Tak dávno

17.05.2025

Ještě jednou si v hlavě rovnám tok myšlenek. Petroušek slouží v energetice. Tak poctivý chlap! Oddaný zaměstnavateli. Loajální. Jede na pomoc lidem klidně v noci, ráno, večer. Soucítí se starými na LDN, s dětmi na sídlišti. Nikdy nic neošulí. Vedoucí energetiky čestný přímý chlap. Udivilo mě, že prošel od vyučení, přes střední školu až k titulu inženýra. Umí pracovat rukama. Fa prosperuje. Městská s. r. o. Vypsali výběrové řízení na jednatele. Přijdeme o kvalitu. Přijde-li nové koště, Petroušek přestane chodit. Jak něco funguje, je potřena to rozdrbat. Kudla! Komu se zachtělo místa?! Uvidíme!

Vstávám. Rituály, kočky, přípitek horkou vodičkou na lidstvo. Hledám v telefonu recept našeho rodáka, činorodého kuchaře pana Pálky. Asi před dvěma lety jsem byla na besedě s ním. Velice okouzlující a renesanční pracovitý člověk. Podle něj dnes připravuji hovězí jazyk. Už jsem ho asi třikrát zkoušela. Dnes se mi povedl na výbornou. Jen tak mimochodem - bohatý na živiny.

Vitamín B12 Vitamín B12 (kobalamin)
Vitamín C Vitamín C (kyselina askorbová)
Vitamín B5 Vitamín B5 (pantotenol, kyselina pantotenová)
Vitamín B6 Vitamín B6 (pyridoxin)
Vitamín B1 Vitamín B1 (thiamin)
Vitamín B2 Vitamín B2 (riboflavin)
Vitamín E Vitamín E (tokoferol)

Hodila jsem do hrnce i kus vepřového srdíčka. Polívečka jak malvaz. Už mi dochází můj masox. ¨Taky jsem zavářela posledními nudličkami. Přidala jsem játrové knedlíčky. A doběhla pro libeček, petržel a pažitku.

Petroušek mě pochválil. Oběd neměl chybu. Vlastně jednu ano. Venku pršelo. Stolovali jsme doma.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-17-deset-minut-na-smrkovych-vyhoncich

Mezi deštěm jsem si šla natrhat vršíčky smrku. A zas mi do toho začal déšť zalévat nasetá semínka trávy. Zahrada bují. Nádherně zelená. Šťavnatá. Chladné počasí a déšť jí svědčí.

https://www.youtube.com/watch?v=CEuksKE468U

Poslouchala jsem u vaření Davida Drobíka z USA. Skvělý příběh Čechoameričana. 76 let. Před 55 lety odjel na dovolenou do Jugoslávie. Tatínek mu požehnal. Pán líčí, jak to bylo strašné v Itálii v lágru. Krysy. Napsal domů dopis kvůli vyšetřování rodičů, aby se nezlobili, že se nevrátí. Delegát se ptal, kdo emigruje. Dvanáct lidí. Jeden starší než byl on, si to v Itálii rozmyslel. Italové ho odvezli do Jugo. Juguslávci do hotelu. Normálně se vrátil. Pan Bernard toužil do Ameriky. Neznal vůbec jejich jazyk. Polsky, německy, italsky, rusky uměl. A hned dostal gratulaci podepsanou prezidentem. Vybrali ho do armády. Myslel, že cizinec by bojoval jen na území USA. Polovina chlapců do Vietnamu. On sloužil u dělostřelců v Americe na základním výcviku, pak v Německu. Kousek za hranicí sloužil jeho bratr. A kamarád. Kdyby byl konflikt, převelili by ho. V armádě se ptali - piješ nebo fetuješ? On intenzivně začal sportovat, za čtyři dolary mohl jet k jezerům, do Alp lyžovat… Taky hrál šachy. Námořnictvo, letectvo, pozemní – turnaje… Dostával ocenění. Generálové se jím chlubili. Když končil, požádal o občanství. Po půl roce služby ho dostal. Jinak se čekalo pět sedm let. A zas zajímavé - netušil, že občanství uděluje komise nebo soud jednou za měsíc. Kvůli němu se udělala výjimka Seržant US armády. Dopůoručuji poslechnout. Začal se vzdělávat. Dosáhl vědeckého titulu doktora věd. Oženil se. Na kraji devadesátek se mu narodila dcera. Pracoval u NASA, Boeing. Vypracoval se. Dosáhl skvělé kariéry. Je hrdý, že je Američan a že vzešel z malé vesnice Kravaře u Opavy. Do Ameriky přiletěl s pěti dolary.

@fakin_parez

Tak tady ten p. Bernard je extrémně těžký frajer! To byla perla za perlou, jak postupně vyprávěl a odkrýval co a jak. Armáda, vzdělání a tituly, práce, rodina... smekám klobouk je to absolutní boss.

@helenakomrskova7256

Moc zajímavé vyprávění, uvítala bych i pokračování. Pan Bernard je milý a schopný člověk, prožil bohatý život. Je od něho velkorysé, že se takto podělil o své soukromí. Přeji vše dobré.

@fakin_parez

@astra6815

Jiný příběh ! Každá generace zažívá něco,co je neopakovatelné ?! Moje poznání. Lidé mají rádi iluze,obvzláště v Česku ?! Také já jsem byla emigrantem z 68 roku,téměř 30 let jsem žila v CH. Nikdy jsem si tam nezvykla. Můj život byl velice turbulentní. Moji přátelé byli většinou Češi,kteří mě dále formovali a pomáhali.Po 30 letech jsem se vrátila domů,na hranicích při přejezdu hranic jsem se spontánně rozplakala !! První roky v ČR jsem chodila po krásných lesích i jeřabiny mě připadali překrásné,nemohla jsem se toho nabažit.Obvzláště jsem si užívala vztah s mojí maminkou,byla mi vším,bohužel pouze 5 let. Také já mám domeček s překrásnou zahradou,žiji se zvířátky,sama,duchovním životem a děkuji za každý nový den ?! Člověk musí především najít sám sebe,pracovat na sobě a ctít naši krásnou zemi !!

@TrinityTrapper

Vynikající rozhovor, vlastně celý váš program ve formě rozhovoru, je skvělý nápad To se vážně podařilo. Má to úplně jinou atmosféru, než jen sedět někde za stolem a povídat si. Navíc s inteligentním a inspirativním člověkem, který má co říct. Přeji panu Bernardovi spoustu zdraví a vitality, ať se mu stále daří Davide, jde ti jakýkoli formát kontentu. Ať už tour po LA s Georgem, rozhovory se zajímavými lidmi, tak i třeba tvůj solo trip Joshua Tree, je hodně super. Tím chci jen říct, nezůstaň u jednoho monotonního druhu kontentu, ale přesně takhle to šikovně kombinuj, vše ti jde naprosto výborně a má to skvělou krásně přirozenou atmosféru a to se cení

@jurajbrezina

ahoj,najlepšie video ktoré som sledoval od Davida Drobíka,strašne moc ma dojal príbeh dobrého a inteligentného pána Bernarda.prajem Bernardovi aj Davidovi aby si užívali spokojný ale vzrušujúci život v slobodnej krajine

@karelmacura8564

velmi inspirativní rozhovor. na panu Bernardovi je vidět, že má šťastnou povahu. takoví lidé mě vždy nabíjí pozitivní energií. a pivko po tenise je určitě zdravý. taky aplikuju. :)

@mv69969

Nejen povaha je pro emigraci důležitá. V r.69 jsem byl jako student na 6 měsíců v Záp.Německu.Tehdy to tam bylo absolutně super! Perfektní práce, peníze, lidi přátelští i s ohledem na okupaci v 68. Byly tam oproti dnešku neskutečné možnosti, ale neuměl jsem si představit, že bych už neviděl své rodiče, sourozence,… nehledě na možné dopady na ně ! Dnes vím, že jsem se tehdy rozhodl správně, i když jsem si např. tehdy za těch 6 měsíců vydělal víc než můj otec (inženýr se 4 jazyky) za 5 let. Tehdy byl totiž na "černém trhu" kurs Marky ke Koruně 1:29.

Atd…

Je půlnoc. Jsem čilá. Odpočatá. Neklimbu. Výjimečně. Může za to deštivý den. Skoro celý jsem ho prolenošila.

https://www.youtube.com/watch?v=CS9OO0S5w2k

Poslouchám YMCA od Village People. Cože? 1978?? To není možné. Jdu se mrknout. Pravda pravdoucí. Umístila bych ji do devadesátek. Sedmdesátá léta. Gympl. Hned po maturitě sňatek. Neposlechla jsem maminku. 1978. To jsem byla ještě vdaná. Měla jsem maličkatou holčičku. Pamatuji, jak jsme jí vybírali jméno. Povalovali jsme se v posteli. Ivka navrhoval Danu. Ne, Danu ne. Já chci Irenku. Ne, Irenku ne. A co Denisa? OK. V době manželství jsem byla hodně a moc a často a vážně nemocná. Už dnes chápu, proč. Deninka byla ve spárech své babičky. Hlídala ji, moje maminka se chtěla taky účastnit. Ne, ne. Prý to zvládnou. Vozila mi ji pod okno do nemocnice na kočárku. Mávala jsem. Panenka na bílém tuzexovém sporťáčku ani nevěděla, kdo jí mává. Láska na dálku. Všechno jí dovolila. Všechno jí koupila. Všechno jí tolerovala. Manželova maminka. Podepsala se na výchově svého syna. Pamatuji, když jsme bydleli v paneláku naproti hospodě, pozvala Denisku na oběd. Linda dostala čestnou fci. Držet na řemínku před hospodou babiččina pejska. Deniska byla vždycky šikovná. Jednou jsme byli na návštěvě u Ivy. Její kluci měli dřevenou velikou krabici. Vysypali z ní hračky.

- Budeme si hrát. Každý chvíli si do ní vlezeme. A já jdu první.

Pronesla Deniska. Nacpala se do bedny. A byla první. A jediná.

1978. Jezdívali jsme velice často do Phy k našim přátelům Češokom. Češokovým. Prve jsem kopírovala něco z disku. Zavadila jsem o text z 5.3.2018. SMS od Zlatky. Ta mě tehdy dostala. Češoci s námi jezdili z Krče na Strahov do VŠ kolejí do diskotékového klubu. Tehdy se tancoval nový tanec bump. A ještě jeden. A na ten si nemohu vzpomenout. Byla to taková spartakiáda na parketu. Něco jako byl ptačí tanec, tak tenhle. Nějaké pohyby, pak se vyskočilo, okolepalo a otočilo. Všichni ve stjeném směru. Bump – to bylo skvělé. Odrážení se pánvemi, boky. Výskoky. A ten druhý – srotili jsme se v řady. To by mě zajímalo, jak se to tehdy tančilo.

Začítám se do pátého března roku 2018:

- Maminko, mám tě moc a moc ráda.
Odpovídá:
- Já to vím. Taky tě mám ráda.
Chtěla bych ještě zůstat. Radovat se. Ale má přijít paní.
Odcházím. Spěchám do auta. Á, spěchej pomalu. Červená na závorách. Trvá to. Vytahuji mobil. Fotím krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček... Copak nemám přečteno? WhatsApp. Od letité kamarádky. Moje milovaná Zlatka. Od 18 let ji znám. Byli pozváni na svatbu. Její manžel byl na cvičení, proto stála jen u radnice pod deštníkem... S nimi jsme jezdili na Strahov na diskotéky. Byl tam takový prudký dlážděný kopec. Kluci v dalším autě blbnuli. Vysunovali ruce. Zadek. Blbli jsme cestou domů noční Prahou. Často jsme u nich nocovali. Chodili jsme ke Starému vinaři. Do Demínky. Chjo. To je let. V roce 1980 celá ta banda přátel vystřelila do světa. Na Manhattan, do Austrálie ke klokanům, Holandsko a tito nejprve Rakousko. Asi po roce Německo. Milovaní. Zjistila jsem, že mají prázdný byt. Chystali se k emigraci. Její manžel mi dal krásnou skleněnou poličku z kouřového skla. Opatruji ji všechna stěhování. Naposledy jsme jeli do Velké Úpy. Jaro. Sněhu po pás. Naposledy jsme si užívali společné chvíle. Netušila jsem. Loučili se nenápadně... Svatebním darem nám dali papiňák. Cestou na letní "dovolenou" do Jugoslávie se u nás v Jaři stavili. Jen tak mimochodem Pavel vystoupil z auta. Překážel mu ve výhledu papiňáček a velký náklaďák Tatra. Na rozloučenou :-( Poslali pohled z nekonečné dovolené. Moc jsem brečela. Moji přátelé. Chyběli mi. Psali jsme si pravidelně, posílali kazety. Dostávala jsem balíky se zbožím, které bylo jen v Tuzexu. Nebylo kakao, Zlatka poslala holandské. 8.12.1981 se narodila naše druhorozená. Pojmenovali jsme ji po jejich Lindě. Ani jedna Linda nemá děti :-( Neměla jsem to dělat. Přišel dopis:
- ...posílám Ti na Lindu nebo na Honzíka bundu, pískací rukavičky, pro Denisku pískací lízátka... Zlatka se asi přepsala. Ne, přišel obrovský balík s vatičkami – viděla jsem je poprvé, pískací lízátka tu později byla v Tuzexu, malá krásná vojenská khaki bundička, rukavičky které miminku před obchodem v kočárku pískaly. A sponečky s kočičkou Kitty. Ta se tehdy narodila... Rozvedli jsme se. Jezdila jsem hned po Štědrém dnu s holčičkami do Pece lyžovat. A na Silvestra domů. Většinou zavolali a potěšili mě. Po plyšáku přijeli. Později se dali rozvést. Moji milovaní. Měla jsem je ráda oba... Zlatka vždy v létě přijela. Její rodiče tu nechali přes ulici dům. Jezdívá tam dcera její sestry – umřela na rakovinu. Další sestra a máma taky. Zlatka mi vyprávěla, jak byly ve stejném hospicu, sanatoriu. Někde na Karlštejně. Nevím už. Hrozné vyprávění. Zlatka odjela s Johannem na oběd a sestra v té chvilce odešla do světla. Na Zlatku toho bylo moc. Dala se do pořádku. Před dvěma lety v létě přijela. Jely jsme za mamkou do DD. Seděly jsme u nich na zahradě, u nás.. Doháněly jsme těch moc let oddělení... Měla jet ráno do Phy. Nabídla jsem jí, že pro ní přijedu nebo ať tu zazvoní; hodím ji na nádraží. Byla vděčná.
- Co blbneš! Kolikrát jsme u Vás spali, jedli... Kolik jsi nám naposílala... Mám u tebe dluh. Pak jsme se ještě sešly v Pze. Naposledy? Loni na jaře přišla SMS: Jsem těžce nemocná – agresivní rychle postupující forma... NE! Vyděsila jsem se. Poslala jsem zvukovou zprávu, krátkou zprávu, dlouhou zprávu. Dávala o sobě vědět, kdykoli byla po chemoterapii, jela s rodinou přírodou... Stále jsme se kontaktovaly... Myslela jsem na ni. Na čarodějnice jsem potkala jejího manžela... Netušil... Dnes stojím u těch závor. Vyfotila jsem si krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček. Napadlo mě podívat se, o co jsem přišla. Včera jsem jí poslala fotky vnučky, mamky... Čtu: Ahoj Irenko, nevyšlo ti to, umírám; mám toho i dost. Pozdravuj všechny zname

Přejel vlak. Musela jsem jet. Stálo za mnou auto. Zkusila jsem volat. Nebrala. Tak si tu teď konečně brečím. Řvu! Vzlykám. Vzpomínám. Rekapituluji. Stejně nevěřím. Zázraky se dějí!!! Fu.. Prosila jsem... Prosím!
Kamna sálají...A je mi zima.
Dobrou noc!!

Ach, ta SMS. Pořád jsem si ji uchovávala, ale při instalaci telefonu se mi ztratila. Nevyšlo mi to. Pamatuji, že jsem důvěřovala v její sílu. Milovala život. No, letos jsem počítala, kolik let už mi chybí. Sedm.

Ještě té paní tchýni. Jednou mi maminka volala, že se dozvěděla, že leží už delší dobu v nemocnici se zlomeninou. Hned druhý den jsme se s Lindou za ní vypravili. Nepoznala jsem ji. Linda mi říká:

- Mami, támhle leží babička.

Sedly jsme k ní a po letech jsme napojily hovor. Měla tam fotky svého jediného syna. Umřel náhle. Ona ho přežila. Pak jsme za ní chodily pravidelně. V den naší první návštěvy u ní jsem utíkala z garáže. Uklouzla jsem. Zlomila si ruku. Měla jsem se zastavit. Dnes je to takový pall mall vzpomínek. Ireno, babkovatíš. Nech toho. Žij tady a teď!

Poučné. Radostné. Vzpomínkové. Trošku nostalgické s kapkou smutku. Láskyplné. Klidné. Pohodové to dnes byl v hotelu Svět.

Dobrou noc!