Šťastná na pozitivní vlně. Tvoříme si sami, nezapomeňte
Prožila jsem nádherný svobodný den. Udělala jsem si ho. Včera jsem byla zhaslá. Že by na mě působily dodatečně úplňkové energie? Tlačilo mě za očima. Naordinovala jsem si relaxační odpočinkový den.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-25_Kocky_-_snidane%2C_myska%2C_odpoledne%2Cvecere/
Dnes? Je to jiné. Vjela do mě má energie. Ráno mě kočičiny čekaly. To je radost! Krmit je. Odmyslím-li, že jsme si je podmanili... Kazíme jejich zoubky. Děláme z nich budoucí pacienty... Naše Micicindička měla zoubečky čištěné po deseti letech loni na kraji ledna. Z vyšetření byla zdravá. Dostala antibiotika, injekce... Vydržela deset měsíců. Zaplatili jsme závratnou částku... Nepřemýšlet nad tím. Co se jí stalo. Kde skončila? Pamatuji si na naše poslední rozloučení. Po skypu s maminkou chtěla ven. Držela jsem ji v náručí. Dívala se jí pevně do očí. Chtěla jsem, aby mě někam odnesla. Mraucla. Sťěkla jsem:
- Ta si jdi!
Šla. Už se nikdy nevrátila.
Zrzka je radostná, divoká, prohání se zas, jako když byla u nás nová. Divočí. Vybíhá do korun stromů. Krkolomně skáče z kmene na kmen. Zas nabrala svou sílu. Moureček jí je v patách. Taky umí vylézt na strom. Na střechu pergoly.
Mám v hlavě, že se dnes vypravím do lesa. Jen tak. Co kdybych ještě natrhala pár borůvek. Hlavně chci vidět stromy, oblohu. Lesní chrám. Včera jsem chtěla jet k mamince, mám tu pro ni kytku. Tak dnes. Stěhuji se do auta.
- Mourku! Moure! Pojď domů! Co tam děláš!
Nechci, aby chodil k psychopatickému vysokoškolsky vzdělanému duševně
nevyrovnanému magistrovi. Šikanuje nás. Ještě tu nebydlí. To si užijeme sklonek
života.
Mourkovi se něco plandá u huby. Jé, on chytil myš! Utíkám domů pro mobil. Ale to on už se předvádí u nás. Má radost z mé radosti. Ten kocour vnímá mé energie. Jakmile jsme si řekli po vyléčení jeho oka, že si ho necháme, okamžitě ožil. Rozradostnil se. V lednu chodil při zemi jak krokodýl. Spíš se plížil. Vyhazovala jsem ho. Teď chodí vztyčený. Dnes si dovolil jít na zasklenou terasu. Péťa volal:
- Já vás slyším, ať už je venku!
S myší si hraje jak kotě. Radostný, uvolněný. Mour se nenechal zahanbit Zrzečkou. Když se setkají, vždycky si dají pusu. Zítra je čeká náročný den. Nejsem ráda. Musí to být.
- Peťuš, zítra položím Moura támhle do té krabice po koťatech.
- No, to bude dobré.
Dodal:
- Však ty mě dostaneš, kam chceš, viď?
No jo, zima se blíží. On by tak rád dovnitř. Jenže když přijede pražská Kitty, musel by být venku ty tři dny. To by nehrálo... Ona se ho bojí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-25_U_maminky_-/
Tak jedu. Nejprve za mamkou. Chodím sem ráda. Vůbec na mě nepadá stesk, tesknota. Ne, nesu jí kytku. Jdu na návštěvu. Ona je tam dole. Na rakvi má čokoládku od Denisky. Maminčino světlo je ale daleko. Jenže já si ji denně pouštím. Mám ji blízko. Prohlížím si naše fotky a videa. Jsem tam, v tom dni. Už jsem dlouho neslyšela zpívání. To bylo loni touhle dobou. Jezdívala jsem za ní se zpěvníčkem. FB je ke mně vstřícný. Že mi zablokoval navždycky reklamu? Já už na to kašlu. Nepotřebuji se předvádět, honit body, umístění v první desítce. Minulý měsíc jsem se rozhodla. A dost. Jen tak. Levou rukou. Pro zábavu. Pro sebe. Pro lidi. Pro potěšení. Budu si malovat, navlékat prasklé náramky, věnovat se kočkám...
Koukám, na hrobě květináč listopadků. Asi Iva. Moje holandské astřičky moc hezky rozkvetly. Byl to pugét zelených poupat, rozvily se v příjemném počasí.
Vyměňuji vodu. Svěřuji mamce, že mi včera bylo slabo. Chvíli si vyměňujeme myšlenky. Mozek přistoupil na tu hru. Tak, už musím.
- Jedu do lesa, mami.
Na kraji hřbitova se objevily dvě paní. Elegantní. Hezké. Matka s překrásnou dcerou.
- Znáte to tu?
- No. Trošku.
- Víte, kdo byl Martin Veselý?
Nevědí. Ukazuji jim desku. Vyprávím o hostinském, který neměl pivo až tak světové chuti, zato vážil asi 204 kilo. Formané se jezdili dívat k němu do hostince na stůl s vyříznutým půlkruhem pro jeho pupek. Na hřbitov ho vezli na lafetě děla. Vůz by ho neuvezl. V jeho hostinci se asi po padesáti letech 1837 ubytovali novomanželé Němcovi. Narodil se jim tam prvorozený syn Hynek.
A támhle je hrob rodiny Engeovy. Když pan Novák vydal asi před dvaceti lety brožuru o příbězích na tomhle hřbitově, upozornila jsem ho na chybu - rodina Engelova a Engeova. Nejprve nesouhlasil, pak volal, že v příštím vydání už to opravil. Rodina Engeova - dcera šla svítit do sklepa k nalévání hořlaviny. Výbuch. Zemřela. Otec ještě popadl pokladnu. Utíkal do kašny uhasit se. Nepřežili.
...Jinou tragédii připomíná hrobka Engeových: "Obchodník Gustav Enge stáčel vysoce hořlavé, tenkrát nově užívané svítidlo - fotogén. Aby na to dobře viděl, svítila mu jeho sestra Matylda svíčkou. Nastal výbuch a celý obchod okamžitě vzplál. Matylda Engeová byla na místě mrtva, hořící obchodník vyběhl ven a na náměstí skočil do kašny, aby se uhasil. Oheň zachvátil i jeho matku Františku. Ani jeden z nich nepřežil a společný pohřeb tří obětí tragické události se konal za účasti mnoha josefovských občanů 4. září 1860."
Zdroj: https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/stary-pevnostni-hrbitov-odhaluje-sva-tajemstvi.A001212_111345_778
Paní mi říká, že tu mají hrob rodičů. Kašparovi.
- Ale ten hrob jsem asi před čtrnácti dny tady objevila. Fotila jsem si desky na zdi a koukám, to jsou rodiče mého spolužáka Vaška. Měli dvě děti. Vaška...
- ...a Vendulu, mě a po deseti letech Stanislava.
- Kašparovi měli čtyři děti?
- No. Vendula, Vašek, já jsem Marie a Standa po deseti letech. A jak vy se jmenujete?
- Irena Konečná.
- No jo, to já tě znám. Ty jsi Irena.
Padly jsme si do náručí. Bylo to setkání s dětstvím. Jenže já jsem až do dneška žila v tom, že u Kašparů měli děti dvě. Z naší zahrady jsme koukali na jejich dům. Cihlový. Prodali ho. Dnes tam bydlí ředitel jedné z jaroměřských škol.
- Já jsem se tuhle před vaší zahradou zastavila. Říkám si:
- Tak Koneční si tu postavili dům.
- To jsme my. Já jsem Hrobská.
- Počkej, já jsem s Fendrychovou, víš, učila fyziku.
- Jasně, mě taky učila.
- Tak s tou jsme šli na brigádu do zahradnictví a já jsme tam chodila s jedním z dvojčat.
- Jožan a Petr.
- Tak s Petrem.
- To je ten můj. :-) To se ho zeptám. :-)
- Ale to bylo v patnácti, víš? To bylo jen jako.
- Mami, zrovna tuhles´mi vyprávěla o to m zahradnictví...
Já jsem měla v šesté třídě taky lásku. Pepu Němečka. On byl asi o půl metru menší. Nesl mi tašku za školy. Psali jsme si zamilovaná psaníčka. Tečka. Nic víc. Žádná pusa. Nic. Jen pohledy. Napovídala jsem mu. Pepa k nám propadl. Ale byl hezoučký. Milý.
Dnes jsem se setkala s dětstvím, svou školou, kam jsem netušila, že chodí další z Kašparových dětí. Vašek má dnes hodnou paní. Sám Vašek, zedník, se ke mně moc hezky celý život hlásí. Nikdy mě nepřejde, vždycky zavolá.
- Ahoj, Ireno! Jak se máš!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-25_V_lesnim_chramu/
Mám zpoždění. Ve čtrnáct přijde klientka. To budu v lese jen půlhodiny. Nevadí. Jedu. Jdou mi myšlenky. Tady jsme jednou jeli s Ivkou autobusem na jejich chalupu do Mezilečí. Ale zpátky jsme se vypravili asi v deset nebo jedenáct domů pěšky. Autobus už žádný nejel. Měla jsem být do půlnoci doma. Přišli jsme s velkým zpožděním. Asi v jednu, ve dvě? Mamka mě nepustila. Vrátila mě od branky. Osudné. Osudové odmítnutí. Za půl roku si mě Ivka bral. Omyl. Nic. Jedu dál. Jeden kostelíček v Brzicích a druhý v Komárově, nepletu-li se. Pletu si je. Jsou si podobné. Jsem v lese. Chrám přírody. Po borůvkách už se slehla zem. Jednu vidím. Dovoluji si duchu lesa natrhat borůvky. A vykoukly. Hlídám čas. Poslouchám pořad o podzemních tunelech, základnách, Bílý dům - velká vojenská podzemní základna. Jo, vím o obrovských prostorách. Tam by se schovala města bohatých v případě atomové války. Mají tam všechno. Vodu, obchody, nemocnice...
https://www.svobodny-vysilac.cz/2021-08-05-vezuel_dumbs-akt-situace-ve-svete/
- Jak to, že mi nebereš telefon?
- Nevolals´.
- Jo, volal. Mrkni na zmeškaná volání. Kde jsi?
- V lese. Přivezu ti borůvky.
- Tak přijeď. Vypustíme bazén.
Ještě chvíli trhám. Musím jet. Loučím se. Převlékám se. Jen moje auto. Asi tu hodně pršelo. Na lesní cestě ťápoty od kapek. A velká kaluž naplněná po okraj. Naposledy byla vysušená. Před měsícem? Možná.
Sjíždím dolů. Vidím Hořičky. Ústav pro hluchoněmé. Tam byl ten hošíček, jak je zrovna učili na nafukovacím balonu p a b. Patnáctileté cácorky na exkurzi... Dívám se dolů k Rozkoši. Do kraje. Zatáčka, kde se zabili studenti. Honzík tu zbyl a jeho sestra... Aha, tady jsme s Ivkou šlapali před dekádami let v noci... Chvalkovice. Tady stavěli právě šumperák. Jeli jsme před maturitou s Ivkou; tentokrát na kolách. On na skládačce. Smála jsem se mu, že já šlápnu jednou, on musí víckrát. Nedávala jsem pozor. Zatáčka. Skončila jsem pod míchačkou. Jeli-li jsme pak už s Péťou a dětmi na chalupu jeho švagrové, vždy ukazovali oběma rukama, deset, dvacet, třicetkárt jsi nám to, mami, vyprávěla.
Volám klientce. Prosím, počkej, budu mít asi deset minut zpoždění. Už jsem v Dolanech. Jen projedu Jaroměří. Už jsem doma. Čeká. Mají tři týdny dovolenou. Nejsou čipy do aut.
- Slyšela jsem, že je plné hradecké letiště.
- Kdyby jen to. Auta jsou všude. VŠUDE. Tuhle jsme jeli okolo Kvasin. Auta, auta, auta.
- Čipy nejsou asi měsíc dva?
- Dva roky. Z Číny.
- Nepovídej! Výpadky v zásobování jsou naplánovány až na letošek. Pociťuji to. Péťa čekal na součástku místo jeden den, tři týdny.
- Dva roky se vyrábí...
Hm. Objednávám termín. Nákup. Platí. Odeslat peníze. Jedu na kosmetiku a masáž.
Tamara. Dalá mi k ní doporučení moje dávná známá. Měli čtyři děti a její dobytek ji podvedl s jinou. Dozvídám se, že ta známá si vzala jméno za svobodna. Jo. Prý aby neumřela s tím jeho.
- Paní Irena, ptala se mě na vás.
Usmívám se.
- Já řekla, že vy neobyčejná.
- To mi říká každý. Jsem jiná. No. Kdo si mě očichá, má mě rád.
Tamaru mám moc ráda. Je veselá. Zbožná. Slušná. Snaží se děsně dodržovat všechna světská nařízení. Miluje naši zemi a Itálii. Dobrá žena. Jsem ráda, že jsem ji našla. A má mě ráda!
- A paní Irena, vy tak krásně mluvíte o vašem Péťa. Kak jevo zovut?
- Petr.
- Kak u nás.
- No, ale jedna paní na FB mi zrovna tuhle psala, že o něm jinak neřeknu, jen Petroušek, Peťulka...
- A kak on o vas?
- Doufám, že hezky. Lidé mi říkají. :-) Miluji ho. Třiatřicátý rok. To je prý mistrovská komunikace, psala mi jedna paní na FB.
Od ní jedu vždy jak vodník Rousňák. Odlíčená, mokré vlasy. Vždycky utíkám do auta, aby mě nikdo neviděl. Ona mi říká, jak jsem přírodní, krásná. Abych se nelíčila. Ježkovy voči, jen ať nikoho nepotkám! :-)
Kočky čekají. Petroušek už začal vypouštět letní potěšení. Od zítřka má být zima. Pomáhám mu s vylitím vody. Vytřít. Obracíme ho dnem vzhůru. Ať zítra opršá. Tento týden chci navštěvovat Theatrum Kuks a Rodokruh v Sejfech a trhy v Kuksu a mladí se ohlásili. A já žiju svobodně, šťastně. Jupíí!
Dobrou noc!