Svatý Štěpán se zas projevil

Sv. Štěpán. Právě rok od pro mě nemilého zážitku. Nezvládnutá společenská komunikace. Si někdo myslel, že jsem hadr nebo rohožka. Tak ne. Fakt ne! To se nebude opakovat. Si myslím, že jsem nejstarší v našem křídle rodiny. U sestry je nejstarší ona. U nás se stařešina rodu vždycky ctil. Kdo se chová neslušně, hrubě, nepřiměřeně, nemá tu co dělat. Svými slzami nešerádám. Prý dnes tady zas proudily temné energie. Už zase?! Svatý Štěpáne! Co to jako má znamenat! Snacha mi poslala obrázky stromečku. Ležel na zemi. Asi jejich Mimina. U předešlých fotek asi měsíc starých jsem se řehonila. Rozervala na cimprcampr papírové kapesníčky. Ne snacha, kočka. Dala si záležet. Jak když jim tam nasněžilo. Dnes jim chlupáč asi skočil do korunky. Tristní pohled.  

- Dobré ráno!

- Dobré ráno! Mourek ráno v půl sedmé odešel a ještě se nevrátil. 

- To je divné. Aby si nešel umřít.

- Ale prosím tě!

Přemýšlím si, jak to bylo s Micicindou. Ani jsme se nerozloučily. Zdravá, krásná, svěží v kondici... Vypustila jsem ji do zahrady po skypu s mamkou: Tak si jdi! Tak si šla. Navždycky!

Co mě dnes čeká u varného ostrůvku? Polévka z ryby. Letos porušena tradice. Štědrý den polévka z darovaného kolene. Kroupová a zelná dojedena. Přišel čas na rybí. To je téma! Dlouho jsem se bála ji vařit. Vždycky jsem ji zpicla. Ať to byl mlíčňák nebo jikrnáč. Totiž recept od maminky s knedlíčky z rybích vnitřností - ne, nedařil se mi realizovat. V dobách, kdy jsem ještě tvrdě spala, jsme chodili na půlnoční. Na největší satanský celosvětový rituálek. To jsme ale s Lindou netušily. Asi tři roky za sebou jsme se vrátily do panelákového bytu a... Petroušek zvracel. Jeho tělo nebylo odolné k mému kuchařskému rybímu polévkovému experimentu. Přetlačovali jsme se, jestli tu rybí hrůzu ano nebo ne. Asi osm deset let mám skvělý recept. Ze tří hlav. Dělím třemi. Vždycky mám jen jednu hlavu. Polévka vyjde mňamkózně. Zeleninka se osmahne na másle. Letos jsem hlavu krásně vylovila, rozebrala. Zelenina se má zalít vývarem. Obrátila jsem to. Vyklopila jsem ji do vývaru. Vždycky, když rozebírám rybí hlavu, napadne mě fantazie, um a mnohotvárnost při tvoření Tvůrce. Jak si s tou hlavou vyhrál. Mozaika na sebe navazujících kostiček pečlivě sestavených tak, aby držely pevně rybí hlavu.

Moje oči sledují parapet. Trávník. Ne. Není. Pořád chodím ven; vábím Mourka. Lákám ho na NA. Obcházím zahradu. Místečka, kde by mohl odpočívat. Ne. Odešel umřít. Včera celý den ležel na teplé dlažbě. Do koše ke kamnům se nešel rozvalit. Moc nejedl. Ucho urvané. Potřebovalo by vyčistit, kápla jsem mu na něj 31 bylin. Odvahu setřít mu z kožíšku to, co tam přebývalo, jsem neměla. Vracím se do domu. Stále ho vidím pod nohama. Trouba si lehával při vaření, vlastně i mimo něj, na dlažbu. Musela jsem ho přeskakovat. Moje kuchtění za poslední rok byl překážkový běh. Neuhnul se ani o kousek. Rozcapený na zádech, hlasitě chrupkal. Důvěřoval mi, že ho nepoliju. Že se o něj nepřerazím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-26_Studuj%2C_studuj%2C_hlavne_na_nic_nesahej/

Na oběd jsme měli hosty. Polévka se povedla. Fakt! Nad očekávání. Péťa protestoval jen trošku. Slupnul ji. Nepochválil. Byla dobrá. Moc. Nezahustila jsem ji jíškou. Ani špaldovou. I tak byla vynikající. Po obědě jsem zkoumala, jak se vypne andílek ve zvonečku. A jak se zapnul? Svítil celou noc. Točila jsem kolečkem na dně podložky. Peťulka mě pozoroval. Asi očekával karambol. To já umím. Najednou ďuf, vypadlo takové malé nic a váleček.

- Peťůš! Podívej! Studuj, studuj, já to zase rozbila.

Nekomentoval. Zopakoval by rodovou větu, která mě programovala celý život. A kterou jsem pro jistotu vyslovila jako první já. Občas jim udělám radost. On je šikovný. Zručný! Když jsem se před čtyřiceti lety ptala, jak mám do karty žáka napsat, že má ruce levé jak turecká šavle, řekli: Tak třeba méně zručný. U mě by do karty napsali nemlich tu samou větu: Méně zručná.

Figurka spravená.

- Prosím tě, točíš jen maličko doleva - rozsvítíš. Doprava - zhasneš. Maličko!! Chápeš?

- Já rozumím. Jen nechápu, jak se to stalo.

Začalo se stmívat. Čtyři hodiny. Kocour nikde. Pořád jsem si ho představovala. Na koši, na dlažbě, jak si vyskočil na mé křeslo, jak někdy šel do koupelny na dlažbu, jak přiběhl, když jsme si s Péťou povídali u něj v pracovně. Zrzka na křesílku, Mourek přišel do holportu. Nechtěl být sám. Měl rád společnost. Dnes jsem nemusela odvažovat 50 g granulek. Sesypala jsem zbytek z jeho včerejší denní dávky; vlastně skoro všechny ze včera. Misku do myčky. Jeho mističky - kam je dám? Zas jsem ho šla vábit. Vyhodila jsem ven do plechové misky skřele, špagáty střev, přední ploutve od huby. Ne, není tam. Stmívá se. Opravdu tam nikde nesedí na trávníku. Už nepřijde. Sedám. Brečím. Jen rok se mu poštěstilo u nás bydlet. žít přijatelným životem s láskyplnou péčí. Do té doby - bůhví, kde byl. Když se porval loni v červenci, na veterině mu odhadli tři, druhý doktor pět let. Mládě. Mladý pán. Oko jsme ošetřili. Tehdy jsem odjela s Petrouškem do Špindlu. Na veterinu ho vezla snacha a Linda. Až když jsem se vrátila, začalo se mu oko zázračně hojit. Nechal si vpravit mastičku do oka. Veterinář říkal, že na mě čekal; asi měl strach, co s ním zas bude. Pak kastrace. Chudina - jak si olizoval ránu. Oba ve stejný den se Zrzečkou. Motali se. Ó! Těžce jsem nesla - už nebudou moct mít děti. Debilní civilizace. Letos na podzim čůral krev. Dával mi to najevo. Loužička v technické. Loužička ve sprchovém koutě. Jakoby mi říkal - hele, jsem nemocný. Zas na veterinu. Cestou domů od doktora se mi vždycky počůral do klína. Poslední den jsme si půjčili emitní misku. Just se nepočůral. Jen jsem ho vypustila, šup, už šel na trávníček. Macek jeden. A teď nás opustil. Mour! Mourek! Moureček. Mourečičínek.

Odtahuji dveře do zahrady. Barevně svítí. Tady se vznáší duch našeho Mourka - jsem si pomyslela. Ztratila jsem dech. Mourek už nežije.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-26_Mourek_se_vratil_z_celodenniho_vyletu/

- Hele, kdo přišel!

- Zrzka?

- Podívej!

- Kittyna?

Chodbou jede velké kočičí tělo. To je Mour! On přišel. On obživnul. Jeho duch opět vstoupil do jeho těla.

Nabízím mu celou kapsičku. Decentně snědl pár čmírek. Podávám vrchovatou Zrzčinu misku granulí. Dal si s chutí pár, aby neurazil. Hm. Tak bonbonky. No, taky s rozmyslem. Důležité je, že je tu. Živ. Zítra ho dáme na veterině do zdraví. Ouško si už drbe. Tedy hojí se. Ale zavání. Uvidí se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-26_Posledni_nebo_predposledni/

S radostí zadělávám na svou letošní poslední, možná předposlední vánočku. A je konec, zazvonil zvonec. Jdu spát.

To byl nervák. Lucka psala o těžkých dnešních energiích. A byly.

Vzhůru k zítřku!

Dobrou noc!