Systém

Večer. Unavená. Ráno jsem si chtěla vyjet na kole. Chyba lávky. Před osmou lilo jarním deštěm. Otevřela jsem okno do zahrady. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-19_Rano/

Tenhle pohled na pozemek, který založili tatínek s maminkou, mamka nikdy nemohla vidět v době svého zahradničení. Jezdila sem. Mezi prací si vždycky sedla na lavičku, kterou si sama stloukla z prken a zapustila do země. Pozorovala zahradu od chatičky. Měla nádherný výhled až k brance. Na hlavě slamáček. Na sobě šatovou zástěru. U ruky malý krumpáček. Celý život její nástroj. Občas ho vložila do vany s vodou, aby dřevo nabobtnalo. Vozila si sem vodu. Nevím, jak jí mohly kvést květiny. Záhon lemoval plot vpředu u cesty. Ještě dnes se každé jaro silou vůle protlačí ze země vějíř špičatých listů staré odrůdy narcisků. Bílé lístečky lemují oranžový věneček ve středu. Vypěstovala jsem tu ze zbytku - z maličkaté rostlinky trs kamzičníku. A čemeřice po mamce. A pivoňky. A floxy. A semtam její tulipánek. Já kupuji drahé cibulky, maminka tu měla obyčejné. Žluté, bílé, růžové. Hlízy jiřin na jaře vkládala s hnojem do hlubokých jam. Na podzim je do jedné zas vykopala. Uložila ve svém domečku ve sklepě. Co se tu nadřela! Jezdila sem nejprve na kole. Měla hezké. Červené se síťkou na zadním kole. Měla jsem k zahradě odpor. Jako holčičku mě vždycky usadila k chatičce pod strom. Hrála jsem si s gumovým černouškem a gumovým Hurvínkem. Měl ukousnutý nos. Nevím, kdo mu ho ukousl. Pravděpodobně jsem to byla já. Mimo těch dvou gumových pískacích hraček jsem byla obložena hliníkovými sítky a nádobíčkem. Asi před dvěma lety jsem našla u mamky v domečku poklad. Modré plechové nádobíčko a malou metličku na šlehání, vařečku, kvedlačku... To bylo odsud. Mám to schované v chatičce. Jo a tatínkova tabatěrka se mi tam míhá. Krásná lesklá krabička. Kdepak asi skončila? Po hře jsem měla ruce špinavé jak kominík. Tiba, ZAZ, Mileta... Všechny pouštěly z komínů saze. Popílek. Na podzim jsem se nemohla dočkat, až už sem nebudu muset s maminkou.

- Mami, budu muset jít ještě s tebou? Kdy už sem nebudeme muset?

- Ne, zítra naposledy a pak už sem budu chodit sama.

Tenhle rozhovor z dětství si pamatuji. Maminka, mladá krásná vdova, sem pak chodila hrabat, pálit listí a rýt. Čtyřicet stromů a keře rybízů a angreštů. Dým obtěžoval sousedy. Vyhrožovali vyvlastněním. Vlastně jen paní. Na stará kolena byla moc hodná. Ale v mládí mamku pronásledovala. Komunistka. Mamka asi nebyla jediná, koho chodila otravovat. U závor v samoobsluze kontrolovala párky... Dej jí pánbu věčnou slávu!

Když jsem povyrostla, musela jsem česat jablka. Těch čtyřicet jabloní! Tatínek je měl ve svém karisbloku přesně pojmenované. Gaskoigneho - to měla mamka nejradši, hornokrajský malináč, kožené, čistecká lahůdka - tu jsem milovala já, jonatány, panenské, nonet... Vlastně jsem měla ráda všechna jablíčka, až na koženáče. Ječniště, jahodové... Tyhle letní odrůdy dlouho nevydržely. Maminka je vyměnila. Lehce se řekne. Ale ona strom musela vykopat. Když jsme sázely ty dvě staré třešně, které teď právě kvetou, měla vše vždycky nachystané. Jáma. Vedle hromádka hlíny. Aby mě nezdržovala. Jen jsem přidržovala stromeček. Pak ho utlapala. Zalila. Jako holka jsem při česání šplhala po stromech jak veverka. Ze žebříku jsem si vylezla, kam jsem potřebovala, abych dosáhla. Začínala jsem v koruně. Pak postupně dolů. Uměla jsem jablíčka ukroutit, aby jim zbyla stopka. Maminka odebírala košíky. Na strom mi podávala prázdný koš. Jablka nosila do chaty. Mamka přesně věděla, kdy se co češe. Nejpozději přišla na řadu ontária. Ve sklepě vydrží až do jara.

Utíkám v dešti na kopřivy k snídani:

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-19_Snidane_-_dnes_s_koprivou/

Vdala jsem se; sobecky jsem se vyvázala z práce na zahradě. Kdybych to mohla vzít zpět. Co by mi to udělalo, jít na čtrnáct dnů, na tři týdny mamince pomoci. To už nevrátím. Svědomí si léčím, že jsem jí později chodila čistit okna, malovat, pomáhala jsem jí, jak jsem mohla. Ale to bylo poslední léta. 

Než si maminka vydělala na své první auto, zelenkavou škodovku, bylo jí asi padesát, si myslím, rozvážela jablíčka na dvojkolce ze zahrady nahoru do pevnosti důstojnickým paničkám. Přičiňovala se. Kilo za korunu, jiná za dvě. Třídila je. Byla šikovná. Se dvěma dětmi skládala korunu ke koruně. Nenápadně rozmnožovala majetek. Mohla zahradu v těžké době prodat. Jak jsem ji přemlouvala! Přijel jeden doktor:

- Paní Konečná, bral jsem odměnu. Platím na ruku.

Dnes bychom si rvali vlasy. Za jeho plat a odměnu. Neprodala. Dvakrát zahradu pronajala. Jednou náčelníkovi svého útvaru. Skobovi byli bezva lidé. Zahradu jakž takž obhospodařovali. Zavedli si sem od sousedů vodu. Pak si ji asi na chvilku zas vzala, ale znovu ji pronajala. Voda byla opět odpojena. To už zahrada nebyla v tak úhledném stavu. Ti první, Skobovi, postavili v chatičce dřevěný předěl v hlavní místnosti. Tím chatičku zničili. Do té doby tam byla veliká světlá místnost. Dnes slouží chata spíš jako skladiště nářadí.

Co se tu mamka nadřela! Co síly jí zahrada poskytla. Kolik obživy jsme ze zahrady měli. Něco za něco. Vyhrabovat mech - oj, to byla dřina. Spálit ho. Nebyly eko pytle, nechat stromy odborně prořezat. Později si je prořezávala sama. Úplně později stála pod stromem a ukazovala Péťovi - támhle tu, a támhle tu. Ne - tu ne. Támhle tu. Ta roste do koruny. Řezej to až u samého. U samého! Jinak se tam nadělají nárůstky. Zas s´to uříznul nad větvičkou. Musíš u samého!

Vzpomínky. Pomalu ztrácejí barvu. Ale mamku tu vidím stále. Když jsme koupili před třiceti lety první šplouchátko - bazén, přemlouvala jsem ji, aby se smočila. Nechtěla. Tak aspoň pro mou radost si vlezla do bazénu a brouzdala v něm. Měla radost, že jsme se konečně chytili. Že má pokračovatele. Asi v sedmdesáti, možná v pětasedmdesáti řekla:

- Už tu dělat nebudu. Ubývají mi síly. Jen občas přijdu pomoci.

Jak to asi pro ni bylo? Lehké? Těžké? Pozorovala tu celý život ptáky. Sojky, straky, vrabce, sýkorky, hýly... Chodily sem kočky ze sousedství. Vždycky utekly, jak jsme otevřeli branku. Maminka a její zahrada. Odříkaného největší kus.

Maminko, jak moc, jak moc, moc mi chybíš. Každý večer se na tebe dívám na obrázku. Skoro každý den se mi vyloupneš na FB. Mami, tys´ tu byla svobodná, šťastná, spokojená.

Dnes mi klientka vyprávěla, že má děda Alzhemiera.

- Jak jste to poznali? Volal na vás policii?

- Ne, byl neuvěřitelně zlý s sprostý. Nemohli jsme ho poznat. Tak ho manžel objednal jako že na preventivní prohlídku. Tam mu dali test.

- Mnohoúhelník, viď? A hodiny...

- Oni to poznají.

- A víš, jak to bylo v DD? Když na ně nedozírali třeba u jídla? A mamka třeba řekla, aby na ní sousedka u stolu necivěla. Pečovatelky musely krmit, nemohly hlídat lidi u stolu. Tak ji mamka třeba uhodila. A už se to zapsalo - agresivní. Ale ona nebyla agresivní; ona byla lidumil. Pomáhala opuštěným. Navštěvovala osamocené. Jak narazila na bezmocného, dovezla mu oříšky, jablka, kytku. Potěšila ho svou návštěvou. Iva se jí vyšklebovala, že je ochránce psů a koček. Vždycky se snažila, aby člověk ve své opuštěnosti nebyl sám. Aby ho povzbudila na duchu. No, tak se to zapsalo, zápis se prodrbal na poradě. Jo, když mamku někdo uhodil, tak se jen omluvili, protože měla na těle modřiny. Ale když mamka, nevím, proč lidem piju krev, hned nastoupila gestapačka, vlastně Mengelka. A nařídila umrtvovací chemii. Mění lidem náturu, náladu, chování. Chemie je likviduje. Když jsem se postavila proti, systém samozřejmě podporoval tu mrchu. Přemlouvala, slibovala, nepochodila, vyhrozila:

- Znesvéprávním vám maminku!

Předloni v únoru jsem přišla na změnu medikace. Maminka plakala, byla smutná, neměla zájem o svět. Ale hlavně aby jim nerejdila s vozíkem po chodbách. Potvory v bílých pláštích. Loni 4.1. jsem poslouchala u soudu Mengelčino hodnocení své osoby. Udělalo se mi mdlo. Mžitky před očima. Hrozná žízeň. Označila mě za osobu, která může ohrozit maminku na životě a není vhodné, abych se stala její poručnicí. Navrhuje mě zcela vyloučit z okruhu osob okolo maminky. Mrcha mstivá. Soudkyně měla rozlišovací schopnost. Obhájce mi špitl, že se paní doktorka odkopala. Měla hodnotit maminku, ale soustředila se na dehonestaci mé osoby. Pokusila se znemožnit mě. Znemožnila sebe. Další soud byl odročen... Termín týden po mamčině skonu. Ta potvora soudní znalkyně - cha, cha, zneuživatelka moci, nebyla schopna k soudu ani nahlásit, že se líčení musí zrušit. Už není komu ublížit. 

No jo, takhle to tu máme zařízené. Systém. Má moc nad životy lidí. Dnes jsem poslouchala u žehlení jeden z dílů pádu kabal. Věnován systému likvidace lidí. Přímo nařízení - pokud někoho přijmou do nemocnice se zlomeninou, cukrovkou, rakovinou, co mají udělat. Mluvili tam o 39 tisících dolarů za... U nás to byl obdobný vývar pro doktory a sestry. Splatili hypotéky, nakoupili domy, auta... Vydělali nepožehnaně.

Doporučuji tento díl - O penězích a vraždách v nemocnicích. Šance, že pacient odejde po remdesiviru z nemocnice živý, je nulová. Remdesivir způsobuje selhání ledvin a jater. Ale dr. Fauci ho v roce 2020 určil jako lék na covid. Jenže on už byl vyzkoušen jako smrtící prostředek v Botswaně. Úmrtnost po něm obrovská. Dolar - mocné vábení. Lékaři a sestry podlehli pokušení. Ne všichni. Pacientům se přitížilo; napojeni na ventilátor - další dolárky se sypaly. Plíce se nemohly vypořádat s tlakem ventilátoru. V kombinaci s orgánovým selháním po remdesiviru je nulová šance, že pacient přežije.

https://rumble.com/v11ffvz-kabala-ii-22.-st-covid-19-o-penzch-a-vradch-v-nemocnicch-cz-dabing.html

Lze přečíst s titulky, lze poslouchat nadabované u práce, lze i přečíst přepsaný text.

Mami, tmeliteli. Nemám tvou sílu, tvou šikovnost, tvou vytrvalost, tvou diplomacii. Nejsem to, co ty. Neumím rod a rodinu stmelit. Všechno se rozdrobilo, rozsypalo. Ten úkol nemohu splnit. Mami, tak bych za tebou letěla s trápením, s novinkami, svěřit se. A ty bys řekla:

- Ničeho se neboj! Nic jsi neukradla, nikoho jsi nezabila. Buď v klidu. Však na každého dojde.

A já bych ještě zaskuhrala, zaskučela. A ty bys mě důrazně zopakovala, že se nemám čeho obávat. A taky bys řekla - před nikým se neponižuj, nad nikoho se nepovyšuj. Měj hlavu vzhůru. A neřvi!

Mami, vy jste stejně byla vzdělaná, šikovná, chytrá generace se selským rozumem a obrovskou silou, odhodláním vitalitou. Za vašich našich dob se ještě v rodině všechno probralo, všechno jsme si řekli, svěřili se. Poradili si, jak na život. Bylo to snazší. Dnes? Dnes se člověk od mladých nic nedozví. Nedej bóže se jich na něco zeptat. My to máme s Lindou jako s tebou. Všechno víme. No jo, když oni ti mladí jsou takoví šikovní, že si se všemi životními úskalími poradí sami, oni k tomu nikoho nepotřebují. Ale potřebují! V jednotě je síla. Mohu mít aspoň radost, že jsou holky samostatné, šikovné, že se umějí postarat. Deniska si žije po svém, Linduška taky, ale druží se s námi. 

Mami, měla jsem hezký den. Hezké rozhovory. Taky jeden takový divný, vachrlatý. Ať si každý dělá, co chce. Není třeba se někomu vnucovat. Nikomu. Už jsem vyrostla z podbízení. A nemám ráda zatracené zaprodance. Nikdy bych nešla bojovat proti své vlasti. 

Dobrou noc!