Srážka se systémem, s hloupostí, ale základ jsou LIDÉ
Dnes jedu do fakultky ohledně implantace. Užívám ránko.
Tak copak stihnu? A kdy mi to jede? Odsouvám všechny spoje. Nechávám si poslední. 12:19 hod. Ještě si sdílím na FB. Ještě si chystám svačinku. Ještě si vymývám skleněnou láhev. Ještě ji plním vodou s aloe. Ty bláho! FB přítel Lukáš Biro říká - Ty kokso! Bude čtvrt. Jeď! Žofika nechávám u Petrouška v pracovně. Mourek je někde zalezlý venku v trávě. Hlavně, aby nebyly závory. Na co soustředíš, to tvoříš. Ano. Červená světla. Ale právě přejíždí vlak. Ten můj. Ireno, jeď! Přede mnou si to metoší traktor. Utíká, ale na mě pomalu. Rychle parkuji u nádraží.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-16-hradeckem-tam-a-zase-zpatky
- Jednu důchodcovskou Hradec.
Utíkám podchodem, slyším:
- Na třetím nástupišti přijíždí rychlík směr Hradec Králové…
Nebo to bylo na druhé? Metoším. Dole si přečtu, které nástupiště. Beru schody přes dva. Venku asi sto nad nulou. Čtenář blbec řekne – sto přece není. Splavená jak kůň se ptám průvodčího:
- Je to na Hradec?
- Ano.
Neumím otevřít. Kde je sakra zas nějaký čůdl. Mladý pán přiskočí. Vzorný pracovník drah. Zmáčkne něco, čeho bych si vůbec nevšimla. Naskakuji. Usedám. V minutě jedeme. Hm. Jsem dobrá. Ale Ireno, nenadouvej se! Buď pokorná, poděkuji přízni Osudu.
V Hradci jsme natotatašup. 12:32. Neklame-li mě matematika, je to za třináct minut. Třináct minut!!! Bez nervování na cestě. Za devatenáct korun. Autem bych jela ve špičce přes semafory tak tři čtvrti hodiny. A u FN bych objížděla jako kjava. Nakonec bych odjela zaparkovat někam dál. Klusala bych k nemocnici pěšky. V posledních letech jsem se naučila klapat pěšky Salonem republiky. Prohlížím si, kde jaký obchůdek je. Dnes to křižuji jinou cestou. Aha, tady je další galanterie, než kam chodím na Masarykáč. A támhle je Bazalka. Tam se stavím cestou zpátky. A pak u nádraží v Andělce si koupím zrní. Špaldu.
U mé alma mater, dřív jen Pedagogická fakulta, v nové době univerzita s různými fakultami, odbočuji. V poslední době mě zajímá, nevím, koho se zeptat, co znamenají ty dvě sfingy u vchodu. Čtu si znovu na ceduli, že tady byli shromažďováni hradečtí židé před odjezdy do vyhlazovacích táborů. Strašné. Napadá mě – a kdopak dal moc těm náckům fašistickým, dnes našim kchamaráden, tu moc, zabíjet lidi. Utíkám dál po nábřeží. Vpravo Gymnázium J. K. Tyla. Dřív SVVŠ. Na fakultě jsme tady občas mívali přednášky. To ještě nestála nová budova UHK. Hlavně – tady studovala moje milovaná maminka. Moje šikovná, inteligentní, činorodá, na všechno nadaná maminka. Uměla všechno. Hlavně – posilovala mě, když jsem si kvůli své neopatrnosti udělala někde nějaký průšvih. Bylo jich dost. Srážky s režimem. Neuměla jsem souznít. Když mě zvali na okres na kobereček, nejdřív jsem šla k mamince. Mamka mě vždycky naučila, co mám říkat. Fungovalo to. Jednou jsem na krabičku s bombičkami do šlehačkové láhve napsala něco ve stylu Kundery. Nechtěli mi totiž tu krabičku vzít. V pevnosti na poště jsme měli smůlu na kjavy. Šla jsem to domů přebalit do větší krabičky. Síla fce. Tehdy ještě nebyly žádné počítače. Vše růčo fůčo. Posílala jsem to do Phy Zlatce. Tam totiž byly bombičky k sehnání. U nás na maloměstě nedostatkové zboží. Maminka by řekla - ty mstivko. Nápis velkými tiskacími:
Ať žije byrokracie!! NEJVĚTŠÍ BYROKRACIE JE V JOSEFOVĚ NA POŠTĚ.
Bombičky neodešly. Nikdy mi je nevrátili, kudly. Někdo je ukradl. A já byla pozvána na okres. Co si to dovoluji, podvracet socialismus. Mamka mě naučila mluvit; hlavně se mnou jela má tehdejší paní řídící Jana, komunistka, ta to za mě vyžehlila. Celoživotně jsem jí byla vděčná, nevyhodili mě. Ono dnes je to o něco horší. Bacha – satira!! :-) Prve před vložením jsem koukala, že mi dnes stoupla dvojnásobně statistika. Hm! Neobvyklé.
Míjím krásnou oblast škol. Stojí v parku. Jsou tu hřiště. Hezké. Najednou mě přes nos bouchne rajská. Aha! Tady je SANUS. Jdu okolo zadního traktu. Hlavní vchod, recepce je z druhé strany. Zde mi v roce 97 vyoperovali z ledviny kámen. Nebolel. Nevěděla jsme o něm. Ale podle rozboru moči jsem si za tím šla. Prý hraniční hodnoty krve… Ejhle! Vzpomínám, jaké to tam bylo skvělé. růžová postel. Na nočním stolečku telefon. Jídlo nenosily sestry. To byl odborný personál. Vždycky přinesli tác s nerezovým krytem, aby ti to nevychladlo. Do dotazníku před operací jsem na výzvu: Chcete nám ještě něco sdělit? – napsala: Bojím se.
Ještě v ten večer přišel lékař. Ujistil mě, že to bude jednorázová epizoda; pamatuji, že použil právě toto sousloví.
A už jsem na soutoku. Cesta okolo Labe k fakultce je překrásná. Míjíš hradecký jez Hučák. Mohu na té stavbě oči nechat. Fotím. A vzadu ti vyčuhuje gotická perla Chrámu sv. Ducha – Bílá věž. Teď mě napadá, že na soutoku s Orlicí jsem nevěděla, která je která. Tak když jsem šla okolo Labe, tak jasně že ta napravo byla Orlice.
Ve fakultce konzultuji s odbornicí na implantaci. Zas mě poslali – do prčic - na RTG. Nad obrázkem zubů mi vše vysvětluje. Rozumím tomu. Hlavně chápu. Potvrzuje názor mé lékařky. Jenže ta je ke své odbornosti navíc psycholog. Ona si mě už očichala. Je empatická. Mám ji ráda. Její slova jsou zabalená v mušelínu. Na odborném pracovišti ve FN jsem u cizích. Navíc v korporaci státního zdravotnictví. Tady se s lidmi nepapřou. Jsi číslo. Plať. Aha. OK: Mám potvrzeno to, co vím od své lékařky. Hm. Stoupla ještě víc v mých očích o něco výš. Holka, nestavěj ji na piedestal!!
Prosím, jestli bych ty své zuby mohla dostat. A pozor! Střet se systémem! Sympatická lékařka i sestra najednou koukají jinýma očima.
- Ano, můžete dostat.
- Stačí mailem.
- To ne. To v žádném případě.
- A proč?
- GDPR.
- Je to moje huba plná zubů.
- No jo, ale je to na síti. To by nemocnice dostala pokutu sto tisíc.
- Aha. Tak na flešku?
- To ne. My nesmíme zasouvat cizí zařízení.
To chápu.
- Tak vložit na rajče.
- To neumím.
- Ale já mám rajče. Jen si to tam stáhnu.
Zapomněla dodat, že je to na síti. A já bych řekla, že si to zahesluji. Ale zajisté by to nešlo!! Ach ta moc. Ta úřednice tehdy - větší krabička. Nic. Zkouším dál.
- Tak na CD?
- Ano, za 195 Kč.
- Prosím? A když si přinesu své CD?!
- Ale v tom máte taky ty úkony, práci.
- Za dvě stovky jedno CD?! Navíc s mými údaji?
- No všichni, kdo chtějí, tak si to koupí.
- Jo všichni. Ale paní doktorko, já NEJSEM VŠICHNI. JÁ TU JSEM ZA SEBE. Když jsem dostala trojku z diktátu, a oháněla jsem se, že všichni dostali čtyřky a pětky, maminku to nezajímalo. Zkrátka nejsem VŠICHNI. Všichni nosili roušky. Já ne. Všichni se nechali zabodat. Já ne!
Ztuhly. Pozor! Narušitel našeho korporátního klidu. Jako pardon, ale to je nemravné! NEMRAVNÉ! Kolikrát jsem opravila diplomku zdarma. A to se četlo několik dnů. Kolikrát jsem někomu vytiskla dokument, zdarma. Ve škole i v soukromí. - Tak –tohle asi nečekaly. Vzpoura! Tvářily se, jako kdyby slyšely neslušný zvuk lidského těla… Ty vorle, na tohle jsem alergická. STÁDNOST. HOUPACÍ KONĚ. Asi má už hodně daleko od státnic z psychologie.
Sestra přispěchává do souboje na pomoc. Komu asi! Lékařce. Mohu si prý stěžovat u pana primáře.
- Já si nechci stěžovat. Proč bych si stěžovala! Já chci RTG snímek na nosiči. Ale zdá se mi cena neslušně přehnaná.
Jak oni tě někam tlačí. Proč stížnost! Prý večer mohu napsat panu primáři! Nebo ombudsmanovi. Jo? Ombudsman FN bude asi hájit čí zájmy? Jsem padlá na hlavu? Jak oni manipulují! Paní doktorka má pět let do důchodu, nechce si dělat potíže. Ano, naprosto chápu. Na otázku, jestli chápe mě, odpovídá N E, sestra jako ozvěna též N E. Kafko, tady by ses vyřádil! A nemusel by sis vůbec vymýšlet nějaký Zámek. Jel bys v reáliích.
- Máte to vytištěno.
- Jo. Mám batůžek. Je vedro. K čemu mi ten papír je?
Lékařka rychle podává fólii. To ji nenapadlo dřív? Systém. Poskytnout jen to nejnutnější.
Sestra honem vyndává ze zásuvky lékařčina stolu štempl. Vysouvá snímek mých zubů z folie.
- Já vám tady ještě dám pro jistotu razítko.
To jsem nepochopila. Nechápou ony mě. Já nechápu razítko.
No. Milý čtenáři. V téhle smyšlené pohádce nacházíš prvky mého celoživotního bloudění. Dovolávání se pravdy, cti a poctivost, serióznosti a dalších fantaskních narativů. To je slovo, které jsem si přála použít. Totiž já nevím, co to je. Dnes je tolik narativů. Všichni ho hojně začali náhle používat. Můj narativ je: Nenosit škrabošku. Jít čestně světem. Být přímá, upřímná, čestná. Nést srdce na dlani. Být světu nápomocna. Nedělat špatnosti. No jo!! Jenže to se dnes nenosí! Ireno, ty seš naiva! Ty seš nenapravitelný snílek. Kolikrát jsi to v životě zažila! Napadlo mě, kdo asi bude dohlížet na spálení té banánové zásilky za miliardy… Určitě čestní lidé. Třeba z Brna.
Běžím znovu na cestičku okolo řeky. Jé. Jsem si spletla břehy. Kdybych měla čas, pokračovala bych. Takhle se vracím přes most znovu na cestu po druhém břehu řeky. Pro mě známém. Koukám na IDOS. Po třetí hodině to nestihnu. To bych fakt musela mít křídla. Pročekala jsem půl hodiny zbytečně v čekárně. Nikdo přede mnou nebyl. O to rychleji poklušu. Teče ze mě. Ireno, jen hubni! Máš kondici! V patnáct to nedám. Mám variantu autobus, ten jede asi dvacet minut. Vlaky jezdí jeden za druhým. Doběhnu-li na vlak v 15.14 hod., jsem zas v cukuletu ve svém autě u nádraží. Zkusím.
Á, tamhle je Bazalka.
- Dobrý den! Prodáváte tu zrní?
Slečna prodavačka je vykulená. Upřesňuji. Obilí. Špaldu.
- Asi ne. Moment. Já se podívám. Máme tady jen…
- Dovolíte? Jé, tady máte oves, ten si vezmu. Ječmen. Taky beru. Vždyť vy máte špaldu i pšenici ozimou. Tu nechci. Beru špaldu. Vy nevíte?
- Já jsem tu už od rána, tak jsem zmatená.
Ty bláho! Zaplať a pryč.
Křižuji uličkami k nádraží. Míjím svou oblíbenou Andělku. Obilí už mám. Mám asi čtyři minuty do odjezdu. Už se nikde nezdržuji. Kupuji důchodcovskou. Ježiši. Odkud? Vybíhám.
- Je to na Trutnov?
- My nevíme, jestli to jede přes Trutnov.
Ty vorle! Dávám ruku z vlaku dolů. Vzadu na mě píská průvodčí. Ustupuji, aby věděl, že může jet. To byl vlak na Prahu!!! Ti, kteří se loučili s nějakým dítětem, mladí lidé, nevěděli, jestli to jede přes Trutnov? Na Prahu? Ireno, uteč odsud. Tady jsou divní. Nebo totálně blbí.
Sbíhám se znovu podívat do podchodu. Ano. Z druhého. Aha. Až támhle vzadu. Přidej. Mokrá jsi už dost. To dáš!!
- Je to na Trutnov?
- Ano.
Usedám. Jedeme. Já to měla ne na minutu. Na vteřinu. Uf. Dnes mě civilizace opravdu hodně stačila. Co je horší? Srážka se systémem. Nebo srážka s blbcem?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-16-doma-v-bezpeci-v-pevnosti-u-normalnich-lidi
Vjíždím do naší ospalé ulice. Koukám, že Petrové něco navážejí do dvora. Jediný pohyb. Žádná auta. Žádné stany. Zakázané…
- Kluci, snad nepracujete?!
- Ne, jen přivezl materiál.
Rychle jdu podat chlebíky ve vajíčku s oblohou. Džbán citronové vody. Zeleninu. Napojit ty mé žíznivce i sebe. Volá Linda. Jede z Phy. Má hlad. Ó, blaho! Nasytím je. Napojím. Najedli se. I já. Svou rajčatovou rýži. To je nebe v hubě. Krůtí prsa. Skoro se snědl ten můj nepovedený kváskový chlebíček. On je dobrý, ale nízký. Překynutý. Už ho nesmím nechat přes noc.
Joj, tak to byla pro mě nesmírná studie. Já se sem zkrátka nehodím. Pamatuji, ještě v posledním rozhovoru s mamkou jsem vzlykala:
- Mami, já sem nepatřím. Jsem jiná. Mami, oni mě tu zapomněli.
Bacha – nemoc kdybych, abych. Nebezpečná.
Kdybych byla bývala věděla, že je to poslední rozhovor, ó, jak bych ho okořenila, jak bych oslavila maminčin život. Zrovna dnes jsem na FB sdílela video ze srpna 2018 – děkuji mamince za balíčky a dopisy a pohledy na tábor malé Reničce. Vzpomínám na bonbonky žužu. https://www.facebook.com/100010275607900/videos/pcb.714963902189457/714930112192836
Zpívala si v roce 2019 https://www.facebook.com/100010275607900/videos/948958828789962
V roce 2020 dnes jsme už byly jen v altánku. Zpívaly jsme dvojhlasně Napoj mi má milá… https://www.facebook.com/100010275607900/videos/pcb.1249808118705030/1249796382039537
A ve stejném roce ještě o Vitouškovi https://www.facebook.com/100010275607900/videos/1249810545371454
Dnes bych šla mamce žalovat. Na svět. Ona by asi řekla:
- Koníčku, neber si to tak.
Končíme, končíme! Venku je po nádherném lijáku. https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-16-nadherne-se-zalila-zahrada
Dobrou noc!
P. S.
Polopravda je vždy účinnější než lež samotná. Ostrov zachvátil požár. Takový ten jako před lety v Kalifornii. Tam měli roztavené domy, láhve od vína tekly, ale túje vedle a plastové popelnice – neroztavené, zelené…
https://www.facebook.com/Ceskoslovensko.TV/videos/282138567843065
Stromy hoří zevnitř – řecké olivovníky… Podpalují svět.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-16-skakajici-ohne
Tady jsou ukázky zbraně - jak umějí zapálit konkrétnosti, auta roztavená, ale asfalt pod nimi tuhý, kartony na ulici nespálené, stromy zelené... 27. minuta a ukázka ohně 1:03 hod.