Sobotěnka - školím se. V zahradě :-)

05.06.2021

Sobota. Dnes nikam nejedu. Žádná Pha. Zapnout počítač. Nachystat kabel u stolu v zahradě. Běžím otevřít okno. Pod nohama vidím zvoneček. Kde se tu vzal? Jak sem mohl skočit? Tak daleko! Hledám, odkud se skutálel. Že by se maminka hlásila? Nebo dělala legraci? Nebo plnila slib - mami, až tam budeš, mamko, dej mi, prosím, znamení. Dává. Hodně. Až se mi nechce věřit. A to jsem včera psala, jak už je hodně daleko. Daleko je. Ale jak mi někdo psal - mám novou ochrannou bytost. Dává o sobě vědět. Něžně a legračně. 

Jdu pozdravit zahradu. Chrám. Ptáci odpovídají. 

Rychle chlebík. A už jdu na školení. V přestávce mi volá snacha. V týdnu mi na messenger poslala odkaz. Helikoptéra startuje z parkoviště u našeho Kauflandu. To byl ten den, jak jsem ho celý prolelkovala u žehlicího prkna. Ani jsem ten řev stroje neslyšela z dáli, neb nabrali směr na FN HK.

https://www.facebook.com/messenger_media?thread_id=1713653483&attachment_id=2915706582001731&message_id=mid.%24cAABa9RLX07eAA1c_5150hH9D9pj-

- Víš, proč přiletěl ten vrtulník? Upadla paní v Lidlu. Skácela se. 

- Jako ve Wuhanu. Očkovaná?

- No, nechci šířit fámy... Ale umírají na sraženiny. 

To my víme. Ale co nachytali lidí! O zdraví tam není řeč. Jen  - Půjdeme na pivo. Tečka. Půjdeme na akci. Tečka. Reklama vábí na akce, pivo, cestování, divadla. Takhle nekupčím. 

Shodujeme se v děsu naší doby. Spěchají. Na chvíli povolí oprátku; začnou trápit jinde. Pokračují ve snahách narvat sem Afriku. Myslím na paní... Jdu se školit. O co lepší bylo zavřít se v hotelu a nenechat odvádět pozornost...

Výhodou je, že pode mnou leží věrně Mourek. Rozcapuje se na trávě. Čeká na svou příležitost. Odněkud se vyloupla Zrzka. Chvilenku leží v míru vedle sebe. Zrzka intuitivně mění stanoviště. Zas by na ni skočil a musela by ho přeprat. To bych v hotelu nezažila.

Dnes tři týdny, co Iva s maminkou luštila křížovku. Jejich předposlední setkání. Pak ještě jedno další středu... To už chtěla maminka spát. Do kdy to budu takhle počítat? Zítra tři týdny, co jsem se těšila na skyp s ní. Poplašný telefon. V deníku jsem si včera četla náš poslední páteční skyp ze 14.5. Psala jsem, že hovor tekl jak víno. Dopřáli mi shůry... To byl můj předposlední... Zítra tři týdny, co jsem se rozloučila fyzicky ve FN. Dopřáli mi - SHŮRY!! Maminku odváželi, vykřikla bolestí. To nezapomenu... Mami! Dobře, že jsme nevědomí. To bych tě tak rychle nepustila... Zdržovala bych, jako jsem vždycky natahovala třicetiminutové vězeňské hovory s tebou. Dávali nám třicet minut. Nevím, jak jsem si to takhle nechala líbit. Myslím, že loni nám poskytovali hodinu... Co bys řekla? Já vím: Všechno je pryč. Je to pryč.

Poledne. Polévku mám předvařenou. Jen dodělat. Spěchám. Petroušek je tu:

- Copak se ti děje? Proč vzdycháš?

- Nevzdychám.

- Třikrát jsem tě slyšel. Říkám si, že se musím jít podívat, co se ti děje.

Tak ani nevím, že jsem vzdychala. Nic se mi neděje. Všechno je v pořádku. U mě je vše v pořádku. V mé bublině vládne mír, klid, pohoda.

Rychlý oběd. Vyměňuji obvyklé ryby, sýry a krůtu za vepřová játra. Péťova oblíbenost. Jednou za rok. Zahrada bují. Mám na dvou místech skvěle se k životu deroucí libeček. Vybíhám pro medvědí česnek, sibiřskou cibuli, šnytlík, libeček, petržel. Hm. Kam to všechno narvu. Něco na ředkvičkový salát. Něco na hranolky. Většinu do polévky. Ale ta je! Servíruji ven. Velký stůl už pomalu obrůstá travičkou. Jíme vedle u náhradního. Začíná jemně pršet. Mourek i Zrzečka dostali kousek vařeného srdíčka, kousek jater. Ty Micicinda vůbec nejedla. To pro ni nebylo maso. Tihle dva strávníci neopovrhnou.

Uklízím kočičí hračky. Zrzka už si jich vůbec nevšímá. Pryč je doba, kdy popadla kuličku a donekonečna s ní skákala na gauč a dolů. Zvážněla. Rychle to naše kotě dospělo. Teprve v srpnu oslaví první narozeniny. Už hledá, kam položí svá miminka. Jsme ve střehu obě. Hlídám, aby si nevymyslela místečko, které se mi nebude líbit. Třeba na gauči, že? Vedle kokčičího kolotoče na škrabadle leží korálek. Korálek? Co tu dělá růžový korálek z mého náramku? Kde se tu vzal? Jdu se na něj kouknout. Je celý. Nerozdělaný. V pořádku. Mami, nehrej si se mnou. Dopřej mi racionalitu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-05_Koralek_z_netknuteho_naramku/

Ve skleněné dóze nové citrony. Dva shnilé. Volám na linku. Nějaké nedodělané tele. Prý si mohu dojít... Nemohu, nepůjdu. Proto volám. Hlásím číslo účtenky. Nezdá se, že by si ho poznačila. Co to tam mají? 

- Mohla bych vám jako omluvu nabídnout poukázku na sto korun. 

- No, to můžete, ale mně by stačilo, kdybych na recepci měla připravenou reklamaci. 

Divná. 

Procházím zahradou. Jako by letos dávala najevo, že jsem tu teda už pánem já. Do konce života. Tak mi roste. Nebo jsem se vyučila. A nebo letos hodně pršelo. A nebo si vymýšlím. Třeba to rostlo i před tím. Ne. Loni jsem se zahradě nevěnovala. Byla jsem smutná ze lžiroušek. Viděla jsem zkázu. Omezování. Vadilo mi, že omezují lidi v nákupech mezi desátou a polednem. Nebo jak to bylo? I ten Hitler se vztekal.

https://twitter.com/i/status/1243447303475736577?fbclid=IwAR2J2Pajkdeu9aEK2A_imytny80P6SAP-iw9-uzrhtGsL5rXPh0unUzvwYM

Roušky jsem nechtěla nosit. A nenosila. A nadávali mi v obchodech. Brali má práva. Věřili kecům o ochraně - moje rouška tvoje rouška. Nepopírám nemoc. Popírám společně s Prymulou roušky. :-) Ale já jdu dál. Popírám resprátory nesmírně škodící zdraví. Navíc bez certifikace. Cítila jsem zavádění NWO. Přínosem bylo to, že si mnoho lidí uvědomilo, že už nechce otročit. Horší byla zkáza našich firem.

Letos jsem se na zahradu třásla snad o února. Chodila jsem se těšit z bohatě kvetoucí čemeřičky. Jednu dvě se chystám vykopat, dát do batůžku a konečně už naskočit na novou Rozinantičku Růženku. Frčet na Kuks. Vyjet nahoru k hospitalu a pak se spouštět dolů k adresátovi čemeřic. Těším se, Aranko!

- Peťuš, pojedeme?

- Myslím, že mě bolí záda.

Směju se. Jdu mu natřít záda.

- Peťuš, mám tu zbytek zmrzlinky, co jsem vyráběla minulý týden z černého rybízu.

-  Jak to říkala babča? No, to bych si dal.

Mám pro ni koupené banánky, kaštany, pišingry...

Oba zaujímáme polohu ležícího střelce. Šlofíček po dobrém obědě nám prospěje.

V pozdním odpoledni zjišťuji, že sluníčko už je zase na obloze. Nasazuji poslední sazeničky. Přesazuji dracenu z koupelny. Holku jsem přestřihla. Tuhle jsem to četla, prý se to smí. Přírodo, prosím tě, dej, ať mi ta dracéna po tolika letech neusne. A neuschne. Mám ji možná ještě z paneláku. Tak dlouho mi odolávala. Ale její šešulka z dlouhých listů na dvou krcích už byla moc dlouhá. Uvidíme. Budeme doufat. A jak říká Péťa: Budeme se těšit. A jak říká Linda: Posíláme vám písničku...

Poslouchám u práce Petra Chobota. Už mě omrzel. Zrovna tak mé dva oblíbence Míru Zelenku a Jardu Chvátala - taky jsem je tak dva měsíce zpátky přestala poslouchat. Chutě se mění. Nacházím nové. Ještě mi zbývá zasadit pletenec vrby. Ale nemám pro ni stále vyhlídnuté místečko. Ačkoli... Už vím. V předzahrádce mi jedna zmrzla. Nebo uschla? I to je možné. Má to háček. Do předzahrádky sázím ministromečky. Tahle bude chtít rozlet. Zas zítra. - Tak jsem se vždycky od prosince loučila s maminkou na konci skypu. Třicet minut - až teď, když ji nemám, dochází mi to. Mohly jsme si povídat, lušti, zpívat, procvičovat..

- Mami, tak zas zítra! Mám tě ráda.

Ona mi vždycky hodila repliku:

- Já tebe taky!

A v poslední době ještě vymlaskla krásnou hubinu. Jak sladká byla i ta virtuální. Proč mi říkala naposledy, že se s někým porvala?

Koušou komáři. Beru si náš aloe gel Herbalife. Okamžitě účinkuje. Kousance nesvědí a rozcházejí se.

Jdu se osprchovat. Vybírám noční košili. Mami, tuhle jsem ti kupovala asi před měsícem, dvěma. U dvou mladých Vietnamců. Paní na MD. Pán truhlík. Paní si mě vzala do parády. Vyplatilo se jí to... Člověče, mně ta košile je. Sice trošku volná. Ale není ještě ani sepraná. Mám šmukové kytičky, které ti nedávali na krk, já na ně nevzpomněla; tvá košile má jiné tělo, a župan hřeje... Doteky s tebou. Vrtá mi v hlavě zvoneček a korálek. Co to je...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-05_Tuhle_kosili_jsem_mamince_kupovala_nedavno/

Dobrou noc!