Štědrodenní, štědrovečerní

Tak, a mám zas na rok na klid nárok. Malé dítě se tak těšilo, že mu čas protekl mezi prsty. Nenechala jsem si tuhle tradiční slovanskou dobu hodit ani stín cizáctví. Raci jsou od letošního července jiní. Začali se vymezovat. Na opačné straně raka stojí kozoroh - ten se také změnil. Taky se vymezuje. Očekávání slunovratu jsem nikdy neprožila tak intenzivně jako letos. Linda říká: Mami, všechno je jednou poprvé. Dnes jsme spolu jely autem. Nevím proč mi mozek vybavil myšlenku, otázku: Kdy jsem poprvé viděla osobní auto ze shora. Bylo mi tak dvanáct třináct. Dívala jsem se z dobrošovské rozhledny dolů na parkoviště. Stály tam nudle střech osobních automobilů. Asi samá MB. Nemohla jsem se vynadívat. A ani pochopit, jak to, že je osobní auto tak dlouhatánské. 

Vstávám za šera. Přeji krásný Štědrý den. Vařím čaj. Právě běží O Janovi a jeho podivuhodném příteli - včera vtipný koment Janovi, který byl hrrr do hádanek... Vracím se dospat se. Okolo deváté lezu doopravdy. Na papírku stojí úkoly: vánočka, chleba, přáníčka, vyměnit ubrus, prostřít, slepit ledovky, obalit rybu... Docela dost, na to, že mám už všechno hotové.

Zvonek. Zamlženou kamerou není vidět. Cestou ze hřbitova se stavili vnuk Lukáš a dcera Deniska. I s pejskem. Rozkošným.

Uháním zas k plotně. Poslouchám Tajemství staré bambitky a Princeznu ze mlejna. Občas mrknu. Pohádky mám naposlouchané, ale někdy se divím, co všechno v nich jsem neviděla. Rozklíčovávám poslání. Ve staré bambitce je to jasné - novodobá pohádka o okrádání obyvatel vládou. Copak nám přinese naše bruselská za štědrovečerní slátaninu?

Hlavou mi běží: Od zítřka zas začínám den cvičením. V poslední době jsem se zanedbávala. Vánočka - hotovo. Chleba - hotovo. Ubrus červený za sváteční bílý... Jo - krém na ledovky, srazil se. Maličko na stroji programuji 37°C. Spojil se. Plním ledovky, košíčky. Čokoládová poleva - z čokolády. Zahřívám i polevu v sáčku. Kmitám. Ta z čokolády světlá. Asi nekvalitka. Dávám si pozor, čtu etikety. Bez glukózy, bez palmového... Ta v sáčku mi po zahřátí a odstřižení růžku hezky praskla. Vyšplíchla na nohu. Jau, jau, bolí. Spíš jsem se lekla. Neopařila jsem se. Znamení - zpomal. Přestaň! Odpočívej. Je Štědrý den! Celý advent si užívám, mám dostatek času a v cíli hloupě sprintuji.

- Peťuš, pojď mi rozkrojit mandle.

Hotovo. Nejlepší letošní cukroví - mé ledovky a mé košíčky s tím samým krémem jen s oříšky.

Balím dárky pro lidi do DD. Jaruška sice hlásila, že bude u dcery, ale pro jistotu... Košík mám plný. Dárky pro maminku. Už třetí Vánoce bez ní u stolu. Stavujeme se na hřbitově. Než obejdeme všechny hroby, šero. Martin Veselý tu má desku. Kdysi jsme s Lindou šly od rána do večera hřbitovem s brožurkou v ruce; hledaly jsme příběhy. Hned prvního Matěje Veselého jsme nemohly najít. Jirásek, Němcová ho zmiňují. Němcové se v jeho hotelu narodil prvorozený Hynek...

Podpaluji u tety Šimkové, samozřejmě u nás - tatínek a švagr v naší hrobce, svítím paní Slezákové - maminčiny dávné kamarádky. Dnes by jí bylo přes sto; rodina Starých, Matějovská... Všude se zastavuji, zapaluji kahánky, vzpomínám... Tolik lidí... 

- Mami, kdo to tady podřezal? Přeci na hřbitovech jsou stromy. Tady všechno vyhubili.

- Tady řádila černá ruka nějakého odborníka. Vymydlili to tu f jako fšecko.

- Ale lidem budou na hrobech schnout kytky.

- Hlavně se tu bez stromů neorientuji. Je to to nepřehledné.

Jdeme k autu. 

- Lindo, natlapu ti tu. Mám levitovat?

Směje se. V jejím autě je nekompromisní čisto jak u Jiřího Korna. Můj nepořádek, moje jehličí pod nohama je podle ní svinčík. Není. Věci na sedadle potřebuji. :-)  Smetí mi vyluxuje - Linduška. Jede se s ní jak v panském kočáře. Nahřívá mi sedadlo. 

Domov důchodců. Usměvaví lidé. Pečující. Doma je čeká rodina. Paní pečovatelka mi říká, že letos poprvé slouží; má to svou výhodu; přijede domů, osprchuje se, převlékne a její dcera a manžel nachystají vše ke štědrovečerní večeři... Pravda, pravda. Já kmitám, mám na to čas. Ona pracuje, vesmír za ní vykoná...

Nadělujeme mamince dárky. Letos žádnou halenku. Mohla bych si ji zas v únoru vzít domů vyprat a už ji nevrátit - jak lže ta, která lže. Jdu poděkovat do sesterny, pečovatelkám... Oni mě znají. Vyštěknu, co se mi nelíbí a jedeme dál. Dnes skládám hluboký hold. Až k zemi. Za celý rok celkově. Za rodinnou péči. Za pečlivost, laskavost. Jasně, někdo ne a ne se naučit, že lidi potřebují pít i odpoledne a v noci... Nevadí. Budu meldovat znovu a znovu. Péče tady se nedá srovnat s péčí na LDN nebo ve FN v HK. Hrůza. Hanebnost. Nelidskost. Tady je ráj. 

Linda s mamkou luští.

- Babi, predátor?

- Cože?

- Predátor. Létá to.

Mamka v šumu chodby špatně slyší.

- Letadlo.

- Ne, loví to myši.

- Kočka.

- Ne, predátor, má to drápy.

- Kočka.

- Babi, dravec!

- Kočka nebo Drákula.

Smějeme se.

- Vy byste se beze mě ani nezasmály.

Už se servíruje večeře. Sbíráme se. Vezeme maminku ke stolu. Potřebuje pomoci - neví, jak ukrojit klobásu.

- Mami, už ji máš skoro ukrojenou. Dořízni to.

- Kde? Tady?

Ukazuje na jiný kousek. Bože dej, ať co nejdéle jí sama!!!

- Peťuš, byly jsme na hřbitově. Jedeš s námi do Jaroměře?

- Rád bych. Nechaly jste tady svícny.

Stavujeme se pro něj doma. Jaroměřský hřbitov temný. Svítí jen svíčky. Miluji dušičky - od nich jen skok ke Štědrému dni. Jdeme po ohmatu. Některé hroby zdobí maličkatý stromeček. Svítí svým blízkým - už tu nejsou. Zapaluji na hrobu otce mých dětí.

- Ivko, holky jedou. Dals dobrou DNA.

U manželových rodičů - děkuji za jejich syna. Naposledy si necháváme hrob mojí žákyňky - cikánečky Simonky. Milovala mě. Moc. Už jsem tu psala. Kdysi jsem ji u školy na kopci zachránila. Stáli okolo ní asi tři klučíčci. Měla jsem už břicho. Nosila jsem Lindu. Vzala jsem ji za ruku a odvedla do města k mamince. Pak jsem ji učila, ale netušila jsem, že je to ona. Její maminka mi řekla, že mě poznala. Stále mi dávala najevo svou milou náklonnost. Asi před šesti sedmi lety odešla. Řekla mi, že má těžkou nemoc. Volala mi. Už jsem se s ní nerozloučila. Simonko, stále máš místečko v mém srdci.

- Co to je? Vyšla první hvězda. Klušeme. Už máme sedět u večeře.

Linda se mi směje. Ta hvězda je jak obří jumbo.

- Já jak nemám brýle, tak vidím tři hvězdy. 

- A já vidím jednu, ale obrovskou.

Doma. Zatopit. Obalit rybu. Můj stroj umí vyrobit strouhanku z čerstvého pečiva. Vypadá jak sníh. Hebounká. S česnekem. Linda prostírá. Stará se o tabuli. Letos žádné smažení. S klobásou i rybou na sucho šup do trouby. Hotovo. Konečně. Připíjíme. Proběhl mi hlavou rok... Úspěšný. Ukončili jsme jedno velké břemeno. Děkuji. Žiju v České republice, v hojnosti. V míru. V civilizaci. Pokud mně něco vadí, řeknu to. Ubližovat si nenechám. Nemám problém zjednat si pořádek. Volím, kdy svou energii vydám. Volím, kdy svou energii nedám. Neznamená to, že jsem blbá. Jen se nechci zbytečně vydávat z životní síly, nechci svou energii předávat těm, kteří se neumějí nabít a rádi by sosali u mě. Většinou spolknu nešvar. Učím se být snášenlivá, méně kritická. Žabomyší války, slovíčkaření, hokynářské zveličování useknu jak chobotnici hlavu. Kdo mě zklame, už mu nedůvěřuji. Málokdy dávám druhou šanci. První promarnil. Druhá? Uvidíme. Podrazáky, nečestné, neseriozní - NEBRAT. Pod psaním poslouchám Tondu Baudyše. Hovoří o Jupiteru. Hledám si ho ve svém horoskopu. Mám ho v 5. domě:

Jupiter v 5. domě

Jupiter v pátém domu přináší schopnost projít životem víceméně silou charakteru. Tento člověk v životě zpravidla zaujímá výsadní postavení a připadá mu to docela přirozené. Žije šťastně a radostně. Jupiter však vytváří i touhu po uplatnění v činnosti nesoucí dobro a prospěch ostatním. Předurčuje k povoláním jako je učitel, politik, kněz nebo něco jako herec, zpěvák či komik. Jupiter v pátém domu obvykle také znamená velkou rodinu.

Sedí to přesně. Můj život je šťastný a nenechám si ho nikým a ničím vzít. Chceš - nechceš! Ber nebo vypadni.

Přichází Jéžišek. Ten byl hodný! Ten byl laskavý. Ten byl hojný. Jéžišku, děkuji! Děkujeme. Péťa rozbalil inkriminovanou drahou šálu.

- Jééééště že není zelená, to bych to schytal.

- Peťuš, napíšu na blog.

- To jsou takové blboviny, napiš a ať se všichni postaví na hlavu.

Těmto pár řádečkům porozumí jen ten, kdo čte pravidelně a neušla mu před týdnem konverzace předpůlnočně večírkem unaveného čestného Petrouška. (Ty vorle, tahle dlouhá souvětí nedávám ráda. K nepochopení.)

Píšu astrologovi dotaz, co to bylo za první hvězdu. Logicky Venuše. Ale nějak ji na té obloze vykrmili.

Pohádka letošního večera: Jednostranně naladěná - hodní muži, ženy jsou horší. Autor si nedal moc práce se scénářem. Carl Gustav Jung rozpracoval teorii archetypů a jejich vliv na lidskou psychiku. Lidé v sobě mají cosi univerzálního - archetypálního, co sídlí v kolektivním nevědomí všech. Odrazy našeho vývoje, našich zážitků a zkušeností; neseme je s sebou po celé generace; hluboko v nás se zakořenily. Jung definoval dvanáct základních archetypů. Nejlépe jsou vidět v pohádkách a mýtech. Nevinná a křehká princezna unesená monstrem v podobě draka a chrabrý princ, který ji osvobodí. Polibek z pravé lásky je lékem na prokletí. Nejmladší syn je vždy ten nejchytřejší a nejmorálnější člověk. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. I člověk narozený v nejnuznějších poměrech se může vypracovat a třeba si i vzít princeznu za ženu... Snad to poslední by se v letošní pohádce našlo. Všechny ty ubožačky jako Popelka, Karkulka, Sněhurka se tvářily jako chudinky, všechno to byly šikovné, chytré, silné, inteligentní ženy, které věděly, co chtějí. V žádném případě nebyly horší mužů.

Slovní a jazyková výbava hlavních hrdinů neodpovídá prostředí pohádky. Věty typu Já na tyhle ptákoviny nemám čas nebo A do pr - kenné ohrádky ... nemají dle mého výchovný charakter. Místo aby zušlechťovaly jazyk mateřský, přizpůsobují se úpadku a rozvolnění mravů. Tuto pohádku už ne. Ale pokud se někomu líbila, ať mě nekamenuje. Pohádky nejsou plytkými příběhy; jsou nositelkami hluboké lidové moudrosti. Archetypy hrají důležitou roli. Třeba se mýlím. Třeba byla krásná.

Unaveni se rozcházíme...

Počkejte! Vraťte se. Jablko, ořechy... Rozkrajujeme jablíčka. Hvězdičky mě uklidňují. Louskáme vlašské ořechy. Jádra zdravá. Měli bychom věštit ještě dál... V nejlepším se má přestat.

Myslím na čtenáře. Prožili krásný Štědrý den. Obdarovali. Byli obdarováni. Teď ještě štěstí, zdraví... Jak je to v tom receptu na hezký rok?

01.01.2020

Vezmeme 12 měsíců a pořádně je očistíme od veškeré zlomyslnosti, chamtivosti a nenávisti.

Každý měsíc se pak rozdělí střídavě na 28, 30 a 31 dílků, aby vystačily na celý rok.

Získané dílky položíme na talíře statečnosti a sebepřekonání.

Potom se každý den upraví tak, že se vezme

porce důvěry,

dávka poctivé práce,

dvě dávky dobré nálady,

tři vrchovaté lžíce optimismu,

kávová lžíce snášenlivosti,

zrnko taktu

a špetka trpělivosti.

To vše promícháme a bohatě zalijeme láskou.

Takto připravené ozdobíme kytičkou pozornosti
a podáváme s milým úsměvem a dobrým slovem...

Není důležité mít pravdu, ale je důležité,
abychom se měli rádi!

Vesmírný pane, dej, ať umím být trpělivá, snášenlivá, víc pozorná.

Dobrou noc!