Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás!

Docela obyčejný den. Vlastně obyčejný překrásný. V zahradě kouzelně. Pomaloučku nenápadně zateplujeme. Na jaře probouzíme rychleji. Teď si dáváme na čas.

- Tak jdeme na tu višeň.

Ó je, musím hlídat pod stromem, jinak ho podřízne u země.

- Peťuš, začneme nenápadně tady, kde chodíme.

Pomaloučku obstřihujeme strom. Pilka. Nůžky. Leze do koruny. Zespodu nevidí větve, které vidím ze země. Pozor! Hlídej ho. Nebo se rozvášní. Bere to z gruntu. Nebezpečí oštulcování. Vzhled koruny zlikvidován na mnoho let. Před dvaceti lety skončily obě třešně bez vrcholů. Přijela jsem tehdy na zahradu. Vršky uříznuté. Vřeštěla jsem, že jsem nechtěla uřezat, ale prořezat. Bránil se, že mamka zespodu radila:
- Řezej, řezej, než přijede. Ona doroste. Omladí se. 

Tak řezal. Asi před deseti patnácti lety vytvořil koště ze švestky; opětně rodí teprve dva tři roky.

Odcházím sbírat ořechy. Nemám na to nervy. Vybírám z trávy vlašské malé, pod druhým ořešákem velké křapáky, taky lískové... Nový špalek. Dubový. Od jara na něm sedává Micicinda. Doma jsem vždy štípala větvičky do pytle. V zimě jsme s nimi zatápěli pod brutarem. Pokouším se štípat překrásnou sekerou. Ne. Je nízký. Kdepak Péťa sežene pro mě vysoký dubový? Sekera - kde je ta druhá? Loni jsem s takovou velkou sekerou půlila zmrzlé maso. Nešlo mi to a nešlo. Ona měla na sobě takový chránič. Nevšimla jsem si ho. Splýval. Přesekala jsem ho. Teprve pak jsem přetnula i zmrzlé maso. Jo, jo. Péťova převzatá věta z mé rodiny:

- Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej.

Jdu se mrknout, jak pokračuje v průklestu koruny.

- Ty ses asi zbláznil! Mohl bys mi říci, co na ní na jaře pokvete? To jako na kmeni budeme hledat višně? Aspoň pět kilo kdyby se na ní urodilo!!

- Vždyť jsem to vzal jen o metr! A ještě bych měl uříznout tu tlustou. Je suchá. Já se na to můžu vykašlat. 

- Jo, když užs´ to dokonal!

Prohlížím větve. Ani jedna nevykazuje známky suchosti. A metr má u mě asi tak metr. Petrouškova míra metru je dvojnásobná. Samé dlouhatánské větve. Smutné. 

- Víš co, už na tu višeň nesahej! Ani se na ni nedívej! Nebo se tě bude bát!

Letos máme nádhernou heboučkou trávu. Chodím celý den bosa. Příjemné. Navíc natlápnu i schovaný ořech.

- Peťuš, budka je průsvitná. Ale úplně. Na jaře jsi tam dal prkýnko. Strakapoud ho asi vykloval. To ještě teď na podzim oprav. Ať mají na jaře bydlení.

Měla bych ještě zasadit ty cibuloviny... Tolik ořechů. Sbírat, sbírat... Jdu uvařit houbovou. Je v cukuletu. Poslouchám u vaření nějakou reportáž z křídových rujanských útesů. Krájím zeleninu, houby. Zahleděla jsem se na dírkované kamínky. Redaktor mluví o pověstech o kamíncích s dírkami. Vysvětluje, jak moře vyplaví křídu. Vznikne dírka. Najednou jsem ztuhla. Srdce zavlnilo. Zadržuji vzlyky. Co to bylo? Kdysi jsem tam žila. Šťastně. Co mi to mozek vyhodil? Mozek? Nebo srdce! Kdysi jsem se na gymnáziu učila v němčině o die Insel Rügen. Odříkávala jsem německou lekci... Naše svatební cesta v roce sedmdesát pět vedla na ostrov Usedom, na sever... K ledovému větrnému Baltu jsme se několikrát vrátili. Ale tehdy jsme byla hluchá, slepá, neinformovaná, nevnímavá. Nic.

- Peťůůůš! Jdeme jíst!

Pochutnáváme si na slunci. V Pze prší. Tady příznivo. Stačí nám jen hustá houbová. Petroušek nechce druhé. Ani já.

Těsto na koláče. Dnes udělám víc eko. Přimíchávám pohanku, oves. No jo, už to není tak vláčné, jako z čisté hladké špaldy. Poslouchám o čápech. Letos jsem prožívala celé jaro a léto s čápy na bohuslavickém komíně. Čápík vydrží tak osm deset let. Dospívá ve třech, mláďata má tak ve čtyřech. Proto se k nám vrací z Afriky po třech letech. Naletí trasu deset tisíc km, jenže se zálety přes různá místa uletí dvacet tisíc km. Někteří čápi už přezimují v Holandsku, Německu na skládkách. Tady u nás pokud přezimuje, tak někde v boudičce a přes den normálně chodí ve sněhu.

Nesu si vál ven. Obloha se hrozivě černá. Pěkně se pracuje. U koláčů mi naskakuje Izer, navazuje Felix Holzmann. Řehtám se nahlas. Na gymplu na přírodovědné větvi se mnou studovala Julča Ludvíková. Moc jsme s přírodovědnou větví nepekli, my humanitní. Pan Holzmann hovoří o Anče Tončové. Pamatuji si, když jsem Julče Ludvíkové řekla Ančo Tončová, urazila se. Právem. Zprznila jsem její vibraci...

https://www.youtube.com/watch?v=eWVLFyrBiWo

Hrozivě černá obloha pomalu začíná plakat. Stěhuji se do kuchyně. Fotím stůl, kde jsem před chvílí tvořila a ještě před tím jsme u něj obědvali. Prohlížím fotky.

- Peťuš, podívej, co jsme zachytila. Takové divné světlo. Jako aura.

Peču řady koláčů. Povidlové; zmizla nádivka maková, poslední tvarohové. Přebývá mi asi deset koláčků. Ruším opět přímé řady na papíře. Všechny chci umístit. Žádné dopékání. Vecpáno. Dopečeno.

- Peťuš, chceš dojíst tvaroh?

Hloupá otázka. Chválí moje koláčky. Stmívá se. Jdu si odpočinout. Sleduji prohlídku Petschkova paláce. Znám jeho historii do války... TV Raptor; ten průvodce palácem hovořil před nedávnem o osvobození Phy. Přesně popisoval volání Phy o pomoc. Očekávám, že usnu. Ó, nikoli. Vypráví studentům. Mladí se bez energie plouží palácem jak důchodci. Někteří zpočátku čučí do mobilu... Když se dostanou do tzv. biografu, už je jejich pozornost lapena. Na závěr minutka ticha. Jeden student se uchechtává. Irituje mě to.

https://www.youtube.com/watch?v=wQMZwP06ssU

Procházím FB. Velmi ráda se rochním ve vzpomínkách. Porovnávám den loni, předloni...

Irena Hrobská

28. září 2017 v 23:13 · Jaroměř ·

Dnes cestou z vyjížďky jsem v aleji potkala dva strejce. Zezadu jsem je nepoznala, při míjení - jé! Jeden byl Pepa. V první třídě mě vedle Pepíčka posadili; byl tlustý, smáli se mu. Dnes je vychrtlý. Byl hodný, milý, přátelský. Hlavně na pracovní vyučování a na výtvarku měl vždy látky, vatu, špejle v dostatečné míře, takže zbylo i pro mě. Měl tlustou babičku, dědu, maminku. Pracovala v jeslích jako dětská sestra. A babička s dědou opečovávali Pepíčka. Byli moc milí. A ten druhý strejc? Vím, jak se jmenuje, ale odjakživa ho znám jako Džimi Hadži :-) Unikátní blázen, veselá kopa, srdečný, nevynechal koncert ani jedné světové kapely. Taky byl pěkně tlustý... Dnes je po srdeční příhodě zhublý. Asi taky jezdí na kole, dnes si ho vedl. Chjo, oni jsou strejci, jdeme celý život vedle sebe, žijeme ve stejném městě. Nechtěla bych, aby tu někdo o mně napsal, že potkal tu babu nebo tetku :-) A to já jsem :-) Kluci, Pepíčku, Džimi - mám Vás ráda.

Skyp s Lindou.

- Co dělá Míca? Už spí doma?

- Ne, ještě je víc venku. Prve jsem ji obelstila. Ty zelené trojúhelníčky na zuby do ní nedostanu. Vzala jsem zelený trojúhelníček a do druhé ruky její oblíbený bonbon. Vzala si oba. Snědla je. Tak jsem to zopakovala. Zas. A ještě. Vyčistila si dentálními bonbonky zubní kámen. :-):-):-)

Čtvrt na devět. Setmělo se. Ireno, vylez.

Asi od druhého dílu sleduji Tančírnu na hlavní třídě. Načuhuji do německé společnosti po válce. Vrazi a oběti. Jak to tam u nich žili v padesátých letech. V čem byli dál. Móda. Auta. Obroučky brýlí. Vdaná žena nemohla bez svolení manžela pracovat. Ani řidičák si udělat. Tančírna... Její vývoj. Osudy dcer majitelky. Manžel v NDR. Dobrovolně. Umím porovnat, jak to bylo u nás. Právě jsem se narodila. Seriál líbí. Moc! :-)

Petroušek se vrátil z florbalu.

- Tys mi venku hezky posvítila.

- Pro tebe. Aby ses nebál. :-)

Svátek patrona české země. Sv. Václav - maminka dnes slaví. Věnceslava. Zítra si připijeme.

Jo, bylo to tu hezké. Až na tu odrbanou višeň. Pěkný den! :-)

Dobrou noc!