Snový, lesní a houbový, poučný

Co je dnes za den?

Á, sobota. Petroušek v práci. To já ráda. Žádné telefony. Žádné musíš. Žádné musíš stihnout. Žádné už vyjeď. Žádný zvonek. Jen já, dům, svět. Volnost. Klid, pohoda. Kočky venku. Nemusím okolo nich hopsat. Hledám pro jednu Renču pořad z roku 2019 o nápoji, který se dá rozvášněným lidem, třeba na Majdanu, a ti už do smrti mají stále stejné agresivní emoce. Na Odysse, na You Tube… Chceš nechceš, ach, hledám pět let zpátky v archivu Svobodného vysílače. Do oběda jsem chtěla vyjet na krátký výlet. Neva. Mám čas.

https://www.svobodny-vysilac.cz/2019-11-25-j-kozak_nejnovesi-neuveritelne-informace-ze-sveta/

Technika - pěkný zloděj času. Aby lidi neměli mysl na osobní rozvoj, rodinný život, tvoření... Pořád v zajetí sítí, telefonu, počítače. Mám štěstí - našla. O nápoji hned v první čtvrthodině. Pak se ještě vrací…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-19-jedu-pro-nonetky

Jedu. Svítí sluníčko. Podžírečská stráň. Už mám jablíčka připravena. Pejsci mě neděsí. Byly časy, kdy jsem se bála jak čert kříže. Pán mi u kládá tři platíčka jablíček do kufru. A ještě jedno mi dal do ruky na cestu. 

Popojíždím polní cestou na asfaltku. Zastavuji. Pode mnou Žíreč. Centrum jezuitů. Jezuité si v polovině sedmnáctého století přestavěli renesanční tvrz na barokní rezidenci. V sousedství hrabě Špork na Kuksu.  

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/hrabe-frantisek-antonin-spork-a-kuks-161387

Titul šlechtice si vydobyl ve válkách s Turky. Proto ho šlechtická společnost ne a ne přijmout mezi sebe. Nenarodil se se stříbrnou lžičkou. Snažil se, jak mohl. Vystavěl si zámek. A další sídlo. Trošku v Kuksu podváděl s lázněmi. Vodu z bohatých pramenů ohříval. Hlavně provokoval jezuity. V jeho době dost nebezpečné! Mohl být obviněn i z čarodějnictví. Jezuité kde mohli, škodili. Zabavili mu jeho knihovnu… On jim zas na hranici postavil Braunovu sochu anděla, hrozícího plamenným mečem. 

Cestou zpátky zastavuji na odpočívadle s Božími muky a výhledem na pásmo hor Orlických a hlavně Krkonošek. Dívám se na Černou horu. Je vidět sjezdovka. A vedle se zas v nedbalkách krčí Sněženka. Jé, vidím scházet Lindu dolů. Dnes vyběhla i s kolegy. Ona je trénovaná. Oni funěli. Myslela, že ani nedojdou. Právě jsou na Růžohorkách. Jo, vidím je. :-) A pomyslně mávám. Zdravím tam daleko nahoru na horu hor. Přistálo tu další auto. Taky se asi chtějí kochat. Odlepuji se. Jedu domů. Stavuji se v Penny. Ve čtrnáct vyjíždíme prý na houby.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-19-na-houby

No nevyjíždíme. Nejsem otrok chronosu. Mám v mrazicím šuplíku v lednici už dlouho dva plátky krůtí tlačenky. Jeden si beru s cibulkou. A teď? Vzhůru k lesu. Řídím se kairosem.

Klíští královna mi jen odsekla, že ví, ví, ví. No, ví, přikázala svým poddaným, aby mě nechali. Dvě se se mnou svezla domů. A obtěžovali mě. Stálo je to život. 

U lesa mraky aut. V tichosti mysli trošku pochybuji, jestli jsem nebyla příliš sebevědomá. Totiž někdy v polovině týdne, právě okolo úplňku, Petroušek hlásil, že prý přestaly růst. 

To mi nešlo do hlavy. Přes den teplo. Úplněk. A nerostou, jo? Tak to se na to pojedeme podívat. Hledali jsme termín. Vyšel až na pátek. Včera jsem nechtěla opustit LP. Pracoval by tu sám. Práce pak netěší. Jedeme dnes. Do lesa s námi po cestě vykračuje rodinka. My uhýbáme vpravo. Tam chodím na borůvky, pokud nejedu o kopec dál. Tam, jak mi klient asi před třemi lety vyprávěl, že tam rostou borůvky velké skoro jako hroznové víno. Šlapu tupě za Petrouškem. Jen tak.

- Půjdeme támhle nahoru, jo?

Kdyby se mě zeptal, jestli půjdeme támhle dolů, je mi to fuk. Vůbec nevím, kde jsem. Můj orientační smysl nula, nula, nic. Začali jsme se drápat do nenápadného kopečku. Mírný, porostlý borůvčím a mechem. Ze začátku hledal jen Péťa. Do košíku nic moc nepřibylo. Nesnažila jsem se. Jen jsem šlapkala po šiškách. Říkala jsem si, co bych si jich tady nasbírala domů na zátop. A támhle ta sukovička by se mi hodila. A tohle polínko taky. Najednou se ve mně probrala vášeň. Rostou tady prašivky dutonožky. Nikdy jsem to slovo neslyšela. Vypadají jako jedlé houby. On je možná někdo sbírá. My ne. Koukám, koukám, že támhle, támhle malá. A velká. A Péťa našel. Oba plníme košík.

- Počkej, odsud se nehneme. Tady budou bratříčci.

A byli. My jsme na tom plácku nasbírali celý košík. Do toho terénu se nikomu nechtělo. A nám ano. Zapomněla jsem, že se bojím chodit vysokou trávou a borůvčím. Tam totiž číhají…

Byla jsem jak lovkyně. Stále jsem ho volala.

- Myslím, že tady. A támhle a ještě támhle dva.

- Člověče, ty ses probrala. Najednou ti to jde. Ty vidíš, jak ostříž.

Říká to i houbařce.

- No. A vidím i bez brýlí. Odložila jsem brýle po kurzu s Markem Komissarovem…

- Počkejte, já na něm byla v Opočně. Tam naučil tu holčičku za chvilenku vidět přes masku. To bylo s tou herečkou. 

- No, to bylo v Kodýmově domě někdy v září před dvěma lety. Léčivé divadlo Gabriely Filippi. A ta holčička byla Bářina. A my zájemci o kurz jsme se tam hned zapsali a kurz probíhal někdy v říjnu. Asi měsíc na to přiletěl znovu. To mi za ty peníze stálo. Vždyť moje multifokály stály dvacet tisíc. Tak jsem si ještě připlatila, ale už nikdy žádné brýle.

Paní pokyvuje a diví se.

Jdeme k autu.

- Příště si vezmeš košík a nožík. Bylas´ uspěšná.

- Ani jsem s tím nepočítala. :-) Když teda přestaly růst.

Sjíždíme dolů do kraje. Před novým kruhovým objezdem se neorientuji. Petroušek mi vysvětluje, kam vede cesta.

- Ale tady byla váha. A ta cesta vedla jinudy…

Už jedeme po rovném úseku, kde se v polovině týdne stala strašná nehoda. A já tak špačkovala. Vrátili mě. Přijela jsem pozdě k zubaři. Prý předjížděl řidič Huinday. Náklaďáky se mu chtěly vyhnout. Jeden prý dostal smyk a srazil se s druhým.

- Jeden z toho náklaďáku včera umřel. Vidíš? Tady, tady se to stalo. Vidíš? Tady olej zasypali.

- Bože, Péťo! On se ráno rozloučil s manželkou. Ona mu třeba dala krabičku se svačinkou na den, jako dostáváš ty. Dali si pusu. Možná nedali. On se jí nevrátil. Jak jí teď je? Třeba už měli doplacenou hypotéku. Radovali se, že se zbavili břemene. A co jeho děti! Nebo to už byl dědeček? Ráno vyjel. A hned ráno se mu to přihodilo. Péťo, to je hrůza! Člověk, který neměl zemřít. Chtěl zachránit toho v osobním autě. Napadá mě, že to mohl být i mladý hoch, který ještě nezaložil rodinu. Čekal ho život. Doma se ho nedočkali.

Řidič z osobního auta způsobil škodu 17 milionů. Dva nákladní vozy na padrť. Na osobním asi 60 000. Co po něm bude chtít pojišťovna? Za léčení? Prý snad bude muset rodině nahradit finanční újmu. Pokud měl deset let do důchodu… Ach. Jak je asi nešťastný! A ti kolem něj. Hrůza. Úděs!

Dojíždíme na kruhový objezd, kde jsem sakrovala. Taková malichernost. Vrátili mě. Asi mě rozčílilo to, že mě vrátili v sobotu večer, a hned dva dny nato znovu. Bezvýznamnosti. Ireno, co měl Jimi za heslo?!

JEN PROJÍŽDÍM.

Zůstala po něm jen skvrna na koberci.

Vztyčený prst. Memento mori! Ireno! Klid! Žádný spěch!! Přece víš, vždycky jsi holkám říkala, aby nikdy nepodlézaly závory. Že to nestojí za život. NIKDY. Tohle je stejné.

Jdu ještě přiložit poleno.

https://www.svobodny-vysilac.cz/2024-10-11-hovory-pri-vine-s-petrem-vaclavem-337-dil-126-min/

Měla jsem v uších suprovní poslech. Vynikající. Poučný!! Petr Václav skvěle vysvětluje registrovaný a neregistrovaný majetek a jeho výhody. V další části pořadu  - ano, to mě nikdy nenapadlo!

Kdyby nás nezbombardovali, třeba by měnové reformy nebylo třeba. Soupis našeho majetku - lidi vždycky všechno zaplatí. Myslíte, že Váš dům je váš? Ale kdeže. Ten vám nepatří. Je rozdíl mezi majitelem a vlastníkem. Kdo je tak hloupý, že věří tomu, že nakupovat státní dluhopisy je výhodné?
Dolar kryt naftou, ale ne zlatem. Saudové se začali zbavovat dolarů. I Rusko muselo nakupovat dolary. Jejich centrální banka stále spadá do dikce FEDu. Putin v prvním období chtěl znárodnit Centrální banku. Hned ho klepli - oligarchové - trockisté a hlídači. Vy mi nevydáte naši banku, já zničím váš systém. I Ruská federace dedolarizovala. Kurs dolar vůči rublu se změnil. Putin vykoupil firmy zpět pro Ruskou federaci... Zbavil se dolaru. Dostal zpět výrobní prostředky.
Viktor Orbán nenáviděn hlavně proto, že Maďaři nemají ani dolar dluhu. Mají všechno zaplaceno. Smáli jsme se jim, že si utahují opasky. A my si tu mlaskali. Orbán vyplatil Maďary ze všech dluhů. Jejich auta, pozemky veškerý majetek Maďarů je v bezpečí. nemají věřitele. Na rozdíl od nás. Zákon umožňuje nám naše nemovitosti za jistých podmínek vyvlastnit. Fiala nás zadlužuje.

Druhou světovou válku Třetí říše financovala několikerým způsobem. Zabírali majetky státu, majetky lidí. V Protektorátu zabrali ty nejprůmyslovější oblasti. Měli na výzbroj armády. Okamžitě vyvezli zlatý poklad. Londýnská exilová vláda si vzala válečný úvěr na financování vlády a na působení našich letců v Británii. Ale tím válečným úvěrem se musela půlka našeho pokladu ponechat v Bank of London. Druhou půlku museli odevzdat Třetí říši. Druhou půlku jsme dostali asi v roce 1984, až když jsme splatili jako socialistická poplivaná, Moskvou vysávaná země úvěr; odškodnili jsme veškerý majetek těm, kterým byl znárodněn, zaplatili jsme rehabilitační odškodnění těm, kteří museli z tehdejšího Československa utéct a teprve potom přistálo letadlo s ukradeným zlatem. Druhá polovina skončila v NĚMECKU. Tam ho víceméně zabral FED a dodnes jsme ho neviděli. A když někdo vymyslel církevní restituce, z velké části se vracel majetek, který byl už dávno vyplacen v tehdejších cenách. A stejně byl navracen těm, kteří dostali už vyplaceno, a navíc kolaborovali…

Po revoluci nám tu naorganizovali Centrální banku. Účtují si. Z každé stokoruny 4.50 Kč.

Proč musely proběhnout jedna a druhá měna. To udělali komunisti??? Hm! To mělo svůj důvod. Musely se srovnat záležitosti s tím, že jsme neměli zlatý poklad. Nebyla to zvůle komunistů okrást národ. Bylo to spolupodílnictví lidí ve státě na tom,a by stát mohl fungovat dál. A zas to zaplatili lidé.

Volá Petr Luft:

Měna1953. Po válce jsme tu měli rozbouráno všechno možné. Začali jsme budovat zemi. Podílel se na tom celý národ. Vybudovala se tady veškerá infrastruktura. Lidi měli peníze. Neměli za ně co koupit. Byl přeliv peněz mezi lidmi proti produktu. Proto měna. Lidi zaplatili to budování. Lidi to vybudovali a zaplatili to. Kdo měl peníze ve štruzoku, jednoduše dal 50, dostal korunu. Kdo to měl v bance, dal 20 a dostal jednu.

Petr Václav:

Kdybych šel ještě na dřeň a byl bych hnusnej, a kdyby nám Angláni a Američani neroztřískali v dubnu 45, kdy už bylo rozhodnuto o válce, mladoboleslavskou Škodovku, Škodovku v Plzni a další a chemické závody… Tak ta měna ani nemusela být. Stát jsou lidé i se svým majetkem. Lidem se vzalo to, čím zaplatili ty škody. Někdo to zaplatit musel.

Petr Luft.

Co se týká rozsekání Škodovky v dubnu 1945. Ale pozor! 4.4.1945 byl vyhlášen Košický vládní program a Košickým vládním programem stanovena správa Československé republiky. Byl uznán mocnostmi. A kdy byly poslední nálety na Škodovku? V polovině dubna! Takže to bylo zbytečné. Jen strategické.

Petr Václav:

Kdyby na to byla politická vůle, právě proto, že byl uznaný Košický vládní program, tak ten, kdo to vybombardoval, by nám musel vyplatit a nahradit ty škody!

Petr Luft

Opel byl General Motors, IG Farben a další vyzbrojily Hitlera. Postavili nové zbrojní fabriky. A ty fabriky byly spojeneckými svazy zničeny. A ty koncerny dostaly do puntíku škody vyplaceny od americké vlády!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-19-doma

Jsme doma.

- Peťuš, vyndej mi z košíku kožíšky, hned je dám pod krůtí prsa.

Nese mi v misce houby, které by do rána zčervivěly. Jde stříhat dvě jabloně. Chystám velice pozdní oběd.

Debužírujeme.

Připíjím vínem na radost, na život, na hojnost, na spokojenost, na štěstí, na lásku, na lidstvo, na jeho transformaci, na docílení počtu probuzených, na MÍR!

Setmělo se. Poslouchám nahrávku Lucky. I jí nahrávám. A když uspala Dominička, zas poslouchám. A o půlnoci vracím hovor.

Sfouknout svíce. Vedle mě natažená jako struna Žofie. V koupelně se hřeje Mourek. Petroušek už dávno oddychuje. Ráno vstává.

Kéž jsou všechny bytosti světa šťastny!

Dobrou noc!