Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím
Jsem Čech,jsem Slovan !
Čechy jsou můj domov !
A jsem na to hrdý !
Jsem strážcem této země,
ochráncem jejího lidu a
tuto službu nezradím !
Vždy budu hájit čest,
chránit bezpečí všech
a hlavně bojovat za svobodu !
Svátek. Velký svátek. Národní. Státní. Sv. Václav... Maminka je Věnceslava. Říkali ji Venuše, Venuško, Vendulko, občas Slávinko. Nikdy Václavo. To jsem nikdy neslyšela. Dnes slavila vibraci svého jména. Včera by byla oslava. Pozvala by nás na výborný rodinný oběd. Lidé dnes neslaví svátky, narozeniny... Dobrovolně se vzdávají družení. Nikdo jim to nezakazuje. Zkáza! Mor. Lidé se dobrovolně nedruží. My to neslavíme. My to nedržíme. Ale to byste měli! Utužování rodinných pout. Přátelských vztahů, energií. Jsem ráda, že mi život umožňuje pomalu si zvykat na věci, které byly a už pominuly. A nikdy už je nezažiju. Horší pro mou duši by bylo, kdyby se stav změnil ze dne na den. Byly roky, kdy jsem maminku vozila z DD každý víkend k nám. Uspořádala jsem oslavu pro naše děti a jejich rodiny. K poctě svatého Václava. A k poctě a radosti maminky. Celý život ona své rodině, pár let jsem oplácela. Tři roky už nemohu. Maminka je omezena na chůzi. Posledních sedm, skoro osm měsíců na ni mám omezený vliv. Nemohu s ní nacvičovat chůzi. Abych si ji mohla posadit do auta. Státní teror, vlastně systém mi brání. Ničí, likviduje, devastuje, boří, zatlapává lidi, vše lidské, láskyplné vztahy, tradice... Už jsem zvládla naučit se přijímat věci, které nemohu změnit. A netrápit se jimi. Je to naprosto zbytečné. Nepřemýšlím o tom.
Tedy státní svátek. Naše státnost slaví. Máme nějakou? Vždyť na jaře se z NOVy ozvalo, že jsme sedmnáctou spolkovou zemí Německa. Jak nás ti Němci prý mají rádi!!!
Probouzím se před budíkem. Balím, chystám k mamince. Mixuji jahody do tvarohu. Brr. To bude ledové. Čím ji zahřeju? Uvařím jablkový kompot. A přidám krabičku malin. Jablíčka má ráda. Neukouše je. Kompot - dobrá myšlenka.
Telefon. Paní vedoucí. To je ta, co je normální. Používá hlavu. Má taky milý slovanský hlas. Když někdy cvičím podle ruského lékaře, už to flákám, ale když - tak v nějaké minutě tam slyším ruskou sestřičku. Mluví někde na chodbě Nastěnkovským hláskem. V posledních letech, co objevuji slovanské tradice, život, chalupy, oděvy, jídla, energie, to naše, co zadupává západní dravec, tak mám tyhle hlásky ráda.
- Paní Hrobská, sestřičky říkaly, že maminka ráno kašlala. Ale
jen ráno. Jedete sem?
- Ano, už vařím jablečný kompot. To mamka takhle kašle celý život. Má v plicích
kaverny... Těžce dýchá...
- A nechcete přijet, aby vám změřili...
- Ani náhodou. V žádném případě. Poprosím, abyste ji obalili ze všech stran dekami a peřinami. Aby byla řádně zateplená.
Domluveno. Dovářím kompot. Beru bonboniérku Gejšu, vím, vím Geishu. Jedu. Petroušek stříhá vrbičku. Kdysi jsem od své paní řídící k svátku v dubnu dostávala vždycky zamotanou vrbičku do květů. Pravidelně jsme ji sázela. A nic. Pak jsem ji dávala do vody pustit kořínky. A nic. Až jednou - světe div se - zázrak. Dnes je z ní strom. Loni jsem Petrouškovi držela žebřík. Byl tak těžký. Nebo jsem se nesoustředila? Najednou se žebřík propadl do korunky vrby. Péťa předvedl rychlost svého ručkování. Když se mu nic nestalo a stihnul dolů neuvěřitelně rychle doručkovat, sedla jsem si do trávy; řehtala se, až mi tekly slzy. Někdy si mě dobírá:
- Víš, že jsem rychlý! Jak jsem sjel z té vrby!
Jo. Ale chodí tak rozvážně, tak pomalu. A když jde domem nebo po zahradě přede mnou, spěchám. Vždycky nervózně halekám.
- Mohl bys zrychlit krok?
No jo, to on umí být rychlý, ale jen když chce on. :-)
- Peťůůůš! Máš klíče?
Ze zahrady se ozývá kladná odpověď. Když jsem ředitelovala, taky prořezával větve. Podnikal. Ráno jsem odjela do školy. Zamkla jsem dům. Taky bylo vlezlo. Hned první hodinu volal, že mu je zima, ale že se nemůže dostat domů.
Ještě jsem odučila druhou. Zas volal.
- Hergot, kde seš, chcípám zimou!
- Už jedu, už jedu!
Dnes bych nemusela odučit nic. Dnes se uměle národ blbne. A není proti tomu moc. Lidé poslouchají, co stádo vzdělaných zaprodanců nařídí. Plukovník vyhlásí nouzový stav. Každý ví, že je to debil, vlastně nesmyslné rozhodnutí - jsem chtěla napsat, ale podřídíme se. Huby si obvážeme, jinak nás zastřelí. Byl přece nouzový stav. Někdo už sice podal na bláznivého vědce Flégra trestní oznámení za poplašnou zprávu - dnes už tu měly být desetitisíce nemocných. Bohudík, jeho propočty se jeví jako chybné... Matláci. Dnes jsme si stáhla krásnou básničku. Bambula prý mula...
Jedu. Volám, aby mi mamku svezli. Paní Dana přijela. Všechny je mám ráda. Jsem jim vděčná. Mamka je v rukavicích. Mám na telefonu konferenční hovor. Daně se zavřel výtah. Prosí, abych zavolala nahoru. Nemohu. Ráda bych.
- Mamčo, máš šálečku. A dnes ji máš přímo na krku. Mám tu svou. Ale není třeba. Vzala jsem si dlouhatánský kabát, abych tu nezhebla zimou. Čepici by ti mohli vyprat. Je už za léto ušoudaná.
- To by jim někdo musel říct.
Mamka tam má ještě jednu, na uši. Takovou bílou. Teda doufám. Jestli v ní nebudou zteřelé gumičky. Přemýšlím, že budu vozit ještě svou čepici. Na uši, vždycky jí ji půjčím. Až budou mrazy.
Připomínám, že dnes je 28.9. Reaguje.
- To je můj den. Mám svátek.
Nabízím kompot. Ten jí přišel vhod. A kafíčko.
- Mamčo, sundám ti rukavici. Do které? Držíš hrneček vždycky pravou.
- Sundej mi i tu druhou.
Nabízím koláčky. Jsou výborné, ale špalda v nich nedělá vláčnost bílé mouky. Nemůže je ukousat.
- Mamko, mám tu lístečky čokolády. Mátové bonbony.
- Hm, ty jsou dobré.
Dnes jsem si přijela včas. Je mi jedno, až paní Dana půjde z přestávky, jestli bude za pět dvanáct nebo za deset. Loni se Dana mamku brala s sebou na vozíku na přestávku do zahrady. Nechávala ji dívat se na sochu sv. Zdislavy. Za to jsem byla ráda. Vitamín D - velká ochrana imunity.
Už je tady.
- Maminko, zas zítra!
- Prosím, dáte mamce tady ten tvaroh? Je s čerstvými jahodami.
Ukládám ho mamce na klín...
Dnes měly pokladní volno. Myslela jsem na ně, že si užily den. Ale nemohla jsem jít koupit kytici. Zítra. Zákaz vstupu na pokoj. Nebudu moci uřezávat konce stopek. Vyměňovat vodu. Kytice nevydrží měsíc... Systéme, kdy už se zhroutíš...
Ve dvanáct jsem doma. Louskám si pár vlašských. Sundavám slupičky. To budu tlustá. Petroušek ze zahrady vidí sklem pohyb v domě. Usmívá se. Jdu ho pozdravit.
- Peťuš, pojď domů. Prší.
- Musím to ořezat.
- Jo, to si myslíš. Taky jsem dnes chtěla česat jablka. Ale ty nerozlišuješ čas cairos a chronos. Já ctím cairos. Ty jedeš na chronos.
Vyndavám z trouby krůtí dobrotu ze včera, brambory ve slupce. Ohřála jsem v ní i hrneček polévky.
- Peťuš, to byl dobrý oběd, viď?
- Pochutnal jsem si.
- A kompot z jablíček. Budu muset už otrhat rajčátka; salátek byl taky dobrý, viď?
Nedá si pokoj. Jde zase prořezávat. A já zařezávat. Dívám se na Ruské impérium. Usínám. Budí mě pohyb... Asi má hlad. Chleba nemám. Co mu hodím do korýtka? Rozkvasila jsem kvásek. Ale už ne. Až ráno upeču chlebíček. Peču štrůdl. Těsto jsem na papíře rozválela, neodlepila.
- Peťůůůš, jsem mamlááás!
- To nevadí, tak to nějak uplácej.
Uplácala. Místo zavinula, překryla. Tak to ne. Štrůdl sice na chuť skvělý, ale chci něco vytvořit... Co by bylo nejen obsahem, ale i formou hezké. Zbyla mi povidla z koláčů. Moučka. Jablka. Umelu mák... Hledám metýnku z léta. Pekla jsem borůvkovou. Podciperák. Doporučuji.
https://www.youtube.com/watch?v=QapslmI_aoc
Těsto tak hlaďoučké. Nádherně se povedlo. Krásné. A bez robotu. Ručně jsem si ho vyhnětla. Bez námahy. Tak se mi daří. Nemyslím na blboviny. Poslouchám Cesty k sobě.
Metýnka vyšla skvěle. Den bez zpráv, bez politiky, bez politiků, bez slova covid... Bez strašení. Jen já a moji milovaní. Prožila jsem krásný podzimní den. Státní svátek. Prožily ho i tisíce pokladních. Odpočaly si. Díky státnímu svátku lidi nenakupovali. Věnovali se rodinám. Co chtít víc!
Spánek.
Dobrou noc!