Světýlkový :-)

27.11.2019

Středa. Dnes nikam nemusím! Taky kam bych v takové tmě jela. Budík na osmou. Tma. V devět - tma. Poledne - tma. Dnes dva páni, jeden myslel, že měření proběhne přes telefon. :-)  A druhý? Ten z pondělka? Zapomněl. Mám den pro sebe. Tak si budu tvořit Vánoce. 

Telefon. Paní sociální. Informuje mě, že maminka už nemá průjem, jen vlhký kašel. Tahle sociální je jiná. Pečuje o nás. Dostávám informace. No, mohla včera zavolat, vzala bych mamince guaranu. Prosí, abych vzala něco na vlhký kašel. Jenže dnes má službu Iva. Volám jí. Vím, že mě včera seznámila se svým dnešním programem. Povedlo se mi ji dostihnout až okolo poledne. Vysílám ji do lékárny. Zařízeno. Telefon zdržovatel. Telefon pomocník. Telefon zloději času.

Okna. Lezu po nich celý den. Stále nacházím z různých pohledů šmouhy. Nebo rozmáznuté zbytky po mouchách. Chci využít den pro práci. Vrkoč... Ten až večer. Jestli to stihnu. Mám roztahané  krabice; je tu binec. Pomaloučku beru jednoho pavouka za druhým, otírám, smýčím... Je za mnou vidět práce. Čekám, jestli se tu objeví Petroušek. Potřebuji pověsit záclony. Volá Linda.

- Lindi, chytám čas...

- Mami, jen ti řeknu, jak dolezla blbost až na šatnářku. Byla jsem na semináři. Dala jsem si bundu do improvizované šatny. Chtěla mi na ni dát špendlík!!!

- Na tu koženou?! Mělas jí říct, že stála sedm tisíc!

- Ne, řekla jsem jí, aby mi tam dala kolíček. Přijdu si pro bundu. Visela na kapuci!

- Cože? Vždyť se ta kůže vytahá!

- No, šatnářce jsem řekla, že se bunda takhle nevěší, že mi ji ničí! Prý tam má plno stížností na tu mícu, co mi chtěla bundu propíchnout.

- To je hrozné!

- No, blbost došla až sem. Už neumějí ani pověsit kabát.

Petroušek je tu.

- Jdeme na ta světýlka?

- Peťuš, musím nejprve ještě domýt okna v kuchyňském koutu - dokud aspoň maličko vidím. 

Tma by se dala krájet. Vím, že bude nesvůj - poněkud jsem to přehnala se světýlky. Každý rok jedna světýlka vyhodíme. Letos jsem to přehnala s nákupem nových. Jak na něj?

- Peťuš, už jdu. Zatím si promysli, jak to zapojíš. Nachystej si prodlužky.

- Vždyť už to máme rozvěšené. Říkalas jen ta dlouhá navíc...

- No, a ten svítící strom.

Hotovo. Jdu ven.

- Tak jak sis to promyslel?

- Já jsem myslel, že bychom mohli ta dlouhá světla dát na dvě jabloňky naráz.

Nese štafle. Lezu na vrbičku. Ta ještě nikdy neměla tu čest být ozdobena. V duchu  k ní mluvím, že bude letos svítit.

- No jo, ale mně nevyjde kabel.

- Měl sis to promyslit. A tys tu zatím jen kouřil, viď? 

Píchla jsem a hned čert zabrblal.

- Tak vezmi ten dlouhý kabel na bubnu.

- Prosím tě, to tu budeme skákat přes kabely.

- Nebudeme, hezky je položíš, když přijedu na kole, abych se nepřerazila.

Odmotávám už nainstalovaná světýlka z jabloňky. Jenže ta dlouhá studená se jenom zdála být dlouhá; třicet devět metrů žádná délka; dala jen na vrbu a vedlejší jabloň. Budu muset odinstalovaná vrátit na větvičky jabloňky. 

- Já to musím na chvilku vypnout.

Jdu do domu pro časovače. Už to zapojil.

- Kde je konec z té dlouhé?

- Peťuš, kde máš brýle? Támhle, ty to nevidíš?

- Že ty mě vždycky někam natlačíš. Začalo to jedním stromečkem.

- Peťuš, co bys neudělal pro vnuky, ne?

- Jo, a pro tebe. Je to všechno?

- Petroušku, ještě tady máme girlandu. Přemýšlela jsem, kam ji dáme.

- No, do fasády určitě tlouct nebudeme.

- Aha, sousedi tam mají takový trám...

- Dáme ji na besídku.

- Peťuš, skvělý nápad! To by mě nenapadlo! Přines štafle.

Lezu, proplétám světýlka na girlandě do besídky mezi růže a břečťan.

- Petroušku, tys to tak krásně vymyslel. No super. A ještě tady máme to promítání sněhové bouře. Dáme to támhle na terasu nebo na dům?

- Když tady stojí ten strom, tak se ti to ztratí. Je toho moc. 

- Petroušku, tak ten strom píchneme do koše s hlínou... Ne, je to vratké. Pomoz mi.

Telefon. Iva. 

- Tak jsem teprve přijela od rána domů. Koupila jsem bromhexin. Víš, kolik stál?

- Ivo, to seš hodná. My instalujeme světýlka a Péťa je nesvůj. 

- Tak to tě, Péťo, lituju.

- Dík za podporu.

- No tak se rozejdeme, uklidníme. Ahoj.   

Řehtám se nahlas. Znervózňuje ho instalovat světelnou slunovratovou radost. Musel si postěžovat;  s Petrouškem - to jsou nervy. Pro oba.

- Netlem se, podívej, tady přes ty kabely budeme skákat.

- No vidíš, to je výzva pro tebe. Nebudeme. Ty to dáš! Peťuš, jdu se mrknout, od kolika jdu do knihovny. Jestli od pěti nebo od půl šesté.

Nechávám ho venku vyřádit se. Jdu omrknout, aby mi nějaká světla doma nezbyla. Mám ho za zády. Vidí světýlka, koupila jsem je loni v lednu v drogerii.

- A co je támhleto?

- Ta dám na ibišek.

Vím, že na ibišek mám ještě někde na půdě. Ale už ho nechci dráždit. Místo jim najdu někde v domě.

- Vidělas ten dixilend?

- Snad Dysneyland. :-) 

- Jak dlouho to bude svítit?

Do jedné a pak od pěti do sedmi. Peťuš, tady máš večeřičku a já jedu.

V knihovně už vypráví dr. Mašek z Národního muzea o zlodějích mezi regály s knihami. :-) Velice hezké vyprávění o kastelánech, o středoškolském učiteli, o nepoctivých starožitnících... Taky o jednom seriozním.  Mohli jsme klást otázky. Moc hezké povídání. Zrelaxovala jsem na další boj.

- Dej sem záclonu. Jsem tu jak ve výkladní skříni.

- Peťuš, tak si stáhni žaluzie.

Utíkám hledat záclony do jeho pracovny a do kuchyňského koutu. Ty vorle, vždycky mi říká, ať si je označím - pět pásů. Dva od linek, dva dlouhé na francouzská okna, jeden prostředně dlouhý na okno do zahrady. Okenní od linek mám vyprané. Ale ty tři pruhy - jo, dám to. Peťuš, tady to je na dveře, tohle je na okno. A ke mně do pracovny? Tu máš v pracovně. Okno v ložnici umyju, ale jestli tam chceš pověsit...

Věší. Přicházím na obhlídku. 

- Jé, Peťuš, já jsem ti zapomněla dát dva pásy závěsů...

- Ty vorle, tos to nevěděla dřív?

- Peťuš, zapomněla jsem. Chceš pomoct?

- No to bych se dočkal. Lindu! Linda by mi to tu rozpočítala. To je odbornice na věšení záclon.

Kdysi ještě v paneláku si Linda měla pověsit záclonu. Za boha nemohla rozpočítat žabky. I já matematický neumětel to zvládám. Zaháknu konce, vezmu prostřední, pověsím a pak už stále přes prostřední žabky. Odcházím.

- Peťuš, pak zavolej, až budeš potřebovat.

Jdu si narovnat kytky na okna. Vytřít podlahu. Mixnout večeři jemu i sobě. Slyším:

- Petuno, nenech se rozhodit. Je to cílený. Chystaj se ne tebe. Buď v klidu.

Asi má hotovo. Protože si zpívá:

- Nejlepší z kovbojů je Péťa! Peťo, ty seš nejlepší!

Středa - nikam nemusím. Byla jsem v dobré společnosti. Sama se sebou skoro celý den! Taky se světlem mého žití. Má pravdu, je to jak dixilend. :-) Ale mně se to líbí. No, tak jeden rok nám bude svítit zahrada. :-) Aspoň si v noci víly trsnou při barevné hudbě. :-)

Dobrou noc!

P. S. 

- Jdu spát. 

- Ťuti, dobrou. 

- Ten strom strašně svítí. 

- Tak ho dáme do zahrady. 

-Tak to zítra předěláme. Aby ta sněhová bouře byla vidět...