Štědrý a pohodový

Celý rok se těším na slunovratové období. Smýčím. Myju. Oprašuji. Znovu smýčím. Utírám prach. Balím dárky. Peču. Prožívám slunovratové energie. Zdá se, že letos byly opravdicky silné. Soustředila jsem se na sebe. Koukala jsem do nitra. Snažila se prokouknout tmu. První vlaštovkou doby před námi jsou pro mě Dušičky. Hranice mezi světem živých a mrtvých se ztenčuje. Celý kalendář podzimu – vinobraní, Hubertova jízda, pak Dušičky je cesta k slunovratové době. Celou dobu usilovného poctivého úklidu jsem stihla jezdit po koncertech, trzích, výstavách, přednáškách. To mi dodávalo energii, kontakt s lidmi. Pak šupky zase zpátky do samoty. Celý rok pracuji duchovně, ale v téhle době intenzivněji. Myslím na své předky. Víc na maminku, tu jsem znala celý život. Pak na tatínka. Toho jsem znala jen tři roky a čtyři měsíce. Taky na babičku. Na naši ženskou linii. Na tatínkovu maminku. Babičku Konečnou. Tu neznám. Ale všechny ženy v rodu zasluhují poklonu za to, čím v životě prošly. Na obrázku vidím v babičce Konečné ráznou ženu. Jasně, rodové ženy držitelky energie. Jsem jejich pokračováním. Mám jejich geny. Loni v únoru se mi u našeho hrobu zjevil cizí člověk. Starý muž. Přitom přes babičky bratranec. Letos na Dušičky zas na hřbitově totéž, jen v ženské podobě. Krásný společný listopadový den s oběma novými příbuznými v naší chaloupce, kdy jsme porovnávali stromy života. Už je mi jasné, kde kdo v rodu ze strany tatínka. Před měsícem k nám přišel elektrikář. Dnes jsem přesně tomu jménu na náhrobku podpalovala svíčku. Tomu živému jsem vyjmenovala předky. Vůbec netušil, kdo jsem. Valil oči. Tahle kouzla se dějí, když si jich všímáme. Kdo má mysl zanesenou balastem doby, jen ujíždí metrem života. Taky jsem tam jela. Povedlo se mi vystoupit. Pozoruji. Přemýšlím. Naciťuji, jaké jsou důvody chování. Vidím to u sebe. Mnohdy malý kamínek protrhne hráz. Protože ten proti mně nechodil v mých botách, nezažil ústrky, podrazy a faleš, která potkala mě. Vnímám. Nesoudím. Já taky nechodila v cizích botách.

Tak tedy rok očekávaný slunovrat je za námi. A nádherná pohádka před námi. Je tu. Štědrý den.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-24-ja-si-den-opravdu-uzila

Letos poprvé jsem všechno zvládla. Jenže ono je pořád co dělat. Nemám k ruce kolektiv kuchařek, uklízeček, nákupčích… Mohla bych si zjednat. Ale nechci. Dokud si stačím sama, pracuji. Nic se mi nestane. Žíly se mi nezkrátí.

Petroušek mě nechal dlouho spát. Čím začnu? Nakouknout do kalendáře, jestli si smím umýt vlasy. Ano. Vyfénovat. 

Stromeček. Vytřít okolo kamen. Popel. Okýnko. Založit na podpal. Obalit klobásy. Petroušek porcuje kapra. Přivyrobit strouhanku z čerstvých rohlíků s česnekem. Pomalu mizí den. Tři hodiny. Obaluji a obaluji. Nekonečné. Nastěhovat do auta tašku s dárky. Jablka. Oříšky. Klobásy, řízky z ryby. Zbytek doma zavakuovat… Mezitím přání přes telefon, přes FB. Zní mi Rybova mše. Pamatuji, jak jsem ji v patnácti poprvé slyšela na Silvestra. Přišla Elena Sázavská se svým Ivanem. Přinesli ji na LP desce. Byla jsem zmámená jak Kitty dnes po čínském klacíku. Od té doby ji mám na LP, CD. Různé nahrávky. Vždycky něha varhan. Slyším ptáky. Tuhle jsem odněkud přijela. Ve smrku přesně tak zpívalo nějaké ptáče jako v Rybově mši.

To údajné hotovo mi jde hezky, ale pomalu. Hřbitovy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-24-po-hrbitovech

Obloha připravená k focení. Z auta volám Ivě. Je u Mijanka. Zaplaťbůh! Je u svých. Dnes se tam stavil Olik se svou partnerkou a dárky. Z hlasu cítím, že není rezignovaná. Ach, Ivo!

Na našem hrobě se svítí. Určitě tu byli. Zapaluji i na hrobě paní Slezákové, maminčiny stařičké přítelkyně. U hrobu dědečka elektrikáře, který se divil, když jsme mu vyjmenovala jejich linii. U tety Bartošové, tety Šimkové – to je ta linie těch jedenácti sourozenců Hanouskových, naše babičky… Taky u Matějovských… A na druhý hřbitov. Zapálit mé cikánečce Simonce. Ta mě měla moc a moc ráda. Za tu záchranu maličké třeťačky, obstoupené asi třemi pěti hošíčky. Rozprášila jsem je. Dovedla domů k mamince. Nosila jsem Lindu. Pak se na nás manžel vykašlal, šel za voláním srdce. Pak ještě nekolikrát… Simonečka mě poznala, když jsem na roce Lindičky musela zdvihnout kotvy a jít jako samoživitelka pracovat. Její maminka mi to řekla. A děkovala za pomoc, když byla v nesnázích. 

A te´d k Hrobským. Děkuji Petrouškovým rodičům. Nikdy nezapomenu podpálit u hrobu prvního manžela a jeho předků. Děkuji jim u hrobu za čočku, kterou jsem s ním užila. Děkuji srdečně a upřímně i jeho rodičům. Hlavně mamince. Pletichářce. O mrtvých jen dobře. I jí děkuji za školu, kterou jsem dostala, abych v druhém manželství byla diplomatkou, trpělivou manželkou. Díky nim jsme s Petrouškem od roku 89.

Cestou k Lindě nám před autem přeběhla srnka. Štěstí, že jsem přenechala řízení Petrouškovi. Měl dobrou reakci. Jen jsem pištěla. Ona se vrátila! Ale těsně těsně před autem stihla skočit zpět do lesa. Uf!

Zastávka pro mléko u Milky. Od nich máme Žofinku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-24-stedry-den

U Lindy pohoda. Dobře jsme se nejedli. Dárky se povedly. Poradovali jsme se. Líbí se mi její něžný stromeček. Obdivovala jsem její zasunovací dveře nahoře v patře. My máme doma dvoje. Jsou to nejlepší dveře. Nepřekážejí.

Volá vnouček. A to mi udělal radost. Sice mě minule přesvědčoval, jak tu Fiala udělal pořádek. Co chceš od Pražáka. Jak jsem psala včera. Klid. Radko Pytlík dobře radil Vojtíškovi. Stále se to opakuje... Lukáše jsem naučila lyžovat. Styl mu vypilovala Linda. Jednou mi vypadl z lanovky při rozjezdu. Nevím, jak to zvládnul. Než jsme se zaklopili, šup, byl v závěji.

- Babi, randím s novou holkou. Jedeme lyžovat.

- Jo? A už sis to zopáknul?

- Byl jsem na výcviku.

- Na gymplu?

- No.

- Tak to bych ti doporučila to ještě zkusit.

- To už nebude čas.

Je šikovný. Vím, že to zvládne. A jsem ráda, moc ráda, že pojedou na týden lyžovat. Bravo! Těším se na něj, až se u nás staví.

Petroušek mě pohání. Domů. Domů! Ještě chvilku pozoruji stařičkou Kitty. Pomáhala jsem ji přivést na svět. Pak jejím koťatům. Často u nás pobývala, když Linda bydlela v Pze a odjížděla na služební cesty. Teď se Kitty bojím. Má ostré drápy a přes své stáří umí dobře cenit zuby. Vždycky mě očichá. Reaguje na mě. Ale do náruče bych si ji nevzala. Zažila u nás po ztrátě Micinky Zrzku, Mourka, brala je jako nepřátele. A mě zákonitě taky. Co jsem to připustila.

- Lindo, pojď se vyfotit. Počkej, ještě jednou. Moment, jdu si vyčistit telefon. Jé, tady se tvářím. Tak ještě jednou. Ne, ještě se budeme usmívat.

Tak máme sto dvacet fotek já a Linda. A můžu si vybrat. :-)

Trpělivá se svou maminkou. Drží v ruce obrázek sv. Vavřince, patrona Krkonoš. Malba na skle. S Péťou přitloukali Dej bůh štěstí. Taky malba na skle. Pak Vavřinec udělal tři dírky.

- Tam máte ještě místa. Můžete tlouct do rána.

Linda hned zasádřila. Zamalovala.

- Hele, není to vidět. Tlučte dál. Jsem ráda, že se mě to netýká. To už mám za sebou. Když sbíječkou prorazil panel vyplněný polystyrénem.

Dnes jsem chtěla napsat – Z DŮVODU ŠTĚDRÉHO DNE NEPÍŠU. A píšu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-24-kocky-obdarovany

Kočičí mulisáci čekali. Vyběhli okouknout revír. Ale během tří minut oba zpátky. Fučí.  Dostali hračky. Voňavé. Vzrušující. Kočičí. Libílo se. :-) Kočky, nemáte zač! To Ježíšek. 

Zkoukla jsem znovu Pelíšky. Po besedě, po krásné srdečné besedě s panem Jarchovským, jsem si víc dávala pozor na Jindřišku, to byla ta třetí, ta později narozená, ta rebelka. A na jeho cholerického dědečka - vlastence -  v podání Jiřího Kodeta.

Venku fučí. Kočky vystrčily několikrát čumák. Žofka se vrátila mezi dveřmi. Mourek – ten odvážnější, s orvanýma ušima a vyrvanými drápky – se vrátil po dvou třech minutách.

Krásný Štědrý den to byl. Pro mě skončila denní pracovní rutina, furt dokola jak ta politika, zítra spím!

Dobrou noc!