Staré časy

Budík. Dnes jedu relaxovat. Masírovat tělo tryskami. Znamená to vstát dřív.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-07-priprava-na-cestu-hradcem

Připravit výživu, pití, svačinkové tyčinky. S radostí. Už jsem si zvykla nejezdit na nádraží autem. Doběhnu pěšky. Vláčkem – ano, za třináct. Vystupuji. Hotel Černigov stále stojí. Je nádherný. Otevřeli ho v prosinci 75. Nosila jsem Denisku. Tehdy jsme koupili obývákovou stěnu Interprogram. Chyběla nám spojovací lišta. Maminka já a bříško jsme se vypravily do HK. Tam u tanku v Československé bance pracovala Iva jako bankovní úřednice. Nevím proč, ale pamatuji si jméno její vedoucí. Paní Vejslavová. Ivu jsme vyzvedly. Iva uměla hledat v trolejbusech. To umím dnes taky. Věděla, kolikátkou pojedeme do skladištní oblasti. Byla suverénní. Vždyť pracovala v bance. Koupily jsme lištu a vracely se do města. K nádraží. Maminka byla skvělá, vynikající. Všude nás brala, zvala. Jako holčička jsem s ní jezdívala na zájezdy prodavačů Pramenu, jednoty, řeznictví… Ve třetí třídě mě vzala poprvé do Phy. Zájezd byl ubytován v hotelu Opera. Okouzlena neony, Phou, lidmi, pamatuji, jak má mysl vstřebávala tu barevnou nádheru svítících a zhasínajících reklam. Ó! Pak jindy mě vzala, asi jsme byli ubytováni u Nováků na Václavském náměstí. Nevím. Dole se tančilo. V noci jsem se vzbudila, v pyžamu šla dolů mamku vyhledat. Seděla s ostatními u stolu. Hrála tam hudba. Lidé tančili. Hanbou by se propadla. 

Maminka mě vzala na zájezd na Lipno. Tehdy se stavěla kaskáda elektráren. Pamatuji si to dobře? Slapy, Lipno a co dál? Byli jsme chudí. S sebou vždycky rohlík se salámem, jablíčko. Ale všude jsme se podívali. Všude jsme byli. 

A když jsme jeli pro tu lajsnu, maminka nás pozvala do Černigova. Čerstvě otevřen.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hotel_%C4%8Cernigov

Hotel se měl jmenovat, jak jsem se dočetla, Regina. Přejmenovali ho před otevřením na Černigov podle družebního města. Hradec – bašta komunismu asi o deset let později otevřel cukrárnu Burgas. Taky podle družebního města. Vystoupaly jsme po schodech dohotelu. Ve vestibulu se k nám hned hnal číšník. Vpravo jsme si odložily do šatny.

Nádherná mramorová dlažba. Maminka měla asi zmrazek na botě, vplula div neuklouzla.n Vyplachtila úspěšně nebezpečí pádu. S Ivou jsme se smály. Čemu?

Jednou maminka na dvoře před vchodem měla vykopanou obrovskou jámu. Pokládali tam potrubí nebo co. Do domečku chodila po fošně. Jela na nedělní koncert do Velichovek. Vezla mi plato vajec. Spěchala. Vyběhla z domu a žuch do jámy. Vejce se snažila zachránit v letu. Sama byla špinavá. Vykoupat. Převléknout se. Přivezla mi zbytek vajíček. Ne jedno, ale málo.

Jednou nás vzala na labutě na posvícení. Ivě vypadla z kabelky rtěnka. Nová. Zuřila. Maminka byla obětavá. Když jsme vystupovaly, labuť se zhoupla zrovna v okamžiku, kdy mamka měla našlápnuto ven z labutí skořepiny. Taky se div nepřerazila. Ale ochotně vlezla pod laťkové šprlení po čtyřech a rtěnku Ivě zachránila.

Tyhle padací příhody naší mamky nás zase přivedly k smíchu ve foyer Černigovu. Mami, promiň. Ale ty ses tomu taky ex post řehonila s námi.

Pročítám si o hotelu. Ing Balský z památkového ústavu, sídlí tady kousek od nás, se vyjádřil právě k té nádherné dlažbě:

Podle ředitele NPÚ v Josefově Jiřího Balského jsou v hotelu památkově cenná "původní interiérová řešení a vybavení, například mramorová dlažba v přízemí, dřevěné obklady stěn salónků a zejména interiér taneční kavárny a klubovny ve 14. podlaží".[4] Navíc je třeba zmínit, že vpravo od vchodu se nachází figurální sochařský doprovod v ženské postavě s mísou hojnosti, jež má zpodobňovat pohostinství. Jde o dílo sochaře Ladislava Zemánka.

Čtrnáctka. Tak jako v Peci v hotelu Horizont byla osmnáctka – místo diskoték. V nižším Černigovu se diskotéky odehrávaly ve čtrnáctce. Jednou jsem měla tu čest v Černigově přenocovat, abych nemusela nočním vlakem domů.

Kdyby tenhle pelmel četla Drahuška, určitě by všechny historky znala. Drahuška moje zlatá.

Po vystoupení z vlaku v HK vždycky, VŽDYCKY vyfotím socialistickou architekturu Černigova. Chtěli ho zbořit. Zatím nic. Uvidíme. Myslím, že hotel má být dokladem tehdejší doby.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-07-masaz-relaxace-pohyb-vlnobiti-myslenky

Letím městem. Před půl jedenáctou vystupuji po schodech k bazénu. Nad pokladnou svítí 34. Tolik je tu lidí. Vzhledem k tomu, že mnoho z nich plave v padesátce, je v saouně, ve vířivce, bazén bude prázdný. A je. Cvičím. Plavu. Masíruji se. Vašek mě zdraví. A Maruška. To je ta, jak žije sedmnáct let s bezvadným osmaosmdesátiletým pánem podobným na Petrouškova strejčínka. Maruška mi radí:

- Smutek je třeba vychodit.

- Chodím. Ono to přejde.

Dnes je tu pán, jako by vypadl z oka mému sponzorovi u Herbalife. Mohla bych ho vyfotit a poslat Romanovi. Dřív bych to udělala. Ale mně se nechce. Myslím na Drahušku. Nemám náladu na blbiny.

Zapomněla jsem se v bazénu. Loučím se s Maruškou.

U pokladny doplácím třináct korun.

- Já jsem se zapovídala.

- To nemáte drahé.

- Nemám. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-07-domu

Schody obsazeny dětmi. Škola jde plavat. Prodírám se. Pryč odsud.

Na vlak jsem přiběhla tak tak. Cestou jsem počítala lidi, kteří mě tu nechali. Pěkná řádka jmen. Ach. V letošním roce Viktor a Drahuška. Docela dost, na to, že začal duben.

Vlak se ve Starkoči bude dělit. Jeden jede do Náchoda. Jeden do Broumova. Usedám po směru jízdy. Slečna se ptá, jestli si smí přisednout. Samozřejmě. Chtěla jsem jí nabídnout, jestli nechce po směru. Přišla na to hned po rozjezdu vlaku. Sedíme vedle sebe. Průvodčí:

- Vy jedete do Náchoda. Ale sedíte ve vlaku do Trutnova. Ve Starkoči si přesedněte.

Holka očividně nerozumí.

- Kam mám jít? Dopředu?

- Ne, tam nic není. A dozadu neprojdete, tak ve Starkoči.

- A stihnu to?

Uklidňuji ji.

- Přesednete v Jaři. Tam vystupuji a ukážu vám, kam máte jít.

Opravdu. Vystupuji. Vedu ji k druhému vlaku. Ten pojede na Náchod. Tenhle jede na Trutnov. Rozdělí se ve Starkoči.

Holčina pochopila. Nastoupila do vlaku připojeného za námi.

Volám stařičké paní. Dnes jsem zmeškala její hovor. Je skoro slepá. Válčí se systémem. Zabili jí před lety syna, ale nikdo nic nevyšetřil. Chápu. Má hezký byt v domě, kde bydlela má kamarádka Sonička. Paní pláče, že má jít na operaci žlučníku, ale nikde ji nechtějí vzít. Vyjednala si to v Pze. Tam ji varovali, že je to nebezpečné.

- Jen připomínám, pokud by se s vámi něco stalo, o kočičku se postará moje dcera. Napište to, dejte k tomu můj telefon.

Ať to řekne Soninu manželovi.

- Víte, kočička je hodná. Teď se na mě zrovna dívá. Ona poslechne, když něco. Řeknu jí – ne, to nesmíš.

Pláče. Naříká. Znovu ji uklidňuji.fggggggggggggggggggggggggggggggggggggg  

- Nebojte se. Kočička najde domov.

- Víte, ona je zvyklá doma. Je čistotná. A hodná!!

- Bude doma nebojte. Linda to zařídí.

Je mi z ní a za ní smutno. O kočku se určitě postaráme. Přece nepůjde na ulici.

Doma si zalévám pohankovou kaši a ovesné vločky horkou vodou. Navrch karob a banán. Na máslo jsem zapomněla.

Petroušek je tu. Jdeme zalévat. Sázím šalvěj. Letos mi vymrzla. Koupila jsem si ji na Velká pátek. To byl den Drahuščina skonu. Ještě jeden truhlík osazuji. 

Voláme si s jejím mladším synem. Dnes zařizovali pohřeb. Její manžel musí trpět víc než synové. Ještě loni v létě byli na měsíc v Chorvatsku. Vždycky tam trávili léto. Dva měsíce. Jejich tamní mladá slovenská kamarádka Denis Ka mi říkala, že při loučení dávala najevo, jako by se tam už nikdy nevrátila. Její syn se mě ptá, co chci napsat na mašli. Drahuško, nezapomenu, Irena. Prosím o č. účtu a cifru. Velmi milý příjemný pán. Ach. Já už víc chodit nemohu. Jak ze sebe vyklepat smutek. Nedávno jsem brečela dva měsíce po Víťovi. To jako se mi tady takhle budou střídat jak svatí na orloji?!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-07-odpoledne-mir-klid-pohoda-laska

Petroušek sedí na lavičce.

- Mourek si ke mně přiskočil.

Hladím ho.

- Má klíště.

- Prohmátni ho, nemá dvě?

- Má. Běžím pro pinzetu a ajatin.

Operuji. Hotovo. Mourek ani nic nepoznal.

- Petroušku, vítr sfoukl zase ubrus. Už nechybí jedna sponka na přidržení, už dvě.

Péťa za chvíli hlásí:

- Už jsem našel obě. Jedna v jahodách a jedna pod lískou.

Večer.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-07-uplne-vecer

- Ty sis donesla ten kopřivový zázrak.

- Peťuš, a hezky se roztírá, viď?

- Ne, ten včerejší byl lepší.

- Péťo, že ty sis to popletl?

Miluji ho.

- Péťo, já bych si přála s tebou žít ještě aspoň dvacet let. Aspoň.

- Nepřemýšlej. Všechno bude v pořádku. Neboj se.

Dobrou noc!