sliby se mají slibovat. Slibem nezarmoutíš. A lidi jako bécani to pozorují.

Petroušek byl prodiskutovat trojí technickou možnost řešení mého červeného koníka Kugy. Když v poledne volal, zastihl mě zrovna v slzách. Nemohu si zvyknout, že tu nemám svého pomocníka přes počítače. Už neuslyším jeho hlas. Neuvidím jeho úsměv. Ach! Světlo mého žití nemiluje můj smutek. Ono to odezní. Tak mi chce snést modré z nebe. Moje štěstí. Největší chlap mýho života. Děkuji za setkání s ním. ❤️ Mihla se mi myslí švagrová. Postavili si před padesáti lety dům vedle maminky. Jednou jsem s ní stála u plotu. Vyprávěla mi o manželových bratrech dvojčatech. Ani jejich maminka je kolikrát nerozlišila. Bylo mi tak dvacet? Jednadvacet? Netušila jsem, že jsou si opravdu podobní. Dokonce, že si jedno z nich vezmu. Toho lepšího. Vnímavějšího. Hodnějšího. Krásnějšího. No zkrátka toho supermana. Jak za něj děkuji Vesmírné inteligenci! A jemu každý den! Nese mi radost, smích, štěstí, péči do života. Včera jsem se jeho staršího bratra ptala, jestli si zpívá. Ne? Jo, že by utekli. Aha. Tak můj Petroušek přichází domů s písničkou na rtech. Veselý skřivánek. Žije vedle sovy, která si poletuje v oblacích. Není realistka. Bohémská. Miluje četbu, hudbu, literaturu, divadlo. Má bohatou fantazii. Žije v pohádce. A on přísně realistický. Při zemi. Sportovec. Založením přísný technik. Vnímá svět takový, jaký je. Neidealizuje nebo jen málo pod mým vlivem. Bez přehnaných emocí. Střídmý. Věří, že ledacos se nedá změnit. Na co si nesáhne, nezměří, neověří, neprokáže – tomu nevěří. Jsem od něj pravý opak. Snílek. Nikdy nic nevzdávám. Nikdy. Když jsem nosila Lindu, vybíhala jsem po schodech na peron. Lokomotiva pomalu supala k odjezdu. Ne, ne! Výpravčí vlak zastavil. Nechali mě nastoupit. A pak jsme jeli. Já to zkrátka nevzdala. Zastavili kvůli mně železný parní kolos.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-18-kocici-vecere

- Koupil jsem kočkám maso. Měli výhodnou cenu. Dvě kila. 

Večer. Volám ohledně Kugy. Ano, chci tam navigaci. Ano, mám ji v telefonu. Ano, ale držáky na telefon mi nedrží. Ne. Nedrží.

- Počkej, Linda by mi mohla poradit, totiž vyrábějí takovou externí navigaci. A ta se každého půl roku aktualizuje.

- No, to by šlo. Počkej, propojím nás v třístranném hovoru. A prosím tě, bud při mně. Vydrž.

Připojuji Lindu.

No, hned – mamka si vymýšlí. Ano, mamka si vymýšlí… Nechávám je vykecat, zadržuji slzu. Zítra se dohodnou, co tam budu mít. Tak aspoň něco.

Divoký zlatý koník rozdupe vše nepotřebné. Iluze shoří. Dostaneme za uši, že se nezbavujeme zbytečností. Církev, lékaři, školství – vše se hroutí. Nepracuje pro nás. Tak ať máme hodně síly vše zvládnout! Umět jít do přírody. Jíst zdravě. Pěstovat na zahradě něco. Za mě – důvěřovat lidem. Hodným lidem. Lidským bytostem. Ať dynamiku zvládneme!

Dobrou noc!