Sobotěnka pracovní

Ráno. Světlo. Budík 04 asi padesát.

Vyskoč.

Ne. Mám budík.

Odhadmo na čtvrt na šest. Odjezd autobusu; odjíždí plus mínus něco po půl sedmé.

Nedá mi to. Na varném ostrůvku čtu papírek: Konvalinky, meloun, vodu.

Běžím do zahrady. Brr. Zdraví mě chladem. Rajčata asi přežila. Trhám kytičku konvalinek pro Lindušku. Dnes mi přijede do hotelu pro kufr. Ať ho nemám celý den u sebe. Nocuju u ní. Vracím se. V obýváku na nábytku odrazy slunce. Takové neznám. Šolíchám v kufru. Přerovnávám. Vyndávám. Doplňuji. Plním láhev vodou. Druhou s hydrate. Bude potřeba. Beru z lednice misku s melounem. Ty vorle. Jedu do zítřka s kufrem, příruční taškou a kabelkou. Njn. Beru si maringotku s sebou. Nový kufr - skvělý. Malý a prostorný. Větší než malé kufry. Petroušek si z pívá. Leze. Aha. Signál pro mě - přidej. 

- Peťuš, tyhle odlesky slunce neznám.

- Stačí vstát. Tyhle obrazy znám.

- Támhle jsem ti nakrájela chlebíček s lososovou pomazánkou ke svačince. A čaj. Co tady budu dělat? Mám ještě čtvrt hodiny do odjezdu?

- Deset minut. 

Pro něj deset. Striktní. Přesný. Tak si ještě kousek napíšu... Opravdu jen kousek. Tady vypínám. Jedeme.

Zas jsou na zastávce nějací důchodci chodci... Bývalá vedoucí ŠJ - bezva baba. A krásná. V zimě jsme se potkávaly na běžkách. Kolik mi to říkala - pětasedmdesát? Nevypadá na to. Jedou od školy někde okolo Phy na výšlap. Chjo, taky bych jela. Ale už mi jede autobus. Nový řidič. Mladý. Ochotný.

- Mám tam počítač...

Opatrně vsouvá kufr pod autobus. A v Pze mi ho zas ochotně vyndá. Krásně i s kufrem stíhám právě přijíždějící metro. Musím mít lístek koupený, jinak koukám za odjíždějící soupravou. To pak deset patnáct minut stepuji u turniketů. Šup, Clarion. Ano, spletla jsem si směr. Znovu do díry, podjet silnici. Trefila jsem se. Už mi drží místo. Ó, díky. Kolega Olda mi drží někde ve čtvrté řadě. Kolegyňka Lenka v první. Luxusní. Na lídrovské sekci je místa. Je to jen pro nás, co mákli o něco víc.

Dva Francouzi. On - olympionik. Sprinter a bobista. Ona učitelka. Florent a Celine Ribet. On vzpomíná, jak jejich tým v Grenoblu v bobování porazili naši o 0,01 sekundy. To naštve. Po olympiádě v Soči byl rozladěn. A tlustý. Snídal hrozně. Jako Francouz i croasanty. Vyškrtl cukry. Shodil 4 kg svaloviny. Letargie. Potkal někoho, kdo mu řekl o Herbalife. Celine nechtěla dát výpověď ve škole. Byla štíhlá. Nebyla fit. Bolela ji záda. Nosila pás. Začali jíst Herbalife. Přes svou štíhlost dosáhla změny. On - sportovec - též. Dnes jsou členové Milioner týmu - do pěti let!

Pauza na oběd. Opulentní. 

Sjíždím dolů po schodech. Linda čeká - přijela pro můj kufr. Sál se zaplnil. Další dávka informací. Na konec ještě řecký lékař. Zítra pokračování. Mimo jiné nás naučili  aplikaci - akce. Přesný přehled programu, kdy, kdo, co právě běží... Jedu k Lindě. Převléknout se. Zpět do Clarionu na večeři a párty ve stylu první republiky. Nikdy v životě jsem se za nic nepřevlékla. Neumím to. Co krásných kostýmů na dámách i pánech... V deset jsem se odporoučela. Dnes žádné caraoke. To já ráda. Autobusem k Lindě. Čekala mě cesta parkem. Zvládla jsem ji s Péťou na telefonu.

Náročný den. Zvládla jsem. 

P. S. A nemohla jsem se připojit na její síť. Co to značí? Zapadla jsem do postele a byly v limbu, co bys řekl pět. 

Tak pro dnešek - krásný den!