Tajemný, mocný SAMHAIM

Ráno. Stejně stále očekávám Micku. Dívám se do zahrady, jestli někde neuvidím běžet bílou skvrnu. Prý ji tu včera hledal moráček, dnes rezáček. Kluci, holka tu není.

Otevírám okno do podzimu. Co dělají ptáci okolo krmítek! Kmitají. Poletují sem tam. Klid, pohoda, zpěv, láska, harmonie. MÍR! Vyprázdněná mysl. Straka hoduje pod ořechem. Má barvy naší zmizelé kočičí kamarádky Micicindy. Mixuji si ranní vzpruhu. Sýkorky ťapkají po parapetu dveří do zahrady. Co tam hledají? Tak malí! Kradou oříšky. :-) Sedne na košík, zobáčkem ťafne takový ten nedomrlý připečený černý... Loni jsem měla bednu starých na vylouskání na terase. Lítali z nich moli. Stále se plno ořechů válelo mimo bednu. Některé doskákaly až pod lísku. Už vím jak.

Před půl desátou skyp. Kamerka vypla. Zkouším. Nejde to. Ztratily jsme asi čtvrt hodinky, než někoho přivolám. Ztrácím nitku. Linda se napojila na chvíli. Nakonec skypujeme přes telefon.

- Dnes jsme na polovině mezi rovnodenností a slunovratem. V dnešní noc se máme modlit za ženy zemřelé při porodu a za děti, druhou noc za lidi zemřelé při haváriích, sebevraždách; třetí noc za všechny ostatní. My slavíme Dušičky, viď?

- No, druhého. A prvního Svátek všech svatých.

- Samhain keltský svátek přechodu. Noc z 31. října na 1. listopadu hranice mezi létem a zimou, sluncem a tmou, živými a mrtvými, hojností a hladem. Keltové ho vnímali jako začátek nového roku a zároveň dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a zemřelých. Duše zesnulých se vracejí nahoru na zem a živí s nimi mohou rozmlouvat; dokonce s nimi navštívit podzemí.

Povídáme si, maminka spíš poslouchá; vnímá. Přitaká. Občas se zeptá. Mluvím o Micicindě. O její kočičce, jak jsem ji k nám asi třikrát přivezla. Maminka si po obědě sedla na gauč se svou větou:

- Teď si tady sednu, až si z toho lehnu. :-)

Už neví barvu její tříbarevné krásky. Kočičku jsem jí dala pod deku, spaly spolu. Nedovedu si představit, že bych musela odejít z domu. Opustit své prostředí. Kočku. Obchází mě hrůza. Trpět bez blízkých v DD. Strašná představa. Nemohoucí starý člověk. Zavřený osm měsíců! NE!

Péťa volá. Vyzvídá, jestli nepřišla Micka.

- Koupil jsem křen, listové těsto, mandarinky.

Snaží se, abych nebyla smutná. Koupil to, co si asi vzpomněl, že kupuji... Do obchodu nechodím. Nechtějí moje peníze. Nemají je. Moji energii dostane ten, kdo si zaslouží. 

- A co bude mít Péťa do bříška?

- Peťuš, křen už nestihnu. Až zítra. Dnes polévku. Jednoduše - brambory ve slupce, krůtí maso, zeleninku na páře. Kompot.

Už je tady. Polévku chválí. Voní tam moje zeleninová masová zavářka... Druhé jídlo - pochvala.

- Jedeme na hřbitovy? Začíná mžít. 

- Jedeme. Já tam ještě pojedu na Dušičky rozsvítit. 

Linda přijela. Jedeme jejím. Má to tam jak v pokojíčku. Všechno čisťounké. Pravá kůže.

- Péťo, nadnášej se nad sedadlem. Ne abys jí podupal koberečky.

Nejdřív jedeme k taťkovi. 

Zastavuji se u tety Šimkové. Leží tu i její dcera, zeť, vnuk Pepíček. Ten patřil do mé dětské party. Měl cukrovku. Jitka, Pepík a já jsme jednou prolezli děravým plotem k sousedům. Ožrali jsme tam jahody. Oj, to byl průšvih. Maminka koupila misku jahod. Musela jsem u sousedů zazvonit, omluvit se...

- Pepíčku, budiž ti země lehká!

Péťa s Lindou už z našeho hrobu ometají listí. 

- Jak to, že máme ten hrob tak špinavý?
- Mami, babička ho vždycky myla.

Aha, můj nedostatek. Ale jsme na to dvě děti. Já moje sestra. V tomhle roce mi řekla, že si odvezla svého muže. Tak tu odpočívá už jen tatínek. To asi přechází údržba jen na mě. Jasně. Na obrovském hrobě jeden věneček. Odhadujeme asi od Denisky. Zvláštní. Maminka má dvě děti, čtyři vnuky... Měly by tu být minimálně čtyři věnečky. No, nic. Hrob umyju. Ještě se sem vrátím. Něco dokoupím. . Od našeho hrobu mířím vždy k hrobu paní Slezákové. Stará paní. Uměla dobře vykládat karty. Nikdy jsem o tom neřekla. Nikomu. Jednou jí prý pod okny kluci vyřvávali kartářka. Špatně si v kartách přečetla, že jsem to nebyla já. Maminka se na mě zlobila. 

V prosinci 74 jsem se seznámila se svými prvním mužem. Maminka mě poslala koupit gothaj. V obchodě u závor asi neměli. Nevím, proč jsem šla na nádraží koupit do bufetu. Z vlaku vystoupil vlasáč. Šla jsem s kolečkem gothaje vedle něj. Povídali jsme si... Místo kontaktu? Nádraží. :-) Vlastně jsem ho znala z gymplu. To byl nebyl ale přímý kontakt. Já v prváku, on ve čtvrťáku. Doda Dokoupil, Bátora, Berší - Zdeněk Berger, Blanšár - Blažek... Ivka se mi ztratil z očí. Šel studovat Do Tanvaldu. Rodiče mu tam posílali dva tisíce korun. To byly v té době dvě výplaty. Hýřil. Neodmaturoval. Tak místo přímého kontaktu: Nádraží. Stálo mi to za to? Lekce pro duši. Ano. Stálo. Poznala jsem bolest, zradu, ublížení...

Paní Slezáková měla hrob vedle našeho. Asi před třemi pěti lety její deska spadla. Je vejpůl. Odtrhala jsem břečťan. Chtěla jsem vyfotit nápis... Už je vymletý. + III 1975. Maminka mě v neděli poslala za paní Slezákovou do nemocnice. To už jsem šla s Ivkou. V červenci 75 jsme se brali. - Paní Slezáková ležela, bradou nahoru. Vždycky nosila takový věneček - vycpávku ve vlasech. Tvořil drdůlek. Na posteli leželo těžce dýchající tělo. Přišli ji navštívit dva mladí zamilovaní fanfaroni. Nejevila zájem. Jen chrčela.

- Mami, paní Slezáková umře.

Mládě mělo intuici. Umřela. 

Beru na hřbitovy tašku svíček. Stavuji se rozsvítit lidem, které jsem znala. Jedna je určena jí. Nemohu si vzpomenout, kde přesně náš hrob byl. Místo poznám. Ale nevím, kde stála malá tříletá holčička nad rakví... Pamatuji si na to. Bílé punčocháče, bílé rukavičky. Psala jsem. Chtěla jsem taky hodit buxus tam dolů.

Dejte tomu dítěti...

Rukavičku jsem nesundala. Hodila jsem hrstečku lístečků tatínkovi na víko...

Fotím pár hrobů rakouských oficírů. Garnizonní velitelé mají pomníky na jednom místě. Ano. Pomník se lvem. Mladí důstojníci jeli ze Šoubráku. Koně se splašili... Rodina Engeova - drogista. Dcera mu šla svítit svící do sklepa. Nalévali nějakou hořlavinu. Výbuch. Oheň. Pan Enge snad ještě popadl pokladnu nahoře v obchodě, vskočil do kašny? Musím si to načíst. Hledám hrob kalkanta. Tady je. Tahal měchy v kostele... A nikdy nezapomenu rozsvítit milovaným Matějovským. Často o nich píšu. Měli mě rádi. A já je...

Jaroměř. Nejprve k Simonce; taky jsem psala. Dnes si počítám, kolik té holčičce bylo, když jsem ji vysvobodila z hloučku hošíků. Hajzlíčci obstoupili nahoře na kopci u školy malou cikánečku s červenou pentlí ve vlasech. Nedoslýchala. Asi za týden se narodila Linduška. Z mateřské jsem musela brzy. Manžel si našel novou lásku. Lindě nebyl ani rok. Nastoupila jsem do školy. Simonka mě mezi učiteli poznala. Zapomněla bych. Její maminka mi připomněla. Tak už deset let, holčičko tichá, zlatá, hodná, dobrosrdečná odpočíváš v pokoji. Nosila mi pravidelně krásné dárky. Fotím její hrob. Velké srdce s růžemi. Nádherná kytice šesti obrovských růží. Nádherné květináče listpadků... Její tatínek odešel tři roky po ní. Její táta mi pomohl. Kdysi. Moc. To až jindy.

Zapaluji na hrobě prvního manžela. 

- Ivi, budiž ti země lehká. Děkuji za školu, kterou jsi dal mé duši.

Petrouškovi rodiče. Malý hrobeček. Zaplněný. Září. 

Cestou se stavujeme v zahradnictví. Vybíráme - tříbarevné. Tolik možností. Tolik barevných variant. Linda nese do auta obrovskou kytici. Nesu malou, do truhlíku.

- Peťuš, vezmu si holínky. Půjdu se podívat na šance. Odemkneš mi branku?

- Už jsem tam byl v to ráno.

- Ale jedna paní psala, že Micka někde brečí.

Všichni tři vylézáme nahoru na šance. Nikdy jsem tady u těch komínů nebyla. Si myslím. Určitě. Pozoruji, odkud pozorovala Micinka nás. Zahradu měla jak na dlani. Aha, pod námi vede cesta... Linda se škrábe na větrací šachtu. Dívá se do ní.

- Mami, to je strašně hluboké.

- Co když tam jako malá spadla. Pak se z podzemek vyškrábala jinou cestou...

Ne, to by nevylezla. Tehdy jí jako koťátku trval návrat několik dnů. Přišla mokrá, špinavá. Usušila jsem ji. Odmítala stravu. Pátý den jsme se dohodli že až přijedu za školy, dovezeme ji k veterináři. Přišla mi SMS:

- Micka začala žrát. Nikam nemusíme. Nespěchej.

Vracíme se do domu. Zatápím. koukáme na reportáž o vinaři. JUDr. Bohumír Hrabal. Od roku 1995 úspěšný vinař. 

- Právník? Vinař? Ten je určitě býk. 

Obě rychle nezávisle na sobě  hledáme datum jeho narození. Mně se nedaří. Chci vědět, jestli jsem se trefila. 

- Čoveče, mami, je to býk. Jak to víš? Určitě má vztah k půdě, viď?

Dělá si legraci. Ale je to tak. 

- No, má vztah k půdě. Zemitý. Býk zabořen do země. Ale rodiče chtějí, aby dítě vystudovalo jiný obor. Třeba právničinu. Udělá jim radost. A pak se stane třeba právníkem v JZD... 

Konec.

Dobrou noc!