Staré příběhy jaroměřské

Pátek. Je tu. Konečně. Ráno. Slunce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-17-ranko

Kočky dělají, jako že tvrdě spí. Ale jen cinkl zvoneček na dvířkách ledničky, přetvářka skončila. Mourek aktivní u misky. Žofka zas až po přemlouvání na několikátý pokus milostivě posnídala hovězí maso, vepřová játra, kuřecí krky. Vážím si mírového rána. Ptáci, slunce, nikam nemusím. To byla moje věta vždycky ve středu, když jsem celý týden jezdívala za maminkou. A ve středu měla službu Iva. To jsem si užívala, že nikam nemusím. Dnes bych letěla za maminkou na křídlech i ve středu. 

Běžím do pevnosti po totálně známých místech. Sbíhám z kopečka k tenisovým kurtům. Naskakují mi mikro vzpomínky. Tady mamka vždycky seskočila z kola. Měla mě na dřevěném sedátku. Jednou mi ukazovala střílecí kytky. Takovou tu zelenou chamraď, která po odkvětu vystřeluje po doteku semínka. Pak vzpomínka na školní zahradu a pěstování hrášků. První setkání s přírodou na "vědecké bázi". Vstrčíš hrášek do země, při příští návštěvě zahrady už je na místě rostlina…

Jdu v balerínkách. Nevhodná obuv. Vybíhám kopec do šancí. I v těch nevhodných. Nutkavé myšlenky z dětství. Pode mnou tenisové kurty. Kluziště. Vlevo dolík. Družina… Výstup z dolíku, ježdění po ledě po zadku… Parkoviště – zbořené skautské domečky. Loutkové divadlo. Pak Klub mladých. Tady jsem zpívala s kapelou. Ireno, přestaň. Nebuď trapná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-17-u-nas-se-casto-filmuje

V pevnosti zákazy zastavení. Zas se tu filmuje. Dnes na konci Okružní stálé kulisy starých obchodů, kaváren... Město mého dětství bylo doopravdy plné obchodů. Dvojí řeznictví. Kniha. Drogerie. Domácí potřeby. Cukrárna. Další cukrárna. Potraviny. Samoobshluha. TEP. To jako prádlo. Oděvy. Bufet Lipka. Mandl. Květinová síň. Hračky. A plno lidí. Plno šťastných lidí. Maminka jako vdova nám zajistila šťastné dětství. Ach, ach… Nevážili jsme si... Bodejť. Vždyť  pomeranče byly jen na příděl, dostatek kubánských. Brr. Občas chybělo kakao, toaletní papír, dámské vložky, dnes intimky... Ale slovo válka, nacismus, fašismus se neopakovalo denně milionkrát. A dělníci překročili. Zemědělci splnili. Vědci objevili... 

Stejnou cestou domů. Vůně mi připomíná dubny a květny na gymnáziu. S Naďou jsme se ploužily alejí domů. Voněly javory, kytky, my se musely učit. Pak před maturitou intenzivní učení přineslo plody. Stálo to za to. Po maturitě už jsme mohly nasávat vůni jara až do teď. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-17-do-sveti

Jedu do Světí. Pro kytky. Chystám si oběd. Jen brambory a hlívu ústřičnou. Až přijedu, budu mít připraveno. Už jsem ve své očistné kúře za polovinou. To dám. Bez lepku, bez masa, bez alkoholu, bez mléka. Není to tak těžké. Cítím na sobě změny. Jídlo a pohyb. 

Tohle se může stát jen mně. S navigací! Kufruji. Co jsem kde přehlédla? Kochám se přírodou, rozkvetlými stromy. Vím, zapomněla jsem odbočit. Tak jedu dál. Mezi poli. Petroušek mi koupil nádrž té vody, co se lije pod kapotu. Ješiši! Vím, kde jsem! Hořiněves. Tady bydlí jeden můj student. Všechny bývalé kluky mám ráda. Tenhle si v životě zkusil dvě manželství. Zplodil z nich děti. A druhý pokus, si myslím, vyšel; jejich manžleství je krásné, šťastné. Jeho žena je nádherná. Točím rodný domek Václava Hanky. A šup, zpátečka směrem na Světí. Dávám po příjezdu domů obrázky na FB. Hele! On zareagoval. A já ho neviděla. :-) 

Milan Novák

No, jela kolem něho, když u baráku sekal trávu a ani nezamávalaříkám si, hele Irča je pravda, že byla plně soustředěná na křižovatku T

Za Hoříněvsí odbočka na Benátky. Tam jsem kufrovala asi před třemi lety. Zjistila jsem, jak blízko je do Benátek. Navigace mi říká – tam ne! Protentokrát ji poslechnu. Já to Světí vždycky nějak objíždím. Letos poprvé cestou tam. Většinou se motám cestou zpátky. Přitom hlavní tah od Hradce je támhle!! Vidím ho. Orientace v krajině přehledná. V úterý a ve středu jsem cestou autobusem z HK sledovala, kolikrát mohu odbočit na trase do Světí. Příprava byla. Selhala jsem. 

Ve Světí ceny přijatelné. Rostliny krásné. Lidi hodní. Klid, pohoda, úsměvy. Jezdím sem ráda. Už z dob rouškových. Tedy z dob debilizace.

Domů mě navigace chce vést mou cestičkou okolo krásného venkovského kostelíka. Je vidět z cesty. Ne. Okamžitě odbočuji vpravo. Za pár okamžiků najíždím na hlavní. A připadám si jako Linda v tunelu Blanka. Vpředu asi nějaký stroj blokuje dopravu. Jedeme sedmdesát. Deset. Padesát. Stojíme. Ty vorle! Že já neposlechla navigaci. Svou cestou mezi poli svižně. Vždyť už ji znám. Ne. Já se musela vyselit na hlavní. Místo patnácti minut dvacet devět.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-17-doma-v-miru-s-petrouskem

Přijíždím domů. Petroušek má posekáno. Obědvám. Dávám obrázky na FB. Chvilku si povídáme.

- Víš, že ráno docela dost pršelo?

- Vůbec nevím. Ale uvědomuji si, jak jsem běžela ke kurtům, že se mi cesta zdála být mokrá.

Jdu sázet. Letos si píšu, kolik jsem už utratila za kytky. Suma dost narůstá. Tenhle týden nemám zapsáno. Jsem sama zvědavá, kolik to dá.

Petrouškovi mixuji sportovní výživu na zápas. Mířím do skleníku zasadit první rajčata a okurky. Přichází mě zkontrolovat. :-) Chválí.  Žofie se motá okolo nás. 

Asi patnáct, možná dvacet let na konec blahopřání vždycky zamontuji …a MÍR! A teď si uvědomuji, co všechno pro mě křehký MÍR znamená. Rozkvetlé stromy. Svobodně pobíhající kočky v tiché zahradě. Mé výlety kam chci v bezpečí. Přednášky. Pokud se poštěstí – relativné čistá obloha. Dostatek jídla. Možnost sázet květiny i užitkové rostliny. Pohyb městem beze strachu. Krásné boty, botky, lodičky, balerínky… Hodní lidé. Jsem obklopena opravdu přátelskými milými lidmi. Vnímám, že se to okolo mě vyměnilo, vyčistilo. Potvrzením slova masérky: Levá strana – pouštíš vztahy. Tak jo. Sice to bolelo, ale mám to zvládnuto. Já a Péťa. MÍR!

Odjel na zápas. Sázím bez systému. Jen tak, jak mě to napadne. Skleníku budou v červenci tři roky. Vždycky ho přeplácám. Tak letos jen tak. Nechávám mezery. Dvě sazenice vkládám mezi saláty. Nějaká potvora mi sežrala kedlubničku. Na dno jamek sypu rozdrcené skořápky. To mi poradila předevčírem jedna paní. A granulovaný hnůj. A černozem. Povídáme si telefonem s Lindou. Obě u toho pracujeme.

- Lindi, už mě tlačí čas. Večer jdu do divadla. Na naše. Náš herecký ochotnický soubor Vrchlický. Moc se na ně těším. Jsou nepřekonatelní. Jsem špinavá. 

Loučíme se. Fotím svůj výtvor ze všech stran. Péťa mě večer pochválil. Vrátil se ze zápasu dřív než já z divadla. Prý to mám hezké.

Beru si elegantní koktejlky. Krajkované punčocháče. Bolerko ve stylu rukávů u šatů. Mašličkové černé náušnice s třpytivými tečkami. Černé korále. Černý pásek k hodinkám. Černý náremek. Vyměňuji na krku  černé korálky s bílými perličkami od Lucky za černé magnetické. Dnes žádná kombinace černé a červené. Jen tmavá. Černé balerínky s mašlí. Novou lesklou kabelku jezevčíka s dvěma mašlemi. 

Po mnoha letech zas parkuji před divadlem. Stahuji okénko, ptám se známých, jestli tu smím parkovat.

- Postav to blíž k chodníku. Můžeš.

Tak jo. Vždycky tu parkuji auta. Jenže já persona non grata jsem ve střehu. Oni ti hodní jsou okolo mě. Ale na světě, dokonce i ve městě žijí i zrůdičky. Lidské. Ty nejsou z mého ranku. To neznamená, že neexistují.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-17-stare-pribehy-jaromerske

Před divadlem se lidi hloučkují. Přichází skupina ochotníků v kostýmech starých Čechů. Ptají se, kudy k Řípu.

U vchodu vítá diváky krásná kostýmovaná mladá dáma s košíkem čokoládiček a bonbonů s devítistovkou. A perem s nápisem Městské kulturní středisko. Na něm devět set let není. Ale je krásné. Před představením jsem natočila ve foyer rozhovor o prvním kinu v našem souměstí. Herci v kostýmech  nás bavili, přátelsky navazovali kontakt, udržovali atmosféru radosti, sousedské pohody. Pořád prý kudy na Říp. Jsem nadšená. Ve vestibulu jsem potkala Víťovu prvorozenou hvězdičku. Krásná. Štíhlá. Usměvavá. Sošná. Sličná. Jdu s ní do bývalé kavárny. U stolu Soňa. Známí. Pán se mě ptá, jak to mám s tím mých pozdním chozením. Jestli ještě něco dělám a pak nestíhám. Zamýšlím se. Mám to tak od gymplu. Už tam jsem chodila pozdě. Totiž myslím si, když třeba jedu ke kadeřnici, že se tam teleportuji. A nic. Ona na mě má půlhodinovou rezervu. A když přijdu jen o deset minut déle, ptá se, co tam dělám. :-)

- Květa vždycky řekne:

- Iris už je tady, můžeme začít.

- Jo, to takhle říkají vždycky a všude. V knihovně. V divadle. Ale dnes jsem tu skoro s hodinovým předstihem.

- A vy už máte sedm hodin.

- No, jdou mi o patnáct minut napřed. Ale zbytečně.

Přátelské ovzduší. Vycházíme do vestibulu. Moje spolusedící mě překvapila. Nezapomněla na mě. K včerejšímu svátku mi přinesla v tašce kytičku. Dojala mě. Slzela jsem. U vchodu dostáváme program. Uschovat na za sto let…

Máme skvělý, vynikající ochotnický soubor. Před pár lety tu režíroval asi tři čtyři hry herec a režisér Sklenář z Klicperova divadla. Od té doby jsou naši ochotníci na úrovni profesionálů. Všichni. Mají můj obdiv. Neskutečně dobře hrají. I ti, kteří dřív neuměli nahlas, nehýbali se, byli křečovití, dnes hrají nádherně. Hvězdně. :-)

Vrchličtí si v roce oslav 900 let města Jaroměř připravili fantastické divadlo. Staré příběhy z dějin našeho města hodili do veršů. Vtipné texty. Divadelníci opět nezklamali; herci excelovali ve starých příbězích u příležitosti roku oslav 900 let města. Povedlo se jim. Zaslouží si hold, poklonu, potlesk, upřímné poděkování. Jsou nepřekonatelní. Bravo!!

Poslední představení sezóny. Loučíme se.  Děkuji těm na kraji řady, že mi občas odpouštějí pozdní příchody. Paní mě uklidňuje, že je ráda, že jsem tu. Potěšující. Mé dvě spolusedící ještě chvilku se mnou povídají. Už musíme. Aby nás nezamkli. Nemůžeme se odtrhnout. Naše maminky se kamarádily. Dávno. Ve VÚ 1117. Jedu.

- Peťuš, to byl zážitek.

Vyprávím.

- No jo, já jsem znal jejího tátu. On umřel tak okolo padesátky. A dělal u mýho tchána. U Jouglíčka.

- Tam dělala její maminka a moje mamka.

- No, všichni.

Tak potomci se sešli. Jsem ráda.

Na FB se mu ukázala vzpomínka z loňska. Pročítám si znovu. Přemýšlím nad větami. Modální sloveso muset bych vyřadila. Dala bych prostý imperativ. Jděte a vybojujte si svou svobodu.

Začněte tím, že si vážíte sami sebe.
Začněte tím, že pro svůj život, nepouštíte svou víru.
Začnete tím, že nikdo nemá nad vámi moc, pouze vy sami.
Začněte tím, že si slíbíte, že budete i v této těžké době laskavý.
Začněte tím, že pro svůj život musíte každopádně jít bojovat a vybojovat si svou svobodu.
Začnete tím, že svůj život neodevzdáte nikomu, za žádnou cenu i kdyby vás to mělo stát všechno.
Začněte tím, že tento svět patří vám.
Začněte tím, že si budete opakovat ~ moje zdraví, můj život, moje svoboda je vše!!!
Začněte tím, že nechcete být otrokem!!!

Dodávám – začněte tím, že si uvědomíte, že svůj život držíte ve svých rukou. Zhmotňujete přání, lásku, spokojenost. MÍR!

Dobrou noc!