Štědrý den :-) Požehnání všem.

No, a zas je to pryč. Jak opar, jak vánek, jak něco neuchytitelného. Ráno - probudit stromy, nasypat ptákům. Kamna už jsou vymetena. Slepit ty ledovky a naplnit trubičky. To mám každoročně den předem hotovo. Ale mám zas náskok - salát, skvělá rybí polévka podle zeťova receptu, ryby, klobásy - uvařeno, připraveno, obaleno. Ještě balit dárky, za maminkou, hřbitovy, sousedům přání do schránek... Zvládnu to? Poletuji v růžové noční košili. Zvonek. Právě když jsem nahatá. Co teď? Stařinká klientka. Dala mi podpis proti přijetí Istanbulské úmluvy. Včera jsem jí nechala ve schránce dárek a přání... Ne, teď nevylezu. Petroušek jde otevřít. Přebírá dárek; paní utíká dál... Obléknu si člověčí skafandr, namaluji lidskou tvář... Volám poděkování za ranní dáreček. Paní neslyší zvonění. Pak už neslyším já to je její... Myslím na ni. 

Telefon - Linďous. Konečně jede. Myslím na své dva mladé kolegy, manžele, na Bali. Jak prožívají dnešní den. Cestovatelé. Já s purpurou, zahradou, rodinou, Micinkou - v noci jsem jí krmila rybou. Dnes ji vyhodila na podsedáku, na křesílku, na terase... Chjo. Péťa uklízí, já peru. Pípá pračka, myčka. Tolik strojů máme, tak málo času zbývá. Kam se ztrácí?

- Peťuš, vyndej podsedáky z pračky, dej je v koupelně na nejžhavější místo na dlažbě.

Už se nestarám, jestli umí pračku otevřít, jestli je srovnal... Až večer - ano, v pořádku suché je umisťuji na venkovní terasu. Přijde mourák, přijede pražská Kitty, všem se na křesílkách líbí...

Další zvonek. Deniska s kluky. Vnuk Lukáš - včera jsem hledala fotky. Deniska byla krasavice, štíhlá, hezounká. Obě holky. Bělounké, hezká barva!!! Lukánek - když se narodil, zrovna fotky malého plaváčka z váhy u lékařky, obě holky i já s kočárkem... Dnes dospělý muž. Zajímavé - sem tam proletět obrázky posledních dvaceti let. 

- Poděkovals Lindě za peníze k svátku?

- No, do telefonu, když mi blahopřála.

- Tak ještě speciálně poděkuj. Zavolej jí. To se sluší.

- Babi, ale já jsem jí už poděkoval.

- Když peníze byly na účtě?

S těmi mladými jak s kozou na ledě. Mamka říkala, že se na ledě koze rozjela kopýtka... Bóže, Bóže. Přejeme si. Deniska mi mluví z duše:

- Mamko, on mi saje energii.

- Mně Péťa taky vždy hodí šlauf a saje, saje sosákem.

A tak se řehtáme, jak ti naši dobráci berou sílu z nás... Její partner - bezva chlap. Už je velký. Je rozumný. Má svatozář. Jako můj Péťa. Jsou to naše drahokamy. Někdy k přizabití.

- Holky, běžte od sebe. Tady se práší. Pojď, Zdendo, zakouříme si.

A tak si jdou hoši tchán a zeť, přibližně stejně staří, zakouřit. Zdenda zamrzl v roce 68, 89 a ne a ne se probrat z mrákot. Mě Deniska probudila odkazy na alternativní servery, aniž by sama byla probuzená. Čtyři roky do ní hustím informace, pošoupla se dál. Řehtáme se.

- Mami, tohle ti můžu říct. Víš jak Zdenda zakončí naše diskuze? To už stačilo, Irenko.

Exploduji smíchem. Péťa radí vnukovi:

- Lukáši, dávej si pozor, jakou ženskou si vybereš, protože ti z toho vždycky vyleze babička.

- Ne, já si vyberu úplně jinou.

Obě s Deniskou:

- Snažit se můžeš, jak chceš, máš to marný. Podvědomí pracuje.

Uhánějí na hřbitovy. Uvědomila jsem si, že si Deniska postěžovala, že nemá Vánoce, byla stále v práci, nemá cukroví.

- Peťuš, měla jsem rychle Denisce vyrovnat krabičku.

- Tak vyrovnej, já jim to odvezu.

Vyrovnávám. Odvezl. Zlatý. Mezitím balím rychle dárky. Hrozně. Má balicí technika uvízla asi tak ve čtyřech pěti letech. Dítě by to líp ubalilo. Bez kreativity, zručnosti, fantazie... Ale s radostí a láskou. Telefon. Linda.

- Už jste tady?

- Jsme tu. Otevři.

Běžím otevřít bránu. Kitty se po týdnu v Pze vrací. Silná kočička. Naši Micicindu by kleplo. Kitty na mě už nesyčí hned na pozdrav. Pamatuje si, kdo jí tu minulých čtrnáct dní podstrojoval.

Na půdu. Pro stojan. S Petrouškem ho upevní. Letos jsme vyzráli na jehličky. Nechali jsme ho v síti a rozstřihli ji až když stál na stolečku. Vybrali jsme překrásný. Český. Ještě mi k němu dali knížečku o českých stromečcích s vystřihovacím andílkem. Štědrý den! Štědrý den! Stále si to uvědomuji. Připomínám. Užívám. Já se tak moc těšila. Malé dítě ve mně jásá. Křičí radostí. DNES JE ŠTĚDRÝ DEN!

- Mami, tys letos koupila jen jednu kolekci?

- Jo, jsou to totiž všechno levné nekvalitní sračky.

- To máš pravdu.

Hledala jsem, nenašla. Vždy kupuji navíc želé arabesky, pěnové, salonky... A kdo to má jíst? Tak letos - radikálně dost.

Jedeme na první hřbitov. Potkáváme známé. Přejeme si. Parkujeme v zákazu.

- Peťuš, přeparkuj. Městská policie.

Jdu napřed. Městští se mnou vcházejí div ne se samopaly do hřbitova se mnou.

- Co tu hlídáte?

- Obcházíme. Vy nevíte, jak se lidi chovají?

- Nevím. Obzvlášť dnes. Přeci lidi nekradou. My jsme kvůli vám přeparkovali.

- Já jsem si všimnul. Tam vůbec na té točně nemáte co stát. Tam je zákaz vjezdu.

- Nepovídejte. To jsem si nevšimla. Ale jde z vás šílená hrůza.

- Ten zlejší jde jinou cestou, spouští hrůzu. Ten sympatický si se mnou povídá. Je milý, nechybí mu inteligence. Empatie. Vnímám - chce pomáhat lidem. Chápe můj strach z uniforem. Dochází nás Péťa. Už se musíme rozloučit. Tiskneme si ruce. Mluvíme. Cítím v prstech brnění.

- Vy brníte. Mně brní ruka. Co to je. Jako když mi dáváte energii?

- Dělám reiki.

- Cítíte to brnění? To jsem ještě nikdy nezažila.

- Cítil jsem. Jste velice vnímavá.

Jdu po cestičce se svým zážitkem. Vytahuji dlouhý zapalovač z Kauflandu. Podpaluji svému prvnímu muži. Hrob je v pořádku. Udržovaný. Koupila si ho moje starší dcera. Kousek dál v urnovém háji odpočívají manželovi rodiče. V uličce spolužačka z gymplu s mužem. Přejeme si. Toho jsme vždy s Erikou Mertlíkovou a Markétou Vítovou v hudebce trápily. Škádlily. Malé šikanozní potvory jsme byly. Ale ne zlé. Mám ho ráda. Je nesmírně hodný. Letos nám moštoval jablka. Dovezl mi med s přijatelnou cenou. Zapaluji na hrobě cikánečky Simonky. Umřela asi před deseti lety. Milovala mě. Já ji. Už jsem o ní psala. Jen proto, že jsem ji zachránila před klubkem bílých hajzlíčků prvňáčků, druháčků; měla mě ráda do posledních svých dní... Ona i její rodina. 

Jedeme k mamince. Vezu balíčky pro Jarušku a pro paní Janinku do přízemí. Bydlívala v Rasoškách, než jí umřela maminka. Ona to slovo tak něžně vysloví...Mamííínka. Bratr asi zůstal v baráku a ona šla do DD. Slouží Irenka, Simonka, Dana a krásné mládě Kamilka. Holčeny dnes servírují večeři ve čtyři, aby stihly včas návrat ke svým rodinám. Nezávidím jim. Zvládají. Ráda je pozoruji. Jak se domlouvají, komu ještě, aby na někoho nezapomněly. Jak hlídají očima vzadu, aby se stolovalo tak, jak se má. Řehole. 

Maminka má bílý svetr. Vypadá skvěle. Za měsíc 92 let.  Přeju jí. Rozbaluje dárky. Připíjíme vaječným koňakem, který mi dopoledne dovezla Deniska v lahvičce, kterou jsem loni chtěla vrátit :-)

- Je tam málo rumu, viď?

- No, je to slabé. Nemá to grády. 

- Mami, jak přijedu domů, hned to zředím rumem; zítra jsem tu jak na koni a cvakneme si znovu.

Mamince nesou večeři. Ještě jí přeju. Zas nemám telefon. Fotí Petroušek... Dávám mu baterie. Jde vyměnit v maminčině svítícím stromečku.

- A kdy zas přijedeš?

- Zítra.

- Jé, tak to se budu těšit.

Na hřbitov k tatínkovi už jdeme skoro za tmy. Čtvrt na pět. To už s první hvězdou večeřet nebudeme. První svíčka - na hrobě Matějovských. Pomyslím si: 

- Děkuji Vám za Vaši lásku, za báječné dětství u Vás, za pobyty s vámi na chatě na Špince. Obě paní Matějovské - tchýně i snacha - milující hodné bytosti. U nich jsem poprvé pila ten sifon... Ty bublinky do nosu... Asi je to esence dětství...

Další svíčka - teta Šimková. 

- Teto, dík za ty jarní mrkvičky, za angrešty, za laskavost. Vzpomínám, jestli to byla sestra babičky z tatínkovy strany. Každopádně se účastnila seancí, kde médiem byla druhá teta, sestra tety Šimkové. Matně si ji pamatuji... Holčenka malá. Maminku tam taky pozvali...

Další zastávka tatínek. Kdopak tu bude ležet další... Hřbitov býval krásně tmavý. Stromy vykáceny. Palermo. Ale hlavně neumím se tu orientovat. Stromy mě vedly. Hledám hrob paní Slezákové - už jsem o ní psala. Vedle hrob strejdy - manžela tatínkovy sestry Stáni. A vedle jsem jako holčička stála při pohřbu tatínka u našeho původního hrobu. Scéna s buxusem a bílou rukavičkou. Tříleté děťátko netušilo, kdo leží tam dole... Poslední svíčka - ne a ne ji zapálit.

- No, tak tím jsi skončila. To ten zapalovač vydržel dost málo - pár svíček na dvou hřbitovech. 

Konečně domů. Máme hlad. Je nám zima. Péťa se pokouší naplnit super zapalovač za třicet dva korun z Kauflandu. Nejde naplnit. Prohrábnu účtenky. Jj, kvalita z Německa se vrátí do Kauflandu :-)

Stromeček nazdoben.

- Mami, jen ty třásně si tam dej sama. To víš, světýlka na začátek a řetězy a lamely na konec - to zvládneš jen ty. 

Rybky na pekáč do trouby na gril. Klobásy na pánev.

- Bílé? Červené?

- Mně to je jedno. Co budeš pít ty.

- Tak uděláme kompromis. Dáme si růžové. Bohemku, nebo ten croix?

Mince, bankovky pod talíř. Prostírám i s penězi náhodnému pocestnému, kdyby přišel. Konečně. Přejeme si, děkujeme. Jsem šťastná. Máme hojnost, blahobyt, lásku, zdraví, hodné lidi kolem sebe, vztahy si čistíme průběžně, jak by začaly drhnout.. Co chceme víc? Jen MÍR!

Dárky rozbaleny. Nicneříkající pohádková štědrovečerní premiérová slátanina, hrůza, za námi. Na zelenku to nesedí. Zkušený scénárista vařil z vody. Vzal několik úspěšnějších pohádek a porodil letošní hnus. 

Popelka. Hezké, ačkoli původní Popelka neměla tři oříšky. Ale archetyp vynikl. Šabachovo Hovno. Hoří! Teda - Pelíšky. Něžnost. Srdce mi vrní. Sluneční hrob. Ten bych si přála zahrát na své poslední cestě. Tu kytáru..., Mrholí, Ako malé deuča... Písničky Osvobozeného. Smutek. Láska. Nový začátek. Zamrzlost v roce 68 - to jediné... Ale film miluji. Je mi dvanáct... Bože, to bylo v josefovské staré škole. Ještě jsme tu měli vojenskou vyhlášenou nemocnici...

Píšu u toho. chci si přetáhnout fotky. Hledám takovou tu pásečku na suchý zip na uchycení smotané šňůry u telefonu. Ntb taky mají - větších rozměrů. Lezu po čtyřech. Svítím telefonem.

- Co hledáš?

- Takovou lepicí pásku.

Hledám dál. Nevyjádřila jsem se implicitně. Lezu, přehrabuji svou růžovou krabici s kabely, nabíječkami, externím diskem...

- Nehledáš náhodou támhleto?

- Co? Jo, to právě jsem hledala.

Malé srolované černé nic sedělo na klávesnici... Takhle je to v životě. Pachtíme se, hledáme, snažíme se, vydáváme energii. A ono to malé, srolované, neviditelné sedí před očima. Jsme slepí...

Kitty odfukuje na koši u kamen. Tiše ze spaní hníká. Jdu spát. Ono mi to ještě tak hodinu, dvě dá... Nemůžu dnes jít před půlnocí. Bylo to kouzelné.

Odpočívejte, užívejte si návštěv, spánku, čtení, ještě dobalte dárky pro další nadílku, nezapomeňte na koncerty, divadla, naberte sílu v přírodě... Naslouchejte. Pomáhejte. Milujte se :-)  Milujte sousedy, kolegy... Řehtejte se, tancujte, bavte se, nabírejte sílu se svými a u svých - lidí, zvířat, stromů... Nabíjejte se. Lehce. Jak je komu libo, milo, jak kdo chce... 

Dobrou noc!