Sněžilo. Krásně. Čistě. Darujte nebesa rosičku na jaro shůry. 

Jupííí! Krásný den! Dík sobě a lidem okolo mě.  

Miluji páteček. Miluji WhatsApp - někdy. Ucpává telefon. Ale když přijde ta pravá fotečka, raduji se. Navíc mám dva dny odmazaný mobil. Dnes jsem odmázla i ucpaný tablet. Stroj určený k focení? Foťák. Zas ho používám. 

Na devátou na krev. Chystám se od loňského července. Vlastně dva roky. Včera se mě Peťulka ptal, v kolik vstávám.

- Ve čtvrt na devět.

- Na krev?

- No, prý já mohu přijít na devátou.

Ráno protřu oko, budík ukazuje asi osm deset, značí to, že bude tak tři čtvrti na devět. Naprosto jsem zpanikařila. Rychle, rychle vypravit se. Proč ještě budík nezvonil? Nemám tam být v devět? V osm deset čekám v čekárně. Je mi to divné. Sestřičce jsem nahlásila, že jdu na tu krev. Bere jednoho, druhého...

- Paní Hrobská, pojďte si.

- Měla jsem tu být v osm nebo v devět?

- V  devět jsme se domluvily.

Už je mi to jasné. Protekční krev, protekční čas.

Máme po tatínkovi sestřičky novou obvodní. Pan profesor zemřel loni asi šestnáctého sedmnáctého dubna. Občas si na něj vzpomenu. Paní doktorka mě chce vidět. Chci se s ní seznámit. Skládám hold na rozloučenou - tři slovánci! Neskutečné. Vesele poznamená.

- Ten nejmladší spí vedle.

Chjo, těžká doba. Maminka má být s miminkem. Nemá za sebe záskok, těžké povolání, ujel by jí vlak...

Venku sněží. Fučí. Vločky pokrývají auta, cestu... Foťák v pohotovosti. Už mě nebaví mazat a mazat telefon. Vyhnu se varovnému štítku: Pozor, dochází paměť. (Snad ne mně.) 

Cestou domů pozoruji luka. Ještě to není na běžky.

Za maminkou. Do půl čtvrté musím být doma. Míjíme se s Petrouškem; pracoval zas na vodě v domečku u maminky.

Děvčata sedí v ratejně zvané jídelna. Každá má před sebou talířek s čajovým pečivem, v misce naporcovaný pomeranč. Bylo by to družení, jenže nádraží je nádraží. Nesu v krabičce borůvky a pár kousků cukroví. A marcipánovou lísko-oříškou dobrotku.

- Mamko, ty máš nové kalhoty. Ty jsme včera našly s paní Danou v horní polici. Není ti zima?

- Je! Hrozná!

- Jéžiši, ty máš kraťasy! Bože! Reumatická kolena! A dnes tak příšerná zima.

Utíkám pro teplou deku. Balím mamku jako mumii. Pochvaluje si. Běžím za Maruškou - paní podvedoucí, ale zrovna nás míjí velká vedoucí - ta, co mi sem nechodí, a přesto všechno ví. Dnes mi řekla - cha - cha, chi - chi, cho - cho - že přeci nemá čas mi chodit na nějaký blog. Přeji krásný víkend, paní vedoucí!

- Paní vedoucí, tahle sukně není komplet s touhle halenou. Podívejte se, jak je to orvané, jiný odstín, opravné, hnusné.

- Ne, to je k té sukni, že jo?

Paní Maruška mi přitaká, že haleny jsou dvě. Jako na zlost - tahle šereda s dodatečně nažehlenou jmenovkou připadla mamce a její krásná je zas v háprdepu. Nerozskočili byste se?!

 !Super zpráva! Tramtadadá! Ke svačině byl... KEFÍR! Sice jahodový - tedy zas zmršený chemií, sice ledový - tedy do chodbového profukujícího vagónu jako chladič, ale kefír.

Všechny členky okolo stolu si pochvalují, jak jim to chutná. Paní ředitelka MŠ, to je ta, jak mluví potichu, ale vždy ji zaregistruji:

- Akorát je to bolavé na zuby. Chtělo by to odstát. 

Přidávají se ostatní. Je to ledové. I mamka se ledové skleničky lekla:

-- Ale holčičky, chutná vám to místo buchty ke svačince?

- Jo, je to moc dobré.

A každá si nechá nalít ještě další sklenku přídavkem.

Mám radost. V důchoďáku se to maličko, trošku pohnulo. Všechny ženy chtěly vyfotit prázdnou skleničku. Fotím Jarušku. Paní ředitelka MŠ se ptá:

- A budu tam taky?

- Dovolíte mi to?

- Dovolím. 

Mám obrovskou, přeobrovskou radost. Holčenky zas poletují po ležících. Nesednou si. Stále v pohybu. Sestřička se tu mihne - taky s vozíkovou zvonkohrou.

Na to, že tu šiju do nevhodného stravování vytrvale a dlouho, první vlaštovičky přiletěly. Ještě mozeček zapojit, a jedeééém! Kefírek stačí nechat o dvě hodinky dřív odstát. Bude to extra třída ideál. Však my se to naučíme, že jo?

Domů. Chumelí. Jedeme opatrně po nasněžené cestě. Nádhera. Konečně zima. Rychle odhazuji sníh do zahrady. 

Frčím na kosmetiku a masáž. Dnes s obavami. Objednala jsem si odstranění mília na hraně dolního víčka. Nebylo vidět. Ale věděla jsem o něm. A ještě scelení pokažené žilky od milia. Kdysi mi kosmetička poranila tvář jehlou a žilka zůstala. Mám slíbeno, že to nebude elektrickou jehlou. Masáž obličeje končí. Usínám. Cítím píchnutí u spánku. Další. Ani necuknu. Bere mi víčko. Nechci otevřít oko. Bolí to jak čert. Ani se nehnu. Jen špičky u nohou se svíjejí v bolesti u oka. Jde na žilku.

- Nado vernuť sja. Zděs takoj balšoj šarik.

To věřím. Ten šárik mě tam štval tolik let. Vypíchnut. A použila na probití jehlu!  Prý důvěřovala, že se ani nehnu. V mém zájmu bylo ani nemrknout. Přeci jenom šlo o moje oko.  :-)

Vy spokojno ležala. Ja znala, čto mogu ispolzovať iglu...

Spouštím se po dlažbě z kopce. Opatrně. Je nebezpečný i jen za deště v létě. zrádný. Natož nasněžený. Ne a ne se trefit do stání. Dala jsem to. A odrhnout sníh. To dělám ráda. Čistím chodník pro lidi. Sníh si beru zpět do zahrady. Ať se jalovec, smrky, bledule, sněženky, čemeřice napijí. Ať jdou lidé bezpečně po našem chodníčku. Nedbám, že mají ze zákona uklízet TSM. Každý ať si zamete přede svým prahem.

Doma. :-) Petroušek zatopil.

- Peťuš, dáš si něco?

- Už né. Já jsem měl tu svačinku... 

- Petroušku, a kdybych ti dala na páru kuřecí prsa a zeleninku?

- No, to bych si dal.

Řehoní se. Je to věta mojí mamky. Během dvaceti minut hotovo. Celer nakrájený na nudle je skvělý. Oblíbila jsem si ho. Jak když jím hranolky. Jenže bez polysacharidů, bez tuku...

Ještě bych měla vyběhnout zamést chodník. Věříte, že se mi nechce?

Jdu spát. Za celý den mi padají víčka...

Dobrou noc!  :-)