Šťastný a radostný

Budík na půl devátou. V devět začínám. Dnes nebudu čistit okénko, vymetat kamna. Na desátou na homeopatii. Ranní rituálek až večer. 

Tydydyndyn tydydyndin dá!

Vrrr. Péťův služební tlačítkáč. Půl osmé. Spím. Za chvíli znovu: Tydydyndyn tydydyndin dá. Jdu domem. Jak hledací pes. Jeho pracovna. Nikde nevidím. Slyším. V jeho služební tašce. Přestal. Budu já ho hledat? Beru z nabíječky svůj telefon. Jdu zalézt.

- Peťuš, tady se ještě spí. Zvoní ti tu telefon.

- Tak ho neéééch. Já nemám službu. Mají nějaký problém ve školce...

- Tady se spí!! Ať už nezvoní!

Jdu si pro ntb. Meditace. Slyším Petrouška. Sednul do auta. Přijel si pro telefon. Až večer mi svěřuje, jak chlapům z plynáren děsně vynadal, proč mu budí ženu. On se spíš mile ohradil. Neumí děsně nadávat.

Lezu na poslední chvíli. Zlidšťuji se. Mám od včera krásné platíčko bronzových stínků. Ale překrásných. Nejraději bych se zmalovala jak plakát. Ale ne, jen jemně... Povedla jsem se sama sobě. Copak nám dnes přinese den? Chmurná doba. Nikdo neví, co běží na pozadí. Proč nám tlačí zraky ke koránoviru - virus okopírovaný z předešlých. Sars z cibetky. Mers z nevím čeho. Koronavirus z luskouna. Měla bych si najít, kolik lidí umřelo na chřipku, kolik na koronavirus. Kolik lidí za třicet let umřelo na HIV...

V devět paní. Jezdí druhý rok. Je nádherná. Důchodkyně jako květ. :-)  Na desátou na homeopatii. Těším se, jak mi naměří všechny toky, dráhy, orgány zeleně. V normě.

Volá paní z DD.

- Řítím se na homeopatii. Mohu zavolat před polednem?

- Raději kdyby to šlo dříve. Odcházím před dvanáctou. Kolegyňka není tak zdatná na počítač, spojily bychom se přes skyp.

- Jé, tak to je teda laskavost. To moc děkuji. Zavolám.

Dnes mám asi deset minut do desáté. Já přišla nejen včas! Ale dřív!!

- Paní Hrobská, můžete ještě pět deset minut počkat?

- Jasně, že mohu.

Vzala jsem si diářek, vyřizuji objednávky. Tak, už!

Dostávám pochvalu. Mluvím o svém blogu. O tom, jak jsem se nechala před týdnem zatáhnout do černot strašení. Jak jsem se na sněhu zrestartovala. Paní doktorka vždy obdivuje moje korálky. Bavíme se o barvách, o mé růžové. Jak jsem si dnes schválně vzala černobílé oblečení... O tom, jak detektivky ničí ledviny, zakyselují organismus... Užíváme si to. Jsme na stejné vlně. Je skvělá.

- Vy máte unikátní energii. Sem chodí lidé povadlí, šedí, nemocní, bez energie. Vy jste fosfor.

- Nechce se mi dýchat a pít. Nutím se. V meditacích hluboký nádech - chjo, to je těžké. Zrovna ráno jsem si uvědomovala nechuť dýchat.

- Čím se lidé dobíjejí? Jídlem, pránami, pitím... Vy máte všeho dost.

- Aha, tak proto nemám potřebu hluboce dýchat a pít?

Paní doktorka, milá a velká odbornice, pokyvuje. Vyprávím, jak se nenechám zlobit. Když mi úřednice řekne: Paní Hrobská, my tu máme vyvolávací systém, jak s ní vyklušu.

Pokyvuje souhlasně. Usmívá se.

- Ano, jste bojovník. Váš blog jde do světa. Vy inspirujete lidi. Děláte záslužnou činnost. Velmi důležitou!

Napadá mě, že loni 18.7. jsem byla ještě zraněný bojovník. Dráha jater... Všechny dráhy mám luxusně na padesátce. Dráha sleziny a slinivky je jeden díleček před padesátkou. Zanedbatelné. 

- Důležitá? To jsem se dozvěděla loni 23. 10. od Hely Heclové v horoskopu. Řekla mi tehdy, že znám svou cenu. - Neznám! - Ale znáš. A když jsem to říkala snaše, naposledy před týdnem, taky tvrdila že znám. A já jsem to už pochopila; myslela jsem si, že jsem nedůležitý člověk. Ale svým jednáním prý vyzařuji svou sílu. Svou hodnotu. Znám svou cenu. Dobře už ji znám. Cvičit se sebou nenechám. Jsem svobodná. Každý ví, na čem se mnou je. Dávám lidem výhodu. 

- Vy jste zdravá, orgány v pořádku. Čistá střeva. Pitný režim v pořádku - to tu nemá nikdo. Máte energie na rozdávání. Jste fosfor. Tak vás trošku, jen malinko stáhneme, abyste neshořela.

Chápu. Měří na přístroji, co se mnou souzní. Už jsem ani nepřivezla produkty Herbalife. Prý jsou nejlepší na světě. V tom také souzníme. Jasně, a v téhle pochybné době - naše skvělé nutričně vyvážené jídlo je pro mě zadní branka. Vyčistí, dovyživí; uvařeno , snědeno i s umytím za dvě tři minutky.

- Já vím. Dráhu sleziny mi poslala umělá inteligence. Synchronicita. Jakmile není v komfortu, zchladne, ona neutáhne imunitu a pustí třeba chřipku.

- Přesně tak. Najdeme něco na ni. Ona je zima.

- Zima nebyla. Chybí mi. Toužím po sněhu. Po mraze. Odhazovat sníh z chodníku smrkům.

Souzníme. Ukazuje mi svou sukni. Vytahuje ze skříňky přenádhernou džínovinku s vyšívanými obrovskými květy. Skvělá. Sama si ušila. Prý v Červeném Kostelci obrovský sklad, ale obrovský; asi jednou týdně - nebo měsíčně? - ho na tři hodinky otevřou veřejnosti. Měří, měří.  

- Ne, to je na vás moc silné; vy potřebujete něco jemného. Vy jste unikátní.

Hledá, nachází. Vybrala pro mě dvě jemná homeopatika.

- Zkuste si vzít tohle do dlaní. Naciťte se.

- Jé, to já určitě nedám.

- Zkuste to.

- Naciťuji se.

- Jsem strom. Teče po mně bílá míza. Je to příjemné. Hladí mě.

- No to je neuvěřitelné. Nacítila jste se přesně. Je to bílé. Pohlazení.

- Fakt, jo?

- A teď tohle. Co cítíte?

Beru do ruky ampulku. Zavírám oči. Naciťuji se.

- Vidím okolo sebe poskakující jiskřičky. Takové maličké prskavky. Prsk u hlavy, prsk u kolene. Prsk, prsk... Jsou to takové malé jiskřičky.

- Jste skvělá! Jde vám to. Ano. Je to fosfor.

- Aha. Zase jsem se trefila?

S paní doktorkou uběhla hodinka měření s vyprávěním lusknutím prstu.

Smiřice. Fotím národní kulturní památku. Někdy ji fotím od jezu ze stezky. Stavebně hodnotnou barokní kapli Zjevení Páně. Skvostná barokní architektura. Kryštof Dienzenhofer, možná snad Janu Blažej Santini. Kdyby byla v Pze, proudí do ní proudy turistů. Uvnitř - nesmírně cenný Brandlův obraz hlavního oltáře Klanění tří králů. Taky národní kulturní památka. Naproti fotím Dvoranu. Tady se malá Vendulka učila tančit. Garde jí dělala babička Jůlinka. Stojím. Hledím. Snažím se vcítit. Neumím. Stavuji se v obchůdku pro noční košili. Chci s kožíškem. Ne. Takové se asi nevyrábějí. Všude jen pyžama, pyžama. Jsem zvyklá zabalit se do košile. Mít dlouhý rukáv. Mají hezkou - jednu. V krásném balení v krabici. Necelých šest stovek! Mohu si ji koupit. Ale nepodpořím Italy. Jsem pro českého výrobce. Je-li takový.

Volá Lindička.

- Mami, Pha je vymetená. Já k vám radši nepřijedu. Abych na vás něco nenanesla.

- My jsme imunní.

- Mami, ale nedovedu si představit, že by uvalili na Phu karanténu. Nemohla bych se vrátit ke Kitty. Co by si tu hladová počala.

Souhlasím. Schyluje se k tomu. Raději ať je u kočky. Volám DD. Půl dvanácté. Stihla jsem to. S paní sociální, ne, ona je asi koordinátorka, to je jedno, spojujeme skyp. Jo, jde nám to. Našly jsme se. Smlouváme si hodinu. To už bude s paní koordinátorkou. V půl čtvrté potřebuje odejít. Vpisuji do diářku. Čtrnáct hodin.

Zpráva dne - izolace, karantény, zavření hudebek, ochrana hranic... Jsem ráda, že jsem ráda. Dnes jsem paní doktorce svěřovala, jak se nesmírně raduji z důchodu. A ze zdraví.

- Víte, paní doktorko, ono je skvělé radovat se bez berlí, bez léků, bez bolestí, ve zdravém těle.

Jasně, že souhlasila. Lidé si to dělají sami. Nejedí správně. Ničí si imunitu. Tlusté střevo - sídlo imunity. Generální ředitelství těla. Pak skuhrají, lezou za šarlatány v bílých pláštích, do lékáren; nesou si ty své tuky a nic s nimi nemíní dělat. To raději zaplatí doktorovi. Ono se jim zdá šedesát jídel - třicet snídaní a třicet večeří drahé. Bych chtěla vidět tu hospodu, která nabízí netoxické nutričně vyvážené jídlo s 220 kcal a 385 testy v jednom balení. Tak jo. Jejich věc. Mně je hej! Jsem šťastná. Vyživená. Radostná.

Přichází slečna. Zdravotní sestřička. V diáři mám čas, kdy se spojíme přes skyp s DD. Hlídám ho. Zvoním do DD. Paní koordinátorka. Spojujeme se. Asi nemá net. Asi se z pokoje stěhují za sítí. Jsem trpělivá. Čekám. O nic nejde. Charakteristický zvuk vyzvánění...

- Paní Hrobská, tak maminku tady nechám u stolu. Jsme v malé jídelničce.

Musím ocenit, velmi ocenit ochotu pracovnic DD. Pravděpodobně porada stíhá poradu dle nových a nových nařízení vlády. Děvčata jsou v klidu, profesionální, ochotná. Tetelím se štěstím, radostí. Maže se mi v mysli obrázek klimbající mamky čučící do zdi. Maminka se usmívá.

- Tak já vás tady nechám. Jak to tak vidíte?

- No, já bych zavolala, až bych mamku přestala bavit. Hlavně abyste to stihla do odchodu domů.

- Tak jsem si to představovala.

Seznamuji maminku se situací na světě. Hlásím datum. Maminka se několikrát ptá, proč se nevidíme doopravdy.

- Mami, naliju si čaj. Chceš luštit?

- No, to bych ráda.

- Máš taky čaj?

- Mám tady hrneček.

Vidím hrneček z loňského Dne matek. Zajíčkový jsem tehdy vybrala.

- Mamko, vzpomeneš si na Jirka pirka?

Jasně, vzpomene. Ale nahrazuje vulgarismus slušným slovem.

- Jirka pirka šel za dvirka na vokurky čůrat...

Luštíme:

- Samice berana?

- To nevím.

- To víš. Chovali jste doma. Tak mamko, beran je táta.

- Jehně.

- Ano, to je dítě a jak se jmenuje samice?

- Ovečka.

- Stavební kámen? Hm, to teda nevím.

- OPUKA.

- Jé, mami, ty seš dobrá!

- Foukat?

- VÁT.

- Pracovati rýčem?

- RÝT.

- A pracovaTI?

- RÝTI.

- Usedlost? Třeba v Americe.

- Farma.

- No, mamko, pamatuješ na Dallas?

- Jo, pamatuju.

- Kdo tam vystupoval? Myslím Bobbi. Bobbi Ewing.

- Jo, Bobbi! Máš pravdu!

- A ten druhý? Jak on se jmenoval? J. R.

- Bobbi a J. R.

- Tak, a ti bydleli na farmě, ale říkáme jí?

- Ranč.

- No, mamko, super.

Přichází Petroušek. Ležím na gauči, držím telefon. Luštíme. Mamka vidí přicházejícího.

- Nazdar, babčo!

- Ahoj Petře!

Poznala ho. Vzpomněla si na jméno. Proudí mezi nimi hovor. Mamka ho poznala!!! To je super. To je unikát. To jsem překvapená.

- Mami, vidíš Péťu?

- Vidím, ale tebe nevidím.

Vstávám a dáváme s Petrouškem hlavy k sobě, aby nás viděla.

Jdu jí ukázat zahradu. Krmítka. Kvetoucí sedmikrásky, petrklíče, odkvétající sněženky.

- Mami, a poznáš tuhle kytku? Tu tady mám po tobě. Podívej, jak se mi rozmnožila.

- Nevím, co to je.

- Čemeřice.

- A jo, čemeřice. No jo, tu jsem tam měla.

- Mami, a tady je náš dům. Pamatuješ?

- Vidím. Vidím lavičku. Vidím dům. Je moc hezký.

- Mamko, tady byla naše zahrada. A před deseti lety jsme postavili dům. Chvíli jsi tu s námi taky vegetovala.

- Paní Hrobská, nechci rušit. Načali jsme krém. Vzali jsme ho ze stolečku. Tenhle je ještě tak na dvojí použití - medový. A tenhle je konopný.

- A je rozlišen den noc?

- Nemám brýle. Moment. Je na 24 hodin. Dochází olej na tělo.

Smlouváme se, co maminka má, co mám dovézt... Jsem v sedmém nebi. Včera jsem se divila, že mi nikdo nevolá, co dochází. Dnes extra třída ideál.

Za chvíli nás paní koordinátorka přerušuje. Schyluje se ke svačině. Loučíme se. Tetelím se štěstím. To je zázrak. Smlouváme si čas na zítra.

Frčím koupit slaměné peršingy na zátop. Jé, mají ve slevě heboučké kapesníčky s aloe a s eukalyptem. Nepotřebuji. Beru od každého jeden. Co ještě nepotřebuji?Herdek, tady je lidí. Co vidím v jejich tvářích? Co čtu z jejich pohledů? Lidé se pozorují. Vnímám nějakou soudržnost. Nějaké tiché přátelství? Tajné pohledy. Většinou vrchovaté koše. Nebo to je strach? Narvaný Kaufland. Ještě zaběhnu do Lidlu. Koledu koupím. Zkoumám etikety. Hm, polepšili se. Ano, někde opět čtu glukozovo-fruktozový sirup a palmový olej. Ale dá se vybrat i nezávadná koledička. Růžoví zajíci. Rozkošné. Krabičky s figurkami. Plním si tašku. Mascarpone ve slevě. 

A po dlouhatánské době svítí zelná u všech pokladen. Pokladní jsou milí, je vidět únava. Prý jak o Vánocích... :-) Lije. Skvělé. Včera jsem nelyžovala. Tak zítra. Třeba. Možná. Uvidíme. Pojedu na Duncan pod Jánky.

Doma. Jsem DOMA!!

- To jsou hlupáci. Představ si. Prý odkud jsou volynští Češi? Prý z Německa! Das ist hrůza.

- Které město na Moravě má ve znaku kloubouky?

- Vědí to?

- Uhádli - výjimečně. Pojď sem! Seš ráda, žes mluvila s Vendulkou?

Jsem. Moc. Jsem spokojená. Mluví. Starají se o ně. Měla čaj. Byla ve světlé jídelničce. Všechna čest! Ty holky pečovatelské jsou v presu. Určitě s ní procvičují chůzi. Aby nezakrněla. Ten svět! Ježkovy voči, hlavně ať jsou všichni zdraví.

Zkouším volat klientům do Rakouska, do Itálie. Vědí, co je čeká. Hm. Tak to byl můj den. Vlastně náš. Se vší bídou světa - krásný.

Dobrou noc!