Šťastný. Totiž - potkala jsem jen hodné

Pět. Mňau! Mňau! Ne, tohle nevydržím. Jedeš! Ono to drze mraucalo asi pod postelí. Na příkaz k výstřelu se to vzdálilo někam mimo ložnici. A pořád to mraucá. Letím z postele jak tryskáč! Zrzka se žene přede mnou. Klušeme k francouzskému oknu! A ven!

Vracím se. Beru si poslech Můj táta byl MIB. 

https://www.youtube.com/watch?v=yK0Ezblo2Wc&t=5s

Čtvrté čtení. Ač četba úchvatná, hned pokračuji ve spánku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-08_Snidame_na_Medarda/

Osm. Ráčím se levitovat domem. Petroušek se tu odněkud zjevil. Má dovolenou. Je neustále v pohybu. Kopal základy k skleníku, stavěl fundament. Celé pondělí v parnu zprovozňoval kuchyň v paneláku. Má dovču. Ale jen se tu obrátil. Pracuje. Pustil Zrzku domů. Chce kočky nakrmit.

- Počkej, ty nedáváš řasy na zubní plak. Ukážu ti, jak to tady ráno máme.

Nakládám do misky Zrzce, granulky, Mourkovi trošku méně a granulky. A důrazně s pokládáním misek Zrzečce vyslovuji: ZR ZE ČKA!! Mourek způsobně čeká. Chápe, ví. A teď vyslovuji: MOU REK! A už mi kluše podél nohy k původnímu místu krmení Micky, pak Zrzky, teď Moura.

- Jo takhle vy to tu máte. Ty je máš vycvičené!

Pusa a už se někam ztratil.

Snídáme. Já a kočky. Dnes na jedenáctou jdu na chirurgii na kontrolu jizvy. Jdu pěšky. Teprve od února si vychutnávám krásu, libost, příjemnost chůze.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-08_Bezim_mestem,_prvni_zastavka_Gymnazium_J._Zaka/

Stavím se na gymnáziu. Už sem pravděpodobně zas dlouho nepůjdu. Z dob meditací mám na klíčích čip. V době, kdy jsem vnukovi chodívala pro obědy, ještě fungoval. Nepotřebuji ho. Nasávám vůni školy. Ó, božská! Celý život miluji tenhle čmuch. Fotím, točím na chodbách. V prváku jsme měli tuhle třídu. Sousedila s kabinetem profesora Huvara a Piláta. Od druháku do čtvrťáku jsme obývali tuhle třídu. Hned vedle vchodu. Měli jsme přehled, kdo jde do školy, i když mířil k zadnímu vchodu. Nádherná Liskova budova. Prvotřídní stavba. A ač jsme chodili do Gymnasia Václava Lindy v čele s pitomcem, který si neuměl zapnout poklopec, šťoural se v uchu, Halma, komouš, přesto to byla moje škola, moje láska, moje vášeň. Byla jsem tu jak rybka ve vodě. Mířím za skleněné dveře. Kancelář, ředitelna, zástupce ředitele, byty. Vzpomínám - tady seděla paní Nováková, vedle ředitel, zástupce přísný němčinář - Oldřich Pasák. Milovali jsme ho. Šlapal si malinko po jazyku. Uměl, znal, věděl. Byla jsem jeho pravá ruka. Před němčinou jsem k němu důležitě klusala pro magnetofonové pásky, byly-li, pro třídnici, klasifikační arch, klíče... On přišel do jazykové laboratoře - to byl výkřik techniky. Ne on. Ta laboratoř. Zeptala jsem se:

- Herr Professor, was ist das Plan ist heute?

Diktoval plán hodiny. Zapisovala jsem na tabuli celá blažená. Jednou mě vyvolal na konverzaci. Měla jsem konverzovat s Irenou o včerejší večeři. Mluvila jsem o tom, že jsme měli telecí s broskvovým kompotem. Nevím, kde mamka sehnala telecí, ten kompot byl ve velké sklenici, to nebyly konzervy. On mě za konverzaci pochválil. 

- Ireno, a co jste měli doma doopravdy k večeři. 

- Opravdu jsme měli rýži, telecí a broskvový kompot. 

V sedmdesátých letech to byla fantazie. Zrovna to byla pravda. Už se maminky nezeptám, kde to sehnala. Nešlo asi o peníze, potraviny nebyly otraviny, ale o zboží. Nic nebylo. 

Mají tu vkusnou výzdobu. Je to už maličko jiná škola. Ne tak strohá. V zahradě probíhá právě asi výuka. Klušu dál. Okolo původního Pedagogického institutu. Dnes ZŠ BN. V kopci vidím ÚNZ. Na videu vyprávím příhodu z mého dětství. Babička mi diagnostikovala nějakou nemoc.

- Venuše, běž s tou holkou k dochtoroj. Ona nemá chuť na sladké.

Maminka moc nechtěla, nic mi přece nebylo... Ale...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/20022-06-08_Vila_z_Musime_si_pomahat,_lekarenska_zahrada/

Stavuji se v nádherném prostředí lékárenského nádvoří pro flastříček. Na lavičce si dává na záda batoh nějaká mladá žena. Možná holka. Neuvěřitelně se mračí.

- Usmějte se!

- Prosím?

- Mračíte se. Usmějte se na svět.

- Já vás znám. Vy jste... Renata?

- Irena.

Ty vorle, není to zas nějaká míca, která mi sdělí konec příběhu - vy jste si stěžovala na mého muže, ale už neprozradí, že je to kůň, který nectí zákony?

Ne, ne tak to není. Vysvětluje, odkud si mě pamatuje. Příbuzná ze strany zesnulého švagra. Mladá, obézní. Lékaři nevědí, co je s ní. Kulhá. Ještě jednou ji docházím u řeky. Belhá se. 

- Víte, vy špatně jíte.

Možná jsem jí tykala. Ani nevím.

- Já vím.

- Chemická strava tráví lidem těla. Nahání je do náruče bílých plášťů. To už nejsou ty důvěryhodné osoby!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-08_Pres_Labe_k_namesti/

Na mostě cvičí maminky s kočárky a barevnými gumami. Skvělé. Potkávám spolužačku. Zastavujeme se. Mluvíme o srazu. Obě máme povinnost. Vybíhám do náměstí. Prohlížím si skříňku s parte. Ale jeje. Šedesátníci. Fotím jejich parte. A jeden cikán. Znala jsem ho. Odešel relativně mlád. Až večer se dozvídám, že trpěl těžkou nemocí. Ta dvě parte mi vrtají v hlavě. Proč odešli náhle a relativně mladí.

Hledám schůdky z náměstí dolů. Jdu úzkou myší dírou. Aha, měla jsem seběhnout po schodišti v Žákově pasáži. Nevadí. Kousek se vrátím. Provoz na výpadovce z města. Francouz zastavuje. Pouští mě. S posunky díků přebíhám cestu.

Dnes tu je druhý doktor. Oba jsou šikovní. Ale z tohohle nemusím vábit úsměv. Ten, který mi něco řezal na koleni, mi to překrásně zašil. Jizva hezky srůstá. Mám pochvalu. Výsledek dobrý. Ještě kontrola jizvy ze září. Ultrazvukuje mi všechny orgány. Mám je prý v pořádku. Jmenuje jeden za druhým.

- Tady je aorta, srdce...

- Pane doktore, leží před vámi vysokoškolsky vzdělaný blb. Věřil byste, že celý život nevím, kde mám srdce?

Usmál se.

- Vadilo vám to?

- No, ani ne. Jen pokud bych se měla chytit za srdce při hymně, musela bych se nenápadně koukat, kde ho mají druzí. Nikdy jsem si ani nepamatovala, jak to v něm chodí. Levá předsíň, pravá komora... Vy si to pamatujete?

Přitaká. Prý musí. Proč?

- Tady na UZ musím rozlišit cévy.

- Tady bych se mohla trefit. Céva má okysličenou, jasně červená. A žíla temná. Odvádí.

- Správně.

- Manžel mi asi před týdnem dal pomůcku. Hele, na kohoutku máš teplou vždycky vlevo. A tam máš srdce.

Zas se pousmál. Pouští nahlas tlukot mého srdce. Ubezpečuje se, jak mi to tam pracuje. Prý výborně. Senzace. Děkuji. Jsem vděčná. V pondělí na stehy.

Milý. Moc milý. Dnes se na mě usmívá i sestřička. Běží si do auta pro nabíječku. Na mém odchodu už na ulici zírám do telefonu. Pouštím zvuk. Hotovo. Rozhlížím se, jsem u cesty. Otáčím se. Sestřička mi mávla. Opětuji.

Provoz se zastavil. Zácpa do centra. Proplétám se mezi stojícím hadem. Čekám, až mě někdo pustí v protisměru. Našel se. Přebíhám. Děkuji.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-08_Pod_namesti_a_zase_zpatky,_Zakova_pasaz/

Vybíhám schody. Do Pasáže Jaroslava Žáka. Fotím. Na náměstí se jdu podívat k bustě Matyáše Bernarda Brauna. Zakoukal se chlapec do dcery zdejšího měšťana. Vzal si Annu Miseliusovou. Scházím dolů k škole Na Ostrově. Most. Šereda, který získal cenu. Tady oba břehy spojovala překrásná ukázka rukodělné šikovnosti našich předchůdců. Naši současníci nechali podemlít pilíř. Na jiném mostě v městě přes Labe je taky pilíř, do kterého mlátí při divoké vodě kmeny. Ale Povodí Labe čeká už několik sezon na příhodné klimatické podmínky. Nerozumím. Bordel na kolečkách by řekla mamka. Spíš bordel na vlnách.

Doma. Vítání s kočkami. Dávám svalům poctu. Sportovní výživa. Rebuild strength. Zvonek. Sousedka.

- Ireno, pojď mi pomoct. Mám mámu na schodech. 

- Mám dvě vyhřezlé plotny.

- Neboj.

Poprvé ve svých téměř 66 letech vstupuji na dvorek rohového domu. Postavil ho ve třicátých letech ajzboňák pan Preclík. Měli dva syny. Jeden - sochař. Má na domě desku, že tu bydlil. Dnes jsem fotila jeho Braunovu bustu.

Nádherný stylový dům. Ve dveřích kulatá okna. Originální. Saniťák Vítek drží lůžko na schůdku. Beru za madlo, krásně jsme nosítka vytáhli. Byt - velký. Krásný.

- Mám už jít?

- Ještě počkej.

Hladím stařičkou její maminku po čele. Uklidňuji ji. Vždycky sedávala za plotem. Hlídali se vzájemně s pejskem Filipem. Áhá. Hladím ji po čele. Mluvím k ní. Jasně, nepoznává mě. Už taky ztratila paměť. Připomínám se jí. Hovořím o pejskovi. Malilinko náznak úsměvu.

- Ono ji nic nebolí. To ona takhle áhá.

- Bolí. Mě když operovali, paní Hojná, to byla hodná uklízečka, stírala a bouchla násadou do postele. To byla bolest!

- Ona je pod léky. Vrátí se. A bude mluvit.

Pomáhám s prostěradlem přenést paní na postel. Žuch. Vykřikla. Uklidňujeme ji. Sousedka maminku loni nebo předloni rozchodila po návratu z nemocnice. Teď už to prý nepůjde. Stáří! Hnusné! Děkuji za zdraví.

- Tak jdu. Přijď si natrhat třešně. Máme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-08_Kvetinka_Louka_v_hrsti/

Auto, ještě jedu do květinky Louka v hrsti nahoru do pevnosti. Dnes jsem se stavila na náměstí. Nepříjemno. Tady? Přátelsko. Nádherno. Krásno. Kupuji ještě okurky Linda. A asi tři rajčata. Doplním kbelíky u domu. A dvě gazánie. Oblíbené maminčiny... I mé. Napadá mě, že by mě zas vedoucí a zástupkyně DD zdrbly, že si paní Hrobská ble, ble, ble. Určitě by mamce doporučily kaktus. A já bych trvala na gazánii. A už bych byla stěžovatelka. Bléé.

Péťovo auto stojí u domu. Vyprávím, co jsem zažila. Za brankou už nás nechce rušit objednaný klient.

- Jen pojď dál!

- Nejprve zkontrolujeme zahradu!

Péťa odjíždí a my procházíme mé mičurinské pokusy. U rajčat mi ukazuje spodní výhonky - ulamuji je. Ptám se na středovou uličku ve skleníku. Přeměřuji ho na přístroji. To je ten, s nímž probereme celý svět. Super. Shodujeme se. Doplňujeme se. Mám ho ráda. I jeho ženu.

Jdu na sluníčko. Zobu třešně. Sázím kytky. Zalévám. Péťa je tu.

- Ty seš pořád v pohybu.

- Nejsem Petroušku.

- Pojď si sednout na slunce.

Máme podvečerní siestičku. Nalévám si víno. Jemu bylinný koncentrát s posledním kouskem buchty od neděle. Kafíčko. Povídáme si.

- Víš, že zemřel...

A říká jméno z parte.

- Člověče, já jsem si ofotila dvě parte. A myslela jsem si...

- No, byl. To byl soused. Najednou nemohl dýchat. Tak šel k doktorovi na plicní. Ten mu řekl, že má vodu na plících. Dal mu penicilin. Pán do rána umřel.

Jdu pro telefon, abych mu řekla jméno toho druhého. No jo. Tak to je. A tak to bude. Docela nepříjemné. Dva mladí chlapi. Mladší, než jsme my.

- Péťo, to je synchronicita. Proč jsem si ta parte ofotila? Copak jsem věděla, že budou tématem večerního hovoru? Vůbec bych ti to neřekla.

Duch mi poslal znamení. Propojení. V červnu. Díky!

Ještě jdu sázet. Stříhám klasy kosatců novými nůžkami. Hlásím Péťovi, že mi koupil vynikající nůžky. Jé, já si chtěla vyfotit skvostné bílé od maminky. No nic. Zasadila jsem temně modrou popínavku podobnou svlačci. Dnes jsem si ji vyfotila v městě v truhlíku v růžovém odstínu.

Nádherný den. Když máš štěstí na lidi, prožiješ šťastný den. Já měla obojí. Potkala jsem hodné, milé, vstřícné. A prožila jsem kouzelný. :-) Byl dokonalý.

Děkuji.

Dobrou noc!