Sněží! V DD podávají k večeři ledový čaj!

20.11.2018

První klientka v deset. Oóóóh, jak ji miluji. Malá, bystrá. Důchodkyně. Cizinka. Pochvaluje si fyzické změny, nezadýchává se, je krásná, ještě trochu tuky poopravit. Má dostatek energie, výdrž. V důchodu pracuje na tři směny. Pozorujeme spolu ptáky. Diví se, co jich tu máme. Jak motýlů. Bodejť by nepřiletěli! Rautové stoly se prohýbají :-) Ptačí restaurant je otevřený non stop a stále obsazený. Sluníčko se ztrácí. Začíná konečně lehce sněžit. To se mi to raduje, když nejsem dálkový řidič. 

Volá klientka. Chystají velkou objednávku. Přítel voják. Sportovec. Ona se neorientuje ve sportovní výživě. Napadlo mě propojit nás v třístranném hovoru s mým mladým kolegou. Jsou to mnou milovaní úspěšní mladí manželé. Vím, že i oni milují mě. Rádi se potkáváme... Míša a Lucka. Míša se mé klientce věnoval téměř třicet minut. V které firmě si takhle bezelstně pomáháte?

Lékárna Na Poliklinice. Mamince pro léky. Vybírala si jen tuto lékárnu. Mám štěstí. Paní majitelka. Vždy mamku pozdravuje. Prohodíme pár slov. Souzníme, jen ona je pro EU. Vyjevím názor, že jsem pro vystoupení z této zločinecké fašistické opilecké organizace. Vůbec se nenaštve. Jen tak si prohodíme názory. Bez války. Bez útočení.

Na náměstí. Zítra snad otevřou konečně nový most. Parkuji na břehu Labe u školy. Zřícený most z Něžných vln - rybí kost - ještě nesvítí. Běžím od školy ve stylu Národního na druhý břeh. Drogerie. Rtěnka. Lesk na rty.

- Kdo to vyrábí?

- Polsko. Nevím. Je tu P.C.R.

- Co to je?

Zalovím v paměti. Doplním místo písmenek slova. Peoples Republic of China. ˇ

- Aha Čínská lidová republika. Čína!

Paní prodavačka nevěří... Utíkám zpět. Šero. Fotím Braunovu bystu. Stromy. Řeka. Pocukrované břehy. Než vytáhnu mobil - most se mi pod nohama rozsvítí. Hm, most je nehezký, ale rozsvícení bylo efektní...

Za maminkou stíhám za tmy. Před pátou. Vezu puding, jahody, šlehačku, ananas. Ještě vlahé. Maminka mě včera ani dnes nevítá svým radostným gestem - ruce na hlavu. Mám čepici, trošičku zmatená.

- Jsem tě v čepici nepoznala.

- Mami, tady si dej.

- Pojeď jinam.

Parkujeme na chodbě. Je smutná. Nelíbí se jí tam. Je protivná. Stírá mě za všechno Hůř slyší. Slouží Petronilka, Věrka, Janinka a Simonka. Mamka si pokydá svetr i triko. Hádá se, že ne. Flek nevidí. Rozmatlaný puding taky ne... Dětinští.  

- Mami, svetr vezmu domů. Aby ti ho zas nezmizeli nebo nezničili.

- No, ten modrej mě tu ukradli.

Jj, ten si pamatuje. I pro mě - je to jen hmota - je to ztráta. Maminčina hezká práce. Důkaz šikovnosti. Poměnkové knoflíky asi tak šedesát let staré!!!

Simonka přináší hnus. Večeři. Z hlediska racionality odporný jedovatý bílý hnus. Jídlu se nenadává! Bílý toustový chleba. Bělejší už na světě není. Lepek - agresivní bílkovina, způsobuje v mozku AGRESIVITU! Leptá střeva. Ničí cementové spoje v mikroklcích tenkého střeva... Tady lepek do lidí ládují několikrát denně - ráno, ke svačině bílý koláč z obchodu, k večeři. Nebo tlačenku. Nebo párek s rohlíkem. Pan ředitel na schůzi pravil, že to schvaluje nějaká výživová míca. Slíbil, že mamka bílé NE. Pane řediteli, jděte se zahrabat! Neumíte držet slovo! Účelově lžete! Co je k večeři? Toustový chleba s vaječnou pomazánkou (předpokládám s rakovinotvornou ramou!!). A vrchol večeře?

- Ten čaj je hnusnej a ledovej!

Maminka už nic neskrývá. Nazývá věci, jak cítí. Přátelé, zavolala jsem na pečovatelky:

- Vyřiďte vedoucí, že je to kráva! NEBESKÁ!

Tak a mám to v pytli. Zítra začínám další první den nestěžování.

- Mami, přemýšlela jsem o tobě. Jak jsi protivná, nevrlá, nedůtklivá, bez citu. Změnila ses.

- Mně už stačí k životu jen čtyři prkýnka.

Pláče a já taky. Má pravdu. Už nic nepotřebuje... Tu větu by měli slyšet zloději... Teda - politici. Chytám ji za ledovou ruku.

- Mamko, máš ledové ruce. Pojď, zahřeju ti je. Mám tě ráda. Mami, budu za tebou jezdit do posledních dní.

Bulíme. Hořce. Prosím o horký čaj. Simonka ho z nouze ochotně ohřívá - hádejte v čem? Mají tu mikrovlnu. Dřív měli elektrický sporák. Ale zas tu mají myčku. Nevím na co. Kdyby radši vrátili sporák a vyhodili myčku... 

- Mamko, chápu tě. Vzali ti tvůj svobodný konec života. Jezdilas autem, kam jsi chtěla, všechno sis obstarala. Když ne - pomohli jsme ti. Do ušáku ke kamnům, výhled do polí, na srnky, u televize, kočku na klíně... Ve svém domečku. Mami, já to taky vnímám, taky jsem z toho smutná. Ale nezměním to.

Mamka chápe. Nejprve mi svetr nechtěla dát. Konečně taje napětí. Najednou se ptá: 

- Tenhle svetr vezmeš domů vyprat?

Pomáhám jí z něj, navlékám jiný. Měla strach, že jiný svetr nemá. Zklidnila se. Povídáme si. Navrhuji, jestli chce donést kaštany, fidorku...

- Jó? No, to bych si dala.

Letím do pokoje, přináším fialového sněhuláka, bílou čokoládu, kaštany, fidorky. Tak copak jí přijde vhod? Sáhla po bílé. Ale miluje hořkou. 

- Mamko, dáš si chleba s máslem a medem?

- Jé, to bych si dala!

Běžím do kuchyně. Očekávám, že mi nabídnou ramu, kterou nee. Nabídli mi máslo, ale Janinka lituje; nemá chleba. Chjo, posílám sem přes jedenáct tisíc. A nemají chleba. Nesu mamince jedovatý toustový chléb, pane řediteli, sliby chyby, že jo? Sliby nezarmoutíš! Másílko, běžím do pokoje pro domácí med. Odkrajuji okraje, mamka si nabírá vrchovatou lžičku medu. Njn, večer a tolik kalorií. V lednu 92 let.

Shrnutí. Pocity? V DD to jede opravdu z kopečka. Pan ředitel mi svatosvatě s úsměškem a jedovatostí slíbil, že... Prachsprostě se na to vykašlal. Práce pečovatelek - SKVĚLÁ. VYNIKAJÍCÍ!!! Snaživé, udělající, kmitající, plnící. Nemám iluze, že dobře placené! Ovšem šéfstvo - ať jdou do háje. DO HÁJE! Strava - šílenost. Ledový čaj pro staré, sedící, ležící, nehýbající se bytosti. Tfujtajxil! Ještě by mohli klienty sprchovat ledovou vodou! Ať se trošku zahřejí! Bezohlednost a nekompetentnost vedení DD! 

Nechápu, proč cítím chodbou chlor. Mají tu nějaký bazén? Dezinfekční chlór! Bojový plyn! Zrovna tak jako fluor! Neválčíme, kam ty bojové látky narveme? Do dezinfekcí, do zubních past... A do DD!

Simonka veze maminku. Simčo, děkuji z celého srdce za péči. Všem. Vám všem!

Doma. Zatápím. Petroušek je rád. Není tu už sám. Píšeme fakturky. Slyším zprávy:

Je třeba zvýšit účast našich misí. A proč? A vyzbrojování? A k čemu! Abychom se mohli bránit teroristům? Naše účast na misích je ZBYTEČNÁ! Zatáhli nás do války. Jo, pak se bojme teroristů. Akorát to odskáče dělný lid.

Další zpráva - tlusté děti. A kdo je asi tak nechal ztloustnout? Dospělí! Objev roku. 

Další novinka - zdražení vlaků. No to se už po... Mají málo? Nedávno mi dali na vlak slevu. Sebrali mi ji. Holka, seš mladá. Ještě si tři roky počkej. Nevrátili celou sumu. Před třemi týdny mi u okýnka dali slevu. A ve vlaku po mně chtěli doplatit 80 korun. Autobusem bez přestupu, s nápojem, novinami, netem za sto třicet. Vlakem? Přestupuji, ujíždějí mi spoje. Honí mě do podchodů a nahoru... A dvě stě pade? Pro mě za mě zdražte. Jezděte beze mě.

Až na ten studený čaj, až na ty zprávy (ještě, že je neposlouchá - denně bych se čílila) byl to přeci úspěšný, láskyplný den. Mami, miluju tě.

Dobrou noc!