Spát, jíst, bavit se a moralizovat

Budík. Slyším budík! Zvoní budík! Ješiši! Vstávat. Mám hodinku na vypravení se z domu. Mám několik možností vlaků.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-07-ranko

Ta nejzazší 8:18 hod. Ten je třeba stihnout za každou cenu. Rychlíkem jsem v HK pohodlně za třináct minut bez zastávek. A spěšným za čtrnáct. Neuvěřitelné. Hlavně místo. Hlavně parkovací místečko. Ješiši, obracím se na parkovišti, vyjíždím, kudy jsem přijela. Dopravní značka. Nic. Honem. Nádražíčko dostává nový kabátek. Jízdenky se v mrazivém ránu prodávají v mobilní buňce. Pokladní otevírá okýnko.

- Jednou důchodce do HK. Jé, vám to tu voní. To si tu hřejete zadek.

- Jo, to se vyvětrá, jak otevřu okýnko. Dvacet korun.

- Děkuji. Přeju hezký týden!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-07-z-nadrazi-hradeckem-do-fakultky

Utíkám okolo celé nádražní budovy. Šup. Druhé nástupiště. Už tam stojí. Nasedám. Jedeme. Ani si nesvlékám kabát. Hradec! Salon republiky. Masaryk se prý Hradcem chlubil. Dnes to nevezmu podél řeky okolo Hučáku, tu stavbu miluji. Ale z centra rovnou k Sanusu. Odsud kousíček na okruh. Přejít širokou cestu. Jsem tam. V recepci nevytahuji průkazku. Paní mě zná. Hlásím, že mám domluveno deset minut zpoždění. Volali mi minulý týden, jestli bych mohla o hodinku dříve.

- Do prvního patra.

- Ano, vím. Děkuji.

- Dobrý den!

Cikán s dítětem mi hezky nahlas přejí.

- Jé, vy krásně zdravíte.

- To je slušnost.

Má pravdu, chlapec. Je vzorem pro své dítě.

Chodbou jde Maruška. Hlásím se jí.

- Sestřičko Maruško!

- Á, už jste tady! Tak minutku.

Na vteřinku usedám. Vpravo za žaluziemi budova neurochirurgie. Tam otevřeli okno maminčině dušičce. Maminko! Tady jsi mi dala život. A tady jsi svůj život ukončila.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-07-zkouska

Volají mě. Doktorka Dafné se usmívá. Vítá. Zkouší. Brousí.

- Jak to šroubujete? Počkejte, vyfotím si to.

Ukazuje mi dvoj zub s dvěma dírkami.

- Vidíte, tady ta fa nám dala tenhle nástroj a tímhle to dotáhnu.

- A pak mi ty dírky zaplníte?

Přikyvuje.

- A pamatujete ještě sloveso plnit?

- Ano. Plnítko.

Asi po hodince a několikerém našroubování a vyndání mi dává do zubu vydezinfikované válečky. V klíně nacházím kousek pevného papírku. Kopíráčku. To bylo to:

- Scvakněte, zacvakejte. Do leva. Ještě ještě... 

- Tohle je kopírák?

- Ano, tam kde je modrá, to sbrousím. 

- Pamatujete ještě kokpíráky?

Obě mladice kývou záporně hlavou. Už neznají psací stroj, průklepáky, kopíráky. 

Termín. Klušu krásným sídlištěm z padesátých let na nádraží.Opravdu hezké to tu je. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-07-z-faklutky-hradeckem-na-nadrazi

Běžím stejnou cestou. Mám čas prohlédnout si nízkou budovu prádelny. Dnes mě ani neovanula vůně žehlení. Zato se na chvilku spustily jemné kroupy. Pak proletoval sníh i tady v HK. Ráno bylo cítit, že u nás je chladněji; proletovaly vločky. V HK bylo tepleji.

Jdu do Anděla koupit špaldu. Zdravím. Prodavačka je za rohem mezi regály. Nakukuji. Usmívám se na ni. Ona úsměv opětuje.

- Dobrý den! Mám se zlobit, že nemáte špaldu?

- Ne, protože už víte, kde leží.

- A vanilku?

- Mám tu pěknou skleničku za dobrou cenu.

- Tak mi ji dejte k pokladně.

Obě jdeme k regálu se zrním. Vyndávám pytlík špaldy.

- Náhodou žito nemáte?

- Dnes ne.

Obě se smějeme. Nachytala jsem ji na zrní. No, prostě nemají žito. Nahradím ho moukou. 

- Tak já si třeba vezmu ječmen. Já ho po troškách namelu do chlebíčka.

U pokladny mi říká:

- Víte, jak ten chlap, jak vám minule nepodal ten čaj…

Usmívám se. Přikyvuji. Čekám, co bude.

- No, tak my jsme myslely, že vůbec neví, co mu říkáte. A on věděl. Když jste odešla, tak přišel a povídal:

- Jo, já jí podám ze země čaj a ona mě obviní z obtěžování.

- No jo. Má pravdu, takhle nás rozdělují. Možná to myslel vážně.

Na vlak to mám pět minut. Ještě si fotím překrásné stromy u nádraží. Mají to tu moc hezké. Takové divné zvláštní stromy. Líbí se mi. Mají je i v Kuksu. To já ráda.

Spěšným vláčkem jsem doma za čtrnáct. Kuga čeká v řadě. Jedu do Lidlu. Mám v srdci pořád jakousi temnotu. Od včera. Jak odešla Anička. A jak jsem našla fotku jejího táty s adrenovým okem. Dnes ráno jsem ji sdílela. Hloupí spáči se do mě rychle pustili. Jako že – Ježíši, umřela mu dcera a já si dovoluji… Jenže ta fotka byla zveřejněna pod profilem Klaus Šchwáb. HLoupí naletěli – to není Klaus Schwab. Vytahuji šavli, stínám hlavy. Iritují mě blbečci, kteří si myslí, že když chlastá adreno, musí být zákonitě pedo. Ne. Nemusí. Může, ale opravdu nemusí. Adreno se kupuje za nekřesťansky drahé peníze. Omlazuje. Získává se z mučených uplakaných dětí. Tfujtajxl! Usazezenina v oku se musí vytáhnout. Udělá se modřina... Pořád že spějeme k nové Zemi… Špína tu je. Násilí. Blbost vládne. Lidi chrápou. Hlavně aby měli svatou bednu a plný talíř. A fotky v jarní přírodě. Jo. Jen kdyby patřili k těm, kterým se na světě ročně ztratí osm milionů dětí!!! Neuvěřitelné číslo. Pomalu celá naše republika. Tuhle se nějaký hajzl svěřil, že žerou a okolo v klecích děti volají maminky. Říkají tomu andělské zpěvy. Jděte se bodnout, vy citliví v den Aniččina odchodu. Za prvé fotka zveřejněna cizím profilem před, já po. A měla jsem to zveřejnit včera, v den smrti! Proberte se, vy úzkoprsí moralisté! Prý není třeba nálepkovat! Jo? Kdybys koukala, jak to děťátko pláče, jak je bezmocné, viděla jsem minutové video. Je to tak pět let. Furt ho mám před očima. Chlap v bílém hábitu vedl temnou chodbou za ručičku brečící dítě… Položili ho na postel. Vzali nějakou misku. Rozplynulo se. Jen ten srdcervoucí dětský ryk. Laskavě z mého profilu vyskotačte, vy, čistí! Puritáni! Zachovávající etiketu!

Přichází můj dodavatel zeleniny z pole. Odborník na zemědělství.

- Tak si představ, že jsem četl v novinách, že Itálie, Belgi, Německo si kvůli uhlíkové stopě vybili stáda. Zásoby docházejí.

- Pěkní blbečci. My to nechceme, tak to navlékli přes slintavku.

- Psali, že je tu nová nemoc. Modrý jazyk.

- Modrý jazyk? Co to je?

- Teleti zmodrá jazyk. Umře. V Belgii se to objevilo. A rodí se i u nás mrtvá telata.

- Kudly.

- Prý dvacet třicet kusů…

- To je hodně na jednu farmu! Tak to nám sem zatáhnou…

- A víš, kolik u nás dávají za kilo za krávu? 60,- Kč. Přijede polský nákupčí, tam mají arabská jatka…

Snažím se pochopit. Hlava mi nebere. Minulý měsíc i u nás schválili zabíjení odkrvením. Ach!!

- Nabídne 73,- Kč a za býka 80,- Kč.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-07-doma

Chci slyšet něco pozitivního. Končí svět?

Na šestnáctou dvacetiletá slečna. Studuje vyšší. Osmdesát kilo. Byla o dvacet kilo lehčí. Na gymnáziu je na výcviku chytrý pan učitel nutil jet po jedné lyži. Řekla, že si na to netroufá. Nutil ji. Vyhodila si koleno proti svahu. Dva roky po nemocnicích. Bez operaca. Dokonce až v Jindřichově Hradci. A nic.

- Dělali mi scintigrafii, jestli víte, co to je.

- Co to je?

- Vstříknou do vás radioaktivní látku. Nesměla jsem den přiblížit se k těhotným a k dětem. Tak víte, jak jsem asi zářila.

- A co vám dělali?

- Nic. Měla jsem skříplou šlachu. Dokonce padla otázka, jestli uvažuji o amputaci.

Vypadly mi oči! Zděšením.

- Prosím?

- Dovedete si představit, jak to zapůsobilo na osmnáctiletou holku? Nabírala jsem, do té doby jsem sportovala, dvacet kilo navíc. Pohybovala jsem se o berlích. To je naše zdravotnictví! Když na přístrojích na nic nepřijdou, nabídnou amputaci.

- Kdo vás zachránil?

- Léčitel.

Kývu.

- Tři čtvrti hodiny mi mačkal nohu. A od něj jsem odešla bez berlí!

- Chápu. Nepoužíval stroje.

- Prošla jsem RTG, magnetickou rezonanci, CT, ultrazvuk a nic.

- Protože vás nechytili za ruku, nekoukli do oka, na jazyk, nesáhli na ruku, na pokožku…

- No, až ten léčitel. Bez přístrojů.

- A kde? V Náchodě. Jezdím tam jednou za měsíc.

- A za kolik?

Teď se laskavě podržte! Připoutejte se! Neuvěříte!

- Za tři stovky! Byla jsem u něj asi sedmkrát. Pak řekl, abych půl roku nejezdila. Teď půjdu. Aby viděl pokrok. 

A takhle to je. Večer jsem ještě holčičce volala, jestli dali školu k soudu. Nedali, protože v papírech nic neměla. Nic nezjistili. Jen jí to šíleně bolelo. Neměli za co dát školu k soudu.

- Ale je za vámi už dvouletá stopa pobytů v různých nemocnicích.

- Ne, ono už to bude promlčeno. To už budou tři roky…

Takové je naše zdravotnictví. Co chceš! Začíná to školstvím. Je to pěkně propracované soukolí. Je mi smutno.

Jasně, vyhrabu se z toho temného lesa. Budu sázet. Vyměňovat si energii s Petrouškem, kočkami… Nabíjet se zemí a pránou.

A tak si tu žijeme, chrochtáme, mlaskáme, okřikujeme se, abychom se náhodou nedotkli památky na Aničku Slováčkovou. Dej jí pámbu věčnou slávu a světlo věčné ať jí svítí. Anička – klidná, tichá, pokorná, nadaná, s krásným hlasem. Jen se narodila do blbé rodiny.

Dobrou noc!