Stinná zarostlá zahrada nebo suchopár? Preferuji chladivou zelenou

Sobota. Mám ráda čtvrtek - příprava na pátek. Pak pátek. Příprava na víkend. Sobotu - to nejedu za maminkou. Dnes sváteček - všech dětí! Ať jsou šťastné, radostné, inteligentní, zdravé, ve spořádané láskyplné rodině.

Ve čtyři do postele; už svítalo. Co já tu dělala. Asi jsem usnula... Čtyři a šest je deset. Šest hodin spánku. Nemohu. Povinnosti. Lezu okolo deváté. Oběd. K mamce. Odpo manželův strejčínek. Zlatý. Máme se rádi třicet let. Od prvního setkání. Bratr Petrouškova tatínka.

Linda sleduje čapí hnízdo. Jaruško poskytovatelko linku, baví se tím - díky Tobě - mnoho mých blízkých... Nádherná podívaná. Hlavně nesmí lézt před kamerou křižák :-) 

- Kde se fláká máma? Už hodinu je pryč.

- Loví dole jídlo. Najdi si na you tube 20.5. - Mláďata byla ještě mrňavá. Dostala obrovského hada. Prý zmiji. Nevím. Starý si cvaknul zobákem taky kousek hadí jednohubky.

Ten komín mě fascinuje. Včera jsem měla zvuky hnízda do reproduktorů jako podkres k práci... Fascinující souhra rodičů, dětí. Dnes se nejsilnější poprvé postavil. Pořád ty své legrační pařáty a najednou - stál. 

- Mami, pojedu.

- Nebudeš na oběd?

- Ne, jedu. 

Nevrací se do Phy. Jede daleko. Polskem. Do hor.

Odpo jí volám. Nebere. Za chvíli se ozve.

- Že už trháš borůvky?

- Jo, už mám tři litry. Pošlu ti obrázek. 

- To je kyblík, do něhož děda vytáčel v Nouzově med. 


Jenže zatím je ráno. Dopoledne. Jsem ztuhlá. Necvičím. Tak cvičím - dnes. :- Tělo se natahuje, protahuje, diví, co už umělo a neumí. Kolena za hlavu. Tak dotknu se země nebo ne?

- Lindi, sjeď k mamce.

- Mami, jedu na opačnou stranu. Dnes ne. 

Loučíme se. Odjela. Sedám na kolo. Frčím.

(Sedím na zahradě u psaní. Chumelí na mě peříčka z osiky. Plná pusa, stůl, misky, sklenice, potahy... Na monitoru, na klávesnici. Aha, dvounažka a chmýříčko... Osiko, hlavně, že jsem zachránila Tvůj život.)

Tedy: I já frčím. Thermojetics na zahřátí organismu. Bylinky. Před domem mě zdraví slušně oblečený mladý cikán. Už jednou jsem s ním hovořila. Někdy. Ptala jsem se ho myslím, co pohledává u našeho domu... Nebo ne? Hezky pozdravil. Chvíli hovoříme. Pracuje. Zdá se, že patří k těm slušným... Loučíme se.

- Jste hezky oblečená. Mějte se hezky. Na shledanou!

U cesty seskakuji. Přeběhnu na loučku s červeným kaštanem. Nasedám. Poslouchám Tobogan v pyžamu do sluchátek. Proplétám se na stezku. Chystám se sjet kopeček, který je na zpáteční cestě poslední k vydupání v pedálech.) Někdo se mi dotknul zad. Vypískla jsem. Zastavila. Pes? Ne. Cikán.

- Já za vámi běžím celou cestu. Kdybyste potřebovala něco udělat na zahradě, tak já vám pomůžu.

- Jo, určitě. Ale zatím manžel vládne. I náš cikán Karel v paneláku se mi nabízel. Děkuji Vám.

Hoch se omlouvá, že mě vyděsil. Moc se omlouvá. Musím říci. Že můj děs mi nezůstal v žaludku. Leknutí mi sedí vždy dole pod jícnem. Dnes ne. Šlapu dál. Rychle projet alejí. Aut, aut, aut - moc. Už jsem na stezce. Lidi, lidi, lidi. Copak oni neobědvají? Já taky ne :-) Až tak okolo jedné, půl druhé. Když snídám pozdě, pozdě i svačím. Pozdě jím. Mám to všechno posunuto. 

Maminka sedí ve světlé jídelničce nad talířem polévky. Polévka vypadá hezky. Maminka už nechce. Odvážím si ji na terasu. Slouží trpělivé Irenka, Věrka, Dana - a čtvrtou jsem zapomněla. - A večer se mi vybavila paní Jana. 

- Mamko, dnes měla přijet Iva. Ale zastupuji ji. Tak jen chvilenku. Přivezla jsem ti kindr řez. Ale nejprve něco sníš.

Paní Dana už nese bramborovou kaši s obaleným asi uzeným. Vypadá skvěle. Ještě jim mohli nasekat nějakou okurku... Snědla aspoň trošku...

- Mamko, meloun? Není nic moc.

- Jo, je dobrý.

Paní Dana nese vařicí vodu na černý bezík.

Míchám med, mamince chutná... Asi se zpotí. Kdyby z ní mohly vyběhnout bludy, které se jí usadily v hlavě... 

Ještě vysadit. Sundat zimní halenku. Vyměnit za letní. Teplé kalhoty - mám jí je nechat? Až se ochladí, nebudu tu... Bezradnost.

Ivanka krmí maminku Boženku. Hezky bez stříkačky. Maminka kouše, polyká. A co systém? Málo personálu, frk stříkačkou - trrrr do krku. Hotovo. Na dalšího. Trrrr! Další... Jako když babička tlačila husám do žaludku - co to bylo - šišky? Kameny? Každopádně si vzala krk mezi nohy a trrr, tlačila... To bylo dřív. S husami. A dnes je to s lidmi. Systém! Někde se ucpal. Potřeboval by pan ředitel nabrat deset, dvacet nových pomocníků... Třeba by pak u nemohoucích němých indiánů odložili stříkačky...

Zpáteční cesta - letím. Mám křídla. Králičí hřbítek hotový. Rychle oškrabat nové brambory. V dubnu v Kauflandu - zázrak: Hrušky Comerce, země původu Česká republika, nová sklizeň. Včera: Nové brambory. Zkoumala jsem - Česká republika, nová sklizeň. Pan zelinář, mohl by hrát malého čerta, se mnou šel k bedně. Vytáhnul cedulku:

- Tady to máte.

- No to jsem si přečetla. A kde to jako u nás vyrostlo? Vždyť byla zima a je konec května.

Nechala jsem se přesvědčit. Svět chce být klamán. Brambory, mrkev, celer na páru. Okořenit. Pozdní oběd.

- Už jsou tady!

- Jé, neva. Dám ti oběd na zahradu, jo?

Strejčínek. Co ho znám, žije s paní. Nikdy se neoženil. Pečoval o svého bratra na Březině u Pejhřimova do jeho odchodu... Svatý člověk. Hodný. Zlatý. Tetička není lakomá. Ale!! Neustále si stěžuje na sousedy nad nimi, pod nimi vedle nich... Chápu, jestli si ve dvě ráno někdo žije nahlas. Ale dnes i soused na zahrádce... Celý svět ji štve a ubližuje. Vždy se na ni nachystám; pozitivně, jen pozitivně. Jen ať z ní nenasaju negativitu. Chápu ji. Ivanka Devátá si takhle musela jít dáchnout do blázince od tuc tuc tuc tuc od sousedů.

Nesu Petrouškovi oběd. Já po kole sportovní výživu.

- Vy teprve obědváte?

Péťa mě zachraňuje.

- No, já jsem sekal trávu u máti; přijel jsem pozdě.

Ani moc nelže. Upřesňuji své důvody pozdního obědy. 

- A já jsem byla u mamky. Takže to máme posunuto.

Nedovolí si kritizovat. Ani necekne.

- Máš holé nohy! Budeš nemocná. Nastydneš od země.

- Nenastydne. Ona tak chodí deset let. Stále bosa.

- Od nohou to je nebezpečné. Už nejsi mladice.

- Já ale nenastydnu. Mám to v hlavě jinak. Já si ze Země táhnu pránu.

Chvíli je klid. A zas začne... Až jí strejčínek okřikne, ať dá pokoj. Nedá si říct. Za poslední dva tři roky prodělala tolik operací. Břicho, rameno, noha... Je to marný, je to marný, je to marný. Každý svého štěstí strůjcem.

Bohoušek mi blahopřeje k svátku. Dovezl mi dárek. Dohodli jsme se, že si vždy popřejeme - jen my dva - na jaře a na Dušičky. Pošta by nám brala peníze. Navíc mi několikrát dovezli balík od něj na cucky. Běžím do domu pro dárky. Gratuluji k březnovým narozeninám. Čas od času mu zavolám. Někdy napíšu dopis. Hezky ho načančám a pošlu. Jen tak. Pro radost. Dnes už si lidi nepíšou. A to já ráda překvapím. Potěším.

Tetička je zaujata čapí rodinou. Zaplať pámbu - kouká, diví se, ptá se...

Nežli přijeli, Péťa:

- Vona ho tetka zas požene. Králici maj hlad.

Jo jo, a je to tady:

-Podívej! Musíme jet! Mračí se to. Pojedeme do deště.

- My máme v autě stěrače. Normálka jezdíme i v dešti. Vy ne?

Jsme drzá. Bohoušek se významně usmívá.

Odjeli. Sázím. Obcházím zahradu. Mám plné plato kytek, pár malých rajčátek. Ale až zítra.

Petroušek sedí na přední terase domu na sluníčku. Nesu něco do popelnice. Vyhřívá se. Sedám si k němu na schod. Piju čaj. Drbe mě na zádech. Obdivujeme přírodu, zahrádku, zázrak. Štěbetají tu různá ptačí nářečí. Neumím je identifikovat. Sýkorky umím. Na smrku se učí létat mladí.

Chvíli odpočívám. Devatenáct hodin. Začínají komáři. Jak se nehýbu a píšu, ptáci mě nevnímají. Ptačí ráj. Jeden nosí ještě do budky. Dvě budky obydlené. Někteří už vyvedli řvoucí dorost. Létají si okolo mě, jako kdybych tu nebyla. Různé barvy. Ani nedutám.  Sojky ječí. Usedají na ořech. Na stará kolena vidím to, co jsem celý život nevnímala. Nezajímalo mě to.

Jdu ještě přesadit jeden z obrovitých asparágusů. Jeden byl maminčin, jeden můj. Teď jsou moje oba. Druhý zítra. Ireno, zdvihni se. Jdi to dodělat.

Dnes si půjdeš lehnout brzy... Neobvykle brzy.

A tak se staň!

Dobrou noc! :-)