Štěstí, že netušíš. Chceš-li pobavit Pána Boha, svěř se mu se svými plány :-)

Sobota - neděle.

Po mnoha letech jsem nepsala. Vynechala jsem den. Místo psaní videa. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-25_Po_snidani_v_Austerlitz_na_Vystaviste/

Celý den od devíti do sedmnácti na Výstavišti. Rodica Makadrai - členka Chermains club. Dr. Hüber - nejpřínosnější vědecká osobnost světa - největší znalec lidských tuků. Nebyl čas na únavu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-25_Expo_expozice/

Mnoho jsem se přiučila, nasála dovednosti, informace. Zopakovala objetí s lidmi, které jsem nabrala do svého okruhu během jedenácti let. Na konci měsíce začínám dvanáctý rok. Takhle velké setkání bylo naposledy před dvěma lety a sedmi měsíci. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-25_Dr._Huber_-_nejprinosnejsi_vedecka_osobnost_sveta/

Rozžehnali jsme se na Výstavišti s lidmi z našeho týmu. No - a s těm nejbližšími. S Inkou, Lenkami. Je fajn, když člověk netuší. Karel naskládal kufry do auta. Naskákali jsme za nimi a hurá domů. To budeme tak ve dvacet už dávno doma.

Cestou do Brna jsme si dozvukovali, jak bychom rádi jeli vlakem. Jenže trať u Adamova vytrhaná. Lenka povídala, že všechny mosty, tunely budou opravovat. Při intenzitě práce našich firem to bude tak na příští pětiletku. Cestou přes Lipůvku mi Karel s Radkou ukazují Lenčin dům. A taky cestou zpátky mi zas v Lipůvce ukazují - vidíš, támhle ten dům? Tak tam bydlí Lenka. S tou Lenkou jsme se poobjímali před pár minutami. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-25_Zadrhel_na_ceste/

Hned za Lipůvkou motor začal trhat, škubat a tvářit se nepřátelsky. Karel hlásí:

- Jedeme na tři válce.

Jo, na tři. Později bylo řečeno, že na dva.

Vyjeli jsme kopec s velkým sebezapřením. Ani jsme nedýchali. Hop, hop. Pomáhali jsme tlačit očima. 

- Nevím; dál bude delší kopec. Jestli to vyskáčeme. 

Ten kopec jsme vyplazili na jedničku. Nahoře jsme na parkovišti zastavili.

- To se mi jednou stalo. Nechal jsem to vystydnout a jel jsem dál. Ve středu mi dělali technickou.

Radka přidala to, co vím.

- My chodíme všude pěšky. Hradec je malý. Když náhodou použijeme auto, za čtrnáct dnů si nemůžeme vzpomenout, na kterém parkovišti jsme ho nechali.

Karel žhaví Lenku i druhou Lenku. Obě se snaží pomoci. Nevzrušuji se. Jsem v dobrých rukou. Péťa mě vždycky předává a Karel řekne:

- V pořádku ti ji zas přivezu.

Tak co. O nic nejde.

Všichni mechanici jsou na hodech. To slovo - hody. Krásné. Hody, hody... Hodovat. 

- No to, budou všichni ožralí.

Přijíždí Lenka V.

Řehtáme se. Dlouho jsme se neviděli. Jestli uběhla čtvrthodina?

- Chcete kafe?

Karel špičkuje.

- Jo, pravou arabskou.

Lenčin muž Dan - bezva chlápek. Klidný, vtipný, tichý, přemýšlivý. Lenku dovezl. Ta nese tašku Herbalife z auta. Vyndává z utěrky porcelánové hrnečky, lžičky, z termosky horkou kávu.

- Já nechci.

- Tak si dáš Jegermaistra?

- Nevím. Tak jo.

Lup. Bylo to moc dobré.

- Ještě na vyrovnání.

- Šup. Druhý panáček.

Zkouším chodit po okraji chodníku. Dělám holubičku. Udržím se. Přes cestu nějaký cizinec pouští ze svého autobivaku arabskou hudbu. Tady i přes cestu přistávají auta jak motýli. A hned zas vyletují.

Po silnici od Brna sviští jedno za druhým. Na to, že je sobota večer, docela provoz.

- Kájo, jak jim to jede, viď? A motor jak táhne!

- Ty pudeš támhle na konec na stopa.

Řehtám se. Kolona modře blikajících motorek.

- Karle, policie nám jede pomoci.

Kluci čučí do motoru. My holky se bavíme, popíjíme. Už je tu Lenčin zeť. Milý. Nedávno odrodil někde v autě nebo autobuse svou dceru. Až v nemocnici odstřihli šňůru. 

- Ahoj, babičko!

Dali si pusu. On si dal kávu. Kouká do motoru. Diagnostikuje, co by to tak mohlo být. Svíčky, vrtulka... I kdyby to byla křidélka, je sobota. Nemáme šanci.

Volá druhá Lenka. Zkoušíme různá čísla na opraváře. Ne, ne. Sobota večer v socialismu. Snaživý kapitalismus - služby i o víkendu - jen vzpomínka. :-) Všichni už zbohatli nebo zavřeli firmu. Odkráčeli do montoven. 

Karel volá Radčině dceři. Bydlí ještě kusanec za Hradcem. Kojící matka nakojila, nechala i mlíčko v lahvičce a jede. Tatínek hlídá. 

Porada - kde necháme auto. Kam pojedeme. K Lence. A kde ho zaparkujeme? Mé vzpomínky z dětství na zájezdní hospodu - cestou z veletrhů vyvstala:

- No k hospodě.

- To by šlo. Tak jo. 

Změna.

- Víte, co, dáme ho k mamce.

- A kde bydlí?

- Kilometr od nás. Zrovna tam mají hody.

Sedáme k Lence a Danovi. Karel šupajdí dle možností za námi. No - plíží se. Ne, pokouší se o pohyb. 

Lenčina maminka. Nádherná milá přívětivá Moravanka. Zve nás dál. Viděla fotky na FB. Viděla i naše školení. Včera po našem ochodu zaskakovala na šest hodin od půlnoci nějakou paní na Výstavišti. Uklízela po nás koše. Tisíc židlí odklidit... Zve nás dál. Vypráví, jak včera stavěli ve vsi máju; dnes jezdili s koňským povozem po staveních. Vypráví o zvycích, hned jsem je nahrála. Lidé jim dávají slivovičku, vínko, penízky. Starky a starci dostali na návsi po mši od starostky povolení hodů. Nesmějí být opilí, poblití, špinaví. :-) To nejsou staří, to jsou kluci a holky. Mají za úkol celý den organizovat hody. Večer v osm a o půlnoci se tančí Moravská beseda. Česká taky. V krojích!! Děti ji nacvičovaly víc než měsíc. Jsem omámená. Nepodařilo se zlikvidovat zvyky, tradice. Tady se na hody chodí se v krojích! Ves nazdobená. Barvu z fáborů spláchl v noci déšť. Přesto je vesnice i náves ve slavnostním hávu. Morava.

Prohlídka útulného moravského domu. Využit každý kousek chalupy. Nahoře na povalu nové dva pokojíčky. Rozhodnutí - jede se k Lence. Leni nás provází jejich domem. Její dvě krásné dcery známe z fotek. Vnoučátka - překrásná. A její zeť na cestě u auta při koukání do motoru pronesl, že si vzal tu šikovnější, hodnější. Tady na Moravě jsou asi všichni hodní, šikovní, přátelští, milí. 

Sedíme pod pergolou. Lenka mi jde ukázat meloun. Prý ho chodí s Danem každý den očima přeměřovat. Prý přibývá o centimetr denně. Ten bude sladký, když cítí radost ze svého růstu! v košatině má další, přikryté bílou textilií, aby je sluníčko nespálilo. 

- Vidíš a tady mám fazole. To už není naše. 

- Ty mě moc neberou. Čí to je? 

- Obecní. Víš, jak jsou dobré naložené jak okurky?

Hned nese sklenici. Všichni ochutnáváme. Mlaskáme blahem. Výborné. A ta buchta od maminky Evy - nebe v hubě, jak by řekl Zdeněk Troška. Něco jako Marlenka, ale daleko a víc a ještě víc famóznější. Prý pracná buchta. Nejprve tvrdá, že si myslíš, že jsi to zpackala. Necháš odležet pod krémem a za dva tři dny - finále! Vláčná. Excelentní. Vynikající!! Prý dostaneme recept.

Eva vypráví, jak měla před měsícem ve tři ráno obrovskou, ale převelikou bolest na hrudi. Studený pot. Zvracela. Nemohla se moc hýbat. Doplazila se do kabelky pro sprej s nitroglycerinem. Zavolala si pomoc.

Otevřete dveře, aby mohli vstoupit zdravotníci. Odvezli ji. Vyšetřili krev. CT hlavy. UZ orgánů. Test na kovid. Negativní. Eva pokračuje.

- Můj manžel zemřel na infarkt. A měl tyhle příznaky. Tak jsem si říkala: Aha, tak to je ono. A já končím. A víš, že nezjistili, co mi je? Nic.

- To je jasné. Mají přístroje, ale na nic. Oni nevědí. A jsi?

- Dvě dávky. Třetí si nedám. Lékařka mi nedoporučila. Lenka si pro mě přijela, měla mě tu pár dnů. Odešlo to.

Divné, divné, prazvláštní, co? A v nemocnici řekla doktorka, že je to postkovidový syndrom. Prý asi prodělala, a vrazilo se jí do - už nevím kam. Kecy.

Pomoc se rychle přibližovala. Radčina dcera jela jak Fittipaldi. Dovezla součástku. Nebylo to ono. Auto zůstalo u Evy. Vrátili se pro nás k Lence. Prožila jsem překrásný večer. Ani mně nevadilo, že jsme odjížděli před půlnocí. Dokonce jsem se svezla od Holic do Hradce po nové dálnici, o níž nemám ani tuchy. Ta naše byla otevřena 17.12.21, a tahle 21.12.21.

- Kájo, ale to to sviští, co?

Z dálnice jsme sjeli u Sika. Takové velké kleště či co tam mají. Sjezd z dálnice od Phy a od Holic. Siko - orientační bod. Stavíme v nočním Hradci na hlavní třídě. Péťa už se sune. Zas někde zakufroval. Radka ho navádí po správných cestách. Už ho vidíme.

- Vidíš nás?

- Nevidím.

Radka si stoupá na okraj chodníku.

- Už nás vidíš? Tady! Zastav.

Petroušek v půl druhé ráno nabírá svou turistku. Já děkuji. Loučení. Kája:

- Prosím tě, nezlob se.

- Já se vůbec, ale vůbec nezlobím!! Já jsem naopak šťastná, že jsem zacítila kousek Moravy. Že jsem se ubezpečila, že zvyky a tradice nepřervali. Jsem moc vděčná.

Jedeme. Kočky se lísají. Vítají paničku. Péťova hodina už dávno, dávínko uplynula. Hází šipku do peřin. Mám otevřené schůdky na půdu. Dup, dup, dup. Co to?

- Moure! Kam jdeš?

Ani se neotočil vyběhl na půdu.

Když to dnes vyprávím Péťovi, říká:

- On se tu dost začíná roztahovat. Chrápal v koupelně na koberečku na teplé dlažbě. Tak na půdu se mu zachtělo. Rekognoskace terénu.

- No, vylezla jsem za ním. Jen jsem slyšela jeho drápky dupkat o podlahu. Zhasla jsem. A u misky jsem zacinkala. To byly skoky. Hup, hup, a byl u mě. Zmetek.

Půl třetí. Pár věcí vyndávám z kufru. Beru do rukou svou oceňovací girlandu. Jedna modrá už mi visí  v pracovně. Tu jsem získala tehdy, když jsme měli pronajatý Špilberk. To byl možná poslední LDW. Tahle ze včerejšího ocenění je pestrá, krásná. Ukládám se v obvyklou hodinu. Okamžitě jsem mrtvá.

Neděle? Klídek. Pohoda. Tabáček. Jediné, co jsem dnes zvládla, jahodové knedlíky pod slunečníkem. Bazén. Lehátko. Mír. A všichni mi vlezte na záda. Potřebuji si ODPOČINOUT. S tímhle slovem mě ještě napadá, co mi říkala v autě Radka. Lenčina maminka už od srdce nemohla ani chodit. Bylo to zlé. Přišel sem produkt dr. Ignarra - Niteworks. Hned ho mamince naordinovala. Maminka se tak lepšila, že - jak sama říkala, v noc naší párty Herbalife NUTRITION - byla v noci uklízet koše a halu... Zázrak, co? Nositel Nobelovy ceny objevil molekulu mládí. NO. A tuhle NO molekulu nejvíc tvoří embryo. Pak malé děti. A lidi do třiceti let. A pak šlus, konec. Tvoříme ji jen při pohybu. A pak zas už ne. Pohyb je nejpřirozenější a nejzdravější pro člověka. A jeho mládí. Tvoříme v něm NO.

A dnes dobrou noc!!