Šťastný život mně dnes atakovaly dva zážitky

Zvláštní. Prožívám si svoje štěstí. Svou lásku, rodinu, své klienty. Raduji se. Měla bych pouštět všechny negativní zprávy z hlavy. Vyhýbám se zprávám na meinstreamu. Ve společnosti nikdy nevím, o čem je řeč. Něco chytám na FB, něco na internetu. Nezměním svět, chci změnit sebe. Tak to mám. Minulý týden mě vylekala zpráva o našem sousedovi, kterému málem rozbruška uřízla nohu. Raduji se, že je snad v pořádku. Živ. Našemu budoucímu sousedovi někdo na sídlišti nabořil auto. A ujel. Jeho bratr si uřízl prst. Ještě si pro něj vylezl do okapu. Marně. Fakultní nemocnice HK - kdysi vyhlášená - odvedla práci... No, přišel o prst. Otec bratrů špatně vstoupil na nohu, dostal berle. V jedné rodině tolik nepříjemností, bolesti. V pátek úřadoval snad Merkur. Má na starosti fungování přístrojů. Jejich rouchání. :-) Tedy porouchání. (Chovat - pochovat, dělat - podělat, foukat - pofoukat, analogicky mě napadlo rouchat porouchat. :-) Vtipné. Rádoby.) Manželovi v pátek vypověděla autobaterie; mně stolní PC. Dnes? Pohodička. Za celý den jsem se nedostala k čištění oken. Neva. Maňana. Zítra. Znenadání ke mně přišla zpráva o nesouladu ve vztahu. Hm. Neumím radit. Jen mi v hlavě běží, co bych já dělala. Jak bych já reagovala. Jak bych já řešila. S Petrouškem se mé mladistvé bláznění nějak vytratilo, ukončilo. Diskotéky? Už ani nevím, jak to vypadalo. Cestování? Podřizuji se peciválství, ne, to je špatné slovo - jeho lásce k domovu. Jednou do roka udělám BORO. Nevíte, co to je? Aha, nevyrůstali jste ve vojenské pevnosti. V posádkovém městě. Jo, už víte! Byli jste na vojně. BOjové ROzdílení. BORO. Vykřičím, že jsme furt doma, že nikam nejdeme, hlavně na fotbal a na ping pong! A furt by jedl.  Že já chci jezdit lyžovat! A že chci být týden v zimě v Peci. A že chci chodit do plesů. A nechci být stále na pigétku. A že, a že... Hezky to vyřvu do Vesmíru. I kdybych ječela sebesilněji, není to nic platné. Péťa mě neslyší. On nerozumí. Nechápe. Nebo dobře hraje? Zkrátka jeden dva dny se Petroušek děsně snaží... A ptá se, co bych tak asi chtěla... A pak jdu sama na přednášku, za kulturou, lyžovat, do Kuksu na všechny možné akce. Jednou se mnou jede. A tím má splněno. Bože, ale soužití není o tom, že já budu žít podle svého. Že já půjdu přes mrtvoly. Že já, já, já. Ne. Vedle mě je ještě někdo. Milovaná bytost. Někdy si vyjedeme na kolách. Zrovna dnes jsem chtěla jet do Kuksu. Jenže stařík mi vysvětlil, že celý den hodně pracoval... A já to chápu. Chci. Chci, aby byl zdravý, šťastný, abych mu nečinila bloky. Aby byl veselý, spokojený. Ať si jde srovnat záda na ping pong. Vím, že přicházím o mnohé. Ale je mi to  zcela fuk. Potřebuji-li, aby se mnou šel na slavnosti, na trhy, na ples dlouho dopředu nahazuji, jak se těším, že půjdeme spolu a kdy to je a jestli po obědě, nebo jak by to bylo nejlepší, dát si oběd tam... Loni se mnou trpěl čekání na skupinu mého dávného milovaného přítele. Bubeníka. Založil skupinu Lejzy Lajz. Nevím, jak se to píše. Líné vši. Měli hrát až poslední. Hodiny letěly. Postrkovala jsem silou vůle ručičky zpět. Petroušek se trápil, protože slepice už šly spát. To ho nenechávalo klidným. Poprvé v životě mě opustil. Dal mi na vybranou. Jít s ním, nebo přiběhnout popůlnočním městem za hodinu. Vybrala jsem si druhou možnost. Proběhla jsem městem, seběhla kopec, měla na uchu telefon... Letos jsem si na koncert Líných vší zajela sama, autem. Užila jsem si to. Prošla se po šancích. Přinesla jsem sem obrázky. Já žiju hudbou, on nezná ani Kočka leze. To není důležité. Důležitá je ohleduplnost.

Jsme jak oheň a voda. On technický, já humanitní. On SŠ, já VŠ. (VŠ NENÍ PATENT NA ROZUM!!!) On o rok a půl mladší. Já vysoká. On menší. Já ráda fotím, ráda se fotím, stále něco dokumentuj na památku. On mě vyfotí. udělá jednu fotku. Asi se bojí. Šetří filmem. Ví on vůbec, že ve foťáku nemám film? Ovládám techniku. Naše přístroje jsou ovládány pouze mnou. Paradoxní - on technik, já meditační bytost. Ale když jednou za rok musím lisovat ovoce, nikdy bych nedala dokupy náš Bosch. Technik si vezme tři krabice a z mlýnku na maso, na mák a ještě z nějakého mi sestaví  lis. Já to umyju. On to zas postrká do těch tří krabic. 

Bože - jak jsme to vydrželi? Ne, já jsem nic nevydržela. Já jsem si prožila třicet překrásných let. On mě divocha vždy přidržoval za zadek, když jsem se vznášela. A já se vznáším, já si létám i ve stáří. Myslím, že si doplachtím až k posledním dnům. Jsem rarach. Bere mě takovou, jaká jsem. A já jeho. Což neznamená, že bych ho někdy s velkou chutí nezabila.

To je vzkázek pro osůbku, která si myslí, že ona si bude žít, jak chce ona. Nebude. Nebo si pokazí vztahy, lásku, přátelství, život. Kdysi jsem si myslela, že se vdám; uteču mamince;  nebudu muset nikoho poslouchat. Óóóóó! Kardinální omyl. Vždy někoho posloucháme. Někomu vyhovujeme. K někomu jsme ohleduplní. I když nás to někdy štve, nebaví, rozčiluje. Nikdy si nebudu dělat, co chci. Očekávání... Jsem multifční bytost. Jsem žena, milenka, matka, babička, (ještě, že nejsem dědeček), sestra, dcera. Dnes už vlastně dcera nejsem - převzala jsem roli matky své matky. Viz - včerejší film. Vím, že nadejde chvíle, kdy každý musí být otcem svému otci. Tedy matkou své matce. Je to velmi mnoho fcí, povinností, rolí v sociální stratě. To dá člověku zabrat. Nenudí se. A stále se učí. Jan Masaryk by řekl: Furt se de. Velká zodpovědnost. Držet rodinu při sobě. Být vzorem. Naučit ty kolem sebe mě chápat. Učit se chápat ty druhé. Stále vysvětlovat... A na stará kolena stále držet krok s utíkajícími mladými mizejícími v dálce. Za zatáčkou. Oni ani nechtějí, abychom jim dýchali na záda. Neva. Už umějí roztáhnout křídla a letí... Jak ti čápíci. Tak jo. Pokud si přijdou pro radu - jsem tu. Ale přesvědčovat, že to děláš špatně? Ne. Proto se tvá duše nevtělila na tuhle planetu. Přišla se učit.

Ve zkratce vše. Štěstí je v rukou obou. Ne jednoho. Pak chybí balanc. A vybalancovat třicet let štěstí se mi povedlo. 

Jedu k mamince. Petroušek mi poradil.

- Jeď na kole. Včera jsem ti ho napumpoval. Do Kuksu pojedeme ve středu.

- Až bude pršet?

(Jsem uštěpačná.)

- No jo, máš pravdu, možná bude, ale když ne, tak pojedeme.

- Tak jo.

Odjíždí ještě za prací. Mám zdržení s tou osůbkou, co si chce žít podle svého. Nakonec vytlačím kolo. Volám.

- Peťuš, já už nestihnu na poštu s balíčkem...

- Nech mi ho na chodbě. Za patnáct minut jsem doma.

Jedu. Naskočím. Vachrlatě se jede. Seskakuji. Aha, přední kolo naprosto prázdné. Technik mi ho včera nafouknul. Volám:

- Peťuš. Jedu autem. Kolo je prázdné. Balíček beru. Pošlu ho sama.

Stavuji se koupit mycí gel. Maminka nemá. Nikdo mi neřekl. Kupuji dva. Jeden do zásoby. Nemohu tam dát oba dva. Rozdělají oba naráz. To nemám ráda.

A jedu. A další jobovka. Paní pečovatelka se tváří chladně. Nerozumím. Tápu. Jedeme na terasu. Borůvky se smetanou. Meruňky, blůmy... Špízuji. Mamka prý byla zlá. Prala se. Prala se? Jdu za pečovatelkou. Ukazuje mi modřinu. Mamka jí urvala v pátek i kapsu. 

Pane bože, co vyváděla? Nesvoboda. Vozík. To nikdo nepochopí.

- Nemám ji ráda. Dali jsme to do zápisu. A když přišla vedoucí, byla jak mílius.

Nemá ji ráda. Joj, to mě žahlo. Omlouvám se. Mrzí mě. Jdu za mamkou. Domlouvám jí. O ničem neví.

- Mami, takhle se nemůžeš chovat. Celý život jsi byla ochránce psů a koček. Až jsme ti za to nadávaly. Bylas charitou pro každého.

- Já jsem myslela, že jsem hodná. Já o ničem nevím.

- Mamko, uhodilas Simonku. Simonku! Asi tě klidnila a tys jí majzla. Má na paži modřinu. Bere tě dolů na kafe!! Jsem zklamaná. 

- Jé, to mě mrzí. To nevím.

- Myslíš, že bys jí to vysvětlila? Omluvila se?

Jedeme do druhého křídla. Simonka má večerní hygienu. Čekáme. Slzím. Stydím se.

- Simonko, já chci s vámi být zadobře. Nevím, že jsem byla zlá.

Ukazujeme mamce modřinu.

- Mamka se upřímně kaje. (Cítím soucit.)

Simonka není tvrdá.

- Ještě to s vámi zkusím. Jezdím s vámi na kafe. Beru vás sebou dolů-

- To mě tak mrzí. Myslela jsem, že jsem dobračka.

Tohle je její slovo - jenže ho používala v jiném významu. Když jsem něco pokazila, řekla:

- Ty seš dobračka.

Dnes má její slovo jiný významový nádech.

Holky se usmířily.

Maličko se v srdci rozlilo teploučko. Ještě s mamkou hovořím, vysvětluji ji. Cítím její děs. Vůbec neví.  Slibuje. Doteky. Drží mě za ruku. 

Utíkám do auta pro mycí gely.  Dávám mamce vybrat. Druhý schovávám. 

Proč jsem dnes byla dvakrát za rozhodčího, soudce... Nechci tuhle roli. Jsem ráda, že Simonka dnes odešla domů v klidu. Doufám. Půjčila mi fix. Ochotně. Chlad zmizel. Díky.

Jedu domů.

Líčím Petrouškovi své dvě nepříjemné zkušenosti.

- Co to babce přelítlo přes nos?

- Mám pocit, že se zlobí na svět za bezmocnost. Dřív rozezpívala jídelnu. Nebyla taková. Dnes jí to tak mrzelo. Pořád se mi omlouvala. Projevovala lásku. Chtěla pusinky. Asi jí to taky vzalo. Štěstí, že o tom nebude vědět.

- Opravil jsem ti kolo.

- Ó jé! :-) To jsem viděla. 

- Jak jsem ti to napumpoval, asi ušla gumička, víš? Tak jsem ti tam dal jinou.

- Petroušku, jsem ráda, že tě mám. Co bych si bez tebe počala?

Fakt. Do Kuksu se mnou nejel. Ale dal mi do pořádku kolo. Dojel pro mléko. Chtěl poslat balíček. Nemůžu mít všechno. Vůbec mi to nevadí.

Poslouchám reportáž na meinstreamu.

Nová firma Primark bude prodávat v Česku. (Česká republika, ne?) A vybere si nejhonosnější místo - Václavské náměstí.

A jaké budou ceny módy u nás? Když v Drážďanech jsou nízké.

No to nevíme, jakou budou chtít mít marži u nás, kde ta marže prodejců je vyšší než v okolních zemích. Možná tedy bude móda této značky vyšší než v Drážďanech.

Ty vorle, tohle jsem potřebovala slyšet. Naši lidi mají dvě, spíš tři práce. Tak jim dáme vyšší ceny za hadry. Tfujtajxl.

Svačinka Petrouškovi připravena. Čajík do termosky hotový. Dvaadvacet hodin.

- Je tu Lukáš!

Čekám na zvonek. Pouštím ho telefonem.

- Babi, tak nesu si tady ten bágl s foťáky. Tuhle krabičku s filmy mi prosím tě dej do lednice.

Poslušná babička nese filmky do lednice, ač je lednice napraná ovocem, sýry, tvarohem... Teď mě napadá - ani borůvky jsem mu nenabídla.

- Luki, jak to, že nejsi v Pze?

- Babi, mám dovolenou.

Zítra se začnou sjíždět černooděnci. Už minulý týden se tu semtam vyskytl někdo v černém tričku s nápisem Brutal Assault...

Chjo, ať to ty autobusy a taxíky mezi Hradcem a naší rozbouchanou Jaroměří, momentálně bez fčního nádraží, zvládnou. Ať se tu hostům líbí. Ať si obchodníci vydělají. Ať návštěvníky neodírají příliš.

Dobrou noc!