Studený máj, v stodole ráj
Ráno! Slunce! Co je za den? Co je dnes? Sobota? Jsou tu na nášlapy?
Mozek si rovná myšlenky. Orientuje se. Neděle.
- Dobré ráno!
- Dobré ráno! V noci pršelo. Přijdou až za týden.
Vstávám. Za oknem slunce, ale ledový vichr. Včera na plavky, dnes na kožich.
- Kočky už jedly! Udělal jsem si ke svačině chleba se šunkou.
- A sýr jsi našel?
- Mně stačila šunka. Jsem se postaral. To umím.
O víkendech mu nechystám krabičku. když vstávám, on už svačí. Dostává ovoce, zeleninu, barvy duhy. Pro jednou se svět neskácí. Však já mu doplním zelenou. Jablíčko. Kedlubničku. A večer kopřivu schovám do koktejlu.
Tedy Petroušek i kočky obstarány. Aha. Tak jen já. Jdu si natrhat smrkové výhonky. Petroušek někam odjel. Mám klid na sebe. Nejprve připíjím medovou vodičkou na lidstvo, na probuzení, na dostatek vláhy smrkům, smrku naproti! Totiž pokud mají smrky vláhu, mají i sílu zaplavit smůlou škůdce. Pokud žízní, stanou se obětí. A na MÍR!
Budu dnes pracovat venku? Linda píše. Volám.
- Ne, dnes do Světí nepojedu. Zajedu si tam příští týden.
Staví se? Staví.
Chtěla jsem si založit smrkové výhonky do medu. Zatím si je házím do nutribulletu. Chystám oběd.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-04-bidla-dal-od-sousedu
Odbíhám ven. Jé, Petroušek mi zatlouká kůly na sušení prádla. Pasu se na bršlici. Ješiši, tady mi vyrostly konvalinky mimo plán. Vyrývám je do rohu, odkud loni zmizely, když měnili stanoviště rámu na houpačku. Od sousedů zní tiché dunivé odporné buch, buch, buch. V patře si sousedka vyhodila peřiny na okno. Jako na venkově. Ale chovají se jak ve městě. Příliš hlučně. Stále o nich víme. Jsou nalepeni na náš plot. Změnili naprosto mikroklima vilek v naší čtvrti. Že jim nevadí panelák na ležato. Z oken jejich domu se ozývají bubny. Hlasitá hudba zní v domě. Hartusím. Láteřím. Hlasitě nadávám:
- Tak ono nestačí to debilní tepelné čerpadlo se svým zdraví škodlivým dunivým spodním tónem! Ono se tu bude ještě vyhrávat! Vetřelci si postavili kůlnu! Tady býval klid! Nechtěli jsme tu mít kolotočáře! Neumějí se chovat! Klíííd!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-04-priroda-je-radost
Beru ve skleníku poslední hlavičku salátu. Kedlubničky dorůstají. Jak hebounké. Jak moje! Jak bez chemie! Jak zdravé! Trhám po hrstečkách sedmikrásky. Nosím je do domu k usušení.
Oběd hotov. Neptám se, jestli stolujeme venku. Vím, že bychom stolovali doma. V teple. Prostírám na sluníčku.
- Jdeme ven? Je tam zima.
- No, je. Máme svetry, bundy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-04-kinder-s-jahodou
Ješiši, kinder řez byl nádherně vysoký; klesl. Asi jsem bouchla pekáčkem. Neva, po obědě si to s ním vyřídím.
- Nějaké tuhé.
Šlehla jsem zlým pohledem. Pochopil. Smějeme se. Upekla jsem rybu, kterou mu někdo daroval. Prý od moře. Asi se neměla péct na pánvi.
- Petroušku, prosím tě, byl bys tak hodný a připravil mi štafle?
- Dám ti nejvíc stabilní.
- Dej mi ty po mamce. Natrhám si smrkové výhonky.
- Dám ti jiné. Bezpečné.
- Ale ne kovové!
Volám Lindě. Kde je! Sama nejela? Zůstala doma? Posílám jí obrázek dobrot. Volá LP. Přiveze nějaké nářadí na příští týden.
Šlehačku. Tvaroh. Rozkrojit buchtu. Jak bych ji zdvihla? Naliju marmeládu za studena. Opatlávám krémem. Dávám ochutnat Petrouškovi do pusy.
- Mňam. To je dobrota! To si dám.
Zdobím jahodou. Lžičkou maluji do krému rudý vzor marmelády za studena.
- Mami, umyju si vlasy. Přijedu.
- Jede sem LP.
- Vím. ale já se zlidštím. Jel napřed.
Venku něco oba Petrové skládají. Radíme se, jak na elektřinu do sloupku na zahradu. Kafe. Dortík. Zvonek. Linda. Ukazuji jí balzám z vršků kopřiv. Povedl se. Zdokonalila jsem se. Dvě várky. Každá maličko jiná. Pár kapek hřebíčku a levandule. Ale várky nejsou totožné. Když z kopřiv, tak z kopřiv. Ani se tam voňavé esence nemusely přidávat.
Jdu si odpočinout po tom nicnedělání. Nechci slyšet ani slovo o politice, o rozdávání. Stejně vidím na FB dvě můry jako z trhu, které se vymustrovaly za khaki dámy z vyšší společnosti. Přifrcnuté. Zlaté střevíčky jak pěst na oko. Pro utužení míru pošleme další zbraně. Na úkor našich lidí.
Alexandra Lechovská
Převzato
Zatímco čeští pacienti čekají dlouhé měsíce na vyšetření, léky mizí z lékáren a nemocnice se potýkají s personální krizí, ministr zdravotnictví Vlastimil Válek opakovaně obrací svou pozornost k Ukrajině. Nejnověji vystupuje po boku ukrajinské první dámy Oleny Zelenské, aby slavnostně zahajoval mezinárodní konferenci o obnově ukrajinského zdravotnictví. Krásné gesto, řeklo by se. Ale je to gesto, za které platí čeští občané svou trpělivostí, zdravím i důvěrou.
České zdravotnictví je v hluboké krizi. Výpadky důležitých léků,včetně antibiotik, léků na horečku pro děti nebo onkologických preparátů se staly běžnou realitou. Lékaři i sestry odcházejí kvůli přetížení a nízkým platům. Pacienti se marně dovolávají péče. A právě v této chvíli se ministr zdravotnictví rozhodne upřednostnit zahraniční konferenci? Co přesně má pan Válek slíbeno? O co mu opravdu jde?
Jeho neustálé veřejné vystupování ve prospěch Ukrajiny už dávno překračuje rámec solidarity a začíná působit jako prázdné přelezectví ,snaha zalíbit se zahraničním spojencům bez ohledu na to, jak to dopadá na vlastní občany. A právě zde je jádro problému,ministr zdravotnictví nemá být diplomatem, má být správcem českého zdravotního systému. A ten mu mezitím kolabuje pod rukama.
Solidarita má smysl tehdy, když nevzniká na úkor vlastních lidí. A jestliže se pan Válek chce věnovat Ukrajině, možná by měl zvážit změnu ministerstva nebo rovnou profese. Česká republika si zaslouží ministra, který bude pečovat o zdraví svých občanů, ne sbírat body na mezinárodní scéně
Nechci zprávy. Nechci FB. Nechci nic slyšet. Jen zpěv ptáků. Snesu i hrdličky. Ty mnou opovrhované, které poletovaly okolo tatínkova hrobu, když se na něm maminka modlila. Když jí tekly slzy. A já malá holčička okolo ní vytrvale poletovala mezi hroby.
- Mami, maminko! Pojď už!
Maminka se těžce zdvihla. Utřela kapesníkem ubrečené oči. Celý život smrkala i plakala do kapesníku s jemnými modrými kostičkami. Ty používám já na hory do kapsy. Vydrží mi celý den. Nemusím hledat koš na papírové.
Od té doby ty hrdličky nemiluji. V poslední době jsem ráda, že se ubytovaly v korunách našich smrků. Beru jen na milost. Totiž neškodí. Nevyžírají. Chovají se jako na návštěvě. Nejsou holovaté.
Jak je možné, že K. Čapek byl tak nadčasový! Jak mohl vidět do budoucna. Jako J. Verne.
Několik úsloví
Doba je vážná. Nebo situace je krajně vážná. Tohoto rčení se obyčejně užívá, když už je moc zle; v čemž je mlčky zahrnut zvláštní předpoklad, že dobám, které neoplývají mizérií, se jaksi nedostává té pravé vážnosti. Například doba je vážná, když jsou milióny lidí bez práce; naproti tomu ten stav světa, ve kterém skoro všichni lidé dělají v potu tváře něco užitečného, je uznáván patrně za nedosti vážný, jako by lidští tvorové pracovali a vydělávali si na živobytí z pouhé bujnosti a lehkomyslnosti. Nebo vážná je doba, když už se jenjen čeká, že spadne první letecká puma na nějaké město; naproti tomu je asi považováno za stav ne docela vážný, když se budují domy pro lidi, když se lidé rodí, když dožívají svůj život, když vyrábějí, když něco tvoří, když poznávají a tak dále. Řekli bychom, že tyto všechny činnosti jsou velmi vážné, dokonce vážnější než něco rozbíjet nebo někoho poslat na onen svět; kdežto doby, kterým se říká vážné, spíš porušují a rozvracejí tu velikou a ustavičnou vážnost lidského života. Vážné doby se obyčejně vyznačují tím, že strašně znevažují veškerý život. Vážné doby jsou ty, které dělají ze světa paseku. Říkáte, že doba je vážná? Pak to se jistě děje se světem zase něco nesmyslného.
Naše oprávněné nároky. Najdete je v každé politické nebo stavovské rezoluci. Najdete je v každém vypovědění války. Aniž bychom tu oprávněnost blíže zkoumali, upozorňujeme jenom na jeden pozoruhodný fakt: že ještě nikdo neřekl "naše neoprávněné nároky". Naše nároky jsou vždycky oprávněné. Neoprávněné jsou toliko nároky jiné politické strany nebo jiného národa. Každý nárok, který je náš, je už ipso facto oprávněný. "Naše oprávněné nároky" je zbytečný pleonasmus. Nač tolik slov! Říkejte prostě "naše nároky". Bude to kratší. A bude to daleko jasnější. Dokonce až brutálně jasné.
V zájmu naší cti nebo též v zájmu prestiže se vždycky něco energicky žádá, zejména pokud jde o čest národa nebo státu. Nepamatuju se, že by některý stát v zájmu své cti nabízel někomu něco dobrého a příjemného, například vrátit porobenému národu svobodu nebo odčinit nějakou křivdu. Není v zájmu cti něco poskytnout, nýbrž něco chtít. Jakmile se za sousedovým plotem začne mluvit o cti, je záhodno zavřít své slepice do kurníku a být připraven.
Vláda silné ruky se obyčejně pozná podle nápadného počtu četníků, vojáků a vůbec lidí po zuby ozbrojených. Zvláštní úkaz, co taková ruka potřebuje šavlí, aby mohla být silná!
Aby byl zajištěn mír, musí se obyčejně zvýšit zbrojení na zemi, ve vzduchu i na moři. Co dělat, je to tak; ale představte si, že by se stejně běžně a samozřejmě říkalo: aby v našem úřadě bylo zajištěno pokojné soužití, vezmu si s sebou nabitý revolver. Aby byl na naší ulici zajištěn klid, nacpu si do kapes ruční granáty. Byl by to divný svět. Je to divný svět.
Vůle národa. O vůli národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí.
Projev učiniti náleží jenom státníkům. Například v bibli není psáno, že Ježíš učinil projev na místě pustém u města Bethsaidy, nýbrž že mluvil, odpovídal a učil. Není psáno, že něco prohlásil, nýbrž že něco řekl. Rovněž bůh, pokud vím, nečiní projevů, nýbrž nanejvýš se projevuje. Je nutno stát se aspoň ministrem, aby bylo možno projevy činiti.
Ujistiti o neochvějném přátelství mohou jenom diplomaté. Kdyby nás někdo v soukromém životě přišel ujistit o svém neochvějném přátelství, vzbudil by v nás asi podezření: ten chlap mi chce něco provést.
Napjaté vztahy je jedno z těch pasívních rčení, která se nedají nahradit činným způsobem slovesným. Říkám, že mezi dvěma státy jsou krajně napjaté vztahy; ale nikdy se neříká, že někdo ty vztahy s krajní horlivostí napíná. Nejvýš se může neosobně říci, že se mezinárodní poměry zkalily, tak jako říkáme, že se zachmuřilo nebe nebo že se zhoršila nemoc. Z čehož je patrno, že pořád ještě považujeme politiku, zejména tu vysokou, za něco nezávislého na lidském působení, tak jako přírodní úkazy a pohromy.
Uznávati nebo neuznávati je magické slovo, které může nejsoucí učiniti jsoucím a jsoucí nejsoucím. Například nějaký stát může prohlásit, že neuznává čínskou vládu; v tom okamžiku není čínské vlády. Čína nepatří nikomu a je dovoleno bez jakýchkoli okolků pobíjet Číňany.
Upozorňujeme však, že toho mocného slova smějí použít jen vlády a státy. Kdyby si někdo z nás vzal do hlavy, že neuznává správní radu Živnobanky, a že tedy může vstoupit do její nejbližší filiálky, postřílet úředníky a vybrat šuplata, byl by asi vyhlášen za banditu. Na mezinárodním poli se to tak nebere.
Nejlepší. Toto slovo by se mělo definitivně ponechat obchodníkům a vládám. V každém krámě se prodává nejlepší zboží. Každá vláda dává najevo, že má nejlepší úmysly. Proč jim to nenechat! Nám stačí hledat dobré zboží a dobré úmysly. Ono ani toho prostě dobrého není na světě tak moc.
Mocenské zájmy jsou jeden z nejúspěšnějších pojmů mezinárodní politiky. Mají jen jednu chybu. Že je vůbec nelze definovati ani omezit.
V zájmu pokojného soužití se obyčejně přikročí k ozbrojené intervenci.
Korektní vztahy jsou nejmírnější formou mezinárodního napětí. Takzvané blízké, přátelské nebo spojenecké vztahy se zřejmě za korektní nepovažují.
Karel Čapek, LN, 16. a 23. 1. 1938
Stárnu. Mnoho věcí mi dochází. Protože nechci umřít blbá, hodně informací nasávám četbou a poslechem. Hodně věcí jsem pochopila, jak předpověděla maminka. Ale něco mi stále ještě nejde do hlavy. Nechápu. Potřebuji tu ještě pobýt, aby mi došlo.
Dobrou noc!