Středa. Slunečná. Úspěšná. Předadventní. Lehká :-)

Večer. Prve bylo ráno. Den utekl - jak z písničky. Jak večerní zprávy... Budík. Otevírám oči. Ještě vzpomínám na sen. Co se mi zdálo. Kde jsem lezla po skalách, po kopcích... Citronovník se obtiskl na záclonu. 

Slunce. Hned se veseleji kráčí do dne. Micicinda - světe div se! Neotravuje, zalezlá ve své bedně. Začala si ji okupovat asi před třemi lety. Dobrá. Ať ji má. Stejně se tu zdržuje jen v zimě. Na desátou ke kadeřnici. Do vedlejšího města. V deset volám:

- Erií, už jedu...

- Jo jo...

Ona je vždy v klídku. Melíry. Erika je račice jako já. Jenže ona je typická, já jsem do lva. Zrovna dnes jsme si to upřesňovaly. Prý ve mně lvici cítí. Rozumíme si. Moc. Mám ji velmi ráda. Vzala jsem jí dárečky a koš ořechů. Vytáhla pro mě připravený dárek. Melíry hotové. Fotím její zahradu, dvoreček. Vkusné. Líbí se mi její dekorace. 

Frčím domů. Tesco. Mouky. Oběd. Peču kousky kuřecích horních stehen. 

Pálím svíčky. Mám velký odpad vosku. Vosk nezahazuji. Schraňuji ho. Kalíšky vyďoubnu, kolečko vosku nasadím na novou svíčku. Hoří déle. Niklový držák knotu vyloupnu, házím do krabičky. Asi čtyřikrát do roka odnáším hliník a železo do sběrny. Šetřím planetu. Hliník je jed. Z velkých svíček mám vosku moc. Dávám zbytky na misku roztát. Hledám knot. Po mamince nacházím krabičku s nápisem Knoty do petrolejek. Našla jsem smotky pevných provázků. To budou asi taky knoty. Zkouším slít všechny vosky. Vytvořila jsem svíčku. Hoří, voní :-) Nejsem nešikovná. To si jen moje rodina utkvěle myslí. Mají to naprogramováno ve svých hlavách. Nechávám je.

- Peťuš, vytvořila jsem ze zbytků vosků svíčku.

- Ty, jo? A kde ji máš. Vždyť ti nebude hořet.

Ukážu na svíčku. Péťa valí oči. Nesmím zas moc dávat na odiv svou šikovnost. 

Auto stojí u vrat na znamení, že ještě někam pojedu. Klinetka jede z Francie, už přejela Německo, zasekla se v Pze. Pojede přes naše město dál... Podám ji vyváženou stravu :-) Péťa mi nese tašky od nákupu do auta.

- Víš, že tam máš benzínu tak akorát k pumpě? Nic ti nepřeju, ale ty nejsi schopná mi ani nahlásit, že ti to to bliká.

- Nebliká. To já si toho světýlka všimnu.

Odjel. Natankovat.

- Peťuš, já jsem s tebou tak šťastná. Děkuju.

- Dávej si na to pozor! Představ si, že by ti na cestě došel benzín.

- Petroušku, máš pravdu. To teda máš. Ale když to blikne, i to pípne a to já všechna světýlka hlásím. Oil pravidelně.

Advent klepe na dveře. Okna. Poslední myju už za tmy.

- Peťuš, pověsíš záclony?

Je to jeho práce. Já okna umyju, vyperu záclony, vymáchám v octové vodě, nazdobím okna, on věší. Precizně. Někdy má hlavu zamotanou a zlobí se. To když naházím do pračky patero záclon z kuchyně a neumí je identifikovat podle délky a podle oken. Vždy opakuje.

- Já bych si tam dal bavlnku...

- Jo, abych si je bavlnkou obarvila... Žádnou bavlnku. Přeci to poznáme podle délky!

Takhle si povídáme několikrát do roka. A někdy nepoznáme. Je schopen záclonu pověsit naštorc. Pak to různě obhlížíme. Zjišťujeme, že tahle patří na tamto okno. A že by si tam dal barevnou bavlnku. A že mi to furt říká. Ale zbytečně. Stejně tam žádnou bavlnku dávat nebudu. Včera jsem to vyřešila šalamounsky. Prala jsem kus kuchyně, kus obýváku, dnes další várky. A to ještě na francouzské okno na kratší záclonu jsem navázala hedvábný provázek. Ať je po jeho. Ztratil se v pračce. Dnes vyndavám další várku záclon.

- Peťuš, našla jsem ten provázek!

- To brzo. Jsem šikovnej, rozlišil jsem to podle délky. Kdyby ne, zavolám si na pomoc Lindu. :-) 

Kdysi v paneláku jsme dali Lindě za úkol pověsit v pokojíčku záclony. Ne a ne si rozpočítat žabky, aby záclona visela pravidelně. Petroušek nikdy nezapomene říci: Zavoláme Lindu, ona nám to rozpočítá. Pna je na to expert. 

Den je pryč. Stárnu, chvíli si sedám. Až si z toho lehám. Slyším reklamu:

Aby Vašim blízkým nekazila bolest Vánoce, pořiďte jim ibalgin krém. Natřete to bolesti! - Šílenost. Programovat někoho do bolesti. 

Dnes v autě jsem zaslechla, že ministr zdravotnictví chce vyplácet lidem poškozeným očkováním vyrovnání, kompenzaci. První vlaštovka. Tak on někdo může být očkováním poškozen, jo? Vždyť profesorku Struneckou, bývalou šéfku katedry z UK, vystrnadili za knížku Doba jedová, Doba jedová 2, Varovné příznaky očkování... Ale její vědecké práce mají stále jako univerzitní portfolio.. Ovšem ve zprávě hned dodali, že počty finančních srovnání půjdou do jednotlivců. Ty worle, dřív to byl jeden z deseti tisíc, pak se čísla zmenšovala na jeden z dvě stě padesáti. Teď je to číslo ještě strašidelnější. V Americe vyrábějí autisty jak na běžícím pásu. Každý druhý.

- Peťůůůš, koupíš mi ten blok?

- Jaký blok?

- Ten příjmový.

- Když se budeš chovat slušně.

- Petroušku, vždyť ty víš...

- Na, tady máš. Když jsem ti dělal papíry, viděl jsem, že ti dochází.

On je unikátní, briliant, drahokam s pár kazy, Ty já ráda přehlédnu. Přeci kvůli nim kámen nezahodím. Moje plošky taky nejsou ideální. Vybroušená životem, stářím trošku sešlá. :-) 

Telefon. Klientka je v Jaři. Sedám do natankovaného auta. Připravil mi ho před vrata. Jedu na místo setkání. Obdivuji ji. Jen tak si vyjede do Francie. Dnes veze svého francouzského přítele zpět do Čech. Jsou už staří. Jako já. Ale to, co ona, bych neuměla. Jet ve tři ráno z Francie. Přes Německo prý jeli asi šest hodin, přes naši republiku deset. Zdržení v Pze na okruhu. Je půl sedmé večer. Vezu jí produkty. Vytáhla pravý francouzský sýr Brie. To mám radost. Originální. Výborný. Seznamuje mě se svým Francouzem. Krásný starý muž. Elegantní. No, Francouz. Ptám se, jestli miluje naši zemi. Přitaká, silně přitaká! A co Francie? Paní klientka nemusí ani tlumočit. KATASTROFA! Tomu slovu rozumím. Říkám, že potkávám žluté vesty... Podpora francouzskému národu. Na Champs-Élysées prý protestovalo sto tisíc lidí. Zdražují. Šíleně. Namontovali tam provokatéry, kteří dlažebními kostkami rozbíjeli výlohy... Jasné, to my známe od nás. Klidná demonstrace seriozních lidí se označí za agresivní... Víme, jak se francouzské silové složky ke svému národu zachovaly. Ale sílu nakopat ty na koberečcích brzdících dopravu, na to děla nemají. Potkávám hodně lidí ve žlutých vestách... Loučíme se. Klientka už se těší domů, do tepla... Znám ji teprve asi rok, dva, z FB. Mám ji ráda. Oblíbila jsem si ji. I ona mě. 

KINOSVĚT. Depozity III. říše. Kladské Ludkwikowice. Jan Lataňský. Poslední žijící vězeň koncentračního tábora u tajné továrny na munici Dynamit Nobel AG v Ludwikowicích... Okolo bylo hodně koncentračních táborů. Známý Gross Rosen. Pracoval v tajné zbrojní továrně. Dnes je na místě tábora zelená plocha, fotbalové laťkové branky. Do tábora se dostal proto, že se bránil napadení Němci kdesi na polním můstku za vesnicí. Rozbily se tam brýle. To byl trestný čin. Za to šel do lágru. Vyráběl tritol. Ženy odvažovaly 200 g na stolních vahách. Ze Sovích hor, tajné továrny na výbušniny pod zemí,  odsud se měl plánovat globální útok na celý svět. Pod zem vjížděly celé vlaky. Pracovali tam Židé. Náhodou jsem narazila na další díl o druhé straně naší hranice. O tajemných Sovích horách. Z deseti dílů jsem viděla jen tři. O Zlatém vlaku jsem slyšela u nás v knihovně. Tenhle díl byl poslední... 

Kamna krásně sálají. Mickouš tluče zas na okno. Ó, přišla se pomuzlat. Zdržuje, chci jít spát. Když mi dala důvěru a rozvaluje se mi na klíně, drbu ji, hladím a říkám si, že půjdu do postele o pár minut dýl. 

Dobrou noc :-) Už seskočila.