Státní svátek v našem městě? Jen zavřené obchody. Jinak ticho po pěšině
České písně
Josef Václav Sládek
Svatý Václave!
Svatý Václave,
české kníže, slyš!
hlasy k tobě pozvedáme
v nadhvězdnatou říš'.
Tisíc tomu let,
co's byl kníže náš,
tobě byla řada věků
jako noční stráž.
Ale přes tvou zem
za těch tisíc let
vln jak mořem převalilo
všelikých se běd.
Ale ty's je znal,
při svém lidu stál,
ty's té země nezapomněl,
již jsi miloval.
V tísni duše své,
v číše hořkostech
jméno tvé za útočiště
měla na svých rtech.
V stkvoucím brnění
slávou zářící,
v čele vojsk jel's na své brůně
s černou orlicí.
Svatý Václave,
volá tě tvůj lid:
vrať své zemi požehnání,
vrať svým dětem klid!
Vnucen-li však boj,
v zári krvavé
bitvy veď, jak's dědy vodil,
svatý Václave!
https://www.youtube.com/watch?v=DzZY-d_kvKo
Takový hezky pošmourný zamračený den. Pohroužená do vzpomínek na maminku. Dnes bychom byli všichni pod jejími křídly. Hodovali bychom, povídali si, smáli se, družili se. Mamka držela rodinu po starém zvyku. Když už nebyla mocná, svolávala jsem všechny děti a jejich rodiče k nám. Většinou to vyšlo na slunečný den. U dlouhého stolu jsme oslavili svátek státní i maminčin.
Ondřej Smeykal – světový hráč na didgeridoo – hovořil o ztrátě rodinných vztahů po svém krásném koncertě. Je to rozklad společenství. Odjakživa měly rody své stařešiny. Ti věděli všechno, znali všechno, měli životní zkušenost, zodpovídali za všechno, drželi rod. Je to jako v lese. Pokud neznalec určí k poražení strom - otce, stařešinu, les zmírá.
(Ondřej mimo jiné vyprávěl, jak návštěva z Austrálie chtěla vidět náš les. Ne. Neuměl
nalézt les. Prý na Boubín nebyl čas. Ale my tu nemáme hluboké lesy. Ne. Jen
taková šidítka. Takové Potěmkinovy vesnice. Stoupám-li v létě na borůvky,
v zimě za sněhem na běžky, silnice bývávala kryta hradbou lesa. Ne. Tak
tomu už není. Míjíš pařezy a sem tam jednotlivé stromy. V lese se
neschováš. Pořád skrz něj vidíš. Australská návštěva byla zklamaná. Hluboký
neproniknutelný les u nás už nenajdeš.)
Je jedno, jestli nejstaršímu nejzkušenějšímu říkáme stařešina nebo náčelník nebo šaman, stále je to autorita, ke které se chodilo pro radu, která měla nažito, rozhodovala.
Právě v těchto dnech jsme měli tu čest vidět, jak nezkušené děti byly vypoklonkovány z vlády. Držely se křesel, aut s řidiči, platů, náměstků, výhod jak vše košile. Marně. Mladí nemohou rozhodovat. Tečka. Nediskutuji o tom. NE. Doktor Ivan Bartoš. Vzdělané dítě. Děti vládnou nemohou. Bez diskuze! Proto k chaosu chtějí posunout volební právo a osvědčení k řízení motorových vozidel Pustit děti do víru společnosti. Mrzačit ji. Starý nemusí být vzdělán, ale má životní zkušenost. Selský rozum. Nejzkušenější z našich předků si zakládali manufaktury. Faktoři běhající po horských stráních po díle znali jen trivium. Přesto uměli založit textilku, cukrovar, pivovar. Cukrovar v Českém Meziříčí založili rolníci. Umělé tvořené krize – jsme si mysleli, že je to pravidelně se opakující hospodářský cyklus – převáděly a dodnes převádějí naspořený majetek obyčejných lidí do kapes mocných. A takhle to bylo i u meziříčského cukrovaru. Dnes je zrovínka doba, kdy se úspory tahají z našich peněženek. Naše peníze putují do nenažraných rukou mocných. Jde o pravidelné umělé přemisťování bohatství. Když ne měnovou reformou, tak inflací, válkou atd. Bohatí to umějí.
https://tereos-ttd.com/cukrovar-ceske-mezirici-historie
Cukrovar České Meziříčí byl založen v roce 1871, a to místními rolníky, kteří dokázali cukrovar během jednoho roku zprovoznit. Další vývoj už tak příznivý nebyl, vlastními chybami ve vedení a vlivem dvou silných krizí 70. a 80. let 19. století musel cukrovar ohlásit úpadek. V konkurzu jej koupila v roce 1885 vídeňská firma Nathan Hellmann v majetku rodin Hellmannů a Bondyů.
A jen tak mezi námi. Tenhle cukrovar je jeden jen ze dvou velkých tady u nás. To jsem netušila. Jsem z Polabí. Tady byl cukrovar na cukrovaru. Všechny jely naplno. Uživily se. Byli jsme soběstační. Prosperovali jsme. Ještě poznámka. Tihle Francouzi, kteří dva největší cukrovary u nás drží, jestli si to pamatuji dobře a nepletu-li se, skoupili cukrovarů víc. Nebo snad všechny? A nechali je srovnat se zemí. Obléklo se to do košilky lží a keců. Viz novinové články z té doby.
Na začátku sedmdesátých let uveden do provozu v Hrochově Týnci nejmodernější a největší cukrovar u nás. Byly tam dva. Původní, starý. Za městem se postavil obrovitánský komplex nového provozu. Západní dravci si kladli podmínky. Zničit ocelářství – nejlepší na světě, sklářství, textilní průmysl, klouboučnictví – všechno. Taky cukrovarnictví. Ať jsme závislí na dovozu. Teď jsme v ohrožení. Jak nazí v trní.
Ti dříve narození si dobře pamatují na výstavbu nového a nejmodernějšího cukrovaru v té době u nás. Základní kámen k jeho stavbě byl položen 1. ledna 1967. Jeho výstavbu i dodávky technologie zajišťovali polští stavbaři. Je třeba ještě připomenout, že v té době v Hrochově Týnci běžel starý cukrovar, který začal první kampaň v roce 1871 a poslední v roce 1969. Ten rok už výstavba nového cukrovaru vrcholila a první kampaň tady byla zahájena 1. října 1970.
Dost archiválií. Zdá se, jako by rozhodovaly o ničení děti. Ale ne. Rozhodovaly peníze. Zpátečka. Znovu: Obyčejní rolníci uměli založit cukrovar. Ať mi nikdo neříká, že to byli inženýři. Vždycky se najde někdo, komu se zalíbí jejich továrnička. Udělá se krizička, udělá se všechno proto, aby zakladatelé byli rádi, že se svého dítka zbaví.
Staří založili. Kapitalističtí dravci výhodně koupili. Jak jsem okolo obrovské cukrovarnické katedrály začala víc jezdit, zajímala jsem se, který podnikatel známého jména ji založil. Houby podnikatel. Rolníci. Bondy – to jsou ti z Hronova, tam začínal ten rod, je schlamstl.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-28-zas-ty-kocky-rano
Jak to bylo ráno? Jdu do zahrady. Sbírám pár lískových oříšků zašlapaných před chatičkou. Do zimy se tu musí stihnout úpravy. Jinak se tu utopíme. Žofie za mnou kvílí. Asi spala na polenech v pergole.
-- Copak je?
- Jsem tu. Mňau. Mám hlad.
Vyběhla po štaflích. Kaskadérka.
- Tak pojď, jdeme!
Běží jak pejsek. Vystřelila. Čeká u sítě do terasy. Krmím kočky, sebe, maluji se. Chci stihnout na otočku zajet do Dvora. Dnes tam slaví státní svátek na náměstí. To je hezké. Nezapomenout vitrážové sluničko. Upadlo mi z okna do kytek. Potřebuji ho maličko přiopravit. Paní Kybicová z Ateliéru Holubí dům má dnes stánek na oslavách. Předám k opravě.
Raduji se ze života. Miluji lidi. Co mě mrzí je, neúcta mladých ke stařešinům. Neumění komunikace a argumentace. Slušnost. Jak tak koukám, nejsem sama. Je to nemoc společnosti.
Přečetla jsem si SMS od paní Knápkové ze zatopeného domu. Od jara se staříčkové snaží. Teprve teď v září se díky Lindě a její aktivitě dostalo ke Knápkovým pomalu čtyřicet tisíc. Už jsem paní asi tři dny nevolala. Hlásí se. Potřebuje povzbudit. Čtu.
Dobré ráno všem dobrým lidem do Jaroměře.Ozývám se po delší době.Nechtela jsem obtěžovat, neboť jsem nevěděla, jak jste po tom zákroku na zubním.Doufám že jste v pořádku.Myslela jsem na Vás ❤️a taky na paní Zuzanku.At se jí v životě moc daří.Jeji velký dar jsme použili na složení zálohy na dveře.Budou do deseti dnů.Ja jsem také v pořádku.Delala jsem na zahradě, jenže mi do toho pršelo a prší.Ja se té džungle zanedbané snad letos nezbavím.Moc vás všechny srdečně zdravím a nepřestávám děkovat.S velkou úctou Knápková
Vyjíždím. Volám.
- Víte, paní Hrobská, co jsem zjistila? Že starým lidem nechce nikdo pomoci, protože jsou staří.
- No, a proto nás k vám určitě nasměroval váš syn. Drží nad vámi dohled. Přece jste mi říkala, že vás hlídá. A pomáháme vám. Jsem ráda, že uklízíte lejna ze zahrady před zimou.
V květnu a červnu jim dvakrát domem proběhly kanály. V garáži mají ještě spoušť a na zahradě.
- Víte, mám bypass. Jsem nemocná, ale dala jsem se do toho.
- A to je dobře, protože ve svalech máme jednu z pěti baterií lidského světla. Pohyb je nejzdravější.
- Jednou za rok jedu k panu primáři. Povídal, abych dělala na sto procent.
- Výborně. Uvědomte si, že se můžete hýbat, že vám byl zachován domek. Že obec vybagrovala, to co měla udělat před povodní. Že máte novou myčku, pračku, ledničku… Budete mít dveře na zimu…
- Vy mě vždycky tak nabijete. Dodáváte mi sílu.
- A o to jde. Abyste byla aktivní. Radostná.
Paní potřebuje občasný hovor. Od smrti syna se spíš vesnici vyhýbají. Mám radost, že se motají okolo domečku. Vysvětluje, jak je dcera daleko. Teď tu byla.
Naše děti na nás nemají čas. Já mám štěstí na Lindu. Ze dvou dcer a dvou manželových synů se nám věnuje jen Linda a Honzík. Ten je připraven vždycky nám pomoci. Děti jezdí domů večer. Kde mají vzít čas? Unavené. Je to těžké. Už to není jako dřív. V půl třetí doma. Jít pomoci sousedovi stavět dům. Opravit garáž. Ne. To už dnešní lidé neznají. Říkám jí, jak o neúctě ke stáří hovořil po koncertě Ondřej Smeykal. To není z hlav mladých. To jim bylo do hlav někým naočkováno. Bezohlednost. Sobeckost. Takhle z rodiny vedeny nebyli. To je dehonestace stáří. Přemluv dědka, přemluv bábu. Co si to ti dva aspeňáci Issová a Mádle dovolil! A taky doba hraje na ego. Chceš si žít po svém? Jo, žij si. Zařídíme se.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-28-nadherne-vitraze
Jsem ve Dvoře. Klušu na náměstí. Paní z Ateliéru Holubí dům má ve svém stánku krásné věci. Sklíčka a polodrahokamy.
- Víte, co se mi na vás líbí? Jak vy tvoříte srdcem. Jak se zeptáte – a víte, co je tohle? A víte, proč má anděl ruce takhle? To objímá. A když je má takhle, tak žehná.
Paní mi ukazuje krásnou vitrážovanou krabičku. ¨
- Jo, tu jsem od vás sdílela.
Ukazuje mi kočku. Obličej ještě není dokonalý, ale i tak je krásná. Rukodělné umělecké dílko. Neodolám. Kupuji si aspoň brož. Nemohu si vybrat. Růžové tři lístky nebo slzy? Ne. Jako první mi padla do oka podzimní krajina. Stromy ve větru. Kupuji. Dostávám ji do pytlíčka. Doma si ji hned připevňuji na tričko. Krásný šperk.
Cestou domů zastavuji v aleji. Už vím, proč ty staré stromy rodí bez údržby, bez průřezu. Protože jsou to staré druhy. Ty nemrznoucí. My jak otroci prořezáváme. Pečujeme. A na jaře právě v květu - to je ale náhodička - pustí mráz… Letos poprvé nemáme jablka. Vždycky jsem dávala mladým, to k nám ještě chodili. Ne. Letos by nic nedostali. I tak nedostanou. :-) Nic. Nezaslouží si.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-28-letos-prvni
Sbírám na příkopě zelená krásná jablíčka. Klaním se jabloňce. Pár jich trhám z větviček. Jedu kousek dál. Tam se klaním jabloňce s červenými jablíčky. V životě nikdy jsem nesbírala v aleji. Nikdy. Tam jsou přece jablka z výfuků jedovatá. No. Tak dnes jsem uvařila z těch nádherných padavčat kompot. Bože, jak byl dobrý. Nebyla jsem sama, kdo zastavil. Kousek dál měli lidé dokonce do korunky žebřík.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-28-cestou-domu
Sice už spěchám domů dodělat oběd. Ale zastavuji na vyhlídce
u cesty. Zatáčka do pravého úhle. Výhled do Orlických a hlavně na Sněžku. Ne. Není
dnes vůbec na světě. Zmizela. Aspoň že Černá hora je v tušení. Tak a už
jeď!
Po obědě mi Péťa povídá.
- To je na ležink, viď?
Přikyvuji. Ještě tohle, ještě tamto. Pět hodin. Na chvilenku uléhám. Vturánu o sobě nevím. Za chvilku posilněna (doplněk hajná stála na prahu hájovny překvapena) vstávám. Vymáchat jednu pračku v octové vodě. Ježiš, to je špína. Na půdu pověsit. Za chvilku druhou pračku. Na půdu. Žehlit. Bramborový salát.
O půlnoci si jdu shrnout den.
Byl hezký. Krásný. Nostalgický. S deštěm a stříbrnou oblohou. S výletem. S vůní podzimu. Ve skleníku poslední rajčátka. S Petrouškem. V našem domečku. S kočkami. Ve štěstí. Radosti. Vzpomínkách na maminku. Mami, všechno nejlepší k tvému svátku! Ať žije svatý Václav! Všem Vaškům, Václavičkům, Vendům, Venclům na zdraví! Ať vzkvétá už konečně zase naše vlast! Naše Československo! Ať táhnou dravci do všech pekel. Ať už nás nechají oškubané, ale svobodné!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-28-bylo-nas-pet-uz-neni
A´t už jich není pět, čtyři, tři, dva, jedna.
Dobrou noc!