Svět je mozaika. Skládej dílek k dílku
Právě bylo 2345. Od odpoledne si nastavuji nový tablet. Jsem si myslela, jak to půjde raz dva tři, a ono čtyři pět šest. 23:45 hod.
Od rána mám čas sledovat vtípky, názory, rozhovory o našich vládních andělích. Čistí jsou jak sklíčko ke koukání na zatmění slunce. A leze toho víc, víc a víc. Rybí oko se může radovat, že se zapomene na jejich skandály. Jeden má kampeličku, druhý má šifrovaný mobil pro své děti a dozimetr, dalšímu vylezla miliarda – ta první, mezitím se miliardy rozrostly jak mé salátky ve skleníku. Jak slunečnice pod krmítky. Leze toho, leze. Pozornost lidí se tahá sem a tam... Hlavně je držet ve strachu. Hlavně ve strachu!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-03-porad-se-prochazim
Nedá mi to, jdu se podívat, jestli náhodou ještě nenajdu smrkový výhonek. Mám s sebou krásný plochý nízký košík. Včera mi volala paní po roce, že chce doplňky stravy. To je ta, která se mi vždycky mihla vzadu v hlavě, když na mě pomyslela. Vloni touhle dobou brala chemoterapii. Tak slabounce mi zablikala v mysli. Volala jsem jí. Jen slabým hláskem odpověděla:
- Spím, stále spím.
Proto jsem neměla od ní myšlenkové šípy. O víkendu jsem si na ni vzpomněla. Zvláštní. Loni málem zemřela. Včera se ozvala. Slyším její veselý hlas.
- Jsem tady. Potřebuji tě slyšet. Tvůj zvonivý smích. Tvou energii. Stýskalo se mi.
- A mně! Tys na mě myslela, viď? Včera?
- Myslela. Už před tím. Ale včera. Nechtěla jsem tě rušit o víkendu.
- Vůbec bys mě nerušila. Cítila jsem tě v hlavě. Zítra se stavím. Nebo můžeš přijít na třešně.
- Já mám po tom ozařování necitlivá chodidla, ruce. Motám se.
Při obchůzce zahrady trhám po důle nejkrásnější třešně pro paní z mrtvých vstalou.
Kočky. Sobě snídani. Pořád si ještě mixuji výhonky. Pomalu tvrdnou. Stále se ještě dají jíst.
Peču dort. Ovocný. Letní. Lehký. Jahodový. Venku pod mrakem. Divno. Vlhko jako v prádelně. Vítězství sluníčka se dočkáme až odpoledne.
U pečení sleduji film Májové hvězdy. Ani nevím, jestli jsem ho někdy už v dětství nebo v mládí sledovala. Některé scény jsou tak dojemné, že brečím. Jako bych to sama prožila. Tolik útrap. Hledám si jména herců. Identifikuji si je. Aha, tady byl Vjačeslav Tichonov mladý. Krásný. Známe ho jak Otto von Stierlitze ze Sedmnácti zastavení jara. Popletla jsem si ho s jinou milou hereckou tváří. Oleg Meňšikov. Ten hrál skvěle hlavní roli v Lazebníku sibiřském. Krásný ruský film. Přenádherný. Režíroval Nikita Sergejevič Michalkov. Tady v Májových hvězdách hraje Alexandr Chanov, Michal Staninec, Jana Dítětová, Jana Brejchová, Zdeněk Dítě, Miloš Nedbal… Hledám jména ruských herců. Ty tváře znám.
Zajímavé informace u dětského hridny MIchala Stanince.
https://www.csfd.cz/tvurce/32509-michal-staninec/diskuze/
On se stal v Americe stomatologem.
Míša Staninec, uznávaný stomatolog v San Franciscu, mi o sobě napsal: "Narodil jsem se 24. prosince 1952 v Chebu, do první až sedmé třídy Michal Staninec dnesjsem chodil v Omské v Praze-Vršovicích a v listopadu 1966 emigroval do Los Angeles. Bancroft Junior High School jsem tam dokončil v roce 1968, Fairfax High School, tamtéž, v roce 1970, University of California, Berkeley B.A. (Bachelor of Arts) v oboru biochemie jsem dokončil v prosinci 1974. Pak jsem navštěvoval University of California v San Francisku, B.S.(Bachelor of Science), D.D.S.(Doctor of Dental Surgery) jsem dokončil v červnu 1980 a Catholic University of Nijmegen v Holandsku, Ph.D., v prosinci 1999. Miloval jsem chemii, ale po pár letech studia jsem se zaměřil na biochemii, až jsem nakonec jsem přišel na to, že mě baví miniaturní ruční práce, a tak jsem přesedlal na stomatologii. Jsem ve svém povolání spokojen."
Dort se mi peče. Sedám si k ntb. Střídavě brečím. Probírám
se tvářemi herců. Májové hvězdy byl slavný film. Prožívám, jak museli lidé prožívat
štěstí, vděčnost, když vítali Rudou armádu. Svobodu.. Aha, scénu, kdy se z bytu navrátivšího se vězně z Osvětimi
střílí, tu asi znám. Pan domácí se bojí, aby mu nezničili dům střelou z tankové
hlavně. Miloš Nedbal říká, že tam nemusejí střílet… Ani neví, jestli žena
přežila Terezín. Ruský tankista – roztomilý klučíček:
- Přijde paní. Bzzzz.
Naznačuje zvuk zvonku, jak otevře dveře. Dají si kávu, čaj, pivo nebo co tu pijeme.
- A já už budu dávno na Urale doma.
Střelec nahoře ohrožuje. Tankista vybíhá domem do patra. Všichni naslouchají… Ano, už slyší zvuky jeho bot po schodech. Už je tu. Hotovo. Krok, dva, samopal mu padá z ruky. On za ním. Umírá na pražské dlažbě.
Ješiši, a u nás odstraňují sochy rudoarmějců!!!
Dort upečen. Péťa už je tady z rachoty. Zdobím dort jahodami. Volají z elektry. Mám tam nový tablet. Super. Na šestnáctou přijde paní. Pak se tam hned vypravím. Konám dle plánu. Po odjezdu klientky zastavuji v elektře. Krátký čas do zavření. Nerada platím kartou. Zapomněla jsem si v tom spěchu naplnit peněženku. Karty jsem vybrakovala. Na tablet mi tam ještě zbylo. Doufám. A nezbylo! Co teď? Beru bankovku z peněženky. Tisícovku mi přikládá pan prodavač. Zítra donesu.
- Hlavně to neříkejte Péťovi. Zlobil by se na mě, že dělám hanbu.
A teď za klientkou. Telefonuji paní.
- Jsi tady?
- Jsem.
Po roce ji vidím. Je změněná.
- Ty jsi jiná. To jsi měla z toho očkování.
- Měla. Naletěla jsem. A syn jak se na mě zlobil.
- Už jsi v pořádku zpátky. Jsi zdravá. Navždycky.
Objala mě.
- To jsem potřebovala. Já jsem se na tebe tak těšila.
Chápu její radost.
- Tady jsem ti přinesla třešně.
- Jé, ty jsi hodná. Jak jsou už krásné!
Má u mě slevu. Platí. A to bych mohla ještě zkusit, jestli nebudou v prodejně elektry. Jdu zadem. A mám štěstí. A zrovna pan prodavač sedí za pultem.
Nesu!
To jste nemusela.
Já jsem k těm penězům přišla cestou.
Petroušek, zlato moje, mi nese dvě vaničky jahod. Včera taková hloupá holčička prodávala za sto dvacet. Měla tam ceduli s nápisem 60,- Kč. Nevzala jsem si tak drahé jahody. Nemám bitkoiny.
Víš za kolik?
Už byl večer, koupil krásné jahody ve výprodeji. Za těch šedesát.
Otevírám nový tablet. Jestlipak budu rozumět jeho pobídkám. Krok za krokem jdu. A zas. A když už si myslím, že je hotovo, vypínám modrý zub. A při otevření tabletu mě vybízí hned první stránka – žukni, dokonči. To je přihlašování do FB, do microsfotu, do mailu, přidat další mail.
Jej, slyším v Nočním proudu originál písně Houpavá.
https://www.youtube.com/watch?v=kIWSx5kcTPo
Nahrál ji Hypš. Prý měl včera 90. narozeniny. Tak to všechno nejlepší! Ta písnička měla moc slok. Asi tak v páté nebo šesté třídě jsme si ji při hudební výchově zapsali do zpěvníčků. Jak ráda jsem ji zpívala… Dávno.
Herdek filek. Bude půlnoc. A ještě nemám hotovo. Ještě kousek – prý. Jo, to mi slibuje celý večer. Občas se někde vracím. Pak jdu zas dál. Jestli prý chci gemini pomocníka místo pomocníka google. Jdu jak ve snách. A pořád se přihlašuji, potvrzuji, kopíruji, zapínám bloototh. A čas vypršel. A znovu se přihlaš. A čas vypršel. A už jen maličko. Pořád tě myšlenkově vábí. Ne, nechci gemini. Ale oni tě dovedou, zavedou, jsi v lese. Hotovo.
Ale to jsem to zvládla pěkně. Po půlnoci. Ani jsem to nečekala.
Dnes den zaměstnával hodně mou mysl. Mám raději práce na zahradě. Nevadí. Skvělá zkušenost.
Jsem jeden celek se silou, která mě stvořila. Jsem v dokonalém bezpečíí.
Dobrou noc!