Šťastný den! S návštěvou z Moskvy a Krasnodarského kraje :-)
Tak jak? No KRÁSNÉ! Nádherné to tu dnes bylo. Večer. Sedám k psaní.
- Jdu si uvařit kafe.
- Hm.
- Jé, dali gól. Já tam celou dobu do toho čumím a pak to nevidím.
Utíká se podívat. Pozdě.
- Mě z toho mrdne.
Nepoužívám tu vulgarismy, ale když to řekl...
Vrátil se. Pronesl ještě nějakou vtipnou vulgaritku. Jako kdyby se z toho střílelo, že někdo něco někam vstřelí, že jo?
Oblačné ráno. Potichu volám kočku, abych nevzbudila lidi ve stanech na ulici i za plotem. Slyším, že Ostravaci balí. Vycházím. Ten jeden odjíždí. Musí být odpoledne jinde. Jeřábník, ten, co si tu loni hodil šlofíčka ve stínku na dece na chodníčku v 38°C, balí. Beru jejich jména. hledáme se na sítích. Třeba jim příští rok zavartuji nějak místo na trávě u domu. Loučím se. Vracím se do postele meditovat. Jenže vždycky usnu. Tak znovu. Ty vorle, probouzím se po poledni. Už žádný meditační pokus. Dnes mi to zkrátka nejde. Už bych měla opravdu vylézt. Tak co? Rybu. Sobě včerejší špenátové těstoviny. Gril. Oběd jsem teda odpráskla. Kdybych se o to snažila, hůř by to nedopadlo. (A to Petruška čeká Qeenie - musí to se mnou přetrpět. Každý rok jedna skupina. Creedens, Elton John, Beatles...) Prostřela jsem rychle ven, než začne pršet. Utíkám dozadu do zahrady. Mám v hlavě takový malý plán. Překvápko do Soči. Rychle namlouvám ve WhatsAppu zprávu Voloďovi do Soči.
- Chci ti poslat pozdravy, napiš mi znovu svou přesnou adresu!
Teď už tam mohu letět bez víz. Mohu letět zítra. Ale opět odkládám na za rok. Těším se. Najednou se těším! Loni se mi vůbec nechtělo. Letos taky ne. Až po zprávě, že nemusím absolvovat vízovou anabázi, se mi ulevilo. Za plotem naši slovanští přátelé - někteří sedí pod stříškou mezi auty. Kdo přišel první? Každopádně se tu zjevila krásná Kirgizka. Brebentíme. Ptám se, jestli jí včera schovali chleba. Prý jí o něm vyprávěli, jak vkusně chutnal. :-) Přichází ten s klouboukem. Kirgizka prý, jestli najde Dimu, chtěla by přijít na chvilku k nám. Potěšilo mě to. Mohla bych jít pro klíček od branky do šancí. Ale vysvětluji, jak obejdou areál, zazvoní. Získám čas. Dohodly jsme půl druhé, neb chceme odjet. Oni zase chtějí večer do bastionu na poslední kapely. Časově bychom se nesešli. Tedy půl druhé.
- Peťuš, prosím tě, až ti řeknu, byl bys tak hodný a šel odemknout branku, aby nemuseli obcházet kus po chodníku?
Souhlasí. Obědváme. Rybka je uvnitř ledová, syrová. Mám obavy z brblání. Prošlo mi to. Rybu vracím do trouby. Sklízíme ze stolu. Začíná kapkat. Zvonek.
- Máš tu asi ty ruské holky.
Ó, chtěla jsme připravit pohoštění... Sednout si pod slunečník. Vedu je do domu. Jsou jím okouzleni. Vyprávím, jak jsem dům viděla rok dopředu v meditaci... Beru ntb., ukazuji ruskou stránku Kateřinu Vestu - vypráví o vlasech. Spojení s kosmem. Vlasy jako anténky... I vědci na to už přišli - asi nezadržitelně museli. Jako když církev pod vlivem objevů ustanovila tzv. vědu.
https://rutube.ru/video/d6cc0ed0b41965e24e4b59229b633361/
Mezitím rychle mažu chlebíky, rajčata...
Zvoní Voloďa ze Soči přes WhatsApp. To se hodí. Synchronicita. Lepší čas si nemohl vybrat. Dávám telefon malčikovi u stolu, propisku, ať si zapíše přesnou adresu...
Mezitím se ptám, jak se holčiny jmenují. Kirgizka je Andělika.
- Angelika a sultán!
Maminka před porodem vypsala jména. Táta seškrtal, která se mu nelíbila. Zbyla Angelika.
- Pomidory!
Prý se jim tři týdny moc stýská po rajčatech, zelenině... Je z Moskvy. Inženýrka. Mladá. Dvacet šest let. A krásná. A inteligentní. Se šikmýma očima. V kontaktě (www.vkontakte.com) má seriozní fotku bez dredů. Musím přiznat, že jí náramně sluší.
Druhá je Olga. Má červené vlasy. Inteligentní tichá holčinka. Malčik se nějak spřátelil s Voloďou. Stále si povídají. (Rus našel Rusa.) Konečně se domluvili. Mají to od sebe jen šest hodin. :-) Kluk s kloboukem se jmenuje Timur. Nevím, jestli patří k jedné nebo druhé holčině. Nebo k té, která nepřišla. Lena.
- Timur a jeho parta! Arkadij Gajdar. Má školní četba tak ve třetí čtvrté třídě.
- Da, táta si přečetl knihu a dal mi to jméno.
Mísa s chlebíky se vyprazdňuje. Dva zbyly. Ty posílám Leně. Nenápadné, sympatické holčině. Měla před třemi dny ještě na festivalu v Německu narozeniny.
- Je rak?
Timur a Olga říkají, že oni jsou raci. Já taky. (Lena bude už lvice.) Rodina. Musím říci Semja! Ródina je v ruštině vlast. Semja (slyšíte to staroslověnské jsem já, to jsem já) je rodina. Ptám se na chemtrails. Nerozumí. Vysvětluji. Lika:
- Aha, my jsme si říkali, co to tu máte za čáry na obloze. Všimli jsme si toho. To u nás není.
Říkám o báriu, kadmiu, zirkoniu, hliníku, virech, plísních, pásovém oparu, malých nakažených klíšťácích... Lika vydechla:
- Biooružie.
- Ano, biologické zbraně. Bill a Melanie Gattesovi mají nadaci. Vyrábějí vakcíny...
Brebentíme. Fotíme. Hostím je smetanovým tvarohovo-čokoládovým dezertem s borůvkami a šlehačkou.
- Liko, dáte si tvaroh? Jak se řekne tvaroh?
- Tvarog.
Timur a Olga ano. Lika - prý by ji bolelo břicho.
- Ale toto není obyčejný tvaroh, je s čokoládou.
Svoluje. :-) Všichni hezky vyjedli. Skromní. Milí. Přátelští. Nedělají hanbu své zemi. No - jako praví Slované. Zadávám si je do WhatsAppu. Hledáme se na VK. Ani nehledám FB. Lika umí měnit WhatsApp mezerníčkem z latinky na azbuku. To já nemám. Cvakají mi jména v latince. Timura nemohu najít ve WhatsAppu. Olgu ne a ne na VK vložit do přátel. Je tam ve svých červených vlasech s bratrem. Dala by si naše holka na FB fotku s mladším bráškou? Cítím starou poctivou naši bývalou výchovu. (Až když to ztratíme, vážíme si toho...)
- Buďte rádi, že jste Slované a Rusové.
Lika hrdě:
- Ja gordím sja, čto ja Ruskaja.
Ano, tak jsme byli vychovávaní. K vlastenectví. Vyšklebovala jsem se tomu. Hloupá. Mladá. Blbá. Nedospělá. Naši mladí už nemají hrdost na svou řeč, na svou zemi. Na jakou zemi? Vždyť jsme jen Čechie... Kolonie. Ano, někde byla nějaká demonstrace. Prý s transparenty že nejsme (čí?) kolonie. Ale my jsme kolonie, jenže německá. Naši lidi dřou ve dvou třech zaměstnáních...
Posílám dárek Voloďovi pro radost. Co asi? Napadla mě becherovka. Pak jsem zvolila dárkové balení ferneta. Mám ještě čas do rána... Lika upozorňuje:
- Vam nado!
- Da, da.
Ano, je nám třeba už jet. Kohoutov. Začíná hezky pršet. Navozuji radostnou atmosféru. Hlaholím, co si vezmu na sebe. Jak se ochráním před deštěm. Jak se těším na Qeenii... Péťa semtam vypadává z role. Stále mele o dešti. Že mi bude v holých nohách zima. Tak si beru deštník. Původně jsme ho chtěla nebrat. Mám bundu s kapucí. Za Jaří semafory. Musíme to opravit!
- Peťuš, to půjde rychle. Řídí to lidé.
Odbočujeme na uzounkou asfaltku. Po ní se doplazíme do Kohoutova.
- To si to nemohou opravit? Takové díry! To jsou tak chudá obec?
V duchu si říkám, že nejsou. Vydělávají tady fest na radaru na Pec pod Sněžkou. Znovu se nahlas rozplývám, jak jsem ráda, že se mnou jede. Co si koupím. Jak se těším na revival Qeeny.
- Padají nějak velké kapky...
Trošku ho chystám do normálního regulérního lijáku.
- Tady zrušili louku? Kam to dáme? To nebude pr..l.
Tragéd. Všichni z deště utíkají. Mají už nakoupeno. Místa budou.
- Peťuš, tady odboč vpravo. Dej to támhle.
- Já jsem myslel semhle.
- No to je skvělé. Tady to necháme.
Vstupné. Hlásím:
- Jednou do deště a jednou důchodce.
- Důchodce až od sedmdesáti.
Tady jim určitě radí Babiš. Kdyby řekli od pětašedesáti, jako České dráhy. Ale ne, až od sedmdesáti. Se vstupným se tu nikdy nepářou. Jdete na trhy. Nakupujete. Před tím si zaplatíte hezky stovku. Trhovci zaplatí místo... Na ceník jsme se včera dívala... OK. Chceš sem jít, plať! Natahuji nohy. Míjím langoše, trdelníky... Nezajímá mě to.
- Já ale nebudu utíkat!
Zvolňuji. Hledám u hrnčířů zélák. Nikde nemají. Hrnečky, hrnky, tácy... Míjím stánek s olejovou syrovou keramikou na řetězu.
- Stavím se u vás po koncertě. V pět hodin.
Našla jsem hrnec na kvašené zelí. Jenže nevím, jaký je rozdíl mezi zélákem a kvašením. Vrátím se sem. No, konečně. Ruční mýdla. Miluji hřebíčková, skořicová, čokoládová. Prodává paní s řasami z motýlích křídel. :-)
- Mohla bych si vás vyfotit na blog?
Paní ochotně pózuje. Beru ještě hřebíčkový olej. Miluji mýdla z mýdlárny U Dvou koček. U hřebíčkového oleje nebo mýdla je na obalu nebo na kartičce, na etiketě nádherný obrázek.
Postupuji po stáncích. Petroušek mě z dáli nervózně sleduje. Pod deštníkem vlhne. Raději se na něj nedívám. Normálně mručí za slunce při mém nakupování, rozhovorech se stánkaři, natož dnes v lijavci. Stánkaři většinou potvrdí mou domněnku, že je déšť speciálně na sobotu. :-)
Paní s motýlími řasami:
- Ano, od pondělí do čtvrtka pěkně. Pátek se to pokazí. Sobota, když máme jet prodávat, psa by nevyhnal.
(Asociuje mi to ledové provazy deště v den výročí založení naší republiky. Dopoledne jsem se účastnila sázení lípy v Jaři, odpoledne v Josefově. Zima větší než v prosinci nebo lednu. Hned druhý den se oteplilo... Bez deště...)
Ještě procházím celý dlouhý Kohoutov. Okukuji, jestli nenajdu česnek a zeleninu z pod Řípu. Letos nejsou.
Stánkaři by si měli vydělat. Tolik krásného ručního vkusného i nevkusného zboží. Pro mě něco vkusné, pro jiného nevkusné. Přeju si pro prodejce zisk. Aby i za rok přijeli. Aby neskončili se svou produkcí. Udržuje to aktivní pravou hemisféru. Kreativitu, fantazii... U jedné paní si kupuji na krk zvláštní panenku. Ptám se, jestli bude na Kuksu. Prý ji tam nikdy nevyberou. Aha, proto tam stále každý rok vidím stejné a stejné zboží. Ptám se, jestli nebyla na oživlém Josefovu v červenci. Nebyla. Její známá tam prodávala. Už v jednu balili. Provazy deště ničily zboží... Ano, byla sobota. Druhý den se počasí - jak jinak - umoudřilo... Jsem konspirativní? Jednou si to řekneme.
Za okny slyším poslední koncerty Brutalu. Včera hrál Gutalax. Vnuk mi o něm taky povídal před měsícem, když jsem chtěla vstupenku. A bylo už vyprodáno. Prý hodili do publika TOITOIku. Čistou. Jak mi povídal jeřábník: Tenhle styl - to oni se jen namažou něčím hnědým. :-) Včera jedna americká skupina nedorazila. Letenku získali na Floridě s 36 hodinovým zpožděním. Už potřetí nedoletěli. Něco si o tom myslím. Jenže všichni na ně děsně čekali...
Na konci vesnice je maličkaté pódiátko. Zpívá tam paní s kytarou. Připomíná mi hlasem Věru Martinovou. Pohlazení po duši. Druhá písnička - připojuje se paní s ukulelem. Něha. Žádný vyrvál...
Vracím se v dešti do centra vesnice. Mají krásný obecní znak. Qeenie měla začít v šestnáct. Je půl páté. Nic neslyším. Petroušek už stepuje na cestě.
- Peťuš, už určitě začnou. Prosím, jen začátek, jo?
Jde se někam asi schovat, nebo na kafe. A já lezu k pódiu. Pozoruji přípravy. Fredieho poznávám i v civilu. Brian May - sólová kytara - má růžový svetr. To ale ještě nevím, že to je Brian. Pak takový nenápadný, že bych si o něj kolo nepostavila bere basovku. Ty vorle, tys zas soudila, viď? Vesmírný políček. Ježiši, už bude tři čtvrti na pět. Už měli končit. To si tu lampu na terasu ani hrnec na kvašení už nekoupím. Konečně. Fredie v bílém tričku i kalhotách s lampasy a nádherné, rozkošné, slušivé žluté flitrované bundě. Hm. A ten na basu? Najednou je z něj hezkej chlápek. Jen změnil vizáž. Ten v růžovém svetru přibíhá fakt jako Brian May. V černé kudrnaté dlouhé paruce. Pecka. Hrají. Od druhé písničky samé šlágry.
https://www.queenie.cz/koncerty/
Qeenie :-) Hrají i v cizině. A hodně. A často. Při prvním vypalováku se začaly dvě ženy vedle mě hádat. Nevím, jak to začalo. Měla jsem plnou soustředěnost na hudbu. Jen jsem cítila, jak se strkají; stihly strkat i do mě. Křičely na sebe, která tam byla dřív, ať si druhá stáhne deštník. Ta zas - já tu mám syna... Mimochodem, syn půjde do páté a NEUMÍ SI ZAVÁZAT TKANIČKY U BOT! Prostě neumí!!! Ale dobře se prý učí... Pralo se to ve mně... Mlčela jsem. Jací neumětelové rostou. Naše vnučky maminky naučily zavazovat v MŠ... Když Fredie dozpíval. Otočila jsem se:
- Mohly byste se stydět! Dvě Češky a takhle se hádají!
- Vy se styďte! - Usmívám se. Vtipné. Nechala jsem baby babami a protlačila se na méně výhodné místo. Tam bylo hezky. Pozitivno. Na jednom snímku jsem jejich strkanici zachytila...
(Kdo jste u mě na FB, snímeček dlouhý 3.33 v minutě padesát. I nějaký mužský hlas se zapojil do hádky. Nejen ženy jsou hysterky. Chápete to? Lidi se jdou pobavit a hádají se. Potřebovali by dovyžit, vyspat se, větší plat, přestat brát léky na zklidněn nervů, jen je nervují... Můj Péťa by to řekl jinak... Potřebovali by...
Píšu SMS: Vydržíš to ještě? Žádná odezva. Zůstanu. Skvělé. Jen s deštníkem se neodvážu... Poslední písnička. Show must go on. Pomalu se sbírám na cestu. Lidé jsou spokojení. Fredie děkuje, že jsme i v dešti vytrvali. Vydržel i můj Petroušek? Stále mě má v merku. Odněkud se vyloupnul. Pozoruji ho. Zkoumám jeho naladění.
- Já jsem věděl, že nepřijdeš. Ale jsem rád, že sis to užila. A že máš radost.
Jupíí. Mám nejlepšího chlapa světa. Přežil. Zas dlouho se mnou nikam nepůjde. Až v listopadu do Kuksu na trhy. Už se těším. Doma dostal druhý pokus. Vytáhla jsem pstruha, hranolky, zeleninu. Dostal druhou porci borůvek s čokoládovým tvarohem se smetanou. Zasloužil si!
Dobrou noc!!
P.S.
- Babi, prosím tě, mohl bych přijít v jedenáct pro věci?
- Nezvoň, jen kratičce pípni.
Po půlnoci cink na telefonu. Jdu otevřít.
- Tak sis to užil?
- Promiň, že mám zpoždění. Babi, ta apka upozorňuje pozdě.
- To jsem četla. Místo půl hodiny před kapelou třeba jen minutu.
- Ne, dva dny po. Byl jsem na stánku. V půl jedenácté měla být moje kapela. Tak jsem se na ni těšil. A já ji neviděl.
- Luki, tak za rok. Včera prý nedorazila už třetí rok nějaká z Ameriky. Dnes dopoledne prý měl úspěch Gutalax. Poslali TOIku. Ale jak jsi u toho grindu říkal, že se mažou exkrementy, jeřábník mi dnes říkal, že ne, jen něčím hnědým. A ti taky zpívají blicím zpěvem?
- Babi, ta kapela za rok už nebude. Jo, mažou se doopravdy... Babi, ten zpěv se učí na konzervatoři. Někdo se to učí dvanáct let. Nesmí si z kazit hlasivky...
Nesu mu batoh, filmky, stojan na foťák... Odjíždí do noci... Domů, vyspat se. :-)
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/na-brutal-assault-prijelo-do-jaromere-az-23-tisic-lidi_529382.html