Svět šílí... A lidem se to líbí. Naskočili na hru pandemie

Ráno:

Světe, haló, zešílels? Proč se lidi nechají vést na řetízku? Proč nepoužívají mozek? Proč se nechají vyprovokovat k nesmyslnému kupování všeho okolo hrozby pandemie? Proč se nechávají jezdit kamiony sem a tam? Proč se turisté nepouštějí do Alp? Proč se ti z Alp zavírají do karantény? Virus je tak dlouho, tak dlouho v novinách. A pořád nic. Proč se to roztočilo až teď? Sleduji svět. Sleduji lidi. Šílí. Svět i lidi. Kupují zbytečnosti. Hlavně roušky, hlavně roušky! Má prvorozená se narodila v březnu. Tehdy maminka ušila lehkou roušku. Nedonošené dítě jsem jemně ochraňovala před kapénkami... Pozorovatel nerozumí. Na Parlamentních listech čtu: Migranti do Itálie vpuštěni na pevninu. Posádka uvězněna na lodi. Asi jsem zaostalá na rozumu. Projíždím zprávy. Jasněji a jasněji se mi rýsuje obrázek uměle vytvořené nejistoty. Vykoupené italské obchody. Andor Šándor se zamýšlí, jestli bylo správné - v České bruselské TV ukázat prázdné pulty, regály. Co kdyby se Češi báli stejně? Andore, zakázat zprávy! Zrušit TV. Stejně lidem vymývá mozky! A co Praha? Je připravená? Ty vorle, jak se může asi připravit? To je jako když si člověk myslí, že je připraven na odchod svého stařičkého bližního. NENÍ. Iluze. Do dne nejdu nějak zvlášť dobře naladěná. Chtěla bych lidi zklidnit. Utišit jejich strachy. Ničí je. Sama cítím v sobě klid, pohodu, ničeho se nebojím.

Ráno na devátou paní. Má úcta! Čtyři děti. Ale velká obezita. Mladičká. Třicet dva let. Zdravotní sestra. Vyhýbá se občas lepku. Miluje kus kus a bulgur.

- A víte, že je to obroušená pšenice? Baculka naplněná lepkem? Víte, že bychom měli dát přednost naší pohance a jáhlům?

- Ale pohanka tak divně...

- Smrdí. Mně taky. Tak ji zamíchám do rýže.

- Ale ta není zdejší.

- No to není, ale hovoříme o pšenici. Quinoa taky není zdejší. Míchám ji do rýže, do brambor, do luštěnin. Pohanka mi taky nevoní. Ale nějak ji do stravy implementuji. Zrovna tak červená řepa mi asociuje vůni sklepa. Takový plísňový odér. Ale jsem už velká holka, víte? Takže jsem si v lednu mixovala jednu řepu, mrkev, jablko. A nebyl to žádný vejvar. Naladila jsem si mysl - je to pro mě to nejlepší, nejzdravější, nejprospěšnější. Jé, bylo to zcela jiné, než jsem si naprogramovala. Uau, cítila jsem stále chuť po sklepě. Pak jsem i spinovala. Spinuji potraviny. Vodu. Je to jen a jen o naší mysli.

- No jo, ale já jsem alergická na naše ovoce. A na mandle. A na břízu. A na...

- Byla jsem alergická na lísku - teď v únoru. Stačí si pročistit trávení. Naši výživu lupu desátý rok. Jsme bez alergie. Nebolí mě hlava. Přišla jsem o ekzém. Zlepšila se mi pleť. :-)

Stále mluví o nedostatcích svého těla. Asi ho nemiluje. Mám to jinak. Je to jak když dává hluchýmu dobrýtro. Marné. Marnost nad marnost. Ne, Ireno, předvedlas, změřilas, vysvětlilas. Je třeba udělat pápá.

- Tak já si rozmyslím. Ty výsledky jsou tedy hrozné.

- To jste sem nemusela ani jezdit. To jsem viděla přes telefon z vaší váhy, výšky, věku. Jste mladičká. Je třeba si tělo hýčkat. Vaše tělo je kočár vaší duše. A vy ho ruinujete jak politici naše hospodářství. Vypiglujte lucernám sklíčka, omyjte dvířka s vaším emblémem. Spravte ta péra v polstrech. Zrekonstruujte ten kočár života, dokud je čas. :-)

Telefon. Linda.

- Mami, tak mám nádhernou krev.

- To máš z Herbalife.

Štíhlounká, krásná. Asi před třemi lety - měla byste brát léky na cholesterol. - To určitě. Ani náhodou. - Zdravě jí. Občas se jako každý zprasí. Štrádluje po Pze pěšky. A pak má zdravou krev. 80% jídlo, 20% pohyb. Za Emila Zátopka 80% pohyb, 20% plnohodnotné jídlo. Bio. Ještě před třiceti lety se jedlo o 2/3 méně!!!

Večer:

Božínku, já prožila krásu. Potkala jsem skvělé lidi. Po poledni - telefon z DD. Sociální anděl. Má mamku na starosti. Jede-li maminka k odbornému lékaři, zavolá, abych přijela déle. S maminkou sepsala její život. Koordinátorka. 

- Paní Hrobská, my jsme se tady tak radili...

Ježkovy voči, nestalo se mamce nic? Vylekala jsem se. 

- No, chci říci, že jsme se shodli na tom, že maminka má sníženou sebeobslužnost a hůř mluví. Nevšimla jste si?

- Všimla. Hned, jak jí začali bez mého vědomí cpát nový lék. Umrtvovadlo na dobrou náladu - prý!! Upozorňuji na to už měsíc. A odmítly jsme užívat nový lék před týdnem. Doktorka mi vyhrožovala. Mamka hůř stojí na nohou. Atrofuje jí svalstvo. I moje sestra si toho všimla. 

- No, no, to jsem také zjistili.

- No, a já jsem před víc jak měsícem vznesla u sester dotaz, jestli mamka nemá změněnou medikaci. Prý ne. A do týdne mi volala psychiatrička, že mamince zkouší už čtrnáct dní nový lék. Na dobrou náladu. Maminka po něm posmutněla, zvážněla, už nezpívá; předevčírem trávila skoro celý den sama v pokoji. To není normální. A pokud nebude aspoň stát, nedojede si v nouzi na záchod. Bude volat haló, haló a zas začne kolečko stěžování na její otravování.

- Já jsem chtěla poprosit, vy s ní trávíte hodně času, luštíte křížovky, jestli byste neposoudila, jak na tom je. Jedete sem?

- Teď obědvám, a za půlhodinky jsem tam.

- Tak já si vás někde najdu. 

Jedu. Za maminkou. Je v jídelničce. Paní K. už dávno z vozíku klesla na lehátko. Potřebovala by denně držet za ruku. Pečovatelky se ve svém pracovním nasazení snaží ji držet. Chvilenku. Aspoň maličko. Není čas. Jsou v běhu. Dnes jsem myslím v jídelně zahlédla luštěníčko s klienty. Dík za to. Nemohu si vzpomenout - kdo. Alena? Fakt nevím. Ale záslužné. Na chvilenku zaujmout lidi u stolu. Jsou vděčné malé děti. Pečovatelky slouží všechny poctivě. Jednoznačně.

Maminka mě poznala. Radostný výraz.

- Mamčo, jedeme se vykoupat do slunce. Pozoruji ji. Zpovídám ji. Jak se jmenuji. Co vidí z okna - jasně, ty dva nenápadné kopce z dětství pozná. Zkouším, kdo bydlel v hájovně, kolik měli dětí. Mamka těžce odpovídá, ale dává to smysl. Přichází paní sociální. Musím se smát. Bylo to vtipné. Ona je milá. :-) Snaží se odvádět svou práci. 

- Paní Konečná, vy tady pozorujete Chloumek a Prašivku, viďte?

Ukazuje ku Hradci, ku Smiřicím. Maminka přitaká, ale opravuje ji.

- Jo, ale ty kopce jsou za vámi, támhle na té straně.

:-) :-) Řehtáme se. Mamka postřehla chybu. Vážím si péče sociální, pečovatelů, sester, aktivizačních. Všech. Uklizečky nevyjímaje - čisto, pořádek, bez zápachu. Špígl nýgl. Až na dvě otravné nekvalitní nekorektní postavy je to tu žůžo. Opravdu v rámci možností systému - OK. Na šestnáctou jedu domů. Opět zbytečně; paní zapomněla. Slečna. Dvacet pět let. Ty vorle - chápete? V týdnu tři čtyři lidi kradou místo jiným a můj čas. Neuvěřitelné. Ireno, mysli pozitivně! Já mohla ještě věnovat hodinku mamince. Po kolikáté už? Bezohlednost! Tak - jak jsem řekla! POZITIVNĚ.

Nákup. Pozoruji lidi. Drogča - rtěnka. Nemají tu mou. Beru linky, skvělou řasenku od Essence... Tady klid. Potřebuji cibuli. Neoblíbený Kaufland. Lidi kupují. Fronty. Ale nedivočí. Lidl nestihnu. Tesco - mouku. Mám na výběr - špaldovou jemnou, špaldovou polohrubou, pohankovou... Mouky dost. Lidi nosí těstoviny, konzervy. Ty vorle - to řetězce udělaly výborný tah. Češi nenakupují, tak je popostrčíme. Ať se nám vyprázdní sklady. Oni pak ty blafy z konzerv vyhodí...

Domů. Petroušek mi má jet pro benzín. To už asi nestihne. Jo, je tu. Zajíždím do dvora. Pomáhá mi s nákupem. Jede mi naplnit nádrž. Kdoví, na co jezdím. A kam za tím jede. Kde to prodávají. Ale mám plnou. 

Včelař - milý. Přijel pro tombolu. Děkuje.

- Beru med od pana Pomezného, brala jsem od pana Jirky.

- To je váš předseda tady u vás.

- Jo, taky si někdy beru z včelí farmy v Přibyslavi. Tam vyrábějí z medu medovinu. Jedinečnou.

- Příště s sebou něco vezmu.

- Ne, ne. Nemusíte. Jo, založila jsem před asi patnácti lety na škole včelařský kroužek. Ze země vydupala. Dala jsem vám dva včelaříčky.

- No, teď je hodně včelařů.

- Hodně? Myslela jsem, že vymírají.

- Ne, teď je hodně těch ze sedmdesátých let. Hodně převčelováno.

- Husákovy děti. Ale Babiš vám hodně včelstev zabije. Na našich třešních jich moc neopyluje.

- No, to jo, hodně včel nám umírá. Na řepku, na jedy...

Brrr. Odporné. Teď ještě jedy do půdy...

Loučíme se. V 18.15 třetí měření Alešek. Jednačtyřicetiletý účetní. Tak příjemný, milý vtipný, optimistický, přesný, vděčný. Hledá míry. Zapomněl je v kanceláři. Diktuje mi je do tabulky.

- Jak to víte? Tolik čísel?

- Účetní si musí pamatovat pár čísel.

- Alešku, po obvodech mínus 39 cm!

Ukazuje mi svou apku. Lezou mi oči z důlků. Každý den pečlivě zaznamenává jídelníček, kalorie mu vyběhnou. Pohyb... 

- Vidíte? Každý den sním pod své spalování. No, protein většinou nedosáhnu. Ale tajdle - jeden den jsem dal 108 procent.

- Já taky denně asi nedávám svých sto gramů. 

Pročítáme, co jedl. Tuřínovou polévku.

- Co je tuřín? To se jedlo za války.

- To je taková jako velká kedlubna. Děláme z toho hranolky.

- Aha, já z celeru. Oblíbila jsem si.

- Vidíte, a v ten den jsem si poctivě zaznamenal i dva rumíčky. A colu. To byla sobota. Šli jsme se ženou k sousedce. 

Řehtám se jeho upřímnosti.

- No, zapisuji všechno. Když všechno, tak i ty dva rumíčky. Chtěl jsem poprosit - mamka dělá ples žen, do tomboly o poukazy.

No - s ním je spolupráce jedna báseň. 

- Alešku, napíšu průvodní dopis. 

Rychle chystám tombolu. Hotovo. 

- Všechny údaje jedna s hvězdou zlepšení. Omládl jste za tři týdny o šest let, narostlo vám devadesát deka svalů, odpálil jste tuky. Ale jste pořád čmelák s velkým břichem. To jen abyste neusnul. 

- No, ale dvě dírky na pásku!! Podívejte, jak mi plandá košile.

Za šest neděl - skvělé. Tetelím se radostí.

Manžel vyšel z pracovny:

- Ty seš dost odvážná - on je čmelák?

- No, břichatý.

- Ale začal jsem běhat. Jdu do luk, vidíte? Tady mám trasu... Dvě minuty běžím, tři minuty chůze...

- A po výkonu...

- To si pamatuji. Mám otevřené metabolické okno. Hned si dám výživu. To jste mi říkala minule. 

Dokonalý. DOKONALÝ. Milý. Chtěla bych ho mít za bratra.

- Alešku, kdybych byla mladší, chtěla bych vás za partnera.

- Když já už jsem zadaný. :-) :-) :-) 

- No právě proto - představuji si vás jako skvělého otce, manžela, syna... Jste nesmírně milý, přátelský, radostný. Pozitivní.

Vyprovázím ho ven. Na terase svítí růžová srdíčka. V obří číši velká svíce. Je z daleka. Pojede možná hodinku. 

Telefon. Scuk. Už vím. Zapomněla jsem vyslat Petrouška pro tvarohy, jogurt... Nákup od farmářů. 

Jdu zatopit. Petroušek je s nákupem v pěti minutách zpátky. 

Jsem doma. Svobodná. Milovaná, milující. S Petrouškem. Chci tenhle stav zakonzervovat. Co nejdýl. Hlavně odejít včas... Hrdá. Ze svého majetku. Vědomá. Svéprávná. Aby si na mě nějaká minda neléčila komplex. Nespoutaná systémem. Štandopéde do světla. 

Dobrou noc! :-) 

P. S. Děkuji novým čtenářům. Děkuji za Vaši podporu. Děkuji, lidi!