Štědrý, klidný, krásný
Je tu. Ježíšek 2023 požádal o povolení vstupu do českého vzdušného prostoru.
Řízení letového provozu v neděli zveřejnilo komunikaci s Ježíškem. "Dobrý den, Praho. Tady Ježíšek 2023, žádám o povolení vstupu do českého vzdušného prostoru," žádá Ježíšek pražské letiště.
Na jeho prosbu mu odpovídá vzápětí dispečer: "Dobrý den, Ježíšku 2023, Praha, identifikován. Pokračuj podle svého plánu, máš absolutní přednost."
Ježíšek poté děkuje a přeje všem pod českým nebem krásné Vánoce a všechno nejlepší v novém roce 2024.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-24-stedry-den-prisel
Tak tedy Štědrý den. Na papírku – kapr, klobásy, hřbitovy, stromeček, luxovat. Tři týdny práce, příprav, úklidu, mytí, pečení. Dočkala jsem se. Před týdnem v neděli jsem neměla ani cukrovíčko. Jen zaděláno. Napekla jsem první čtyři druhy.
Slovo hřbitovy jsem na papírku nemohla po sobě rozluštit. :-) Dumala jsem, co by to tak mohlo být. Teď mě to napadlo zpětně.
Zavolala Linda.
- Přijedu pro vás. Zas vás odvezu. V kolik?
- Asi ve tři?
- Tak objedeme hřbitovy a pak k nám.
Až teď u psaní si říkám – jo, hřbitovy! Tak to jsem úkoly z papírku splnila.
Jdu si umýt vlasy. Petroušek se snaží pomáhat. Strojí stromeček. Co kočka? Divoká, všechno musí vědět, prozkoumat.
- Žofko, sem ne!
Ukazuji jí noviny. Ty jediné na ni platí.
Brodím se bosa sněhem. Zdravím zahradu. Děkuji za úrodu. U každého stromu se zastavuji. Budím ho lehkým poklepáním klacíku.
- Stromečku vstávej, ovoce dávej! Umyj se, učeš se, je Štědrý den!
Péťa porcuje kapra. Vařím rybí polévku. Tolik let jsem vařila dle mamčina receptu. Péťa její recept nemusel. Někdy mu bývalo po ní dokonce špatně. Už asi sedm osm let vařím jinou. Podle Zdendova rozpisu. Je skvělá. Chutná. Letos se mi povedla ještě víc než kdy jindy.
Koukám, koukám, pod stromečkem nějak moc lamet. Že je tam někde Žofka?! Dívám se do korunky. Na větvi si u kmínku hoví naše malá drzounka. Bezelstně na mě kouká ze stromečku. Tak jsem se lekla, že jsem zakřičela:
- Co tu děláš?!
Žofie pochopila. Nečekala na další konverzaci. Nějakým způsobem se vymanila ze stromku. Schovala se pod gauč. No nazdar, tak to budou krásné Vánoce!
Petroušek zapaluje poslední svíci na adventním věnci. Obědváme polévku.
- Mami, tak můžu už jet?
- Ještě nemám obaleno.
- Za hodinku jsem u vás.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-24-mam-rada-cesty-za-predky
Obaluji kapra a klobásy. Čtyři porce kapříka beru s sebou.
- Mami, prosím tě, citron vezmi.
Do tašky chystám dva citrony. Tašky u dveří. Nejprve na hřbitovy. Země rozměklá. Všude bláto, kaluže. Myslela jsem, že máme rozbředlou zahradu jen my. Ne. Vzpomínám na rozpočítadlo:
Krokodýl, krokodýl, troje boty prochodil,
na čtvrté se nezmůže,
všude bláto, kaluže,
když jde koupit housky,
musí chodit bosky,
naříká si tuze,
jaká je to chůze,
svět ho mrzí,
v očích má slzy,
chytil rýmu,
jde pro medicínu,
kdo mu dá na boty?
A to budeš zrovna ty!
Mám ráda štědrovečerní návštěvy u předků. Vybavuji si, jak jsme někdy mamku vzali s sebou. Jindy jela sama, pak k nám. Vidím ji před sebou. Mami, vzpomínám. U hrobu někdo něco kutí. Á, vnučka tety Šimkové. Taky jí chodím zapalovat.
Doma myju rychle boty. Převlek. Přezutí. Nastěhovat věci do auta. Jedeme. Lije. Pan Kemr by se dal citovat. Přejíždíme přes soutok Labe a Metuje.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-24-poprve-me-nekdo-obsluhuje
- Když jsme byli malí, bývaly normální zimy. Mrzlo. Chodili jsme bruslit, sáňkovat, spouštěli jsme se na lyžích z malých kopečků. Jednou jsme jely s maminkou tady přes zamrzlý soutok. Támhle na té špici asi tak dva tři čtyři metry ve vodě na ledě ohniště. Ptala jsem se maminky:
- Mami, kdo si tam pálil ohýnek?
- Asi vodník.
Dnes není jistota ani v počasí ani v tom, jestli tam ten vodník ještě vůbec žije.
V podhůří Krkonoš ještě dostatek sněhu.
- Tady pozor, tady nám minule přeběhla srnka přes cestu.
Zdviháme se k mým milovaným Krkonoškám. Jedeme nehostinným místem. Úzká cesta nad potokem. Na druhé straně sráz lesa. Tady bych se bála za dne, natož po tmě.
- Mami, támhle nahoře do toho kostela jsem šla před týdnem na koledy.
- Ježiš, takovou dálku pěšky? A takovou pustinou?
- Prohlédla jsem si, kudy jezdím. Támhle v lese rostly jabloně. Asi tam kdysi stával dům. A támhle byla taková branka. Ale dům už tam taky nebyl.
Telefonujeme Petrovi.
- Mám podškrtnout v krbu?
- Podškrtni.
- Mám péct klobásy?
- Peč.
Smějeme se.
- Má hodně úkolů. A má co dělat.
Vzpomínám na rodiny, kde chybí jejich zabití studenti. Dva pedagogové. Chjo. V mobilu mám obrázek holčiny tady z Velichovek. Hasička. Záchranářka. Rozesmátá tvář. Není. Jak je asi v jejich rodině?
Vyjíždíme prudký kopec. V domě teploučko. Božínku, krásný smrčínek a nádherná světýlka. Prostřená tabule. Tady je to krásné. V troubě se dopékají klobásy.
- To jsou smetanové.
- Aha, ty tenké byly úzkoprofilové zboží. Vinné. Dřív jsme měli většinou ty široké. Někdy maminka sehnala vinné. Dnes jsou běžné.
Zvonek. Nadělování. Obdarováváni. Obdarováváme. Děkujeme.
Linda nás veze domů. Jezdí docela dost aut. Kam všichni jedou?
- Kočky! Vy holky!
Jdu zkontrolovat stromek. Chválím Žofii. Všechno v pořádku. Mají hlad. Stojí s ešusy ve frontě na jídlo.
Zatápím. Petroušek jde zítra sloužit lidem. To je ta energetika! Vtípkuji:
- Peťuš, dnes jsi poněkud prošvihl svůj obvyklý čas. Pojď si ke mně chvilku sednout. Pozorujeme náš strom. Chtěli jsme malý, zas je nádherný.
- Ale chtěli jsme řídký.
- Nene. Hledali jsme hustý. Ale ten Lindin je překrásný, viď? Takový pradávný, něžný, hezounký.
Žofka se hlásí. Kráčí gaučem na klín.
- Ta tě miluje.
Hladím ji. Pokračuje dál. Až k Petrouškovi.
- Má ráda i tebe.
Užili jsme si to. Nad představy. Loni Linda ještě neměla klíče. Dům byl v dodělání. Letos jiná situace.
Děkujeme za vše, Stvořiteli! Vše tvoříme svou myslí. Kdo to ještě nepochopil, nevěří. Kdo ví, ten ví.
Dobrou noc!