Surrealismus? Poetismus? Impresionismus? FANTASTICKÝ DEN!

Ráno. Nejedu do Phy. Školím se doma. V klidu. Sešit. Ntb. Přichystáno. Petroušek někde brouzdá. Schází mi kontakt s kolegy. Naživo. Dobrá. Zas virtuální svět. Hodina a půl utekla. Přestávka. Rychle běžím připravit na páru krůtí maso, brambory. (Nekupuji vůbec vepřové nebo hovězí z koncentráku s hormony smutku, bolesti, strachu, neštěstí zvířat.)

Slyším z pracovny znělku. Tina Turner. Vracím se k počítači. Školení pokračuje. Na závěr Petr Ševela. Náš prezident. dobře formuluje myšlenky, cíle. Shrnuje plán práce. Půl jedné. Brambory měkké. Rychle zapéct do rouby. Přidávám hradišťanku, sýr, zbyly mi bílky. Liju je na brambory. Skvělé. Obědváme venku. Stíhám. Třináct patnáct. Skyp s mamkou. Neberou.

Vyhřívám se na sluníčku.

- Tak jedeme?

- Nejedeme. Počkej. Zkusím zavolat...

Irenka - aktualizují tablet. Holčičky mají málo práce, ještě tablet zdržuje. Jsem v klidu. O nic nejde. 

- Irenko, mohla bych se s mamkou spojit k večeru?

Dohadujeme si vhodnou dobu. Mají to komplikované. Dnes má mamku Květulka. Už vyzvání skyp. Utekl nám čas. Nic se neděje. S Květulkou domlouvám čas na pozdější dobu. Chvilku si sedám na houpačku. Na sluníčku hovořím s maminkou. Vyhřívám se.

- Pojď už. Ať se stihneme vrátit.

S maminkou probíráme dny v týdnu, kdo se kdy narodil. Kolikátý měsíc je květen? Ať poví třetí měsíc; s maminkou se strojím do sportovního. Petroušek už má šemíky připravené. Přilbu. Láhev. Maminka je v dobrých rukou. Důvěřuji Květušce. Pečlivka. Irence - taktéž...

Pusu mamce. Vyjíždíme na kolách na trasu. Picimberk - až sem sahají kasematy z pevnosti. Tady byla v mém dětství jáma. Zavezli ji odpadky. Zatravnili. Na Rychnovek. Míjíme vlevo vyvýšeninu v poli. Pod vlivem Vladimírka Wolfa - učil mě pohled na terén - jsem přesvědčena, že to není přírodní útvar. To vytvořili lidé. Hradiště? Rondýlek? Na přednášce jsem se ptala archeologa v lednu. Dal mi za pravdu. Rychnovek; tady jsem při své druhé třetí jízdě s autoškolou měla následovat auto před sebou. Následovala jsem. Auto blikalo k odbočení. I já.

- Kam jedete?

- Za ním.

Auto odbočovalo do statku. Míjíme ho. Asociace stará čtyřicet tři let. Dnes se mi vybaví z toho dne ještě jednou. Cesta nás vede k Velké Jesenici. Pod Volovkou se radíme. Vyšlápneme kopec. U zámečku - samoty - Janův Dvůr zahneme. 

Sem jezdíme na svatomartinskou husu. Zrekonstruoval to nějaký chudák. Myslím nefrolog a majitel reprodukční kliniky? Tihle lékaři to mají těžké... Nejprve ženy zadarmo pijí ve vodě antikoncepci, ibalginy, stanou se neplodnými. Pak je lapí milostivě farma fabrika. Ale to už za peníze. Míjíme hřebčín. Touhle cestou jsem nikdy nejela. U cesty lavička. Někdo si dal práci. O pár metrů dál další lavička. Na kraji úvozové cesty.  Odsud vyhlížím kapličku. Tam jsme šly s Deniskou a jejím bílým rafanem před dvěma lety na podzim. Ale z druhé strany. Byla jsem okouzlena tím místem. Varta. Mluví o ní Božena Němcová v Babičce. Fotím pohled na Nové Město. Ještě kousek, ještě kousek.

- Peťuš, jdu si kapličku vyfotit.

Tehdy jsme sem přišly v listopadový podvečer. Už se šeřilo. Dnes tu stojíme v pravém sluníčku. Čtu znovu ceduli. Aha - tady se zapálil oheň v případě vniknutí nepřítele do země. Oheň uviděli v Jasenné. Tam zapálili, aby upozornili stráže v pevnosti Josefov. Támhle jsou zbytky po armádě ve století dvacátém. Tudy se vstupovalo někam pod zem? Všechno kvete. Kouzelné místo. Převažuje bílá. Až na ty žluté lány začínající řepky mě napadají slova naší hymny. A to je ta krásná země, země česká, domov můj. Mnoho lidí už naši hymnu NEUMÍ!! Nejsou vlastenci. Pokud umí, neumějí dílo Františka Škroupa, rodáka z našeho kraje, zazpívat. Škroup studoval v Hradci Králové. Stal se kapelníkem Stavovského divadla... Zhudebnil Tylovu frašku Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Proč neumějí zazpívat? Protože kopyta nedávala pozor při hudební výchově. Nebo je učilo kopyto pedagog. V závěru se zpívá poprvé oblouček - země če-eská, domov můj, podruhé bez obloučku - země česká, domov můj... A tady je kámen úrazu. Lidi kazí Škroupovo dílo. Zpívají oblouček i podruhé. Kdysi mi jeden lumen do písemky napsal autora slov české části hymny: Josef Kventantyl. Špatně rozuměl nápovědě.

Jedeme. Sjíždíme dolů do vesnice. Deniska nás čeká u branky. Se svým bílým bleskem. Frídou. Dvouletý. Už není štěňátko. Adolescent. :-) Olizuje mě, sedím na jeho lavičce. Vnuk Lukáš je doma. A má tu slečnu. Krásnou. Sice její vlásky nejsou propojeny s vesmírem - má dredy. Ale je přenádherná. Inteligentní. Líbí se mi. Přejeme Denisce k nedávným narozeninám. Nese mi dárky k svátku. Vždycky jsme slavili to její u ní. To moje u nás. Letos je to divné. Naruby.

- Frýdo, pocem!

- Ty nevíš, že se psovi tenhle příkaz nedává?

- Jé, Peťuš, já jsem na to zapomněla. 

Pejsek je inteligentní. Slyší i na pocem. 

Asi po hodince jedeme. Péťa mě vede. Říkov - Agro. Obrovské, přeobrovské skladiště substrátu. Aha, sem si asi lidi jezdí s vozíky. Nekonečné palety napytlované rašeliny. Pokračujeme na Doubravici. Přehezká vesnice. Do kopce a z kopce. Procvičuji si přehazování. Zvládám šlapat, přehazovat i fotit. Zvole. A závory. Když jsem dělala v sedmasedmdesátém řidičák, stáli jsme u těchhle závor. Přejel vlak.

- Mohu si už nastartovat?

- Můžete.

Já trkvoň měla po první jízdě zautomatizováno - start, jednička, pustit spojku, přidat plyn... Hlavně nedívat se na šaltrpáku. Mám se dívat na kapotu. Hledám poslepu řadicí páku. Ruka na stehně učitele. Jééé. Bacha! Nastartovala jsem; závory ještě dole. Rozjela jsem se. Štěstí, že byl učitel duchapřítomný. Zastavil. :-) 

Zvole. Rychnovek. Šlapeme k Josefovu. Chci si vyfotit zelenou. Všude samá začínající žlutá. Foťák se vybil. Hledám mobil. V dálce v lukách běží srnka. Metoší. Jak ladně! Zastavuje se. Natáčím. Až doma zjišťuji, že běžící srnu jsem viděla jen já. Mobil nikoli.

Doma rychle vyzváním do DD. Květulka už se chystá na večeře. Mačkám knoflík. Ozývá se Linda. I mamka. V podvečer máme třístranný skyp. Netušila jsem, že se mi podaří nechtěně nás propojit. 

- Mami, cos dělala po obědě?

- Šla jsem si lehnout na louku.

Dnes to bude výživné. Vyprávím o našem výletě k Denisce. Linda hovoří o nicneříkajícím projevu politika. Kolega jeho výkon hodnotil:

- Lindo, to bolí!

A druhý:

- Generátor náhodných slov.

Přichází mi to vtipné. Mnoho lidí je generátorem náhodných slov. Zní to ušlechtilejí než slovní průjem. Maminka uslyšela generátor. Zpívá:

- Generál Laudon, projíždí vesnicí...

Připojuji se.

- Mami, měli jste doma kočky?

- Klepeta?

- Kočky!

- Měli. Tři.

Vyzvídám jejich jména. Chci, aby mluvila.

- Mami, co budete mít k večeři?

- To bude něco slabšího.

- No, někdy máte tlačenku; to není nic slabšího. Spíš silnějšího.

- Tak já ti zítra povím.

- Babi, tak to jsem zvědavá! :-)

Vyzvídám, co měli na oběd. Prý brambory a omáčku. Ptám se na polévku. Přitaká.Prý měli všechno. Mohlo by to být pravda, taky nemuselo. Polévku mají vždycky. Často do nich cpou houskové knedlíky z bílého lepidla do střev. Má ráda brambory - možná její představa. Nikdy neřekne - knedlíky.

- Teď přišla ženská, kouká mi do pusy, co si povídáme.

- Mami, to bude Květulka.

- Ne.

- Tak buď ráda, že tam nejsi sama. Jste v izolaci. Zeptej se, jak se paní jmenuje.

- Prý paní K. 

- Ó, paní K. z Měníka. Mami, paní K. je hodná. Ona hledá stále své syny. Vládíka a Milana.

Slyším paní K. přitakat.

- Babi, podívej, jak mi kvete rododendron.

Linduška ukazuje červené květy.

- A tady azalka - to mamka neví, co to je. Všechno zahubí. A vidíš Kittynu? Vyhřívá se na sluníčku. 

- Holky, to mám poznámek.

To bych večer nedala. Prolíná se tu imprese, český poetismus, surrealismus... Jsem jak Alenka v říši za zrcadlem. Asociace, fantazie, nesmysly...

- O známejch? To nevím. 

- Ne, babi, že si mamka píše poznámky.

Slyším z dálky sekundovat Péťu svými průpovídkami. Ty mi tu ještě chyběly:

- Babčo, nenech se zbláznit!

Mezi hovorem se občas přihlásí se svou troškou do mlýna.

- Jsou na tebe dvě, bacha.

Ukazuji mamince dvě vázičky se sedmikráskami od vnučky a vnoučka.

- Mami, divej, mám tu chudobky - jedny a druhé! A Deniska mi dnes dala hezké dárky.

- Jé, já jsem ti neblahopřála.

- Mami, už několikrát.

Vždycky mi přinesla kytici žlutých narcisů - jemňoučkých s červeným okrajíčkem a těch velkých se zvoncem květů uprostřed květu.

Opět slyším Péťu:

-  Péťo, nenech se zbláznit. Je to umělé.

Během hovoru si předříkává tak, abych to slyšela:

-  Peťo, nenech se vyprovokovat. To je cílené. Pozor. Jsou na tebe dvě!

Řehtám se. Pořád dokola. Matrix.

- Mami, Twitter. Finanční správa - osm let za dvacet pět táců. Někdo tu píše, kolik by bylo za padesát mega.

- No jo, dvojí metr. Chudáky tisíce let trestají, sami chrochtají... Novodobá šlechta.

- To je jako když si Mynář z Hradu pozval kamarádíčky na zabijačku.

- A žrali v rouškách?

- Určitě. Kdyby tohle udělal obyčejný člověk, přijedou policajti, rozdají pokuty, navíc tě odvezou do karantény.

- A mami, bylas v zahradě?

- Byla.

- Lindo, víš co je hrozné? Nikdy nevím, jestli mamka mluví pravdu. Kdykoli ji podezírám, pečovatelky potvrdí, že ji má. :-)

- Mluvím pravdu.

Paní K. se připojuje:

- Mluví pravdu. Já bych nelhala.

Ty vorle - tohle by nenatočil ani Švankmajer...

Linda:

- Ještě že tam máme na verifikaci paní K.

J :-) J

Mamka:

- Já už se nechci bavit.

- Těšíš se do pelíšku?

- Nepudu do pelíšku. Budu se bavit.

Ty vorle, rána do palice.

- S kým?

Moje poznámky končí. Tohle bych fakt nesesmolila. Jsem vždycky vysátá. Ale dnes večer jsem dostávala rány gumovou palicí do hlavy. Za šest neděl takový sešup...

Tak tohle byl fantastický film. 

Dobrou noc!