Spěchám! Vážně spěchám! Musím udělat hodně práce. Spěchám...

Devět. Teď mi volala konečně paní vedoucí, že si myslí, že má mamka příznaky... Prý to pozná. Pozná? To mě tak rozčertilo. Ano, má ty příznaky celý život. Kašle. Jak se na ní mohly příznaky dostat, když k ní chodí párkrát za den do cely jen s jídlem v bílém atombordelu! Mamka mi odchází. Zkrátka by chtěli testovat. A k čemu?!! Protiprávně a násilně bez informovaného souhlasu je testovali v létě. Že by byla špejle divná? Nechci napsat nakažená? A co teď?

- Ne, my ji nebudeme testovat. 

- Jak ji budete léčit? Už k ní nebudete chodit jako k prašivině vůbec? Slíbily jsme si, že ji budu držet za ruku. Samota, nezájem o člověka - to bude možná ten příznak! Osamocení a rezignace.  Letargie. Mám podezření, že jim pícháte znehybňující léky. Mamka uprostřed rozhovoru začne monotónně volat: Halóóó! Jak je to možné!?

- Paní Hrobská, já musím končit, spěchám za Vaší maminkou. Paní Dana tam na mě čeká!

- A proč? Co tam budete dělat? Budete jí léčit? Nebo co jste si vymysleli? Jaké příznaky má?

- No příznaky. Já to poznám. Já jsem to prodělala. 

- A jaké konkrétně? Vy dokážete tak akorát dát bytost, jejíž blízcí se brání k znesvéprávnění. Máte jich  tam plný barák, ale jen mamka bude potrestána za to, že jsem odmítla změnu medikace. Kdy mamka bude vysvobozena z pekla samoty? Jak to, že se ředitel nezastane svého klienta a nesrovná tu gestapačku? Slíbila jsem, že ji budu v její hodince držet za ruku. Ale nebudu mít šanci splnit slib. Asistovat jí. Hladit ji a držet za ruku. Bez krávovin na těle. To Vaše děsivé divadlo, ty hadry, ty masky, co to tam hrajete? Lidi zavření na izolacích. Bez příznaků!! Dejte je do kupy!

- Paní Hrobská, nebrečte, já už opravdu musím za Vaší maminkou.

K čemu bylo to divadlo, když jim to tam stejně všichni chytí?!!! NECHÁPU! Křičím!! Bezmoc! Zbytečně!

- Proč jste mamku zase připoutali? Proč jste se mě loni v srpnu ptala, jestli ji máte poutat?

- To je z bezpečnostních důvodů, aby se maminka nepostavila.

Aha, to znamená, že je celý den sama. Aby se nešla dobelhat na záchod. To je ten důvod!! Aby se nepostavila! Aby nerejdila s vozíkem po chodbě, proto jste jí chtěli v únoru umrtvit!! Proto jde před soud k znesvéprávnění. Chemizujete. A ten váš - nemám slov - co to tam vede od desíti k pěti není schopen se zastat klientů. On dobře ví, že mamku zavřela zdravotní sestra, když volala haló, chtěla na záchod. A když pak přijde pečovatelka a vynadá ji, tak honem, honem, dát to do zápisu! Hanba! Abyste uškodili nejen mamce, ale i její rodině. To vám tak děsně vadím?! Jak jste na mě poslali ty dvě úlisnice - že musí mamku nahlásit na KHS a informace o pokutě do 3 milionů. Ještě že jsem si to nahrála. Za jeden den čtyřicet tisíc, za dva dny šedesát tisíc zhlédnutí! Lidi to sdílejí. Co vy tam provádíte! A ten v čele tohle všechno režíruje.

- Já už opravdu musím.

- Sbohem.

Skyp.

- Já mamku nevidím.

- Počkejte, já jí podložím ntb knihou.

Půl roku mamka sedávala v jídelničce. Teď je zavřená na samotce. S příznaky kovidu??? Nevím, na vedlejší posteli leží nevnímající bytost - jestli tam ještě vůbec existuje.

Až dodatečně, když se maminka ztratí z dohledu, identifikuji, že sedí na měkké posteli. No to se nemůže udržet ani za nic. Odpočine si, znovu vyručkuje na obraz. Blbost nebo bezohlednost nebo obojí?!

- Ahoj, mami! Bolí tě něco?
- Ne.

- Je ti dobře? Nebolí tě hlava?

- Ne. Nebolí.

- Máš kašel? Nebo teplotu?
- Ne. Je mně dobře.. 

Fajn. To bychom měli. Tedy rádi by, aby měla příznaky. Očividně chybí. Maminka celoživotně trpí na slabé plíce. Kašle ztěžka. V plicích má - se tomu říká kaverny. Zobala na ně pixly a pixly tzv. pasů. Dnes ani nezakašlala. Ani kýchnutí.

Povídáme si. Roční období. Květiny... Charakteristika jara, léta...

- Mami, které pivoňky máš raději? Rudé, růžové nebo bílé?
- Ty červené.

- Mně se taky nejvíc líbí ty rudé. Vypadají jako... Jak se jmenuje ten drahokam?

- Rubín.

- Výborně!
Mamka se vždycky složí, zase se posadí. Vleže zpívá. Když se jí na něco ptám, mám starost, aby mi neusnula. Ale kupodivu vždycky se vyšplhá do obrazu.

Je tu něco, co se nedá pojmenovat. Mladý hlas:

- Dobrý den. Já vás musím požádat, abyste to ukončily. Já ještě spěchám a musíme to ukončit, bohužel.

Mamka opět mimo obraz.

- A já jsem mamku převážně dnes viděla takhle, jak vidíte!

Drmolí, nerozumím jí.

- To já nevím. Ale já vážně spěchám a musím toho ještě udělat víc.

Co mi to vyjadřování připomíná? Jo, už vím. Když jsem učila na zvláštní škole. Asociace. Porucha řeči. Abstraktní vyjádření - musím toho ještě udělat víc. A čeho? Musím toho udělat víc. Něco vyrábí? Co asi produkuje.

- Já vás chápu. Ptám se vás, proč jste mi dali maminku takhle, abych na ni neviděla. To je nějaký záměr? Nebo co to znamená?

Drmolí.

- Ne, to není žádný záměr. (Nerozumím - ble, ble bylo zvláštní??) Ráno jsme ji nechali v posteli, aby si na chvilku odpočala. A tím, že jsme ji nedali dostatečně vysoko, tak si asi paní lehala.

- No to určitě, a dovedete si představit, že byste měla sedět na měkké posteli a udržet svoje mladé tělo?!? A dovedete si představit, že má udržet rovnováhu stoletého unaveného těla?! Zvládla byste to se mnou půl hodiny sedět na posteli?

Drzá. Sebevědomá. Jednoduchá.

- Já jo.

Tak to bych chtěla vyzkoušet.

- Já na tohle už opravdu nemám čas. Tak se prosím rozlučte. Prosím!!

Posiluji mamku, aby vytrvala, aby zůstala silná. Zase zítra se uvidíme.

- Mami, a teďka vylez z postýlky a rejdi zas na vozíčku, ano? Odpočívalas celou noc! Prosím tě, shoď nohy.

- Ano.

- Poprosím vás, abyste ji dali z postele pryč.

- Mami, chceš jít do světa? Rejdit na vozíku?

- Chci.

- Takže ji laskavě dejte na vozík, ano? Můžu se spolehnout?!

- Ano můžete. Ale teď se vážně rozlučte. Já vážně spěchám!

Kjava. Primitivní. Když rozdávali rozum, na ni se nedostalo. Taky tu má svůj úkol. Používat slovo vážně a nadměrně slovo spěchám.

Tak mamka odpočívala celou noc a ráno si musela znovu odpočinout. Má to logiku? Co je to za režii?!! O co se tu usiluje? A dá se do zápisu, že paní Konečná chtěla odpočívat, ne?!!
- Takže vy teď odejdete a mamku necháte zavřenou v posteli nebo co?

- Ne, jen dodělám to, co potřebuju. Dám ji tam hned teď, ale musím spěchat. Čím víc mě zdržujete...

- Mami, nechceš čůrat?

Mamka, odpadá z obrazu.

- Nepotřebuju nic. Oni spěchají.

Loučení TEĎ! Sedám. Bulím. Znovu skyp. Zapínám. Omyl. Slyším jen ticho. Žádné mluvení. Tak co tam s mamkou vyvádí to spěchající stvoření?! Co to znamenalo? Típ. Vypla.

Minulý týden jsem zapomněla na poslední lymfomasáž. Dnešní právě prožitý zážitek - silný. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně silný! Zvoní mi budík. Zas bych zapomněla. Sbírám se pomalu. Vycházím ven. Dochází mi. Půjčila jsem auto. volám na RHB.

- Klid, přiběhněte a zabušte.

Jdu sluníčkem. Nabíjím bolavou duši. To ještě netuším, jak mi zas radilové budou radit, abych si vzala maminku domů. Iva je skrytá. Není tak odvážná. Jít s kůží na trh obnáší odvahu. Ty vorle! 

Poslední lymfo. Noženky už jsou zas splasklé, bez modřin, bez bolesti. Měla bych zas vyťápnout novým směrem. Ach, jak ráda bych se zbavila trápení. Jít volně za maminkou. Nekoukat nalevo napravo. Zase se s ní řehtat, dívat se do pohádky, do krajiny jejího dětství, koupat se s ní ve slunci, vydrápnout ji chvíli z odporných zářivek, nabídnout jí maliny, jahody, něco dobrého na zub... Mami, jak těžkou dobu snášíš. Bezohlední jedinci o nás rozhodují. 

Poslouchám kýdy ze sněmovny o datu prodloužení nouzového znásilnění. Nějaký dědula se rozplývá, že jsme šili roušky. Poslanec? Tohle je opravdu poslanec? Čtu si vtipné komenty pod střídajícími se (ne)mocnými na tiskové konferenci o prodloužení nouzové stavu. No to je přehlídka. Řehtám se nahlas. Češi! Vtipní! Bavím se a vybuchují smíchem. 

Někdo glosuje:

- No jo, když roušky nebyly, tak se šily.

Pan poslanec říká:

- Já mám psa.

Někdo mu napsal.

- Já mám taky psa.

Absurdita doby. Rozhodují o nouzovém stavu. Jestlipak to není fuk. Jestli na měsíc, na tři týdny nebo na dva. Jo, nikdo už nechce špejle? V Budějovicích od zítřka ruší odběrové místo z auta.  Komu je vecpeme? Povolíme návštěvy v domovech důchodců - pod podmínkou testování... Tak to se za mamkou nedostanu; tovje špatný kus špatného režiséra. Kdo má strach z kovidu a má rád roušky, noste je. Ale neotravujte lidi, ekonomiku, nesvazujte svobodu.

Zatopila jsem. Petroušek přišel zvenčí:

- Moráček tu obchází. 

Zrzečka si hraje s myškou u mě na gauči. Lehám si na chvíli na larisu na zem. Zacvičím si. Ze záměru sešlo. Kotě se ke mně líslo. Usínám. 

I teď u psaní. Jdu.

Dobrou noc!