Svatoanenské slavnosti s Ivou

Trapná bruselská lži TV. Tak to se mi zdá. Nesleduji. A dnes jsem nakoukla. V notebooku. Že se nestydí! To je hanba! Oni dávali pořad o přírodě na svatou Annu 2025 ze Silvestra 2023. Další trapárna, do které čumím, Večerníček slaví narozeniny. No jo! Jenže on slaví šedesát. Ne, nenatočili nový narozeninový pořad. Použili pořad ze čtyřicátých narozenin. Fakt, ujistili mě, že už pár let o nic  nepřicházím. Jen to platím. TV jsem před lety utnula, vypnula, vyřadila, nesleduji. Nebezpečná debilizační droga. Tak teď slaví Večerníček šedesát let, ale pustili čtyřicetiny. Dost! Oni vybírají novou daň, výpalné, a nemohou vytvořit aktuální pořad? Proč? Jen dali do pravého rohu visačku 60, ale je to pořad ze čtyřicetin s dávno zesnulými herci. Trapné. Nestydí se? Věra Jordánová – režisérka Krkonošských pohádek, paní Hana Maciuchová, Petr Skoumal. Matení diváka. Na závěr tečka nejtrapnější. Macháček z MIGu. Ne. Co má s večerníčkovskými příběhy? Úplný závěr přípitek. V tlapce má skleničku s vínem i postava Večerníčku i malá holčička. Té už je dnes asi tak třicet. Drží se skleničky stále? Co se v mládí naučíš… Exempla trahunt. Příklady táhnou.

Oni se neobtěžují! Naperou lidem dvacet let starý pořad, označí šedesátkou a hotovo. Za dvacet let se pro děti nic nového nenatočilo? Asi. Možná opravdu nenatočili. Tak tam jen prdli nové razítko do rohu s šedesátkou a hotovo. A za dvacet let zas pustí oslavu čtyřicátin s osmdesátkou v rohu v kolečku a jede se dál, protože tvorba skončila. Hanebnost. Hlavně zavést novou daň z tabletů, ntb... Ty platíš za internet. Ti, co mají TV, platí za dodání pořadů, platí, to já neznám, ale za ten NETLFIX, nově ještě za televizi, kterou nevlastníš. Platím, ač to nesleduji. Jen jsem jedním okem nahlédla. Stačilo. Tristní. Zavírám křížkem ostudnost. Ireno, nerozohňuj se!

Sobota. Dnes mám výjimečně plán. Svatoanenské slavnosti v Domově sv. Josefa v Žirči s Ivou. K večeru svatoanenské slavnosti v horách s Petrouškem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-26-snidane

Kočky se v klidu povalují. Nedorážejí. Asi dostaly závdavek od Petrouška. Žofie, když slyšela, jak mluvím k Mourkovi, žárlivě seskočila z křesílka u Petrouška. Běží si taky pro polaskání. 

Nahlížím do lunárního kalendáře. Bezva. Dnes příhodný den na mytí vlasů. Jdu na to. Před tím ještě volám Ivě.

- Ivo, vyfénuju si vlasy, než se vypravím, dá mi to tak hodinku a jedeme do Žirče.

Iva si kupodivu pamatuje. Už je vzhůru. Je skřivánek. Vstává v šest.

Mixuji si koktejl. Před domem stojí Šemík i Kuga. Peťulka je tu.

- Peťuš, proč moje Kuga neřehtá pod stáním?

- Ona totiž hrabala kopytem. Tak jsem jí koupil pohon. Za tisícovku.

- Jé, to seš teda hodnej. A poděkovala?

- Jo, zařehtala.

Miluji svého muže. Umí to se mnou a já s ním. Jsme propleteni víc jak třicet let. Počkej, kolik? Jedeme třicátý sedmý. A to už se lidi znají.

Radím se s ním o trase. Nechci se vracet do města. Opakuji mu, kudy pojedu. Budou to prdelky světa, čeká mě moc uzoučký most. Vlastně dva za sebou. Cestu mám v hlavě.

- Jo a nejeď na semafor na Špici. Bylo tam teď snad osmdesát aut. Vezmi to přes sídliště.

- Ivo, vyjíždím, tak za deset minut budu u tebe.

- To tak za dvacet.

Jedu. Přes sídliště. Čekám. Je to trošku těžší, protože najíždíš z vedlejší, ale od náměstí mají přednost. Várka přede mnou odjela. Pasuji se složitým manévrem před auto, které právě přijíždí od náměstí. Nenechej ve vyvést z míry.

Zelená. Volá Iva.

- Jeď přes Picimberk.

- Už stoupám k nemocnici. Tam žádný semafor není.

Pravda. Není. Jen další fronta u nové kruhové křižovatky. Od Phy z dálnice nekonečný proud.

- Kugo, teď se proběhneš!

Klaxonem tutnu. Parkuji před Ivou. Už jde. Sestry jedou na výlet.

- Jeď na Sebuč.

- Ne, jedu na Krabčice.

- Jo, pravda.

- Ivo, támhle u té továrny je komín. A na něm bývají čápi. Vidíš? A tady je cyklostezka. Tady jezdívám na kole. A támhle v té továrně jsem byla asi před pěti šesti lety na závěrečném představení Theatrum Kuks.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-26-svatoanenske-slavnosti-v-domove-sv-josefa

Iva poslouchá mé povídání.

- Jé, ty nekecáš. On tam je.

- Počkej. To zastavím. Fakt. Sedí na továrně a rozhlíží se. Vyfotím si ho.

Vyjíždíme na hlavní od a do hor. Jestlipak to dám? Před námi tvrdnou tři auta. Ještě najíždíš do kopečka.  Povedlo se. Vždycky se to povede.

- Ivo, kam jedeme?

- Do Kuksu.

- Ne, ten míjíme. Jedeme do Žirče, do Domova sv. Josefa. Tam chodí na ozdravné pobyty lidé s RS. Uvidíš je. Řídí vozík třeba bradou.

Parkujeme u zdi velkého domu. Vždycky tu vybírají prasečí parkovné. Tak to jsem rozhodnutá určitě nezaplatit. Vjezd k areálu zapáskován.

- Pane, mohu támhle parkovat?

Pán v reflexní vestě neví.

- Tak mi hlídejte auto, ano?

Pamatuji si, že i loni jsem tu parkovala.

Platím vstupné. Všechny peníze jdou na obnovu budov. Když se tak rozhlížím, mají tu opravené nové domy sv. Damián, sv. František, sv. Klára, sv. Josef. Tady se snad nekrade. V čele stojí – dle mě – čestný člověk od založení. Posílala jsem domovenky – platby na cvičení lidem. Jedna stojí 290,- Kč.  V době, kdy děti ze škol vyhlašovaly sbírky na Ukrajinu jsem obeslala všechny školy, aby vybírali taky na lidi, kteří budovali tenhle stát, naše Československo. Posílala jsem sem hodně peněz. Asi před třemi čtyřmi lety sháněli dobrovolníky. Na bylinkových slavnostech jsem se jedné paní hlásila, že budu dobrovolně číst. Nikdo mi na mail neopověděl. Paní hned nadšeně souhlasila, vedle mě k jedné rádoby lidumilce z našeho města. Jen přes rameno sykla, že se ozvou. Jo takhle, proto má mailová nabídka nedošla zájmu. Zranilo mě to. Mluvila jsem s ředitelem. Omlouval se. Ano, byli by rádi… Asi před třemi týdny mi volala nová pracovnice. Ne. Nabídla jsem pomocnou ruku. Nabídku neopakuji. Stačilo dvakrát. Mailem a osobně. Svým autem, na své náklady, ve svém čase – ne. Rodina řekla: Nevnucuj se. Nejezdi. Tak jsem přestala platit i domovenky. Nepotřebují je.

Ředitele beru za skvělého člověka. Nemůže ručit za své lidi. Předloni tu byla Reska z Brna. Potřebovali levanduli. Dala jsem jim telefon. Cestou domů se u nás zastavili. Dala jsem jim krabici lavendulí. Do Brna!!! Sem ne. Nepotřebují.

Potkávám tu paní Kokyovou s lucernami, zvony, železnými košíky…

- Linda mi posílala návrhy luceren. Odpovídala jsem – hnusná, šeredná, ošklivá. Navedla jsem ji na vás.

- No, chtěla támhletu velkou. Nakonec si vzala velkou a malou jinou.

- Vím, jela od vás mi je ukázat.

- Dala jsem jí slevu. Nevěděla jsem, že patří k vám, ale pak jsem si vzpomněla…

Procházíme mezi stánky. 

- Chci si zakouřit. A mám řízeň.

- Ivo, támhle prodávají limonády. Tam si sedneš a zakouříš. 

Jde si koupit. Čekám na lavičce. Kolem jde pán od ručních mýdel, šamponů, deodorantů bez hliníku… Zdraví nahlas. Za chvíli si u nich koupím mýdlo s housličkami a kávovou vůní. Paní říká, že stávkuje.

- Vždyť má teď prázdniny jako školník.

- No jo, ale on je k tomu tesař.

- Jo takhle. Teď má méně práce k řemeslu, tak ať s vámi jezdí.

Jdeme s Ivou okolo Míši. Meditovaly jsme spolu před dvaceti lety. Znala jsem její babičku. Hodná žena. Pracovala za přepážkou na poště. I já jsem tam tři měsíce pracovala. Nějak omylem. Pomáhala mi vyplňovat políčka balíků na kurz. Vojenské, zapečetěné, cenné, obyčejné… Míšina maminka vypadala jako Nšoči. Odešla tichounce asi před třemi lety. Míša je moc milá. Iva si u ní kupuje plecháček se zpívajícími Jiřími. Suchým a Šlitrem.

- To tady byla maminka, zdvihla holčičku, aby si vybrala hrneček s kvítky, postavičkami. A holčička řekla:

- Já chci tenhle, ti dva Jiří krásně zpívají.

- A to jí bylo tak pět let.

Tak i Iva si ho veze domů. Míša má překrásné hrnečky se svými obrázky. Keramické nebo plechové. Hezoučké veselé termosky. 

Á, Emily.

- Jé, stálá zákaznice!

U té si kupuji S láskou Emily deodoranty do podpaždí. Má tělová másla, soli, krémy… Dostávám vzoreček krému na obličej. Minule mi zas dala jako dárek skleničku soli.

Jdeme konečně na koncert K Bandu. Tuhle hudbu nevyhledávám, ale je moc a moc a moc krásná. Fakt čtyři chlapi umí! A jsou vtipní. Mají nádherné hlasy.

A teď by Iva ráda kafe. Vedu ji k prodejci kávy. Vedle je degustace moravských vín.

- Paní, pojďte.

- Ó, jak ráda bych. Zdá se, že jsem vaše víno ochutnala před čtrnácti dny v pevnosti. Ale byla tam paní.

- Ano, byla, byla.

Jdu si koupit gruzínskou chlebovou placku chačapuri. Prodávají buď bez náplně – vynikající. Nebo se sýrovou a šunkovou náplní.

- Tyhle placky vždycky prodává pán!

- Ano, ten se dnes válí na gauči.

- V čepičce.

- Ano, to je on.

Tady u stánku je veselo. Přidávám jim svou teorii:

- Miluji svého muže. Víte, jsme spolu třicátý sedmý rok.

- A ještě ho milujete?

- Víc a víc. Víte, já vůbec nevím, kde je ten kohoutek, kam se jezdí pro tu limošku do auta. Nikdy jsme to nedržela v ruce, jak ti lidé chodí čepovat.

- Jé, tak to bych chtěla v příštím životě taky. Budu hrát blbou. 🤣😂😍

- No, když si jednou jako dítě půjčíte vysavač, budete pak až do smrti stále luxovat. Jak jednou ukážete, že víte, kam se jezdí pro nápoj do auta, už vždycky si to budete muset hlídat. A takhle já mám od toho svého muže, víte? Dnes ráno koukám, moje Kuga řehtá před domem. Dostala pitíčko za tisíc korun, abych mohla jet. Postřehla jsem v prosinci, kdy mi manžel koupil Forda Kugu, že se změnil nápoj z čaje na kávu. Ale kam se pro to jezdí, kudy se to tam lije, za kolik. Ne, to není pro mě.

Lidi se dost bavili. Pozdravuji pana od chačapuri. Dostávám na cestu perníček. Vybírám srdíčko. Pro světlo mého žití.

Ivu nechávám stále na krátký výběh. Vždycky se najdeme. Kupuje si dršťkovou polévku z hlívy ústřičné. Pochutnává si na ni. 

- Ivo, chci jít na bubny.

- Á já na záchod.

- Půjdeš asi dvě minuty. Vlevo najdeš dveře s nápisem WC. Odsunují se.

Za chvíli je zpátky. Nenašla. Neva. Vedu ji tím směrem.

- Hele, tajdle mě najdeš, jo? Budu bubnovat.

Usedám na židličku k bubínku. Vrchního bubeníka už znám z pevnosti.

Odbíhám od bubnování, abych ji našla. Nakukuji. Bývalá pečovatelka z DD:

- Už odešla. Směrem tam.

Děkuji. Jdu hledat. Odhazuje mezi dělnickými buňkami odpadky. Zas zasedám za bubínek. Perfektní. Nadšená. Aktivace těla. Iva si sedá za mě. Za krátkou chvilku:

- Mě to nebaví, jdu tam zpátky.

- Ivo, na tu lavičku, jo?

Bubnování, hraní. Senzační. Na konec nám lámanou češtinkou říká, abychom vstali. Už vím. Budeme tančit. Skvělé.

Ptám se, jaké je národnosti. Petroušek mi minule povídal, že Polák. Ale vůbec ne. Slyším tam holandské chr, chr, šr, dr.

- Holanďan.

- Vás je tu hodně. vy milujete naše kopce a hory.

- Ano. Klid. Krásné.

- Hezky hovoříte česky. Znám jednu Marianku a Thomase. On česky moc nee, ale když jsem před ním řekla slovo krimigrant, hned rozuměl.

- Ano,do Holandska na dovolenou na týden na dva a zpátky sem. Tady žádné drogy…

- Ale už tu taky není tak, jak dřív.

Fotíme se.

Jdu shánět Ivu. Dole na pódiu se předvádí Basiková. Tihle zpěváci a herci si mají nechat své politické názory pro sebe. Měli by víc publika. Už jsem ji viděla na Kohoutově, teď tady. Nebere mě. Nesdílím s ní názory. Hledám v davu blondýnu v bílém. Ještě znovu procházím mezi stánky. Kde je? Po deseti patnácti minutách točím Ivino číslo. A hele! Má mobil s sebou.

- Renko!

Á, támhle je. Volá na mě z lavičky. Vůbec není na Basikové. Bývalá pečovatelka z DD mi řekla, že ji tam viděla. Prdlajs. Hlavně mi nezapomněla sdělit, že tu nepečuje, ale dělá rehabilitační. No nazdar! Bez vzdělání. No…

Jdeme k autu. Smouší se. Černá obloha straší.

- Renko, já jsem moc ráda, že jsi mě vzala s sebou.

- A kde jsme?

- V Žírči. Nikdy jsem tu nebyla. Je to tu takové klidné. Venkovské. 

- To jsem moc ráda, že jsi to tu navštívila. Jezdila jsem sem pravidelně s maminkou. Nejdřív tu bylo pár stánků. Koupila jsem si tu čepici.

- Mami, mohu ji mít?

- Můžeš.

- Doma mi Péťa povídal:

- Ale nebudeš ji se mnou nosit.

To Ivu pobavilo. On tu průpovídku používá často. Je usedlý, já extravagantní. Ale vždycky znovu a stále se mnou jde, ať si narazím cokoli.

Když se vracím, naše auto už není samo. Před i za ním stojí další a další. Byla jsem první. Děkuji pánovi ve vestě, že hlídal - nehlídal. Smějeme se. Vždycky je někdo první. 

Cestou domů mi Iva radí. A dobře. Pamatuje si zákruty a odbočky. Přijíždíme zase k místu staré textilky.

- Hele, jsou tam dva.

Zastavuji. Točím si dva čápy na římse tovární budovy. Přijíždíme k místu, kde cyklostezka kříží cestu. Spíš naopak. Na jedné i druhé straně stojí kolaři. Opatrně projíždím. Volám Peťovi, že už jedu. Máme v plánu jet do hor na další svatoanenskou slavnost.

- Mami, až v půl šesté tam půjdu na Hložka. Ale teď je tady průrva.

- Je, to je škoda. Starostka si s tím dala tolik práce. Má to být v zámečku.

- Ne, u zámečku. Ten ještě není zrekonstruován.

- Tak my přijedme tak na půl pátou.

Iva mi znovu upřímně děkuje.

- Ivo, víš co, jak jsme byly dva dny v lese, dnes na svatoanenských slavnostech, včera u tebe byla Radka s maminkou, tak ti to pálí. Jen jednou jsi mě zas dostala – s kým jsem přijela. Ale jinak přemýšlíš, pamatuješ. Jak si sedneš před svatou bednu. Je konec.

Vyklápím ji před domem.

- Hele, všechno si bereš. Všechno máš. Ne, že za chvíli u nás budeš zvonit.

Směje se. Ví, proč to říkám. Slibuje, že ne. I já se směju. Jsem trapně šťastná. Vyvezla jsem ji na fréze. A teď mě vyveze Petroušek.

- Peťuš, udělám si šunku, sýr, vajíčka. Chceš taky? 

Neodmítá. Jasné.

- Sníme si to venku?

- Sníme. Než začne pršet.

Sedíme s Petrouškem. Neumím vyjádřit slovy své štěstí. Obyčejnost života. Jíst se svou milovanou osobou. Ochráncem. Pomocníkem. Manželem. Milencem.

- Lindo, tady se smouší.

- A tady jsou provazy deště.

- Tak my nepřijedeme. Petroušek bude rád.

- Mami, a nechcete zítra přijet na meruňkové knedlíky?

- Nechceme. Přivez nám je.

- Mám těsto. Tak já ho přivezu. A zbytek meruněk. Uvařila jsem si ze dvou kil marmeládu.

- Já z kila nekonečně mnoho.

Domluveno. Zítra nám doveze těsto. Mám meruněk dost.

Stelu si na houpačce. Hraju Vita mahjong. Okamžitě tvrdě spím.

Probouzím se kapkáním na stříšku houpačky. Ne. Nebudu tu. Jdu domů.

Dobrou noc!