Sváteček - na Sněžku
Dnes den D. Aspoň jednou za rok na horu hor. Téměř denně ji mám na očích. Spíš ona mě. Pozoruje krajinu pod sebou. Má široký akční rádius. Jedeš do Orlických. Vidíte se. Jedeš do Polska. Vidíte se. Jedeš od Hradce Králové. Jste v kontaktu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2027-08-03-sportovni-zapasy-mourka-a-zofinky
Kočičky čekají na snídani. Nabírám jim kousky masíčka do misek. Stereo stolují. Po snídani si poměřují síly. Žofinka si začíná. Mourek není žádné ořezávátko. Ale je to pořád chlap v kočičím těle. Není to Mourko. Stále zůstává Mourkem. Neublíží jí.
- Dobré ráno. Za dvacet minut!
Dnes jedu za Lindou do hor. Výprava na Sněžku. Ano. Zdravím tě, Sněžko!
- Lindi, kde mám zaparkovat?
Nechci se drápat do kopce. Parkuji vedle – co to je? Čistička? Požární nádrž? Vybíhám nahoru. LP vyrábí nohy nebo stojany ke kůlům s lany na stráň.
- Ahoj, jako to, že neležíš? Potíš se.
- Odcházejí toxiny.
Sedí u práce. A opravdu trošku pracuje na rozcvičení. Na pozemku mají brigádníka. To je ten, který špatně vidí. Překopne kabel. Urazí něco. Je slušný, hodný, mírný, tichý. Nutno stále ho hlídat. Nemůžeš mu vynadat.
Holky jsou připravené. Nasedat. Jedeme Lindiným autem. Cestou ukazuje malé venkovské zámečky. Takové ty trautenberkovské. Jeden z nich v Horním Maršově sloužil, jak jsem se dočetla v časopise Veselý výlet, jako domov pro děti z učiliště. Chráněný kulturní památka. Asi před pěti lety úmyslně podpálená. Dnes chátrá. Chátrají všechny tyhle velké staré budovy. Cestou zdravíme Sněžku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-03-snezenko-jsem-tu-zdravim-te
- Ahóóój! Jedeme si tě potlapkat, holčičko naše pyramidální!
Linda nás odváží k interhotelu Hradec. To je u kapličky. Vrací se do parkovacího domu uložit auto. Ona se vydá pěšky na Sněžku. Jako každý rok. My lanovkou. Tradičně.
Ukazuj Lucce budovy v dosahu našeho zraku. Tady stála bouda – hotel Hradec. Měl prosklenou verandu… Na jeho místě vyrostlo toto betonové studené monstrum. Když ho otevírali, to bylo v únoru za covidu, museli počkat. Linda nám tu zajistila bydlení. Byly jsme mezi prvními. A támhle u kapličky jsem se cestou z diskotéky s Péťovým předchůdcem nějak ochomýtla a ztratila jednu mou originální náušnici z Karlova Mostu. Na jedné jsou lvi. A na druhé nápis hic sunt leones. Zde jsou lvi. Za týden jsme sem přijeli. Večer na Kovárně, kde vařil můj kamarád Honza, jsem si povzdechla, že jsem ztratila náušnici. Číšník Renek, on potom emigroval, chodil se servírkou Helenou. Bydleli támhle za rohem na Hvězdě, mi ukázal na dlani mou náušnici:
- Není to tahle?
- Kdes´ ji našel?
- U kapličky.
A tak mám ty náušničky komplet. Víc jak 35 let. Za kovidu jsem těchhle ručních skvostů poztrácela mraky. Roušku jsem nosívala pod bradou. Vždycky mi vyhákla mé poklady z uší.
Šlapeme k dolní stanici lanovky. Volá Linda. Kde jsme. Jde po protější straně řeky.
- Lindi, je to tu tak na hodinku.
- Mamko, já jsem za Lesovnou. Počkej.
Mávám. Koukám. Nevidím.
- Mami, už Tě vidím!
Zamávaly jsme si. Ještě jsem stihla zachytit ji, jak běží nahoru Obřím dolem. To bych nechtěla jít. Ta dlouhá cesta k Boudě v Obřím dole a poslední Boudě Pod Sněžkou. Pak kaplička – tam vzpomínka na lidi, které zasypalo bláto v chalupách. Kovárna. Tam nás jednou zachytila v červnu chumelenice se školními dětmi. Pak stoupat ke Slezskému domu, k polské celnici. A poslední – brr! Výstup po řetězech až na vrchol.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-03-k-lanovce-a-na-snezku
Ale to je cesta v protisměru. Ve frontě se bavíme s pánem se záchranářským pejskem. Jezdí po celém světě. Pes je nyní na dovolené. Totiž pozná to podle toho, že má oranžový páseček. Pokud je ve službě, má žlutý. Chová se jinak. Na dovče zkouší, co může. Má to volnější. Do hovoru se zapojuje mladý Slovák. Sympatický. Naši bratři. Fronta docela postupuje. Vzpomněla jsem si, že jsem mohla vzít svou kartičku do SKI resortu Černá hora. Pokusit se na ni koupit levnější jízdenku. I tak důchodcovská vyjde na 330 korun jednosměrná. Pořád levnější než pro dospělé. Oslovuji záchranáře:
- Pane, nechcete s pejskem jet před námi. Kabinka je nenaplněná.
Bere pejska do náručí. Odjíždí.
Nastupovat. Jedeme. Jen my tři. Lucka, Dominik a já. Linda průběžně hlásí:
- Už jsem za kapličkou.
- Kovárna.
Volá.
- My už jsme nahoře.
- A já teprve u kovárny.
Smutně. Jenže ona nasadí křídla. Vykluše k polské celnici jedna dva.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-03-snezenko-jsem-tu-zdravim-te
Zajímavé. Na horní stanici lanovky 1588 metrů. Přitom sněženka má 1602, 1603, 1601m. To asi jen k úpatí stavby. My vystupujeme k české poštovně. Lidi tu je jak na fotbalovém zápase. Mraky. Houfy. Němci se neumějí chovat tiše. Pro mě je hora posvátná. Řvou tady. Pokřikují nějaký bojový popěvek. Vytahuji z batůžku mixérek. Mixuji protein drink mix smíchaný s F1 vanilka. Debužírujeme. Sedíme na špalcích. Pozorujeme proud lidí hrnoucích se na horu výstupem i lanovkou. Lanovka vyveze – povídal záchranář – denně od devíti hodin nahoru 11 000 lidí. To je naše město. Všichni na Sněžku!
Hledám očima Lindu. Liška už prošla poštovnou a je tu v ohrádce se špalky. Mokrá. Nabízím jí taky koktejl, tyčinku, čaj.
- Hele, na Černé hoře prší.
Dobírám si Lucku.
- Vidíš, ty radare, dnes vedro, sluníčko. A podívej, jak je Černá hora zasmušilá.
Během chvilky jsou mraky pryč. Samozřejmě, že krásně vidíme vysílač.
- Tam jsem předloni zazvonila.
- Dobrý den. my jsme tu byli asi před pětatřiceti lety. Byl tu synovec Maca Friče. Provedl nás vysílačem.
- Kolik vás je?
- Dvě.
- Jedu dolů.
Pán nás provázel nevím jak dlouho dvě tři hodinky jednotlivými patry. Porovnával, jak to tu bylo při vysílání dřív, dnes, jak jsem instalovali nové tubusy…
Ukazujeme Dominičkovi vysílač. Opakujeme jméno hory. Učíme ho jméno hory, na níž stojíme.
Tak jdeme dolů. Záchranář povídal, že pro dítě bude asi lepší Obřím dolem.
- Jé, tudy jsem teď šla. Myslela jsem, že půjdeme po Růžové hoře.
- Bála jsem se řetězů.
- Tam je teď jednosměrka. Nahoru. Dolů půjdeme po Jubilejní cestě.
Pořád si nemohu vzpomenout, přitom jsme tudy už několikrát šly. Nahoře je dlážděný chodník. Pak štětování. Dominiček šlape jak velký kluk.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-03-dolu-obrim-dolem
Pod Sněžkou fotím tu obrovskost. Obrovitost. Majestátnost. Tak tady leží moje známá celý rok. Tady i z Jubilejní cesty se řítí lidé dolů. Letos dva? Z řetězové cesty taky. Sama sobě se divím, jak lehkovážná jsem byla. Sestupovali jsme tam s Péťovým předchůdcem. Lyže v pouzdře. Holčičky držet se řetězů. Ne, to už bych nikdy NIKDY neabsolvovala. Děkuji dodatečně, že jsme to tehdy zvládli.
- Mami, vidíš támhle na hřbetu? To jsou ti lidé, kteří kráčejí nahoru tou cestou se řetězy.
- Luci, kdybychom tady nezahnuly, pokračovaly bychom dál po hatích. Celá cesta k Luční boudě rovinka. Alpy.
- Prý tam prodávají velké rohlíky.
- No, vždycky počet závisí na počasí a očekávaném počtu turistů. Rohlíky je Luční vyhlášená od začátku své existence.
- Tak to jsme tam mohly jít.
- Je to delší. A od Výrovky děsný padák. Vždycky tam přijdu o nehty na palcích na nohou. Dnes mi je chrání moje nové ADIASy.
Jsem tak maličká oproti téhle bílé princezně. Konečně vidíme polskou celnici. Tam se jde kousek po rovině. Chvilku sedáme na odpočinek. Linda velí:
- Jdeme, vy byste pořád někde seděli.
Sestupujeme hloub a hloub do Obřího dolu. Už jsme sešly z Jubilejní cesty. Tak maličký je člověk. Jeho strojek – lanovka. Maličkaté kabinky.
Vodopád. Šumění vody. Řítí se dolů. Už jsme u kovárny.
- Tady nás jednou chytila ta sněhová sprška v červnu. To byly hodné děti. Ze zvláštní.
- Mami, tys´ s nima jezdívala taky odvážně.
- Byli hodní. Bratislava. Projížďka parníkem. Seděli na místech, zatímco cizí děti lítaly po palubě. Do Nitry. Do Karlových Varů přes Ruzyň. Kolegyně chodila s jedním kapitánem letadla. Často jsme se tu s ním scházeli. Na letišti nás čekal u stánku. Činzáno do jedné ruky, druhou skleničku do druhé. Vzal nás do místnosti s radary. Ještě výš – tam, už se vešlo jen asi pět nejhodnějších dětí a já. Poprvé jsem tam viděla letadélka na mapě Československa, pak Evropy…
Kaplička. Bouda pod Sněžkou. Tam jsme se před dvěma lety naobědvaly. Letos klušeme dál. Ještě tak dvacet minut do Pece. Most. Tady mi na gymplu zdrhli kluci. Neměla jsem na ně mobil. Volala jsem do školy. Teprve přes sáhodlouhé zjišťování jsem se jim dovolala. Litovali, když jsem vyhrožovala třídní důtkou. Normálka se odpojili a klusali Obřím dolem sami. Naštěstí se jim nic nestalo.
Bouda v Obřím dole zve na uzavření sňatku – v krásném prostředí. Podél řeky se blížíme do Pece.
- Mami, támhle už máš lanovku.
U ní je model staré dvousedačkové lanovky. I v létě jsem na ní navlékala dětem pláštěnku proti větru.
Jdeme do Hospody Na Peci. Po pozdním obědě ještě do Galerie Veselý výlet. Vždycky to tam měli drahé. Ale krásné. Originální. Přepěkné. A teď to je o něco dražší. Kupuji Petrouškovi malé oplatky a bonbon z hořké čokolády. Velké oplatky v sobě mají glukozovo fruktózový sirup, palmový tuk, všechny ty jedovaté laskominky. Ty malé toho mají o trošku míň.
- Vystřihovánky na okno máte?
- Myslíte ty domečky? Tak ty jsou ve Veselém výletu v Temném Dole, jestli jste tu autem.
Linda běží do parkovacího domu pro auta. U Kapličky bychom prý platily 250 korun. V domě 70, ale to se změnilo. Taky 250 korun.
Stavujeme se v Temném Dole. Ne, prodali poslední domečky.
Tak někdy indy…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-03-zase-priste
Jedeme k ní. Cestou malému opakujeme, co viděl včera,
co dnes. Jak se to tam jmenovalo… Máváme Sněžce. Byli jsme dnes s ní, na
ní, pod ní.
- Lindi, já už nejdu nahoru. Půl sedmé. Jedu za Petrouškem.
Loučíme se. Cestou domů míjím louku se zakázanou technoparty. Aut mraky. Ježíši… Nohy se mi klepou slabostí. Už jsem na státní. Auta místo devadesát, jedou padesát. V obci místo padesát jedou třicet. Bože!
- Ahoj Peťuš! Jsem tu.
Obdarovávám ho. Vyprávím. V poledne volal. Jídlo měl. Snědl. Žofie celý den spala u něj na křesle. Mourek v koupelně. Až teď jsou aktivní. Čekají večeři.
Jé, to byl dnes sen. Krásný. Je třeba cvičit tělo. Aby bylo v kondici. Těším se zas na příště. Sněžka se mi nikdy neomrzí.
Dobrou noc!